Jak to vidí Václav Malý - 3. května

Mezi lety 1980 - 1986 působil Václav Malý jako topič v pražských hotelích, později jako lampář a uklízeč v Metrostavu. Poté byl mluvčím Charty 77 (1981 - 1982), v roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra. Na přelomu let 1990/1991 byl duchovním správcem kostela sv. Gabriela a farářem v kostele sv. Antonína v Holešovicích (1991 - 1996). 1. prosince byl 1996 jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta a 3. prosince 1996 jmenován papežem Janem Pavlem II. jako titulární biskup marcelliánský a pomocný biskup pražský.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnešním hostem je monseigneur Václav Malý, světící biskup pražský, já vás vítám, dobrý den.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Za vaši angažovanost, pane biskupe, v 70. a 80. letech coby signatáře Charty 77 jste byl před několika dny oceněna pamětním dekretem a odznakem. Co pro vás znamená toto ocenění?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Především všechna sláva polní tráva. Já to chápu jako memento, kdy chci upozornit, abychom nezapomínali na to, co se tady dělo v letech 1948 až 1989. Protože se mi zdá, že část společnosti zapomíná, že si idealizuje tu dobu před rokem 1989. Já nevidím černo-bíle, ale na druhé straně je třeba si uvědomit, že to byl systém, který člověka ponižoval, který porušoval základní lidská práva. Vím, že v sociální otázce dnes mnoho lidí je nějak na rozcestí, dobře vnímám těžkosti některých vrstev naší společnosti, ale na druhé je to nesrovnatelné s obdobím před rokem 1989, takže proto tedy jsem toto přijal, ale nechápu to jako nějaké vyznamenání pro sebe, ale zároveň jsem se styděl, když jsem tam při převzetí toho odznaku seděl vedle starých mužů a žen. Mnozí z nich seděli mnoho let v komunistických lágrech v 50. letech. Jsou to dnes lidé, kteří už mají svůj zenit za sebou. Je dobře, že se na ně nezapomíná. Takže jsem se styděl, protože to mé angažmá je nesrovnatelné s obětmi, které oni museli přinést. A tady bych chtěl říci ještě jednu poznámku. Někteří mi vyčítali, že jsem ten odznak přijal z rukou současného ministra obrany, který byl v komunistické straně. Víte, ale já nejsem ideolog, já rozlišuji individuálně podíl různých lidi na vytváření toho minulého systému a hlavně já respektuji to, když někdo si uvědomuje, že to zrovna nebyl asi nejlepší krok, když vstoupil v těch 70. a 80. letech do komunistické strany, a proto já bych nechtěl nějak tak zevšeobecňovat a pro mě neznamená, když někdo byl komunistou, že je odepsán, nebo mu nějak tak upírat právo na to, aby také nahlédl svůj život, tak to jen tedy na vysvětlení. To není nějaký souhlas s tou minulostí, ale je to respekt a vnímání vůči sebereflexi těch jednotlivců, kteří si uvědomují, že zrovna to nebyla nejlepší cesta. Sám tedy ministr při předávání tohoto odznaku řekl, že on byl v bezpečí, zatímco si uvědomuje, že ti lidé, kteří stojí před ním a kteří přijímají tento odznak, byli ve svízelné situaci, tak to myslím, že je dost výmluvné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Minulost pana Picka, ta se nelíbí například Konfederaci politických vězňů, ale jak vy jste právě řekl, pan Picek k tomu sám řekl, že o vhodnosti toho, aby ocenění předával, dlouho přemýšlel a cituji: "Dospěl jsem k názoru, že s velkou pokorou ano." Takže ta sebereflexe, to pokání, řekněme, je pro vás, pane biskupe, to rozhodující?