Jak to vidí Václav Malý - 7. září

Mezi lety 1980 - 1986 působil Václav Malý jako topič v pražských hotelích, později jako lampář a uklízeč v Metrostavu. Poté byl mluvčím Charty 77 (1981 - 1982), v roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra. Na přelomu let 1990/1991 byl duchovním správcem kostela sv. Gabriela a farářem v kostele sv. Antonína v Holešovicích (1991 - 1996). 1. prosince byl 1996 jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta a 3. prosince 1996 jmenován papežem Janem Pavlem II. jako titulární biskup marcelliánský a pomocný biskup pražský.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí je jako obvykle první pátek v měsíci světící pražský biskup Václav Malý, dobrý den.

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
O naší společnosti se říká, že je převážně ateistická. Jak tomuto pojmu vlastně rozumíte?

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
To je velmi dobrá otázka, já samozřejmě tady nemohu udělat nějakou podrobnou analýzu. S tím si lámou hlavy chytřejší lidé, než jsem já. Já bych spíše se soustředil na to, jak se ten praktický ateismus projevuje. Ono se říká, že každý něčemu věří. Nakonec je odkázán na důvěryhodnost zpráv. Dozvídáte se dennodenně, že se stalo něco třeba v Austrálii, a nemůžete se přesvědčit. Takže když někdo říká: já jsem naprosto nevěřící, tak ve vlastním slova smyslu to není pravda. Ale ateismem se myslí tedy postoj, kdy člověk neuznává tu skutečnost, že tedy celé dění, celé stvoření nepochází z ničeho, ale že někde na počátku je někdo, ke kterému mohou mít osobní vztah. Ale samozřejmě tohle má potom tedy různé zabarvení v různých náboženstvích. Ale v Čechách se jako setkávám s lidmi, kteří tedy říkají: já jsem ateista. A tam se člověk jako může zeptat: je tomu to skutečně tak? Ano. Jsou někteří praktičtí ateisté. Není pravda, jak třeba nám i na teologické fakultě bylo řečeno, že každý se nějak jako ptá po smyslu života. A že nevidí ten smysl života jenom v tom přežívání ze dne na den. Ale že jsou lidé, kteří si tito otázky vůbec jako nekladou. A to neříkám, že jsou lidé jako nemravní, nebo neslušní, ale vůbec je to ani nenapadne, vůbec je to jako nezajímá.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nemají tu potřebu zkrátka.

