Jak to vidí Pavel Kosatík - 13.4.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
V úterním ránu, nebo chcete-li už dopoledni, vás zdraví Zuzana Burešová. Proti mě ve studiu usedl spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Vítám vás tady, pěkný den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Dobrý den.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jako první téma našeho rozhovoru jste zvolil počasí, což je vůbec nejčastější téma, o kterém lidé mluví. Pro vás má ale to letošní předjaří určitou symboliku. Jakou?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Určitě. Já jsem chtěl, abychom prostě nezačali hnedka navážno, protože někdy to děláme, možná v půl deváté to není úplně nejlepší. A to počasí, to je opravdu asi to nejdůležitější třeba v těchhle dnech. Každoročně kolem Velikonoc mívám na srdci, protože já tenhle čas mám fakt strašně rád. Myslím tím, no, vy jste řekla, myslím, předjaří. Ono to ještě není, prostě takové to, kdy jeden den za ta kamna lezem a druhý den zase už se nám chce zpátky a kdy ta zima s tím jarem se tak jakoby rve o to, co bude. A ono v té přírodě je to strašně... Víte, ono pak když už to jaro samozřejmě propukne, tak už se pak zužují ty možnosti, co se v té přírodě může dít. Každá volba samozřejmě už pak směřuje jenom k tomu zvolenému, kdežto teďka ještě pořád si v té přírodě můžete představovat všechno možné. My doma strašně rádi jezdíme na kolech, speciálně v této době. Celé Velikonoce jsme jezdili, teď o víkendu zas. A jsou to pořád ještě takové ty, já říkám, starorakouské barvy, taková ta světlounce zelená a šedá a ještě to nejsou takové ty syté, ty barvy hojnosti. Je to ta potencialita, a to já v té přírodě strašně miluju. Prostě raduji se z toho, že letos to s tím jarem není tak, jako to bývalo v těch posledních dnech, kdy, jak jsme si mysleli, kvůli teplotnímu šoku, nebo globálnímu oteplování to jaro často, jak si vzpomenete, nebo posluchači vzpomenou, trvalo třeba jenom jeden den. Prostě sněžilo a druhý den už rovnou bylo dvacet stupňů a ta příroda se tak trošku zbláznila z toho, ale to jaro se přeskočilo. Tak letos trvá dlouho a je to úžasný.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Mě taky trošku zaráží někdy takové ty zprávy, kdy meteorolog, nebo meteoroložka říká - nemám pro vás dobrou zprávu, zase bude nad nulou. Nemůžeme znovu čekat nic lepšího, jako kdyby to bylo špatné, taková ta iluze.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
A to mě překvapuje. Já jsem právě si myslel, že k profesi meteorologa patří, že by měl podat, pokud možno, optimisticky cokoliv. Takže toto já jsem nezaslechl. Já si naopak pamatuju moderátory těchhle relací, kdy s radostí oznamovali blížící se vichřici a tak dále. Takže zdálo se mi, že ta profese se řídí heslem každá změna je k lepšímu, ale zřejmě to tak teda už není.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
My se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem jsme velmi dobře naladěni, protože jsme do práce šli pěšky, alespoň kus cesty.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Přesně tak.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A bylo to velmi příjemné. A věřím, i naši posluchači, ať se budou chystat dnes kamkoliv, když půjdou chvíli pěšky a budou vnímat to okolí, tak to bude určitě moc, moc příjemné. Se spisovatelem, publicistou Pavlem Kosatíkem se teď ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha změříme na grantovou komisi ministerstva kultury, která rozdělovala peníze. A jako v té pohádce, tomu dala, tomu nic, tomu málo, jak to známe, tak zkrátka nepřidělila peníze prestižnímu webu iLiteratura.cz. Jenom upřesním, že ten už osm let přináší informace o knihách ze všech částí světa. V téhle souvislosti mě napadá, jaký je vůbec klíč k přidělování grantů?