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Pro mě je rozhodující pokání, protože když si člověk uvědomí, že sám má chyby a také ne všechno, co jsem v minulosti činil, bylo bezvadné a člověk stále tedy musí tak nějak své svědomí činit citlivějším a uvědomovat si, že sám má tedy také na hrbu určité chyby, určitá selhání, tak proč to odpírat druhému. Samozřejmě ta míra odpovědnosti je různá, ale já nemám rád,víte, takovou ideologii, kdy se zevšeobecňuje a kde určitý typ lidí se strká do jednoho pytle, kam bychom dospěli.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem na té medaili je vyrytý český lev a ostnatý drát. Jsou tam slovo odboj a odpor, léta 1948 až 1989. Jak jsme tedy na tom s tou naší historickou pamětí?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Mně se zdá, že ta historická paměť je poměrně dost slabá, a proto je třeba tu dobu zkoumat, především zkoumat, ty represivní mechanismy, kterým byli lidé utlačováni, kdy byla potlačovaná individualita a kdy lidé byli nuceni k takovému vynucenému kolektivismu. Kdy se nerespektovala osobitost, jedinečnost každého občana zároveň rozhodujícím pro jeho život byl takzvaný třídní původ, no přece to je nemravnost sama. Takže to byla totalita po celou dobu, samozřejmě, že byla různá období. Jistěže období 50.let se lišilo od doby takzvané normalizace. Mezitím bylo to vydechnutí koncem 60. let vrcholícím pražským jarem, ale komunistická strana se nevzdala své vedoucí úlohy a stále tedy veškerá politická moc byla v rukou jedné politické strany, tak v tomto smyslu to byla skutečně totalita, i když tedy měla různé stupně represe. Tudíž mi připadá velmi naivní dneska říkat, je třeba rozlišovat v tom období mezi totalitou a mezi represivním systémem. Já nechci mluvit o sobě, ale já jsem byl hodně a hodně honěn i koncem 80. let, takže na podstatě toho systému se nic neměnilo, i když samozřejmě vzhledem tedy k mezinárodní situaci to bychom tady museli být hodiny a hodiny. Ta situace se postupně uvolňovala. Nicméně až do roku 1989 se nepodařilo, aby komunistická strana se vzdala vedoucí úlohy, to bylo v ústavě až do té nové doby.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono právě v souvislosti s děním kolem Ústavu pro studium totalitních režimů se objevila debata na téma, jak vlastně pojmenovat ta léta 70. a 80., jestli to byl režim totalitní, posttotalitní, posttotalitářský nebo dokonce autoritářský. Jak vy byste to pojmenoval, co pro vás vůbec, možná už jste to ale popsal, v čem spočívá ta totalita?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ta totalita spočívá v tom, že stále tedy si činila jedna politická strana nárok na to, aby uchytila veškerou politickou moc a aby o všem rozhodovala. Samozřejmě i uvnitř té strany byly různé hierarchistické stupně, ale to už je jako další záležitost a ta represe to potlačování, to se měnilo podle vnějších okolností, samozřejmě, že se dýchalo trochu volněji koncem 80. let než v padesátých letech, ale na podstatě toho systému se nic neměnilo a ty represivní mechanismy fungovaly a státní bezpečnost naopak třeba v polovině 80.let zase zintenzivnila třeba sledování osob, které jasně nesouhlasili s tehdejším stavem a na tom se tedy nic neměnilo a hlavně tedy, když se mluví v souvislosti s tím Ústavem pro studium totalitních režimů, že by se mělo zabývat dejme tomu obyčejným životem obyčejného občana, tak na to jsou jiné instituce. Tento ústav byl založen pro to, aby reflektoval, aby studoval ty represivní mechanismy toho systému a ty zůstávaly stejné. Ta Státní bezpečnost, ta pracovala, shromažďovala informace, samozřejmě pronásledovala ty, kteří se jí zdáli, že jsou nebezpeční v ovlivňování dalších a dalších. Izolace lidí nebyla