Jak to vidí Pavel Kosatík - 16.2.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Po čase vítám v tomto pořadu u rozhlasového mikrofonu Českého rozhlasu 2 Praha spisovatele, publicistu a literárního historika a čerstvého laureáta Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009 pana Pavla Kosatíka, dobrý den a gratuluji hned v úvodu.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Dobrý den, děkuju pěkně.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Pane Kosatíku, je váš profesní život s tímto prestižním oceněním rázem jiný, jak ho vnímáte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
To jste mě dokonale zaskočil, to asi nemůže být jiný, člověk má radost pár dní moc hezkých mu to vydrží, v tom je to jiné.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Ještě jednou gratuluji za celý tým tvůrčí Českého rozhlasu 2 Praha redakční a také za posluchače. A u novinařiny zůstaňme hned v úvodu s dovolením. Týdeník Respekt, kde mimo jiné publikuje také Pavel Kosatík, rozpoutal před dvěma týdny dosti tvrdou diskusi o úrovni dnešního žurnalistického studia. Na pranýři v článku Marka Švehly byla pražská žurnalistika na Univerzitě Karlově, mně třeba v tomto článku zaujalo vyprávění nynější studentky City University v Londýně, která zde píše, říká, cituji: "na pražskou žurnalistiku jsem nastoupila před čtyřmi roky," napřed ji udivilo, když ji při přednášce o tom, jak se mají dělat noviny, ukazovali tiskařský váleček a vysvětlovali jeho smysl. Dalším překvapením bylo memorování nepodstatných informací, které si každý může najít na Googlu, v předmětu Dějiny médií se povinně měla učit odříkávat názvy všemožných novin 18. a 19. století. Ještě víc pak ona studentka znejistěla při předmětu, kde se studenti mají učit psát. U vzdělání žurnalistů to asi všechno začíná, od toho se odvíjí úroveň české žurnalistiky, jak vy to vidíte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Mě ten článek zaujal v jakémsi kontextu, mně vůbec od té doby, co loni na podzim propukly ty divoké věci na Západočeské univerzitě, na její právnické fakultě, tak, a myslím si, že i velkou část veřejnosti opravdu zajímá, co se to v tom vysokém školství děje a docela mně záleží na tom, aby se to dělo pod lepší veřejnou kontrolou, než to donedávna bylo, protože vezměte si, ono samozřejmě těch vysokoškolských studentů i vysokých škol přibývá a ono, jak se zdá, tak se tam začala vytvářet, ne-li už někde vytvořila taková jakási tichá dohoda mezi těma oběma stranami, kde teda ti učitelé někdy možná nebo ne vždycky úplně super kvalitní říkají, nemluvte nám do toho a my vám ty tituly dáme a ti studenti zase říkají, nechtějte toho moc od nás a my vám do té školy přinese ty peníze, což je taková v důsledku katastrofa, protože pak to vysokoškolské vzdělání, které skoro všichni budeme mít, má tu hodnotu, která se kdysi připisovala školám úplně jiného stupně. U té novinařiny je to složité v tom, že to je jeden z oborů, které se na škole dají naučit jenom velice těžko. Ta škola s tím nějakým způsobem heroicky zápasí, patrně podle těch textů, které v Respektu vyšly pro mě přesvědčivých, to nedělají vždycky ti úplně nejschopnější praktici, což se asi na tom výsledku podepisuje. Tam, víte, on člověk má tendenci to vidět idealisticky přesto, co kdysi četl o, já nevím, Karlu Čapkovi, o Lidovkách a tak, anebo co viděl ve filmech, kde se ta redakce těch Lidovek vždycky odpoledne tak jakoby vašnostensky sešla, teď jakoby vůbec neplynul ten šílený čas, který nutí tehdy všechny ještě v mnohem, v úplně jiných uzávěrkách, poněvadž nebyly počítače, a tak dále. Ty texty odevzdat, oni tam tak jakoby klidně klábosí, ten Eduard Bass s Josefem a Karlem Čapkem tak jakoby v klidu analyzují ty, takže člověk si ani nedokáže představit, kdy to vlastně všichni psali a jak to, že ty noviny byly tak skvělé, ale plynulo to z řady věcí, ze vzdělání těch lidí