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já ho přesně neznám. Existují prostě pro různé obory, v tomto případě tedy pro literaturu, komise, do kterých jsou jmenováni členové, pokud já teda aspoň vím, prostřednictvím různých literárních organizací. Představuju si, že Obec spisovatelů, PEN Klub a tak dále, tam stejně jako do jiných literárních porot vysílají své zástupce a očekává se od nich, že budou rozhodovat samozřejmě kompetentně a neutrálně. Já jenom teď chci předeslat, já nejsem žádný lobista za literaturu, já s nima nic společnýho nemám, ale prostě ne celých těch osm let, co jste zmínila, ale podstatnou dobu z toho jsem vnímal, že ten web je jeden z nejlepších zdrojů vůbec novinek o literatuře tady u nás. Nebyl teda papírový, což někoho může uvést k nevnímání té věci, ale ta sledovanost 1500 vstupů za den, víte, je větší než u drtivé většiny těch papírových literárních časopisů. A výhodu to mělo jednak teda, nebo má, abych nemluvil v minulém čase, ve vysoké profesionalitě, která spočívala i v tom, že to bylo trochu víc zacíleno na zahraniční ještě literaturu než na českou, v čemž vlastenec může vidět příkoří, ale já jsem v tom viděl logiku, poněvadž skutečně my tady potřebujeme ještě mnohem víc těch informacích o těch světových literaturách, než máme, a nemůžeme pořád jenom na vlastní pupek hledět a zabývat se sami sebou. Je tam možná trošku zvláštní to, že právě tak progresivní, nebo svou úrovní nikdy nezpochybněný web nedostal vůbec nic, kdežto časopisy, které po léta v podstatě stereotypně žádají, tak dostávají tu samou částku. Zase ještě bych teď předeslal, aby některý liberálnější posluchač například nenabyl dojmu, že někde sedí v redakcích lidé, dělají si prsty mlýnek a čekají, až jim z ministerstva přijdou peníze z našich mozolů, z našich daní prostě vydřené. Jako nebavme se, nebo neřešme teď to téma, jestli stát má, nebo nemá podporovat kulturu. To já považuju za naprostou samozřejmost a zvláště v menší kultuře, jako je ta česká. Takže to, že se peníze dávají na literární časopisy, to bych vůbec neřešil. Pokud to není vyřešené, tak je mi líto, ale to prostě teďka dejme před závorku. Spíš je problém ten, jak se s tím zachází v rámci tedy těch jednotlivých redakcí a jestli to rozhodování motivuje ty, kdo už to dostávají, aby kromě toho, že jsou zvyklí na ten přísun státních peněz, tak aby se třeba starali sami. Tady ta paní Šotolová na té iLiteratuře to promptně, protože jí taky nic jiného nezbylo, vyřešila tím, že ten web zpoplatnila, těch 200 tisíc se rozhodla získat od inzerentů, přispěvatelů. Včera jsem se na ten web díval, tak asi desetina té potřebné částky už tam je. Píšou tam, že si necelých 60 tisíc už je jakoby nasmlouváno, nebo nějakým způsobem se to k té smlouvě vyvíjí. Takže já jsem z toho nabyl dojmu, že ona je schopná se o sebe postarat, a potvrdilo se mi, že je to prostě velmi profesionální práce i v tomto. Neštěstí by samozřejmě bylo, kdyby ta komise, nebo ti, kdo o tom rozhodovali, na základě této pragmatičnosti vydavatelé iLiteratury došli k závěru, že se teda vlastně nic nestalo a že udělali dobře, že jim ty prachy sebrali, když oni to stejně zvládnou. No, ono je to těžké s těmi porotami u nás obecně, protože vy jste se ptala na ta kritéria. To vůbec souvisí s kritérii, nebo s hodnocením, nebo s tím, teď ať to nedám do moc velké jakési filozofické šíře, ale čemu věříme a jaké hodnoty vyznáváme, poněvadž nemusíme si povídat o tom, jak je na tom s hodnotami tahle společnost. Není to úplně valné, nebo zřetelné. Asi bychom hned tak nějaké nevyjmenovali, o kterých jsme přesvědčeni, že na nich ta společnost skutečně funguje. A když se to přenese do takových jakoby marginálií, ale na těch je to právě vidět, jako jsou ty poroty, a to není jenom porota, to nejsou jenom grantové komise, ale jsou to poroty literárních soutěží, teď se bude udílet Magnesia Litera, ceny Anděl a tak, tak zjistíte, že velice často, a skutečně to nemyslím pejorativně, ty lidi možná ani