tady respektována ta základní lidská práva shromažďování, cestování, právo na svobodné slovo, svobodný projev, to třeba je si všechno uvědomit a mně se zdá, že tohle to se pomíjí, že se to najednou začíná nějak tak překlopovat na tu sociální otázku, ale ono je třeba si zase uvědomit a znovu říkám, já vím, že některé sociální vrstvy v dnešních časech to nemají lehké v naší společnosti,ale na druhé straně byla umělá zaměstnanost a já sám jsem pracoval na několika manuálních pracovištích a viděl jsem, že sice lidé byli zaměstnaní, ale neodváděli, část vůbec neodváděla příslušné penzum té práce. V podstatě tam přežívali. Víte, tohle je potřeba si také uvědomit. A tady se to tak jako idealizuje, jak všichni měli své jistoty, ale za jakou cenu. Rodiče byli rukojmími svých dětí, když lidé měli vycestovat, tak se museli kořit, museli se hrbit, aby dostali takzvaný devizový příslib a tak dále. To nemá cenu tady rozebírat. Tudíž smysl toho ústavu je, aby se neztratila paměť. A mně se zdá, že společnost, která ztratí paměť, tak v podstatě spěje k zániku, protože my musíme dobře vědět, na co navazujeme. Dnešní rodiče té mladé generace, která už se narodila po roce 1989, právě vyrůstali v tomhle tom, bych řekl, ideovém myšlenkovém bezčasí toho režimu před rokem 1989 a často si ani neuvědomovali, v čem žili, tudíž je třeba toto připomínat a to je smysl toho ústavu. Samozřejmě, já vidím problém v tom, že když Senát jmenuje tu radu tohoto ústavu, takže Senát se stal také kolbištěm politických stran. Původně začátkem 90. let, když se diskutovalo o založení Senátu, tak to bylo míněno, že bude rada moudrých. Rada lidí, mužů a žen, kteří mají určitý nadhled, kterým nejde tak o politickou kariéru, ale bohužel ze Senátu se stal obraz, zrcadlo Poslanecké sněmovny, takže Senát dneska rozhoduje stranicky, zdaleka tedy tam není to hlasování, které by člověk očekával podle svědomí jednotlivých senátorů, ale co strana řídí a to je ten problém, že potom se to odráží na jmenování té rady. Jednou zvítězí ti, podruhé oni, a potom tedy jmenují své potencionální stoupence a tudíž je třeba odpolitizovat ten ústav, aby měl klid na svoji práci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak tedy ven z této slepé uličky kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, když vlastně tu radu, jak už jste právě popsal, jmenuje SEnát, vidíme, že situace se neuklidňuje. Dnes jsou hlášeny další personální změny. Dokonce se objevují hlasy, jestli by nebylo za té stávající situace lepší třeba ten ústav zrušit.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já bych nebyl pro zrušení ústavu, přirozeně nevidím do fungování ústavu. Asi leccos tam není v pořádku, ale na druhé straně je to právě důležité, aby se pokračovalo ve studiu těch represivních mechanismů před rokem 1989. A aby radní byli opravdu lidé s nadhledem, myslím, že určitá nevýhoda tohoto ústavu je, že tam pracuje hodně mladých lidí a historiků. Já nejsem proti mladým historikům, ale přece jako člověk, který už má za sebou historickou činnost třicetiletou, tak se zase na ty věci dívá jinak, jinak také hodnotí ty prameny, takže tady bych řekl, že jistý nedostatek těch starších historiků, kteří by se zapojili do té práce, ale já bych viděl právě, pokud tedy tu radu volí Senát, aby se změnilo poslání Senátu, aby to byla opravdu rada moudrých. Neidealizuji si, ale ne odkladiště zkrachovalých politiků, a aby to nebylo politické kolbiště, protože potom ten Senát jako nemá význam, když jako strana rozhodne, tak když hlasují stejně poslanci v Poslanecké sněmovně, a stejně hlasují pak senátoři, tak je to trochu směšné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Senát mimochodem včera schválil novelu zákona, podle kterého se významnými dny nově stanou 16. leden jako den památky Jana Palacha a 28. březen jako den narození Jana Amose Komenského. Jak to hodnotíte?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