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Nemají vůbec tu potřebu. To jsou lidé, kteří jsou v tomto smyslu myšlenkově pohodlní, ale znova říkám, nejdou to jako lidé špatní. Takže takový ten praktický ateismus, kde tahle ta oblast je naprosto nějak jako mimo jejich vnímání a mimo jejich vidění. Potom jsou lidé, kteří tedy si kladou otázky a jistě, že jsou velmi vážné otázky. Smysl bolesti, utrpení, různá neštěstí. Ale oni jenom zůstanou u toho, že si kladou ty otázky, ale zároveň nehledají odpovědi. Už se dál neptají. Já bych řekl, že je to taky taková jako myšlenková pohodlnost, že je to takové konstatování: ano, děje se tohle nebo setkám se s tím nebo oním. Nemám na to odpověď, ale nemá v podstatě cenu vlastně ani se ptát. Protože ty denní starosti a třeba i šlechetné denní starosti, tak ty převažují. Ale potom jsou lidé, kteří jsou agresivní. Já bych řekl, že je teď v poslední době, ale o tom nebudu mluvit, v souvislosti s těmi církevními restitucemi, že se najednou projevuje u některých lidí takový opravdu jako až velmi agresivní ateismus. Ono to ještě má takový nástin spíše proticírkevního postoje, ale to tu nebudeme rozebírat. A tito lidé třeba zažili někdy v životě zklamání. Někdo je zradil, nebo někdo blízký jim zemřel a oni se s tím nedovedou vyrovnat. Postihlo je třeba nějaké neštěstí. A to je takový ten bojovný ateismus. Ale já bych řekl, že tento bojovný ateismus je pořád jako lepší, než ten ateismus, kdy ten člověk si ty otázky neklade. Protože tento člověk se s něčím vyrovnává. On se s tím Bohem hádá, on se s ním pře. On se s tím nemůže nějak jako smířit. A někdy se i zdá, že ten člověk, i když to všecko jako odmítá, tak někde pořád v něm něco hlodá. Takže to je další takový odstín toho ateismu. No a potom je tedy velmi rozšíření. A to je takové vytvoření vlastního náboženství. Jo, Bůh, to pro mě neexistuje, že jo, to církve, to vůbec jako nemá cenu, protože to se mně netýká. Ale s kolika pověrami já se třeba setkávám. Nebo kolik lidí vyznává astrologii a je to naprosto nedůstojné, že člověk najednou jako by byl determinován konstelací hvězd. Já se musím jako smát, jak ti lidé na to dají. A jak ti astrologové na tom vydělávají úžasné prachy. A ti lidé tam chodí a poslušně naslouchají. Nebo ty kartářky, víte, i některé ty veřejné osobnosti najednou z nich vyjde, že choděj ke kartářkám, nebo že si nechají věštit. Spiritismus, to jsou všecko takové postoje životní, kde sice se odmítá: já přece jsem člověk, určuji si to, co budu dělat já, já Boha nepotřebuju. Ale na druhé straně najednou ta náboženská oblast v téhle té spitvořené podobě zase jako těmi lidmi hýbe. Ale ono může být i takové náboženství. Já nevím. Ty různé megakoncerty. Víte, to jsou v podstatě náboženská setkání. Tam vystoupí Madonna, vystoupí tam nějaké ty hvězdy, ti lidé úplně šílejí. A najednou prožívají nějaké extatické vzrušení a jsou celí jako šťastní a ještě o tom hovoří. Víte, o to má nějaký takový jako nádech náboženství. Nebo samozřejmě může se stát náboženství nacionalismus. Jo, že najednou povýším národ na tu nejvyšší příčku hodnotovou a v podstatě velmi agresivně tuhle tu myšlenku propaguji a hlídám si ji. To bychom tady mohli také rozebírat. Ale ono může být taky takovým tím náboženstvím kult vlastního těla. Já už jsem kdysi tady hovořil o tom, že pro mě je překvapení, že existujou jakýsi metrosexuálové. To jsou tedy lidé, jejichž postoj já nechápu. Já jako nechápu, že bych se měl sledovat každý den a každý chloupek si vyholit. A stále tedy, jestli jsem opravdu in, nebo jestli už jsem out. Jo, takže ten ateismus v podstatě pořád jako souvisí s náboženstvím. A to náboženství má různé podoby. Já vím, že mluvím jakoby velmi ze široka jo, ono by to chtělo samozřejmě ještě důslednější analýzu, ale jen bych chtěl nějak jako posluchače upozornit na to, že se vůbec jako stále s tím jako setkáváme, a že takových těch opravdu čistých ateistů, že je velmi málo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ostatně už Jára Cimrman říkával: jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě za to pánbůh potrestá. Ale abychom to, nebo abych já to nezlehčoval, není to i tak, že jsou skutečně lidé, kteří hledají víru, ale nějakým způsobem je třeba, nechci říkat, přímo odpuzuje církev, ale nemají tu cestu k ní. Ono třeba kardinál Marco Martini nedávno se připomínal jeho rozhovor, ten poslední rozhovor, kdy řekl, že církev je unavená a zaostalá o 200, nebo on řekl: zaostává. Nemůže právě v tom vězet problém, že není pro moderní lidi příliš atraktivní?

