Jak to vidí Vladimír Beneš - 16.11.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí, je dnes neurochirurg, profesor Vladimír Beneš. Dobrý den.
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pátek šestnáctého listopadu 1810 se v Praze na Újezdě narodil básník Karel Hynek Mácha. My si autora Máje průběžně ve vysílání připomínáme. Mezi Máchovy přátele ze studií patřil Jan Beneš z Radimi. Nebyl to nějaký váš příbuzný?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ne, nebyl.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pane profesore, působí poezie nějak na lidský mozek?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Působí. Poezie, ta je o emocích. Takže poezie působí na takové té hluboké struktury mozku, ty staré, na to, čemu říkáme limbický systém. A víceméně ty emoce vyvolává, protože poezie, ať se vezme z jakékoli stránky, tak to není sdělení faktů, to není nic jiného nežli emoce. A ty emoce, ty jsou opravdu v těhle těch hlubokých strukturách mozku a tam ta poezie působí, ať už v kladném, nebo záporném, v jakémkoli smyslu, že jo, jako každá jiná emoce.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tedy asi podobně jako hudba?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Podobně jako hudba, podobně jako výtvarné dílo, podobně jako cokoli, ale podobně jako cokoli jiného, co vyvolá emoce, že jo, co vyvolá příjemné pocity, co vyvolá nelibé pocity, co vyvolá strach, že jo. To jsou, to je vlastně ... emoce je systém organismů, to je reakce na vjem, která je nevědomá, která je okamžitá, která je přesně vázaná na ten vjem. A smysl vlastně těch emocí je reakce na nějaký zevní podnět. Protože pokud je jakýkoli z těchto podnětů provázen emocí, tak se daleko víc zapíše do paměti a ten organismus si to pamatuje. Takže pokud třeba něco vyvolá strach, tak tahle ta emoce, ten strach, že jo, si do budoucna ten organismus pamatuje nebo ten mozek pamatuje a příště ví, jak zareagovat. Pokud něco proběhne zcela bez nějakého emotivního náboje, tak si to většinou člověk nepamatuje. Jo, a svým způsobem ta poezie je podobná, protože vy si budete pamatovat tu poezii nebo tu básničku, která na vás nějak emotivně zapůsobí. Pokud budete číst básničku, která ve vás nic nevyvolá, tak ji zapomenete.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tedy když se rádi díváme na horory, znamená to, že trošku trénujeme emoce, mozek?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Určitě, určitě. To je polarita emocí. Ty emoce můžou být buď pozitivní nebo negativní a pak je určitý malý úsek emocí, kde je oboje. To je něco, co by se dalo říct jako příjemný strach. A to jsou jednak třeba tyhle ty horory, ale v našem případě třeba je to nějaký hluboko uložený nádor, kdy vím, že to bude složité, kdy vím, že to bude riskantní, takže já vidím operaci, která je pro mě určitou výzvou, to ve mě vyvolá nějaké příjemné pocity, ale zároveň z toho logicky mám obavy. Takže to je to, co je ten příjemný strach. Ale stejně to vyvolají ty horory, ale stejně asi básnička nějaká tohle to může vyvolat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pokud vím, vám na operačním sále hraje hudba. Jaká?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
To záleží na tom, kdo tam operuje. Když tam operuje kolega, který má rád klasiku, tak tam hraje Rachmaninov, Chopin a podobně. Když jsem tam já, tak tam hraje rock a šedesátá sedmdesátá léta a de facto cokoli, co si kdo řekne.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, ale není to tak, že alespoň já to beru, ten příměr asi hodně kulhá, ale když je člověk šofér a jede, poslouchá nějakou svižnou muziku, tak má tendenci přidávat plyn. Není to tak, že ...