To hodnotím kladně, protože oběť Jana Palacha je dobré si připomínat a jsem rád, že se nezapomíná a že přece jako tato postava zůstává v povědomí a Jan Amos Komenský je samozřejmě významnou postavou našich dějin. Jistěže se dá také diskutovat o různých jeho postojích, nicméně bych si přál, aby skutečně to školství trochu odpovídali těm ideálům, které stanovil Jan Amos Komenský, takže tento den bych chápal především jako připomínku, abychom zkvalitnili naše školství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Smysl těchto významných dnů je symbolický, právě v květnu také vlaje státní vlajka, na Hradě máme nově i vlajku Evropské unie. Jakou roli pro vás hraje tato symbolika?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem rád, že na Hradě zase zavlála vlajka Evropské unie, protože tady je tak uměle posilovaná nechuť vůči Evropské unii a ta vlajka pro mě symbolizuje, že tedy opravu chceme patřit do širšího okruhu států, jejichž dějiny společnosti jsou založeny na stejných duchovních, kulturních kořenech, což je židovsko-křesťanská tradice, a řecko-římská tradice, takže tato sounáležitost je velmi důležitá a ta vlajka je toho symbolem, aniž ztrácíme tedy svoji totožnost jako česká společnost a zároveň tato vlajka pro mě je znamením naší spoluzodpovědnosti, kam tedy Evropská unie bude kráčet. Víte, my máme pořád jen otevřenou dlaň, kolik projektů za poslední leta bylo placeno a je placeno a financováno ze zdrojů Evropské unie. To si málokdo tedy uvědomuje. Tudíž vnímat tuto vlajku jako naši spoluzodpovědnost a neříct: Jo my jsme teď pro sebe a my se budeme jen dívat jako pozorovatelé a za druhé, aby tato vlajka byla také připomínkou a závazkem pro hlasování poslanců České republiky v Evropském parlamentu v Radě Evropy, protože je to někdy ostuda. Já to tady nechci rozebírat, ale mám dobré informace, jak jednotliví poslanci jak v Evropském parlamentu jak v Radě Evropy jak špatně hlasují, jak se přidávají často na stranu tedy lidí, kteří si nezaslouží důvěru, takže to chápu tuto vlajku jako připomínku i těmto zvoleným představitelům, aby nedělali ostudu naší republice.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Skutečnost, že mladí Češi neradi opouští rodičovské hnízdo, ta není nová.podle průzkumu se ale počet mladých Čechů, kteří bydlí s rodiči, zvýšil. Jak se díváte na tento fenomén, který vás zaujal, fenomén mama-hotel.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já jsem četl před nějakým časem v respektu jeden článek o tom mama-hotelu. Jednak mě zaujal ten název mama-hotel, a je zajímavé, jak se mění psychologie mladých lidí, protože poměrně donedávna mladý člověk chtěl už být osamostatněný. A já vím, naše generace, já už jsem o dvě generace před těmi dnešními mladými tak si pokládala za hrdost, když se postavila na vlastní nohy. Zatímco dnes přece část mladé generace zůstává u svých rodičů. Ono to má tedy několik důvodů. Je pravda a to je dobré zdůraznit, že někdy mladí lidé, absolventi vysokých nebo středních škol, že mají těžkosti sehnat zaměstnání. Tudíž to není potom snadné k tomu si ještě najít byt, protože dnes si založit rodinu a koupit si byt, tak to opravdu už ten člověk musí mít dost peněz, takže to je