pochopitelně. No, a pak taky z toho, že ty redakce byly multigenerační, což dnes, myslím si, tak není. I vy tady to jistě pozorujete, z logických důvodů je tlak na to, aby novinář byl spíš mladší, poněvadž odvede větší výkon, ale pak se stává například to, že aniž si to uvědomí a aniž to chce, tak logicky víceméně dodává do těch médií ta témata, kterou jsou mu, a to i generačně blízká a já si to pamatuju u sebe, mně když bylo 30 a byl jsem v Mladé frontě, tak mě opravdu v podstatě nezajímalo, jak jsou na tom důchodci, respektive když to po mně šéf náhodou chtěl, tak já jsem se snažil si to nějak představit, ale že určitě bych to s tou svou schopností představivosti tehdy nepřeháněl, takže tohle je třeba věc, která, ale myslím si, že se k tomu bude muset časem dospět a jakousi útěchou jsou v tomhle západní média, kde to vidíme.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
To jsem se právě chtěl zeptat, jak z toho ven, pane Kosatíku.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
No, tak ven z toho tím, že zjistíme, že nám to opravdu chybí tematicky, že prostě nejsme schopný, nejsme schopní prostě řešit ta témata, která od nás veřejnost požaduje. Ale ono to vidíte třeba i na cizích televizích, stačí, když si večer jenom neuroticky proklikáváte všechny ty možné holandské a belgické kanály, které díky dobrodiní satelitu jsou nám sesílány a tam zjistíte, že těm moderátorům není 25 nebo 30 jako u nás, že tam, to má zase samozřejmě jiný účel mediálně obrazový, to znamená, tam se snaží tak jakoby asi podprahově působit důvěryhodně na ty diváky. To jde o něco trochu jiného, ale myslím si, že ta autorská báze je tam přece jenom lépe rozvrstvená než u nás.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Myslíte si, že si tento fakt uvědomují šéfredaktoři českých novin, deníků, týdeníků, médií obecně v České republice?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
To bych mluvil za ně, to nedokážu říct. Předpokládám, že ano, ale oni, pokud já vím, tak momentálně s ohledem na krizi jsou pod takovým tlakem jaksi existenčním, že možná i to uvědomování jim v téhle chvíli, v téhle současnosti na nic moc není. Ty noviny jsou teď vystaveny opravdu velmi tvrdým podmínkám a leckde se řeší, jestli vůbec ten deník třeba bude příští rok ještě vycházet.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Pojďme se ještě na chvíli vrátit k onomu článku Výchova novinářů v Čechách v týdeníku Respekt. Vy jste sledoval i reakci na něj na internetu, jaká byla?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Ona je na internetu, i v tom časopise probíhá, ti studenti s tím nesouhlasí, je trochu zvláštní, že tak jakoby masově nebo hromadně, byla tam i nějaká petice snad, tuším, 33 signatářů, což, aniž bych to teď chtěl ironizovat, no, možná nechtěně trochu budu, já jsem si vždycky myslel, že čas petic je omezený na revoluční vyhraněné doby a v klidných dobách, což tyto jistě jsou, si má člověk za svým názorem stát sám, ale možná, že to není přesně tahle situace. Dost se tam hlásí právě lidi z jiných škol, kteří potvrzují, že ta kvalita výuky trošku hapruje i jinde. Já bych opravdu chtěl, aby z toho, nebo chtěl, mě na tom zajímá to systémové. Rád bych se dozvěděl, jak opravdu jsou na tom hlavně ty menší univerzity, ty soukromé, kde do toho tak jakoby není vidět, kde to riziko té tiché dohody, jak jsem to zmínil před chvilkou, je určitě větší, než na, dejme tomu, Univerzitě Karlově, takže já bych si představoval, kdyby z těch diskusí vyvstalo cosi jako fórum, které by mělo trvalejší charakter a kdyby i jiné redakce se toho chytly. Mám pocit, že se to děje nebo že se to chystá. Je to jedno z nejdůležitějších témat vůbec, mnohem zajímavější než politika podle mě.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak uvidíme, zdali budete inspirací právě pro univerzity a pro šéfredaktory některých deníků a vydavateli.