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
To je úplně stejný.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
... skalpelem říznout hlouběji, než byste chtěl pod dojmem emocí?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ne, ne, je to svým způsobem je to úplně stejné. Člověk spíš se přizpůsobí rytmu, že operuje v tom určitém rytmu té muziky. To neznamená, že by jako ťupkal do té tkáně nebo něco, ale je faktem, že když tam hraje něco pomalého, tak ty operace jsou pomalejší.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když jsme mluvili o té poezii a obrátíme to, je potřeba podle vás zvláštně uzpůsobeného mozku, aby člověk dokázal básnit?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Já myslím, že ne. Já si myslím, že je to spíš vývojem člověka, kdy tenhle ten starší, ten limbický systém v určitém období života převažuje. Převažuje kolem puberty, že jo, a v mládí. To je případ zrovna i Karla Hynka Máchy, že jo. Hodně těch básníků se nedožívalo příliš vysokého věku a ve vyšším věku toho moc už nevyprodukují básníci. Ono koneckonců, to je Mick Jagger, který řekl, že Satisfaction napíše člověk jednou za život a víckrát už ne. To je podobná situace. A já si myslím, že v té době prostě dominují víc ty emotivní stránky života kolem té puberty a po ní v těch 20, do 30, dejme tomu. Takže v té době ten mozek je spíš víc jako náchylný nebo víc připravený na to produkovat poezii, ale i vnímat poezii.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nedávno jeden poslanec o jednom ministrovi vlády prohlásil, že je to geniální zločinecký mozek. Existuje něco takového z fyziologického hlediska?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ne, neexistuje. Nic takového neexistuje, ale nepochybně tam je kombinace dvou věcí. Že jo, u těch zločinců nebo u jakéhokoli kriminálníka. Člověk buď je slušný, nebo neslušný, že jo. Buď poslouchá pravidla nebo ne. A tak jak je asi definovaný už gen alkoholika, gen stáří a takovýhle, tak nepochybně by se daly určitě definovat, a nevím, jestli se to někde dělalo, geny s nějakými, já nevím, kleptomanskými sklony a podobně. A druhá stránka samozřejmě je vliv prostředí. To jsou ty pasťáky různé a tak dále. Takže jako geniální zločinecký mozek jako z Jamese Bonda, jak tam vždycky je ten s tou kočičkou, že jo, tak to asi ne.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Naším dnešním hostem je profesor Vladimír Beneš, přednosta neurochirurgie Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Povídáme si samozřejmě jak jinak o mozku, ale vy jste se vrátil z cest přednedávnem. Nejprve jste byl v Japonsku na kongresu. Co vám to dalo?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Spíš ne co mi to dalo. Tam bylo nejzajímavější svým způsobem z toho pro mě, protože já tam měl přednášet, takže já jsem tam jel dávat. Ale oni mají jednoho neurochirurga na 10 tisíc obyvatel a to je fascinující číslo, protože tam bylo 5 tisíc neurochirurgů, takže to byl jejich národní sjezd, přitom to byla zcela nepochybně největší neurochirurgická akce na světě, protože tolik jich nikde není. A oni, to je oddělení třeba, který je stejně velký s mojí klinikou. My máme 2,5 tisíce operací a oni 300 za rok. A to je proto, že prostě jich je tam hrozně moc a teď se to roztříští. Ale oni na druhou stranu prostě tomu jednomu pacientovi věnujou absolutní péči se vším všudy a vypadá to na oko velmi dokonale, akorát mám obavy, že tam je určitá nedostatečnost ve zkušenostech u většiny z nich. Samozřejmě že jsou tam velká centra, kde se to koncentruje a pár lidí, kteří mají ohromné zkušenosti, ale těch je málo v porovnání s tím celkem. A plno z nich, z těch 5 tisíců, co tam bylo de facto, vůbec neoperuje, že dělají výzkum, že dělají takový ten servis kolem. Já kdybych měl na klinice 300 operací za rok, tak to stihnu odoperovat sám, že jo. A to je tam úplně normální. Takže tohle to bylo takový zajímavý. A druhá věc je ta, že oni opravdu jsou nesmírně zvědaví, nesmírně jako takoví pracovití, nesmírně činorodí, věnujou tomu ohromného času. Tam vznikla třeba diskuse, že se jeden ten Japonec zeptal Američana, jak si poradili s těmi 80 hodinami za týden, že je to strašně málo. Ten Američan mu řek opravdu, to je strašně málo, to se nedá nikdo vychovat. My máme 48 nebo 56. To jsem radši mlčel a nic jsem neříkal. Takže oni opravdu v tý práci snad spí. Ale dělají věci víceméně takové jakoby opakování. Ten nápad není většinou japonský, ten nápad jim chybí, ta invence, ta tam není přeci jenom v tom orientu nebo aspoň jsem ji tam nikdy necítil, ale když už ten nápad převezmou, tak to dokážou dokonale rozpracovat a dokonale tomu dát určitý nový pohled a je to z jejich stran precizní. Takže my máme časopisy zasetý články z Japonska a když to člověk čte, tak vždycky má pocit hele, to už jsem někde čet, to už někde bylo, to ... A pak zjistí, že ta originální idea je odjinud, ale to, jak oni to zpracujou, tak to že je precizní.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mimochodem, zajímal jste se o to, jakým způsobem je financované právě zdravotnictví v Japonsku?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
To je státní systém, to je státní systém podobný našemu a k tomu jsou tam pár soukromých institucí, ale kolik je to stojí, si nedovedu představit, ale musí to být hrozně moc, protože těch doktorů je tam strašně.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No právě, ufinancovat, protože tady naříkáme, že na nic nejsou peníze.