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Tak kardinál Martini, to je veliká postava. Mě inspiroval, četl jsem od něho toho mnoho. A opravdu to je člověk, který měl vhled, který neodsuzoval, ale který nabízel. A který sám byl takovým ztělesněním naděje, protože postavil tedy i své působení ve vysokých postech na výkladu Bible. Samozřejmě já s ním souhlasím, co řekl. Já bych nechtěl zužovat, že člověk může dospět k bohu, k takové základní životní pokoře, a životní vděčnosti jenom skrze církve. Ale samozřejmě církve tedy se hlásí k Ježíši, kterého vyznávají jako božího syna, jakožto tedy dveře k Bohu a je veliká zodpovědnost církevního společenství, jakou tvář Boha prezentují. Takže je pravda, že my se nacházíme alespoň v Evropě v období jisté únavy. Nevíme si rady s tím procesem sekularizace. Evropa se odkřesťanšťuje. A v podstatě nevíme, jak tedy oslovit ty lidi, kteří dneska. Já bych řekl, že jsou otevření, ale více méně nechtějí se jako vázat k určité tradici, směšují třeba i různé duchovní nabídky. A i v tomto hodně bují takový individualismus. A tady nají tu cestu, tyto lidi oslovit a nějak jim prezentovat, že když se člověk zaváže k určitým pravidlům, tak že je to naopak výraz svobody, nikoliv nesvobody. Tak to je tedy velmi těžké. Ale je pravda, že na naší straně jak na straně církve, teď budu mluvit tedy za římskokalotickou církev, takže jistá únava je znát. Děje se spoustu toho pěkného. Ale v takovém tom vlastním poslání otevírat lidem cestu k víře, tak tam dost jako kulháme.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Minule jsme spolu mluvili v pořadu Jak to vidí o tom případu Pussy Riot, vy jste se těch punkovných výtržnic, které v Rusku protestovaly proti sbližování vládní moci a církve, zastal. Jak vidíte takovou tu napodobeninu tohoto protestu v katedrále sv. Víta v Praze? Tady se protestující proti církevním restitucím dovolávali písní sv. Václava.

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Ono to má hlubší podtext. A to právě bych se chtěl vrátit k tomu případu těch dívek z toho hnutí Pussy Riot. Jak jsem řekl, nesouhlasím s tím odsouzením. Ale za tím se skrývá v podstatě neúcta k posvátnému, nerozlišování posvátné a profánní, protože ten kostel, to je vymezený prostor, který mi nepatří. Jsou určitá místa, a to provází lidstvo, jak je samo staré, že jsou určitá kultická místa, která byla chráněna, kde neprobíhal běžný život a kam se lidé utíkali, když vzývali božstva. To bychom mohli dokumentovat, že jo, v těch složitých dějinách, různých náboženských tradic. A tady najednou, jakoby se to vytrácelo a nerozlišovalo se. A v tom bych, já bych viděl jako ten problém. Že to je prostor, který nepatří nám, ale který je tedy vymezen mimo naše běžné používání. A právě u části, já neříkám u celé, ale u části té mladé generace, a je to znát tedy i v té skupině Pussy Riot, nebo v té skupině Femen, těch žen na Ukrajině, že toto nerozlišují. A tak bych viděl v tomto kontextu i ten protest v katedrále sv. Víta. Já teď jako nebudu rozebírat restituce a odpor proti církevním restitucím. To je jako jiná otázka. Ale pro mě jako to znamená, že chybí v povědomí v současné době, že taky jsou prostory, které já nemohu ovládnout. Na druhé straně se stávají jakými si posvátnými místy právě ta megasetkání těch koncertů, jak jsem to zmínil v předcházející otázce. Jo, tam najednou to zrušení, ta extatičnost, jo, vytváří prostor, kde ti lidé se nechají zčásti zcela manipulovat, ale je to pro ně jako něco, na co se těšejí, že jo, kde vytvořej jako něco mimořádného. Tak tohle, myslím, že je dobré, abychom si uvědomili, abychom se tedy nad tím zamysleli. Ale co mě jako mrzí. Teď jsem se dočetl, že to hnutí Femen na Ukrajině, to jsou ty ženy, které, dejme tomu, poukazují i na záležitosti, které stojí za to, aby se nad nimi společnost zamyslela, které jsou vepředu odhaleny, ale to tady já nebudu jako posuzovat ani řešit. Ale že začaly podřezávat pravoslavné kříže. A dokonce se to nějak přeneslo, i se to stalo, myslím, někde v Rusku. Víte, zase ten kříž je symbol. Symbol něčeho, na čem staví tedy křesťané svůj život. A já mohu protestovat proti postoji představeného té nebo oné církve. Nemusím být spokojen s tím, jak, dejme tomu, ta církev směřuje ve vztahu vůči tamní státní moci. Ale na druhé straně nějak tak znevažovat tyto symboly a zaměňovat postoje některých osobností s těmito symboly, to opravdu tedy dobré není. A to je nebezpečné. A já myslím, že člověk může vyjádřit svůj protest. Nebo nesouhlas, ale musí to mít určitou kulturu a nesmí to urážet mínění, postoje, víru těch druhých. A tohle je vysloveně urážlivé. A potom tedy znehodnocují tyto skupiny třeba i poukazy na záležitost, které stojí za to, aby si jich společnost povšimla.