jeden z důvodů. Na druhé straně samozřejmě ono je takové to pokušení mít závětří, tak jak si vyrazit. Mít takové známosti, pořád jako zkoušet, která ta známost by vyšla ale mít to hnízdečko. V tomhle tom slova smyslu si myslím, že to zase tak jako pozitivní není, protože člověk musí vzít potom zodpovědnost i za svůj vztah a ten vztah potom nějak dotáhnout i do té společné životní cesty. Je zajímavé, že v tom článku bylo, že dnes je takovým zvykem mezi mladými lidmi, pronajmout si byt a žít společně. Ale samozřejmě to není zase to pravé zázemí, protože člověk potřebuje mít také pevné příbuzenské vztahy, potřebuje mít opravdu místo, kam se rád vrátí, tudíž je pochopitelné, že potom pro něj zůstává to rodinné hnízdo tím východiskem, je pravda, že také lidé třeba dojíždí do práce, nemají na nový byt, tak se vrací také do bydliště svých rodičů, takže ty důvody jsou rozmanité. Nicméně je pravda, že to jisté pohodlí a ta bezstarostnost, že ovládá mysl části mladé generace.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, že to převažuje tenhle ten moment?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Já bych řekl trochu že jo. Já samozřejmě nejsem soudcem, nejsem zase v každodenním styku s tou mladou generací, ale mně tak jako zaráží, že se pořád zkouší i v těch známostech. Já neříkám, že ti lidé jsou špatní, ale užít si zábavu a tak koukat, jestli jo nebo ne, ale v podstatě není tam takové to pevné rozhodnutí. Já chci jít touhle tou cestou. To pevné rozhodnutí bývá tedy na cestě kariéry a moci dosáhnout toho, vystuduji to a to, a potom budu mít, pokud možno nějakou stáž v zahraničí, a tak dále. Ale v takovém tom osobním životě tam pořád se jen jako improvizuje a já myslím, že to jako pro život není dobré, že právě zralá lidská osobnost se dovede rozhodnout a i když někdy trefí vedle, tak já více cením tu odvahu se rozhodnout, vzít zodpovědnost, než pořád jako čekat, že přijde nějaký ideál. A teď se to pořád tak jako odkládá, pak v 35 konečně se rozhodnou, pak má přijít jako dítě a už se to moc jako nestačí, protože zase ve 40 letech stále potom být doma s dítětem, tak to také není úplně tak jako pohodlné a ten života tak nějak uplyne, sice jakoby v zábavě, ale najednou jsou dost jako prázdné ruce. To bych řekl, že stojí za zamyšlení, ale samozřejmě je to různé, ale rozhodně tedy ten název mama-hotel, ten mě nadchnul.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vidím, že vás to pobavilo přímo. Vy jste jednou, pane biskupe, řekl že žijeme v době vypjatého individualismu, platí to podle vás?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, to si myslím, že platí. Je to samozřejmě jistá reakce i na ten minulý systém, ale ono to zasahuje podle mého mínění, protože také trochu cestuji po Evropě, celý ten náš civilizační evropský okruh, že se zdůrazňuje prosaď se, zdůrazňuje se dojdi k cílům, které si stanovíš a bez ohledu na to, co se okolo tebe děje. Mně se zdá, že se oslabuje ta vztahová stránka, že já na světě nejsem sám, že druhý člověk pro mě nemůže být jen prostředkem k tomu, abych já dosáhl svého. Ale že ten druhý člověk je také, který má své představy, své zájmy, své vidění a tohle že je třeba brát na zřetel, v tomto myslím ten vypjatý individualismus, že se myslí co nejrychleji dosáhnout tak nějak své uplatnění.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je důležité vidět kolem sebe, rozhlížet se a vnímat potřeby těch jiných, mimochodem to mezigenerační soužití nebo soužití s rodiči by mohlo být ale i prospěšné, když pomineme to, že by šlo o nějaké zištné důvody?