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Oni vypadají, že to ufinancují nebo aspoň se tak tváří. A za celý ty 4 dny nebo ..., 4 dny to myslím trvalo, tak tam nevznikla žádná diskuse o financování, o organizaci nebo o něčem takovým. Oni prostě jsou s tím sžitý a pravděpodobně jsou zvyklí určitý ten počet peněz do toho dát a podle toho, jak vypadaly ty pracoviště vybavený, tak zřejmě do toho dávají dost. Nevím, jaký mají platy.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na kolik lidí u nás připadá jeden neurochirurg?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Na 100 tisíc. U nás je to na 100 tisíc a to je tak zhruba průměr v Evropě. Zatím to máme dobrý. Bohužel jich začínáme produkovat moc. Jo, to 1 na 100 tisíc je, myslím, velmi rozumné číslo a nemělo by to být ani míň, ani víc. A v Evropě se to pohybuje od asi 300 tisíc, což je Británie, po nějakých 50 tisíc, což je, tuším, Lucembursko nebo někde tam. Takže my jsme v tom středu a je to, zatím je to vybalancované, ale už nás začíná být moc.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jinými slovy, když vám pár absolventů čerstvých odejde někam do zahraničí, jak se o tom teď hodně mluví, tak vás to nebude příliš trápit?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Naopak, já bych spíš měl z toho radost, kdyby odešli, protože když jich odejde, dejme tomu, 20, tak to oboru v této zemi neublíží, aspoň v těch silných pracovištích, a je víc než reálná představa, že z těch 20 se jich 10 vrátí s nějakými zkušenostmi, s něčím novým, takže to může jenom prospět, jenom prospět.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kde je mekka neurochirurgie?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Mekka neurochirurgie? Já bych řekl, že to bude Boston, Massachusetts General Hospital. Johns Hopkins na východním pobřeží ... To východní pobřeží Ameriky a pak zase to západní a pak samozřejmě Mayo Clinic Amerika. V každým případě Amerika. A na druhý místo bych asi dal Německo v současný době.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A víte o nějakých českých lékařích, kteří by tam aktuálně působili?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Tam byli dva neurochirurgové, kteří de facto byli první generace emigrantů, ale ti jako děti emigrovali. A ti oba po revoluci krátce projevili zájem tady se vrátit, ale samozřejmě když viděli ty příjmy, že by za 10 let tady měli to, co má tam za měsíc, tak vcelku rychle vycouvali zpět. A v současný době tam působí pár lidí s českými kořeny i přímo v neurochirurgii a vcelku velmi úspěšně. To jako je nutno zmínit, že poměr českých jmen v amerických nemocnicích je daleko vyšší nežli třeba maďarských nebo polských. Přitom ty imigrace, ta naše není z těch největších. Poláků je tam určitě víc. Takže člověk má takový dobrý pocit, že asi Češi tam v té medicíně uspěli docela dobře.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes si povídáme s profesorem Vladimírem Benešem. Sotva jste se vrátil z Japonska, tak hned druhý den jste spěchal do Ostravy, kde probíhaly pracovní dny České neurochirurgické společnosti. Říkám to správně?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ano, to říkáte správně, to byl takový kontrast, protože nás je 100 zhruba v republice, takže se na těch pracovních dnech sejde 80 lidí plus nějaký ty další pracovníci, sestry a podobně. A tam se všichni známe. Samozřejmě to člověk už ví, co bud ten druhej přednášet, ale jako vůbec to nebylo špatné a byla to docela zábava. I ta Ostrava potom, po tej Fukuoce byla docela příjemná změna. Takže to bylo docela zábavný.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V jakém smyslu?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
