Jen my dva a Parkinson. Dokumentární sonda do rozpadajícího se těla i vztahu dvou lidí

27. červen 2019

Dokument

Intimní zpověď autorových prarodičů, jimž se do domácnosti nastěhovala Parkinsonova choroba. Netrpí jen dědovo tělo. Nemoc má podstatný vliv i na dlouholeté manželství.

Kdysi energická a veselá domácnost ustrnula v kyselé nehybnosti, stagnaci, smutku. Nezvaný host Parkinson manželům zničil veškeré iluze o poklidném stáří.

Diagnóza mluví neúprosně

Sportovní kanál vysílá jeden závod za závodem, moderátor extaticky burcuje mrštné sportovce a manželé mlčky a strnule sledují chladné světlo z obrazovky. Čekají, ale na co? Můj děda má nanejvýš dva roky života. A stejně beznadějný osud čeká v Česku dalších 50 tisíc lidí, kteří Parkinsonovou chorobou trpí.

Pro koho je to horší?

Dá se na nemoc svých blízkých zvyknout? Musíš. Prostě musíš!|foto: Pixabay

Náš děda má ztuhlost, nikoliv třas, jak je běžné. Jeho tělo s ním téměř nespolupracuje. Mozek však zůstal netknut a svádí permanentní souboj s neposlušnými končetinami. Každý pohyb vyžaduje soustředění a nekonečnou snahu vzdorovat nevypočitatelným reakcím. Stav se však neúprosně zhoršuje. Babička se proto musí o dědu dennodenně starat, ačkoliv už je také sama také ve věku, kdy člověk nemá příliš sil.

Dokument je sondou do vztahu stárnoucích lidí, kteří jsou vystavení neúprosné samotě a ponorkové averzi vůči sobě navzájem i vůči nemoci. Naděje na lepší zítřky nejenže neexistuje, ale dokonce se zdá směšnou jakákoliv útěcha. Nejhorší ze všeho je stud a tabuizace umírání, která je prostoupena společností, rodinou i jejich hlavami

autor: Jan Singer