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, ta mezigenerační průrva je dneska veliká, protože ten vývoj jde tak rychle kupředu, viz ty technologie, které už třeba starší generace zdaleka nemůže zvládnout. Já když vidím někdy ty mladé ve škole, protože u nás církevní školy, jak oni jako četujou a jak suverénně s tím zacházejí, tak mám z toho mindráky, protože tak já jako upoceně vždycky se ptám, jak se udělá tohle nebo ono. Samozřejmě dneska ty možnosti mladé generace jsou obrovské a ta průrva je čím dál tím větší. A to myslím, že je jedna ze slabin tohoto překotného vývoje, tudíž to je také řečeno, na konci toho zmíněného článku v Respektu Mama-hotel, že možná tahle ta jistá lenost nebo pohodlnost, že ti lidé chtějí zůstávat doma a mít tam své hnízdo, že by mohla vést ke sblížení mezigeneračnímu i spoluzodpovědnosti. Nicméně musím říci, že když tak jako chodím do těch domovů seniorů nebo do těch pečovatelských domů, tak je to někdy smutné, jak ti staří lidé jsou ponecháni na holičkách a jak ti příbuzní je vůbec nenavštěvují, ale to už je jiná kapitola.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co se týče mladé generace, tak když se podíváme na děti a mladistvé, tak tam je alarmující statistika, která vás také zaujala. Jak přibývá počet dětí, které vlastně mají sklony k sebevraždě nebo k sebepoškozování? Linka bezpečí zaznamenává nárůst právě těchto telefonátů.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Je zajímavé, že část těchto lidí ve věku okolo 15, 18 možná i nižšího věku cítí osamělost a jednak emoční a jednak sociální a tady bych řekl, že nelze spoléhat jen tady na Facebook, Twitter, ale že je důležité, aby ty děti nebo ti mladiství zažili, že je někdo obejme, že někdo opravdu s nimi bude mluvit, že je někdo pohladí, protože dneska jakoby to tak nepatřilo k životu. To vidíte i v těch filmech. Tam nevidíte nějakou něžnost. Tam vidíte, že se chopí ten chlap té ženy, že to teď jako jede naplno, ale taková ta něžnost, takové ty předehry ve vztazích, a teď to myslím v tom dobrém slova smyslu, tu jakoby chybí. A mně se zdá, že tohle je jedna z příčin, že to často nezažívají ti mladí lidé ani od svých rodičů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Je už tradicí na závěr rozhovoru s vámi, pane biskupe, podívat se na některé vaše zážitky z kultury. Dnes to bude na prkna, která znamenají svět.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Ano, já bych doporučil tři přestavení, která jsem viděl v posledních týdnech. Jednak představení Moravského divadla v Olomouci hra Františka Langra Periferie. Výborné představení, které zase znovu se snaží o původní smysl této hry, protože za komunismu tato hra byla vnímána jen jako sociální drama, ale ono je to mnohem hlubší, takže díky olomouckým hercům, potom už tradičně se mi líbí představení Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Viděl jsem v Praze zdramatizovanou knihu amerického spisovatele Bernarda Malamuda Správkař. Je to o židovském mladém muži, který byl obviněn z rituální vraždy a nepodlehl tomu nátlaku a k tomu se nepřiznal, výborné představení Správkař, Ostravské divadlo Petra Bezruče. A potom jsem viděl v Umgeltu v pražském divadle hru Deštivé dny amerického dramatika Huffa a musím říci, vynikající drama, vynikající výkony Richarda Krajčo, což mě překvapilo. Tento frontman skupiny Kryštof, jaký je výborný herec, ale i David Švehlík, ti dva herci v podstatě hodinu a půl na jevišti a člověk se nenudil. Ta hra má velký spád a vynikající překlad vynikajícího našeho anglisty Pavla Dominika, takže to byly úžasné zážitky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A doufám, že zážitkem byl pro naše posluchače také rozhovor s vámi, pane biskupe Malý. Děkuji a přeji vám příjemné dny. Mějte se hezky, na shledanou.

Václav MALÝ, světící biskup pražský
--------------------
Děkuji za příjemné chvíle a přeji všem posluchačům příjemný a pohodový víkend.