My jsme měli docela zajímavý téma tentokrát, my jsme si dali komplikace, že jsme jako mluvili o komplikacích a nejen to, taky, že jo, samozřejmě byla jiná témata, ale tohle bylo takové jako nosné téma a mě tak trošku překvapilo, že možná že jsme jediné pracoviště, které má komplikace, kde někdy občas někdo i zemře. Ale pak jsem si uvědomil, že je to možná tím, že jsme poctiví, že jsme to přiznávali, protože když vám řekne doktor, že nemá komplikace, tak je to špatně, to rychle utečte, protože buď si jich není vědom, a to je špatně, anebo je zapírá, a to je zase špatně. Takže spíš mě tam překvapilo, že jako o těch komplikacích tam kolegové moc nehovořili a spíš to bylo zas takový, co děláme dobře a jak nám to jde a jak jsme výborní, ale ono to patří k věci, že se člověk musí tak trošičku jako zvedat sebevědomí a snažit se.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Z Ostravy jste se pak vydal tedy ne přímo, ale krátce na to zpátky do Asie. Konkrétně do Indonésie, kde byl další kongres.
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
To byl další. To byly tři týdny kongresů. Tam to začlo kurzem Americké asociace chirurgie lební baze. Pro ty Indonésany to bylo žertovný, protože oni to viděli poprvé a naposled tyhle ty sofistikované přístupy, takže to tam viděli na těch mrtvolách a modelech. Oni to nikdy neužijou, že jo, protože jak v Japonsku je 1 na 10 tisíc, tak v té Indonésii 1 neurochirurg zhruba na 25 milionů obyvatel. Takže to je jenom traumatologie, že jo, nic víc. A pak to pokračovalo Asian Ocean, to je Asie, Oceánie, chirurgie baze lební sjezd a to je taková sesterská organizace tady evropské společnosti chirurgie baze lební, kde já jsem byl dva roky prezident, takže tak jako se vzájemně navštěvujeme, protože těch lidí zas není tolik. Takže ti z Asie jezdí na evropské sjezdy a my zase jezdíme tam. Takže to bylo docela zábavný. A pak to končilo světovou akademií neurochirurgů a to je takový extra vybraný spolek. Teďka to má asi 50 členů a mě tam letos zvolili, tak jsem tam taky musel něco přednýst a za čest velikou si to považuji doteď, takž jsem se s tou přednáškou docela vyvztekal a vcelku to bylo pěkné.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaké bylo téma?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Téma bylo /latinsky/ takže usilovností ke hvězdám. Takové ... Ono na této úrovni už by to mělo být víc takové jako morální, etické, filozofické, protože to jsou opravdu lídři neurochirurgie světové /nesrozumitelné/ a to bylo pro mě překvapení, že tam mezi opravdu velmi kvalitními přednáškami i s tím právě takovým etickým nebo filozofickým rozměrem bylo několik úplných, já nevím jak to říct slušně, otřesností, jo, kde vůbec, kdyby to ten člověk neřek, tak se vůbec nic nestalo, ba naopak.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A jak vy jste pojal tu přednášku? Trošku básnicky?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Já jsem to nepojal vysloveně básnicky, já jsem to pojal tak, že se člověk může drát ke hvězdám, může se snažit, ale pak přijde nějaká změna, která celý to úsilí může zcela jako změnit a zvrátit. A dokumentoval jsem to vlastně /latinsky/. To je velmi vzácná vrozená vada cévního systému, hluboko, hluboko v mozku. A to mělo hrůzostrašný chirurgický výsledky, takže to nikdo nedělá. A já jsem pak měl nějakou, takový štěstí, že mi jich přišlo v devadesátých letech do rukou asi 7 jsem jich operoval a všechny dopadly dobře. Takže jsem to začal přednášet a moc mě to bavilo, jenomže pak se objevila intervenční radiologie a oni to těmi katetry vyřeší mnohem snáz. A v Evropě byl /nesrozumitelné/ už zemřel, to byl intervenční neuroradiolog z Paříže, velmi