nenapadne nic jiného, ale rozhodují o tom prostě jejich zájmy. Oni, a já jsem se s tím jako porotce v různých soutěžích, já jsem za posledních deset let opravdu vystřídal poměrně dost porot, a velice často jsem se tam setkával s tím, že nechtěně, nebo nevědomky mnozí porotci do toho, a neuvědomujou si to, strašně by se na vás hněvali, kdybyste jim to vysvětlovala, tak do toho pumpují svůj osobní zájem, svou sympatii, antipatii, prostě naprosto mimo literární zřetel. Když je rok nějakého významného politického výročí, chytlavý 68. rok, tak se řeší, kdo z literárních pamětníků by to měl dostat. Teď v souvislosti s Magnesií Literou se nasadily tak trošku nerovné podmínky, kdy v jedné kategorii prozaické vlastně se vybírá z šesti kandidátů, v ostatních ze tří. Já kdybych byl zařazený v některé té teď tedy minoritní kategorii, a vlastně i když tam nejsem zařazen, protože každého se to týká, tak bych si řekl - no, tak nejsou si některá ta zvířata rovnější, jak psával Orwell? A pokud ano, tak proč se to takhle prostě připravuje? Ta hodnotná, nebo nejhodnotnější kniha by přece měla vzejít opravdu z volné soutěže a ne z toho, že některému žánru, nebo něčemu zametáme cestu. Je na tom prostě vidět, že ty instituce u nás, a literární porota je vlastně institucí, nebo grantová komise, když nejsou vyplněny lidmi, kteří něčemu opravdu věří a přísahají na to nějak vnitřně, no, tak pak vznikne takový ten trošku pragmatičtější zmatek z toho.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jenom mě napadá, jestli tady to není takový obecný rys, který je i třeba v zahraničí, že ten lidský faktor vždycky převálcuje, když to tak řeknu, ta kritéria, kam by to mělo vlastně všechno směřovat.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak lidský faktor, jasně, tak jistěže i zahraničí, jako taky bychom si mohli uvést poroty, kde nepochybně rozhodoval, často se o tom diskutuje třeba v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu, kde můžete pochybovat o spoustě jmen, ale víte, tady kromě toho lidského faktoru opravdu je těžké, vy jste se ptala, jak oni rozhodujou, na základě čeho, to nedokážete dešifrovat. Tam by bylo úžasné, kdyby třeba aspoň u těch porot literárních soutěží třeba, u těch největších, jako je Magnesia, nebo těch, které jsou mediálně tedy proslulé a známé, tak kdyby třeba ta porota měla jakousi povinnost vystoupit pak v médiích a opravdu to obhájit, prostě jakýmsi způsobem a třeba i v palbě nějaké oponentury, aby to bylo zajímavé, aby to nebyly jenom nějaké monology, ale aby prostě lidi, kteří třeba jenom přijdou k tomu televiznímu přenosu, který bude v neděli, a budou vidět, že někdo teda někde něco vyhrává, a teď budou uvažovat, jestli do toho knihkupectví jo, nebo ne, a na základě té krátké anotace, kterou tam uslyším, to možná nebude stačit a ten obrovský segment těch porotců, a tady tedy kromě těch porot, jak jste, nebo jak posluchači mohli zachytit v tisku, tak ještě bude vlastně o té hlavní ceně rozhodovat takový sbor 300 "akademiků", no, tak tam už ta odpovědnost se úplně rozmělňuje a bylo by dobré ji nějak posílit. A když by se nějakým způsobem vymyslelo, že skutečně se to musí mediálně obhájit, aby to lidi vzali, nebylo by to určitě na škodu. Bylo by to, bylo by z toho vidět, že tam někde v pozadí na tom někomu záleželo, že rozhodoval důvodně.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě v téhle souvislosti mě napadá, že ministerstvo kultury ty grantové komise pokud někomu ten grant neudělí, tak ve stanovách je napsáno, že to nemusí nikomu vysvětlovat, proč tak učinili, proč ten grant kdosi nedostal. Bylo by tedy i jasnější, kdyby to zdůvodňovali, proč tomu grant dali, proč tomu nepřidělili?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