Posloucháte Český rozhlas 2 Praha, událostí týdne a jistě jednou z nejdůležitějších událostí tohoto roku, roku 2010 je volba Dominika Duky pražským arcibiskupem. O tom, co znamená tato role a funkce v sekularizované společnosti, české společnosti bude mluvit náš dnešní, v uvozovkách, Jak to vidí, spisovatel, publicista a literární historik Pavel Kosatík. Tak jak tento problém vidíte, pane Kosatíku.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Tak je to samozřejmě velmi důležitá událost, katolická církev je institucí, která nás spojuje víc než většina institucí jiných s našimi tradicemi. Propojuje nás vlastně s nejstaršími národními dějinami. Když se bavíme o pražském arcibiskupství nebo před tím biskupství, tak se bavíme o svatém Vojtěchu, za kterého, respektive ještě dokonce pár let před ním to biskupství začínalo, víme, že co si tam ustanovil, tedy právě to arcibiskupství v roce 1344 Karel IV. A od té doby se tam vystřídala dlouhá řada silných jmen, kde jenom z té novější doby mi připomnělo arcibiskupa Berana nebo Františka Tomáška a to snad o tom 20. Století nebo o tom posledním půlstoletí vypovídá dost. Tam samozřejmě je důležité, jaký člověk v čele té církve stojí, poněvadž on nemluví jenom do nitra té své společnosti, mluví taky jejím jménem ven a to si myslím, že v současnosti je to nejdůležitější. My pořád vlastně v téhle společnosti očekáváme a máme velmi vysokou poptávku po někom, kdo nám nabídne nějaké to slovo, nemám rád, ale lepší není, hodnoty a to takové, abychom mu je mohli věřit, to znamená, že jsou prakticky použitelné a že ten člověk sám je zastává. A myslím si, že člověk na místě arcibiskupa je k tomu předurčen, takže byla by třeba škoda, kdyby to hlavní očekávání nebo ta hlavní praxe Dukova se týkala třeba jenom toho církevního majetku tak, jak to zatím, se zdá, vyplývá z některých komentářů, protože pak by to lidé pochopili, že ta církev se zase stará v podstatě jenom o své věci, že ty, že se to uzavírá do nitra, do těch pozemských statků nebo jak to nazveme.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak možná právě na to se nejčastěji samotní novináři nejčastěji ptají, tak tento problém vyvstává z nich možná.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
No, tak to by ale teda vypovídalo, že nejsou tak úplně v kontaktu s tím, o co jde. Protože ten směr toho působení by měl být opravdu hlavně duchovní a byla by škoda, kdyby se vždycky, když je řeč o arcibiskupovi nebo o katolické církvi, tak aby se nám podvědomě vybavily jenom ty potraty, jenom ti homosexuálové a jenom ta jakoby ožehavá a katedrála, ta ožehavější témata. Bylo by úžasné, kdyby ten člověk a nejenom on, ale i lidé kolem někoho, dokázali lépe než předchůdce artikulovat, kam se ta společnost má hýbat a že už tam třeba i kdysi byla a že to nebylo špatné, že se těm lidem žilo docela dobře, že v tom viděli nějaký smysl a že to není návrat jenom k něčemu, co kdysi bývalo k něčemu konzervativnímu, ale že je to návrat k něčemu, co v sobě vlastně duchovně v každé generaci musíme objevovat znova a co jsme možná v těch posledních 20 letech trochu zanedbávali.