/ Reklama /

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
15. září mají být uloženy ostatky obětí masakru na louce Budínka u Dobronína na Vysočině. Proč podle vás tento případ z 19. května roku 1945 stále tolik jitří emoce, alespoň v té obci?

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Je to smutná záležitost. Teď zase bylo publikováno několik zpráv o té záležitosti. Už se to táhne několik let. Jenom pro takovou rekapitulaci, v roce 1945 záhy po skončení druhé světové války bylo umláceno v Dobroníně, což je u města Poličky, obec, 16 Němců. A byli to lidé, kteří pocházeli tam i z okolních vesnic, především tedy z Kamenné.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale byli to starousedlíci, žili tam před válkou.

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Byli to starousedlíci, ano. Protože vůbec okolo Jihlavska, tam bylo území, kde žila také německá menšina. A před několika lety na poli byly nalezeny pozůstatky některých z těchto obětí. Pak tam tedy proběhl výzkum a našly se tedy pozůstatky všech těch 16 umlácených. 9 dosud z nich bylo identifikováno, protože jejich příbuzní ještě žijí na území Spolkové republiky Německo. A jednalo se o to pochovat tyto lidi na místním hřbitově. A tam se zvedl odpor a dokonce jeden člověk. A já jsem teď zapomněl jméno, ale chtěl bych mu vzdát jako díky, se rozhodl, že tam postaví kříž, a aby to bylo místo piety, zároveň místo, kde ... připomenout tu hrůzu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale i to vzbudilo ....

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Ale i to vzbudilo nevoli a tento člověk dostává anonymy. A i zastupitelstvo není jednotné, nakonec se tedy našel kompromis, že 15. září, v tomto tedy měsíci budou ty pozůstatky uloženy na hřbitově v Jihlavě. Ale je to ostuda pro tu obec Dobronín, že nechce to mít v paměti. Protože to připomíná ty hrůzy, že pokud se řídí společnost principem kolektivní viny, tak vždycky ta cesta vede do pekel. Jistěže někteří asi z těch zabitých nebo lépe řečeno zavražděných spolupracovali s esesáky, to já nevím, ale například ten, který byl svým čeledínem rýčem zabit, tak ten rozhodně tedy esesák nebyl. Nějaký ten pan Rezník. Rozumíte, to je hrůza a já se setkávám u části starší generace, že dosud to není zpracováno. To se týká vyhnání Němců a jenom to neuvědomění a nepřiznání si princip kolektivní viny je špatný. Už se to nedá odestát, ale mstít se na těch mrtvých, protože ještě donedávna je také bylo spoustu zpustlých hřbitovů německých a nikdo se o to nestaral. Ale kde to potom tedy jsme. Protože ke kultuře každé vyspělé společnosti patří tedy také pieta k těm zemřelým. Takže je dobře, že konečně tedy ty pozůstatky těch 16 zavražděných Němců budou uloženy, ale Dobronínští, nebo lépe řečeno ta část, která jako o tom vůbec nechce slyšet a o tom mlčí, tak by si měla uvědomit, že vymazat paměť znamená vymazat také sám sebe. I když je to nepříjemné, ale vždycky to vede člověka k tomu, aby si řekl: tohle už se jako nesmí opakovat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Hostem pořadu Jak to vidí je Václav Malý. Vy jste říkal, že byste rád promluvil o režiséru Jiřím Menzelovi. Rád měním téma, přiznám se. Protože vás zaujal rozhovor nedávno v Mladé frontě Dnes. Čím?