To si nejsem jist, jestli tohle je podstata věci. To bychom možná vytrhli z kontextu jednu dílčí věc a pak by to nepasovalo k těm ostatním dílčím věcem. Ale tam je ta podstata, a to už jsem i já, a zdaleka nejenom já, i v tomhle pořadu říkal, že je to v té přece jenom pořád strašně malé průhlednosti té kulturní politiky, speciálně literární oblasti. To, co ten stát podporuje, to by mělo být zřejmé a mělo by být jasné, že to není podpora zájmové činnosti, nebo nějaké party. Opravdu se pořád objevujou názory, proč se teda podporujou literární časopisy a nepodporuje se nějaké podnikání v nějakém oboru a dávají se za vzor právě podnikatelé, já nevím, živnostníci jakého druhu, že ti si s tím dokážou poradit, kdežto ta kultura ne. Ale ta kultura je ve specifické situaci a vždycky bude a taky slouží většímu okruhu, když budeme optimisti, tak můžeme říct i celospolečenskému nebo celonárodnímu, což málokterý podnikatel, živnost, no. Takže proto ta státní podpora samozřejmě má smysl, ale ten stát dělá naprosto nedostatečnou politiku ve vysvětlování tady toho. No, a hlavně na mě teda aspoň nikdy nepůsobil tak, že bych s důvěrou věřil těm jeho kritériím. Já jsem spíš ta kritéria nikdy nevnímal, proč se něco. Jako vždycky někdo jede na nějaké ty veletrhy, něco tam přečte a nějak zareprezentuje, ale proč to tak je, v tom není nic osobního. Jenom prostě by člověk rád viděl, zase vždycky je to o jedné a té samé věci, aby z toho bylo cítit, že někomu na tom, ne, že to někdo umí, to taky, ale že mu na tom záleží a že má prostě koncepci rozloženou samozřejmě do několika let, která, když by se povedla, směřuje k tomuto. To jsme nezažili.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Uzavíráme tohle téma se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha. Už jsme spolu v pořadu Jak to vidí mluvili o Jiřím Pernesovi, který se stal šéfem Ústavu pro studium totalitních režimů. Má řadu stoupenců, odpůrců, je kritizován za personální změny v ústavu, nařčen z možného plagiátorství. O čem to svědčí? Je to podle vás jedním slovem trapné?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Ale tak já to slovo trapné ještě používám v trošku komplikovanějších případech. Je to určitě strašně zmatečné a je mi to protivné i s ohledem na ty blížící se volby, ve kterých, jak víme, velmi pravděpodobně vyhraje politický proud, jehož představitelé mnohokrát řekli, že kdyby záleželo na nich, tak ten ústav nepřežije první povolební noc. Takže možná, že se ještě to bude řešit mnohem brutálněji za dva měsíce. A teď tady si povídáme o konejšivých věcech. Já jsem tady už před měsícem říkal, že asi na místě Jiřího Pernese, když bych měl za sebou takovouhle, byť to někdo může marginalizovat, prostě s tím VUMLem bych do toho nešel, a hlavně teda si myslím, že je tam trošku pochybení, nebo ne, že je tam dost podstatné pochybení té poroty, která se k tomu tak jakoby, ta se tak typicky česky nejednotně rozestoupila do mnoha názorů a přitom ona je za to zodpovědná. Po formální stránce asi ten Jiří Pernes všechno splnil, nebo není známo, že by, pokud já teda vím, že by prostě neprošel. Takže moje logika byla, a to jsem tady říkal i před tím měsícem, když někdo nastoupí do funkce s takovým handicapem jako on, tak je to přece úžasná motivace, poněvadž musí prokazovat víc, než kdyby tam nastoupil s vavřínovým věncem na hlavě a s tím nejlepším očekáváním. Prostě osud mu umožnil, aby se hodně snažil, mnohem víc, než by bylo na tomhle postu běžné. A tím pádem by podle mě měl dostat svých sto dní, já bych mu je dal. To, že se v tom ústavu hlasuje a že polovina lidí jde s ním a polovina proti němu, to mi přijde jako katastrofa. To je prostě hrůza tady téhle společnosti, ale co s tím? To je prostě teďka obecný stav, že vlastně je strašně těžké přijmout jasná rozhodnutí, se kterými i ti, kdo jsou velmi, velmi silně proti tomu, byli schopní se smířit. Ta trýzeň, nebo ta nevíra v instituce, ve správné rozhodování je asi taková, že ta povstalecká atmosféra se tady recykluje jako při téměř každodenních příležitostech. Je to prostě odraz jako obecné nevíry, já nevím, v politickou kulturní instituci a tak, to si nemusíme říkat, tím nás noviny krmí každý den. Já bych, prostě není jiná možnost, než tomu Jiřímu Pernesovi dát šanci, on ji musí dostat.