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Pane Kosatíku, nakolik je podle vás vhodné hovořit teď o tom, co předchozí arcibiskup Vlk zanedbal a nakolik je předčasné mluvit o tom, co se dá reálně čekat od Dominika Duky.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Tak já si myslím, každý má mluvit o tom, na co se cítí, tak já určitě nejsem kompetentní arcibiskupa Vlka nějak kritizoval. Já ale musím, no, jedna věc mě tedy napadá, to snad i jako občan laik můžu říct, já jsem o tom kdysi mluvil i tady v pořadu. Já jsem jako jakousi metaforu toho jeho působení a to metaforu ne moc dobrou, vždycky vnímal ty uzamčené, nedobytné a opevněné kostely, víte, jak se to začalo dělat po roce 89, aby se v nich tolik nekradlo a víme, že v jednu dobu ty první roky po sametu, že to byla taková skoro nájezdnická vlna, zvlášť v pohraničí, takové drancovací výlety se do těch kostelů podnikaly. Takže těm farářům možná leckde ani nezbylo nic jiného, než to pozamykat. Ale výsledek vlastně je ten, že vy se dneska, když chcete, tak mimo tu hodinu mše a většinou jenom jednou týdně v neděli, tak vy se do toho kostela, projíždíte-li, ani náhodou nedostanete. A když je to právě třeba v tom pohraničí a vy si odskočíte vedle do Německa, do Rakouska, tak zjistíte, že tam to jde. Někde je tam asi schovanej nějakej jáhen někde za sloupem, kterej to hlídá nebo je tam možná někde nějaká, prostě to jde, oni nepřipustili, aby se z těch kostelů staly ty opevněná, ta opevněná muzea, netransformovalo se to prostě v něco jiného, jsou to otevřené stánky, čili tohle pro mě byla metafora, že se ta církev opravdu před tou společností uzavřela a dala přednost té ochraně majetku před rizikem kontaktu.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak uvidíme, co si o tom povíme třeba tady v Jak to vidí za pár měsíců či let. Sám Dominik Duka říká, cituji: "Uvědomuji si své limity i to, že úřad přesahuje mé schopnosti, proto prosím o pochopení a porozumění všechny lidi dobré vůle." Tak mu popřejme hodně štěstí.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Určitě.
Posloucháte pořad Jak to vidí Hosta do domu, dnes publicista, spisovatel, literární historik Pavel Kosatík. Další téma - Američani odsouvají kosmický program, americký prezident Barack Obama poslal do Kongresu návrh rozpočtu na příští finanční rok. Jak se týká třeba kosmonautiky, tak to komentoval pro ČTK odborník na vesmír Tomáš Přibyl. Cituji: "škrty v rozpočtu se amerických vesmírných programů nijak výrazně nedotknou, naopak NASA čeká výrazné navýšení rozpočtu." Barack Obama ale trošku otáčí kormidlem americké kosmonautiky. Mění její priority, její cíle, jak podle Pavla Kosatíka.