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Ano, v Mladé frontě Dnes v příloze byl poměrně nedávno publikován rozhovor se známým režisérem Jiřím Menzelem. A mě se tam líbili některé jeho myšlenky, kdy on mluvil o tom, že dnes v té filmové produkci se hodně zdůrazňuje ošklivost, surovost, zvrácenost. On nemoralizoval, ale on jen jako říkal, že také se stále prosazuje taková ta avantgarda, že to nemá v podstatě účel, že je to jenom exhibice těch tvůrců. A zároveň že člověk přece jako není jenom tedy bytost, která produkuje nějakou ošklivost, ale člověk jako je mnohem složitější bytost. A že jde v té filmové tvorbě a vůbec v umělecké tvorbě o to, aby to umění bylo sdělné. Ne podbízivé, ne laciné, ale sdělné. Aby ten divák nebo posluchač věděl, co chce tedy umělec sdělit. A ne, aby on tam exhibovat a aby divák se jenom složitě domýšlel, jestli to nebo ono. A zároveň že tvoření každého uměleckého díla má také navazovat na nějakou kontinuitu. Že určité postoje, určité ztvárnění lidských vlastností má za sebou nějakou jako historii. A že bez této kontinuity potom to umělecké dílo je nepravdivé. Tak tohle mě jako velmi oslovilo, že tento významný režisér, že jo, o jehož kvalitách nemusíme se tady rozšiřovat, tak že se takto jako jasně vyjádřil velmi jednoduše a velmi sdělně. Mně se líbilo, že nepoužíval žádné intelektuálské složité termíny. Víte, to se musím jako někdy usmívat, když čtu ty rozhovory, a já jich čtu jako poměrně dost, protože to něco napoví o té osobnosti, když ten člověk chce ukázat: já jsem vzdělaný, já umím. A teď používá spoustu cizích slov. A on tuhle tu potřebu jako neměl. A naprosto přesně jsem rozuměl, co on chce říci. Tak to bych tedy chtěl zdůraznit a připomenout, tak jsem rád, že takovéto rozhovory jako vznikají, které tedy jsou o něčem a zároveň tedy, které něco sdělují. A potom už byla taková aktuálnější část toho rozhovoru. Samozřejmě týkající se i současné společnosti. Tak jenom on říkal, že se bojí, že jsme taková společnost nevolníků. Že pořád jako čekáme, že někdo něco za nás vykoná. A že je třeba vzít tu osobní zodpovědnost na sebe. Takže to je důležitý apel, se kterým já se ztotožňuji a který je třeba stále a stále připomínat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V té chvále můžeme pokračovat. Co vás zavedlo do Kadaně?