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tolik téma k Jiřímu Pernesovi, ke kterému jsme se chtěli, k jeho osobě vyjádřit. No, a politiku už opustíme a za chviličku už vyrazíme do ulic, protože řada řidičů, kteří přes zimu měli svá auta někde v garážích, tak vyrazili na své cesty a je to na silnicích někdy docela vidět. Řada řidičů vyrazila po dlouhé zimě na silnice, bojíte se jich? Některých, takových těch, kteří prostě vůbec celou zimu odpočívali, dívali se jenom z okna?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak nebojím se, to se nedá říct, že by člověk sedal do auta se strachem, ale vyděsilo mě, když jsem viděl na Internetu záběry dálniční kamery toho pána z pivovaru, jak prostě smetl, nebo nevím, jak to nazvat vůbec, to bylo, jako když se zřítí letadlo, jak prostě z té dálnice vytlačil ty nevinné spolujezdce. Já právě když jsem to viděl ten minulý týden, tak jsem si říkal, jaké, a já nejsem sváteční řidič, já řídím opravdu hodně, tak jaké jsem měl asi doteďka v životě úžasné štěstí, protože jasně, že mě nikdo nevytlačil z dálnice, ale jak tak občas slyším, že někoho vytroubili z křižovatky a tak dále, asi jsem nějak, nebo jsem to nevnímal možná, ale že se mi to nepřihodilo. A to jsem si říkal tak někdy v sobotu. A v neděli jsme jeli na výlet s klukama nedaleko za Prahu k Roztokám. Hledali jsme Levý Hradec. Ono je to tam trošku už značené a já tam už jsem pár let nebyl a jel jsem ještě navíc ze strany, kde nikdy ne, tak jsem tak jako zpomalil a kochali jsme se krajinou. A bylo to, věřte mi, byl to rovný úsek s přerušovanou čárou, předjet tam je hračka. A najednou za mnou šílené troubení nějakého taxikáře, víte, takový opravdu ten trubač. Ten člověk, kterej, no, tak jsem začal troubit taky, protože co máte dělat. A tak jsme tam na sebe troubili a on pak zuřivě odjel, nevytlačil mě ze silnice. A já, to je taková drobná pitomost, možná, že některý posluchač, který se třeba řízením živí, tak to zažívá každý den a řekne si, o čem já tady povídám. Ale pro mě to fakt byl nezvyk a hlavně jsem si snažil představit, co ten člověk dělá, když zrovna nesedí v autě. Víte, kdybych ho třeba potkal na ulici a teď se mu zdálo, že jdu pomalu, tak jestli by mě třeba kopnul, nebo by to v sobě nějak udusil, nebo jestli ty pancíře té karosérie teda a ten odstup to možná působí, že tam máte ten čudlík a teď to můžete začít mačkat. Teď ten trubač, já si myslím, že to troubení, že to je úžasnej fenomén. Jako to na křižovatkách občas slyšíte takové to zuřivé troubení, že někomu prostě někde chcípne a teďka to všichni zmáčknou a nejde tím nic získat, nejde. Víte, že toho člověka tím jenom vystresujete, ale prostě se to děje. To je úžasnej fenomén. To by možná se o tom daly psát vtipné eseje.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To asi ano. A někde jsem četla takový rozhovor s jednou populární osobností a ten dotyčný tam tvrdí, že se nevyplácí jezdit podle předpisů. Jakmile jedete padesátkou, už na vás zezadu všichni vlastně tlačí a nutí vás, abyste zrychlil. Ten tlak toho okolí je tak silný, že se nevyplácí.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Teď řeknu banalitu, taky to každý zná, ale o těch Velikonocích jsme byli v Rakousku, a to je neuvěřitelné. Prostě, víte, vy přejedete tu hranici, to je pět kilometrů přes kopce a fakt si tam ti lidi dávají přednost, anebo jestli to bylo, já nevím, jenom tím velikonoční klid, ale tam je to i jindy. To je úplně typově, stačí opravdu jen pár kilometrů. Prostě tady je to, tady je ten děs, úplný kvalt.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Přitom Rakušani mají také klaksony, ale nepoužívají je v takovém...