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Tak, já tady budu spíš tlumočit to, co jsem si přečetl, tam Barack Obama se prostě vyjádřil v tom smyslu, jak i posluchači vědí, že ten Bushův program, tedy program jeho prezidentského předchůdce, který si představoval, že přes měsíc by se časem lidstvo dostalo a přes vybudování stálé stanice na Měsíci, by se lidstvo časem přece jenom dostalo na ten vysněný Mars, tak tento program je zbržděn nebo odsunut na neurčito. Což de facto by mohlo znamenat i jakousi pololikvidaci právě té NASA, poněvadž oni uvažujou o tom, že by se ty kosmické lety odehrávaly napříště pod egidou spíš soukromých firem než státní společnosti, což teda by bylo úplně jiná polévka. Já tady nejsem samozřejmě v roli žádného kosmického experta, nebudu si na něho hrát, mě to zajímá hlavně v té rovině, víte, že ty kosmické lety, ono je to s nimi docela těžké, samozřejmě to stojí strašlivých peněz a když někdy noviny vedle sebe až třeba trochu dryáčnicky otisknou fotky těch nejchudších měst a těch odpalovacích ramp nebo prostě té sofistikované kosmické technologie, tak člověk opravdu nutně musí nad tím zapřemýšlet, jestli ty toky jdou správným směrem. Ale ono je to pochopitelně věc složitá, to lidstvo bez jakýchsi vizí a do něho počítejme i ty vize kosmické, nutně je nešťastné. Ten kosmický výzkum pochopitelně zavání nebo vždycky hrozí jakousi nepokorou, tím, že se moc soustředíme na to naše vlastní podnikání, že se k tomu moc upneme, přestaneme myslet na ty duchovní věci a ty duchovní kontexty a utrhneme se sami sobě ze řetězu. Ale zase na druhou stranu, kdo pamatuje trošku ta 60. nebo i 70. Léta, vzpomene si na ten americký projekt Apollo, tak ten asi taky na to nikdy nezapomene, na to, co při tom zažíval a nebyla to jenom nějaká trapná euforie, nebyla to lidská zpupnost, že na to, že Armstrongova bota zadupala v prachu na Měsíci a že tam byla pronesena nějaká pečlivě připravená slova. Tam jde prostě o to, že ten lidský duch potřebuje nějakou pozitivní motivaci a ta motivace vědecká a technická je jeho nezbytnou součástí. A já se trošku bojím, že po té jakési probuzené euforii těch posledních let, kdy si lidi na to tak začali zvykat a mnozí i těšit, tak teď to bude vyloženo to zabrždění jako takový prozaický, až moc prozaický krok, jehož důsledkem teda bude, že ty peníze, které jsme mohli prosnít a prolétat, tak je v podstatě jenom projíme.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A hrozí podle vás to, že by právě věda a technika přestaly být vnímány jako fenomény utvářející naši budoucnost, vidíte to tak?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
To je strašně složitá, jako v téhle souvislosti asi ne, ale hrozí jakési zprozaizování, to hrozí vždycky, že jo, tu vědu. Věda a technika má několik rovin, kromě té vizionářská je to ta vyloženě pragmatická. Vy můžete vědce vnímat jako člověka, který podobně jako kněz, mluvili jsme o tom před chvílí, vám dává alternativy, vám říká, jak ten budoucí svět může vypadat a svým způsobem za to ručí, anebo ho můžete vnímat jenom jako toho, který má vymýšlet prášky, má vymýšlet počítače, má vymýšlet auta, která by tolik nesmrděla a která by rychle jezdila, čímž ničím pochopitelně nepohrdáme, to všechno potřebujeme, ale je to přece jenom ta, pouze ta životní próza, chybí v ní ta, ten jakýsi rozmach té poezie. No, já netvrdím, že ten rozmach nutně se musí odehrát prostřednictvím kosmických letů, ale strašně bych se bál nebo bylo by mně líto, považoval bych za chybu žít v době, která by s těmi svými vizemi takhle až jako marnotratně zacházela.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