dobrý kamarád můj a ten to stahoval z celý Evropský unie. Takže on měl sérii, já nevím, asi 300 těch dětí, který prakticky všecky vyřešil skoro bez komplikací nebo ne bez komplikací, ale opravdu velmi reálně a mnohem lépe nežli ty staré chirurgické historické série. No, a samozřejmě to skončilo tím, že mně už ty děti nepřijdou. U nás už se to taky řeší, že jo, těmi intervenčními radiologickými metodami. A tak jsem tam na tom tak jako si trošku vyhrával s tím, kam se ten obor ubírá, jak se rozpadá a atomizuje na menší oblasti a jak je třeba některé oblasti se snažit držet v rámci neurochirurgie. Naopak jiné oblasti člověk musí pustit, protože je lepší léčba k mání, takže v tomto duchu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jenom stručně, co to je ta chirurgie baze lební, o které jsme ...
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Chirurgie baze lební je chirurgie onemocnění, které se vyskytují v okolí, anebo v bazi lební, což je spodina lebeční, která sama o sobě je hloupá kost. S tím se nedá nic dělat. Ale v jejím okolí leží na ní mozek, zespoda jsou dutiny, prochází skrz ní plno nervů, cév a tak dále, takže je to takový ten vrchol nebo ten pinákl toho, kde se vůbec ještě dá na člověku operovat. A jsou to takové ty přístupy, že obětuji jakoukoli kost, abych nemusel hýbat mozkem, abych mu neublížil. Takže jsou to opravdu takové asi vrchol toho, co vůbec lze ne člověku operovat v některých případech.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem je dnes neurochirurg profesor Vladimír Beneš. Jak souvisí váš obor neurochirurgie s geronto medicínou?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Tam je ta vazba velmi úzká. Je to pro nás svým způsobem v dnešní době dost svízelný problém, protože populace stárne. Teďka máme asi 15% nad 65 a já mám pocit, že nad 80 nebo dokonce 85 je to 1,5% populace. Takže ten podíl je vysoký a může se než zvyšovat. Snižovat se nedá. Jediná doba, kdy se neprodlužoval střední věk života, byl komunismus. To o něm vypovídá nejlíp, že jo, to zůstalo stejný, těch 40 let. Ale teď se prodloužil vcelku významně a samozřejmě že starší lidé jsou víc nemocní nežli mladí lidé. To je bez debat. Ale tam k tomu přistupuje to, že ti lidé mají obvykle několik nemocí, že to se neomezuje jenom na jednu. A objevuje se takový ten termín křehký pacient, což je obvykle pacient vyššího věku, který třeba má nějakou v rámci svého diabetu, v rámci svého ischemického onemocnění srdce, v rámci kdo ví, co já vím všechno, tak má třeba mozkový nádor. A tam už u takovéhleho pacienta je problém třeba samotná anestezie. A nedej bože velká operace. Takže tam jde o to začít pomalu, ale jistě hledat cesty, jak moci ošetřit nebo jak rozumně ošetřit i tyto nemocné, aniž bychom je vystavili neúměrnému riziku, protože opravdu ta reakce prostě i na malou operaci je u takto křehkého pacienta mnohem větší a mnohem závažnější a ty rizika se najednou zvyšují. Takž my v určité době se už opravdu začneme ocitat v situaci, kdy nemůžeme tomu pacientovi tu operaci nabídnout. A to je otázka, kde asi bysme měli začít se hodně starat, protože zaprvé se všichni do toho věku postupně blížíme a nějakou tu pomoc asi budeme chtít taky. A za druhý je to takový svým způsobem i nepříliš psychologicky dobrý, když nemůžeme tu pomoc, kterou bysme třeba mohli nebo kterou technicky máme k dispozici, tak když ji nemůžeme použít, protože ten problém je asi tady někde.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je pravda, že mozek může chránit káva a čokoláda?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ježiš, tak to neví, jestli káva a čokoláda ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Někde jsem o tom četl.