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Já jsem v Kadani v severních Čechách kdysi prodělal základní vojenskou službu v roce 1971 až 1973. To bylo vesměs německé město, které tehdy, když jsem tam prodělal základní vojenskou službu, tak bylo dost zchátralé. Je to město s bohatou historií, jsou tam nádherné kostely, jsou tam gotické, renesanční, barokní i klasicistní domy. A já jsem byl mile překvapen, po letech jsem se tam letos o prázdninách jednoho dne vypravil, abych si připomenul určitá léta svého mladistvého věku, a byl jsem nadšen. Protože opravdu Kadaň je krásná. To hlavní náměstí už je vesměs opravené. Samozřejmě zdaleka ještě ne všechno. Okolo toho hlavního náměstí je pěkně opravený ten areál Františkánského kláštera 14 svatých pomocníků. Je hezky opraven kostel Povýšení Svatého Kříže. Tudíž je to město, které si zaslouží, abychom také na něj pamatovali. A já nevím, z jakých fondů všechno bylo opraveno, ale rozhodně tedy v tom centru je radost. Já jsem tam spočinul na půl hodiny a jen jsem se stále tedy díval, úplně jsem zapomněl na vojnu. A teď jsem vnímal ty jednotlivé objekty. Jsou tam pěkné popisky historické u těch objektů. Na rozdíl třeba od Kutné Hory, což mě mrzí, která je samozřejmě skvělé, městem památek. Ale tam jako nejsou popisky. Tam se předpokládá, že lidé dojedou na ta slavná místa, ale člověk se tam jako dost jako těžko orientuje. Kdežto v Kadani na toto pamatovali.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My v té Kutné Hoře můžeme vlastně skončit, protože vím, že ještě máme poslední bod. A to je česko-německo-polský výstavní projekt Evropa Jagellonica právě v Kutné Hoře. Ten ukazuje umění a kulturu ve střední Evropě na přelomu pozdního středověku a ranného novověku. Jak jste ji vnímal?

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Já jsem byl nadšen touto výstavou. Opravdu to byla pro mě laskominka. Byl jsem tak shodou okolností minulý týden. A ona pojednává o rodu Jagellonců, který v určité etapě našich národních dějin také tedy zasáhl do života naší společnosti. V roce 1471 byl zvolen českých králem Vladislav II. Vládl do roku 1516 a potom jeho syn Ludvík Jagellonský od roku 1516 do roku 1526, kdy padl v bitvě u Mohuče. A potom tedy nastoupili Habsburkové. Je to výstava, kde se člověk opravdu něco dozví. A zároveň ta výstava také připomíná, že opravdu jsme byli svého času Evropané spojeni tedy s ostatními skrze hlavu, skrze krále. Protože Vladislav byl král také uherský, většinou tedy dlil v Uhrách. Ale byl to člověk, ač tedy věřící katolík, tak byl člověk mírumilovný. Nebojoval proti opozici, protože tehdy, že jo, to už bylo po husitských válkách, byli tady kališíci, byli tady čeští bratři. A on to byl člověk, kterému šlo o stabilitu. A zároveň, protože to byl Jagellonec, tak jsme byli tedy také i spřízněni s Poláky, takže to bylo to veliké území střední a východní Evropy, které bylo spojováno s tímto královským rodem. Zároveň podporoval vzdělanost, podporoval umění. Zasloužil se o renovaci Křivoklátu, Pražského hradu. Ten Vladislavský sál. Takže ta výstava, která ukazuje spoustu nádherných uměleckých děl z Čech, Moravy, Uher, Služice, z Polska, ze Slovenska, tak také se tam člověk dozví i v těch popiscích, co to tedy bylo za dobu a co znamená teda také být Evropanem. Tak z těchto hledisek mě to velmi tedy oslovilo a děkuji kurátorovi této výstavy panu Fajtovi, ale samozřejmě dalším, že tato výstava je ona. Bohužel se nemohla uskutečnit v Praze, a to je ostuda pro Prahu. Protože by si zasloužila, aby byla vystavena v Praze na čelném místě. Nicméně Kutná Hora je nádherné místo, tak jsem všecky ty památky si tam zase obešel. Takže tam to taky má své místo. Ale samozřejmě ta Praha, bylo by to ještě přístupnější pro mnohem větší počet zájemců.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V Kutné Hoře je ta výstava otevřena, tuším, do 30. září. Takže ještě chvilku máme šanci. To byl světící biskup pražský Václav Malý. Děkuju. Na shledanou.

Václav MALÝ, světící pražský biskup
--------------------
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pondělí bude hostem pořadu Jak to vidí předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Vladimír Kroc děkuje za pozornost a přeje příjemný poslech dalších pořadů. Na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.