To, na kolik lidi vizi a určitá proroctví potřebují, ukazuje a vlastně demonstruje jeden aktuální snímek, který teď běží v kinech - Avatar a tuším, vy jste mi prozradil, že to je jeden z mála filmů, který jste v poslední době stihl a že vás zaujal.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Tak já jsem takový svérázný návštěvník kin, poněvadž mám malé synáčky, takže já chodím do kina, když projeví zájem oni, o dospělých filmech nevím nic. Toto je naštěstí na pomezí všeho, filmu pro děti i pro dospělé, posluchačům nemusím nebo jenom velmi stručně řeknu, oč jde. Režisér James Cameron americký, tvůrce Titaniku, předchozího největšího velkofilmu, natočil ještě větší velkofilm.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Ještě větší pohádku.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Ještě větší pohádku. Ale já jsem tím filmem byl velmi, velmi příjemně šokován a mám chuť mu tady teďka dělat reklamu. S vědomím, že, víte, já jsem byl, nechci říct vychovanej, ale mě těšilo chodit na Bergmany a takové filmy a ty se dneska nehrajou a já, když tady teď budu chválit film absolutně jiného typu, tak neznamená to v žádném případě odstup od toho, na čem jsem vyrostl. Ale chci říct, že tahle ta úžasně udělaná pohádka ve vás nebo v divákovi podle mě zcela nečekaně a já jsem to od toho Camerona opravdu neočekával, tak ve vás probudí ty téměř nejlepší a nejzasutější a zároveň ty nejzákladnější city, jaké dítě má. Vy se tam opravdu budete ty tři hodiny těšit na to dobro, aby konečně přišlo a zůstane vám to i potom, já jsem byl tím režisérem překvapen, já jsem čekal nějakou takovou násilnickou story a mimochodem teda toho násilí, i když tak jako v takových jemnějších podobách, je tam pořád tolik, kolik v těch hollywoodských filmech bývá, to znamená, tam jde o jakýsi střet civilizací, kde ta lepší má vítězit jaksi mravní silou, mravní odvahou, tak zase úplně iluze si o tom nedělejte, válčí se tam na plné pecky a skončí to střílečkou, která trvá snad půl hodiny, takže ona. Ono to, když bychom to brali tu pohádku, že by měla souviset s nějakou realitou, tak po tom skončení té střílečky by ti mravní vítězové měli všichni ruce od krve, je to prostě, ten film je kontaminován tím, na co ni jsou zvyklí. Ale přece jenom ten člověk od toho Titaniku, který byl z mého pohledu teda tím násilím nabit, tam byly ty nesmyslné scény, jestli si vybavíte, potápí se loď a na ní se prostě honí nějací lidi a střílejí po sobě, to mně přišlo jako opravdu /nesrozumitelné/ téměř hollywoodské blbosti tenkrát. Tak tady se to dostalo někam dál, opravdu k takovému až skoro duchovnímu podobenství, kde myslím si, že by na to člověk měl jít, ať už je zaměřený jakkoliv, určitě není špatné, když je na začátku podezřívavej hodně, takovej opatrnej, no, a pak by měl zkoušet, jestli tomu podlehne, nebo ne. Já jsem tomu ke svému překvapení velmi podlehl.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak vidíte to, kam až jsme se dostali z vesmíru. K filmové kritice díky Pavlu Kosatíkovi v dnešním pořadu Jak to vidí.