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Mají lepší auta pořád ještě často.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
...ale nepoužívají je tak často jako my. Asi je to i v naší povaze možná. To by bylo možná zajímavé povídání s nějakými sociology. No, a teď už probereme poslední téma za chvíli. Teď si dáme hudební předěl a ještě jedno téma stihneme do deváté. Ještě jedno téma stihneme ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha do deváté hodiny se spisovatelem a publicistou Pavlem Kosatíkem. Katolickou církev provázejí pedofilní skandály, to je titulek v řadě novinách. Často se objevují názory, že za všechno může celibát. Kdyby nebyl celibát, tak by tyto aféry nebyly. Souhlasíte s tímto jednostranným, jednoznačným názorem?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Ne, určitě ne a překvapuje mě to. Já se s tím názorem setkávám poměrně často. Naposledy snad včera v Respektu takový velký text na to téma. A mně to opravdu je divné, jak poměrně krátké spojení se mezi těmi fenomény vybavuje, poněvadž tedy teze první říká, že pohlavní abstinence vynucená vede k potřebě to uvolnit, ale od toho ještě k tomu, že člověk znásilňuje malé děti, je docela dlouhý, dlouhá cesta. Pohlavní abstinenci zažil leckdo mimo církev a nestal se z něho pedofil. Takže mně přijde trochu absurdní, že se na ten celibát útočí, a vidím v tom prostě součást jakési třeba i podvědomé, ale o to silnější, nechci říct averze ke katolické církvi, ale asi ne sympatie, takhle bych to řekl, no. A víte, novináři si myslím, že za ta poslední léta, za těch 20 let, se naučili dávat si pozor na téma kolektivní viny. Třeba v podstatě dneska je vyloučeno, abyste ve slušných novinách se setkala s antisemitismem, protože pisatel buďto chápe, anebo si dává pozor na to, aby nepsal o tom, že Židé jako celek jsou něčím, nebo vůbec takové to uvažování v těch abstraktních lidských celcích. Většinou už se chápe, že se to nenosí, nebo že z toho aspoň bude průšvih, aspoń to si ten pisatel myslí, což je dobře, nedopustí se toho excesu. Ale u té katolické církve, to si všimněte, se to strašně zobecňuje. Jasně, že je tam riziko, že to naopak ta církev nebo papež bude bagatelizovat. Když o tom mluvil Dominik Duka v některých rozhovorech, tak mu vytýkali, že se to snaží omlouvat, ale on se to nesnažil. On se prostě snažil říct, aby za tu vinu těch pachatelů nebyl viněn pan děkan v Pelhřimově, nebo vikář v Karviné, že prostě i tady se musí rozlišovat a že ta kolektivní vina je prostě peklo. Ale z nějakého důvodu se ještě takové myšlení ve vztahu právě k té církvi neprosadilo. A já si myslím, že to souvisí vůbec teda s takovou atmosférou, s jakou se s tím náboženstvím zachází, a zdaleka nejenom u nás. Jako vzpomeňte si na největší knižní bestseller a taky filmový Dana Browna Šifru mistra Leonarda, nebo Da Vinci kód, jak chcete, to nazvěte, tak to je přesně prototyp literatury nebo psaní, kde z té církve a tedy i víry se dělá něco podezřelého, temné síly. Ty chlapi v těch sutanách tam mezi sebou jsou zavření v těch drahých palácích a vymýšlí blbosti a my normální lidi si na ně musíme dávat pozor, protože z toho nemůže vzejít nic dobrého a bla, bla, bla. A tyhle ty předsudky prostě se k nám dostávají z docela moc stran. Takže já bych teďka si, když bych byl kněz, tak bych se cítil docela složitě, protože bych měl pocit, že mě dávají nevinně do jednoho pytle s něčím, co jsem nespáchal. A u novinářů, kteří, jak říkám, tu kolektivní vinu v jiných případech chápou a odsuzujou, tak tady jakoby ji tak celkem automaticky akceptovali. Takže se mi zdá, že taky, že pořád to s tím naším myšlením hodnotovým není úplně úžasné.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná i kdybyste, jak jste řekl, byl kněz, tak byste čekal na vyjádření papeže a to nebylo vůbec jasné. Spíš jeho spolupracovníci se zastávají, ale jeho stanovisko jasné k tomu, co se děje, k těm skandálním aférám, se vlastně neobjevilo.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak v tomhle jsem asi větší liberál a demokrat. Jasně, pro mě je zajímavé stanovisko papeže, jistě, ale není to natolik určující, že bych to po něm opakoval. Tam člověk taky musí postupovat svým vlastním rozumem, nebo se řídit. A ten mi opravdu říká, že nemůžu předsudečně z toho, co se stalo, vinit člověka, o kterém vůbec nevím, jestli něco spáchal. Vše.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrá. Tak tohle zase můžeme třeba rozebrat příště, protože náš čas vyhrazený pro rubriku Jak to vidí už se navršil. Já se s vámi loučím. Naším hostem byl Pavel Kosatík, spisovatel, publicista. A moc se budu těšit příště. Mějte se pěkně, hezké jaro. Na shledanou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Také, děkuju.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Reprízu tohoto pořadu si můžete poslechnout dnes večer krátce po jedenácté hodině.