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Já si myslím, že je to spíš zas takové to období ..., jednu dobu se nesmí vajíčka, pak se zase můžou vajíčka, takže to bude asi podobná situace. Ale káva, čokoláda ... je tam hodně cukru, v cukru si ten organismus vyrobí glukózu, glukóza je jediný, co ten mozek umí spotřebovat, na co funguje vlastně, takže určitě ne že by ho chránil, ale živí ho.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je důležité pro oddálení stárnutí mozku věnovat se duševní činnosti?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Určitě, určitě. To je zase jako každý jiný orgán nebo jako každá jiná záležitost. Opakováním nebo trénováním, že jo, se udržuje určitá forma nebo určitý stav toho organismu, takže to platí i v mentální oblasti. Ve chvíli, kdy člověk začne si jenom číst nebo jenom se pohybovat někde kolem baráku doma, tak samozřejmě jde dolů, to bez sebemenších ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A co pohyb, jak je důležitý pro mozek?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Pohyb, jako fyzický pohyb, no nepochybně mu uškodit nemůže, ale zas, tam si zase myslím, že tomu mozku je to dost jedno, jestli ten organismus s ním běhá nebo neběhá. Pokud ten mozek si to nepřeje a nebaží po tom si vyplavit ty endorfiny, ale to jsme zase zpátky u těch emocí a u toho Karla Hynka Máchy, kterej možná tím si pamatuju, kdysi jsem četl nějaký jeho životopis a on vyrazil na výlet s přáteli na Točník, Žebrák, tamhle na půl cestu do Plzně a cestou domů do Prahy si skočil ještě do Litoměřic se zeptat, jestli tam mají místo. Tak jemu určitě ten pohyb dělá dobře a jestli si tím vyplavil, atonizoval ty, ten limbický systém a pak sednul doma celej ušlej a napsal Máj, tak možná, že to nějak tak bylo. Určitě neškodí, samozřejmě že ne.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mácha denně nachodil asi 60 kilometrů, což je asi docela dobrý. Ale dokonce došel pěšky až do Itálie.
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
No jo, to je pravda.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak vlastně nebo co se odehrává v mozku, kdy si vytvoříme nějakou závislost? Pozitivní závislost, dejme tomu, na pohybu, negativní, co já vím, třeba na nikotinu. Brzy budeme mít Světový den nekouření.
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Světový den nekouření?
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, no, no, ve čtvrtek.
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ježiš marja, to pořád boj proti nějakým menšinám. Já vám řeknu popravdě, že tohle by vám asi lépe vysvětlil nějaký adiktolog. Tohle já jsem nikdy nějak nesledoval nebo nehlídal, ale zcela nepochybně jsou to vazby zase právě v hloubi tohoto emotivního systému nebo v hloubi těhle těch, kde se musí vytvářet nějaké vazby, které prostě to vyžadují a kde se musí vyplavovat nějaké z těch neurotransmiterů, které vybavují libé pocity, takže tam ta vazba musí bejt. Tudy je to podobný jako ta krysa, která na bouchnutí za elektrickou ránu dostane kostku cukru nebo co krysy žerou. Takže tam musí bejt podobná vazba.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zítra máme státní svátek. I pro vás to platí? Máte volno v nemocnici?
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Máme volno, máme volno, ale to neznamená, že by nemocnice stála, protože ty nemoci choděj i ve dny pracovního klidu. Ale je faktem, že když je nepracovní den, tak se nedělají plánované výkony obvykle. Takže to zůstává na akutních věcech a i ten běh té nemocnice je o něco pomalejší.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak si užijte svátečního dne. Děkuji za to, že jste přišel do pořadu Jak to vidí. To byl profesor Vladimír Beneš, přednosta neurochirurgie, tedy nemocnice ve Střešovicích. Díky, na shledanou.
Prof. Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Na shledanou.