Nakupujete často, pokud ano, kde a kde nejraději, to je naše dnešní téma dne, právě otázka nakupování, zjišťujeme u posluchačů, kde a proč nejčastěji utrácejí peníze za ty nejběžnější a nejzákladnější věci, jakými jsou potraviny, hygienické potřeby, oblečení a tak dále. Zkrátka snažíme se o, řekněme, psychologicko-sociologickou sondu, ve vysílání Kávy o čtvrté po 16. Hodině budeme mít zástupce velkého řetězce i malých potravin, snažíme se domluvit i zástupce vietnamských podnikatelů v České republice, aby promluvil k vietnamským večerkám. Možná bychom se s vámi, pane Kosatíku, mohli vypravit do nedávné historie, kdy tolik na výběr, tolik obchodů na výběr nebylo. Pak přišel 89. Rok, já vím, jak jsme se radovali u nás v malém městě v západních Čechách z prvního soukromníka, byl symbolem něčeho úplně nového, nepoznaného.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Co se stalo tomu soukromníkovi. Už tam nepodniká, byl rozválcován velkým řetězcem patrně.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Šťastně zahradničí.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
A tak to je dobře, no, tak pokud šťastně, tak je to v pořádku, no, tak ty řetězce tomu samozřejmě daly dardu, o tom nemá cenu tady moralizovat. Víte, co já bych si z toho možná vybral, já nejčastěji vlastně, když odmyslím ty běžné nákupy pro domácnost, tak nejčastěji rajdím v knihkupectví. Tak já si z toho vyberu knihkupectví, tady možná tolikrát během dne nepadne. Mně v těch 90. Letech, a to vlastně souvisí s tím člověkem, kterého jste zmínil, mě těšilo, že když člověk jel třeba přes Vysočinu, nebo vlastně kamkoliv se dostal, do jakéhokoliv regionu, tak že vlastně v každém malém městě a tenkrát to opravdu hodně kontrastovalo s tím stavem před rokem 89, tak nějaký patriot si na náměstí vedle radnice třeba otevřel malý obchůdek a tam se prodávaly ty regionální knížky. Ono je to pořád, ono to nezkrachovalo úplně, ale trošku to zmizelo a dneska, když na náměstí přijedete, tak v těch samých obchodech ten knihkupec, aby přežil, tak tam pochopitelně musí mít ty, když to řeknu ošklivě, ty omyvatelné bestsellery a ty věci, na který by byl pyšnej, tak má někde prostě v regálku mimo. No, tak to je mně docela líto, třeba se to taky ještě vrátí, ale chci tím říct, že taková ta tendence k tomu válcování těch velkých firem se projevuje i v této krajové oblasti. Mně je to líto, já vždycky, když vlastně dodnes, to už asi budu mít do smrti, poněvadž jsem vyrůstal v jiných dobách, já dodnes, když jsem zapřažen v tom vozíčku plně naloženém, tak se vždycky cítím nepatřičně. Nikdo z toho nebudu mít dobrý pocit.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A když Pavel Kosatík nenakupuje, není zapřažen do vozíčku, nečte, nepíše, má čas třeba na sledování televize a teď narážím na současnou dobu, na tyto dny, kdy ve vysílání České televize především ve večerních a nočních hodinách běží živě či ze záznamu olympijské hry ve Vancouveru zimní.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Tak olympiádu sleduje každej, to snad by byl člověk netvor, kdyby to ignoroval, ale zase si tady neodolám, trošku nezafrflám, víte, co, je na tom úžasné na té olympiádě? Jak se už naprosto bez skrupulí dneska přiznává, že jde o to napojení na ty veletoky peněz a já včera jsem četl v novinách reakce na Sáblíkovou, na tu zlatou medaili úžasnou, tak prostě nějaký pán, její manažer, jehož jméno jsem si schválně nezapamatoval, tam rozebírá, jaká je cena jejích stehen, poněvadž na těch stehnech se prostě, tam se vejde nejvíc těch písmen, těch sponzorů, kam všude potom těle se to má umístit. Ti lidi v podstatě sedí na telefonu a když ta medaile cinkne, když tedy se projede vítězně tím cílem, tak oni automaticky čekají zavolání nějaké firmy a teď už si předem říkají, tak já budu chtít 25 milionů nebo 32 milion, je to prostě /nesrozumitelné/ by se obrátil v hrobě. No, to už víme léta, ale teď se to prostě prozaizuje ještě mnohem víc, než snad to bylo při těch posledních olympiádách.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Kdoví, kolik telefonátů cinklo po včerejším úspěchu lyžaře Lukáše Bauera, získal bronz. A kdoví, o kolika medailích budeme mluvit také příště za měsíc, až se opět setkáme v Jak to vidí se spisovatelem, publicistou a literárním historikem Pavlem Kosatíkem, děkuji vám za návštěvu.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista, literární historik, laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009
--------------------
Děkuju taky, na shledanou.