Jak to vidí Jiří Hlaváč - 31. ledna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, skladatel i vysokoškolský pedagog. Dobrý den.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Dobrý den.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Do Česka se dostalo dalších 41 obrazů českého malíře Františka Kupky. Přiletěly vládním speciálem ze Spojených států. Díla za půl milionu dolarů nakoupila Nadace Jana a Medy Mládkových. Doplnili tak svou kolekci, kolekci Kupkových obrazů v Museu Kampa. Paní Mládková si nicméně postěžovala, jak složité je vlastně být mecenášem. Nemůže najít společnou řeč právě s politiky. Pane profesore, mecenáši asi nemají ještě u nás v Česku na růžích ustláno.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Já se obávám, že nemají a mimochodem, když jste uvedla to své zamyšlení, tak jsem si vzpomněl na někdejší můj rozhovor s panem ministrem Tigridem, když jsem jej tehdy upozorňoval na skutečnost, že ať už ta legislativní základna, potažmo i společenská prestiž zdaleka neodpovídá tomu, co jsou ochotni mecenáši vkládat do podpory českého umění, ale stejně tak mohu říci, že se to může týkat vědy, výzkumu a řady dalších disciplín, já se obávám, že ..., a teď řeknu myšlenku, která bude hodně kacířská, ono totiž to mecenášství bývá velmi často spjato i s duchovním obsahem střední třídy. A tam, kde není střední třída, chybí samozřejmě i ta rovina obdivu, respektu a společenské prestiže vůči mecenášům. Ale aby to nebylo úplně skeptické tak po ránu, nutno říci, mecenáši neměli na růžích ustláno nikdy a nikde, ale neutuchali ve svém úsilí a to, co vzniklo díky jejich uvažování i díky jejich životní filozofii a logicky také i díky tomu, že byli vždy srozuměni s tím, že chtějí podporovat určitou duchovní či uměleckou kvalitu, hodnotu, tak vlastně ta snaha je stálá, je neutuchající a já chci věřit, že to bude tak i v budoucnu. A ještě třeba jeden živý zážitek. Já jsem hrál před časem na zámku v Kostelci nad Orlicí a musím říci, že ta debata s panem hrabětem po koncertě byla pro mě nesmírně inspirující, protože prožil též období, kdy prakticky nic nešlo. On chtěl pouze zrekonstruovat zámek, který dával dohromady jeho dědeček, následně jeho tatínek, on to vzal jako rodové poselství, a ono se to povedlo. Takže buďme optimističtí. Já věřím, že osobností, jako je paní Mládková, bude stále dostatek, a že se to nakonec odrazí i v tom, že to ti ostatní pochopí. No a teď se nasměrujme tam, kde se o tom nakonec rozhoduje, je to parlament, potažmo Senát. Ano, začněme uvažovat o tom, jakým způsobem vytvoříme optimální podmínky pro to, aby mecenáši mohli v této zemi fungovat tak, jak se sluší a patří.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě tradici bychom měli nebo máme. Stačí říct určitě například jméno stavitele ještě z dob Rakousko-Uherska pana Josefa Hlávky. Ale i podle těch posledních zpráv jaksi nastupuje nová vlna těch mecenášů. Spíše jde o mladé podnikatele, kteří v těch posledních 20 letech vybudovali úspěšné firmy, založili rodiny, a pak vlastně si začínají jaksi už užívat a už se nevěnují jenom vydělávání peněz, ale investují.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Víte, tady je ještě jeden problém. Vznikla totiž další kategorie, ono označení sponzor. Jenže my víme, že sponzor tím sleduje de facto obchodní strategii své firmy. Mecenáš do toho vstupuje mnohdy anonymně, nechce být ani nikde uváděn. Pouze vkládá své prostředky do toho, aby něco bylo zakoupeno, aby něco bylo zpřístupněno i ostatním, kteří by se k tomu v podstatě nedostali. Mezi tím je dost velkej rozdíl. A jestliže jsme zatím nevyřešili, myslím si, plně ani tu rovinu sponzorství, no, tak ono mecenášství je, bohužel, až v tom druhém sledu. Zkusme to někdy i otočit a dívejme se na mecenáše stejnou optikou jako na sponzory a z hlediska onoho lidského vkladu dokonce o patro výš, protože nesledují, už jsem to řekl, obchodní strategii své firmy.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Politikové často říkají, a nejenom oni, že dobré umění se prodává samo, že nepotřebuje podporu, možná ani to mecenášství, jak o tom hovoříme, ale myslím si, že to je docela mylná představa. Co vy na to?
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Víte, já bych řekl tak, je to mylná představa, ale ono to má 2 polohy nebo 2 fáze. Ta první, to je to zrození, to je ten tvůrčí proces a dokud výsledek, tedy obraz, symfonie, opera, kniha neprojdou oním sítem času, tak samozřejmě se to logicky nemůže stát výhodným prodejným artiklem. To, co se prodává dobře a samo, je ono umění, které už prošlo soudem času a dostalo glorifikaci, že je to úžasné, že je to špičkové, že je to žádoucí. To se prodává samo. Ale zase se vrátím k pár živým debatám. Ohromně jsem si na toto téma popovídal s někdejší paní ministryní školství, paní Kopicovou, protože zavedl jsem tam tehdy myšlenku. Van Gogh, když maloval svá úžasná plátna, měl nejzákladnější existenční problémy. Vůbec netušil, netušil, že by jeho umění mohlo někdy mít takovou hodnotu, která se dá vyjádřit i finančně. Myslím, že ho to ani nezajímalo, protože ten prvopočátek bylo ono tvůrčí poslání a je to svým způsobem až rovina určitého, určité touhy, bez níž žádné poctivé umění nemůže existovat. On prostě potřeboval tvořit, tak tvořil, bez ohledu na to, jestli bylo na snídani nebo nebylo, většinou nebylo. A teď si představte ten neuvěřitelný paradox. Ta plátna, která on měl opřena někde v ateliéru, o která vůbec nikdo nejevil zájem, dneska probíhají těmi nejprestižnějšími aukcemi a tam lítají miliony liber. Já myslím, že kdyby on toto viděl, tak by se zbláznil definitivně, protože by nemohl pochopit tu spirálu ve smyslu ocenění jeho díla. Takže ano, to, co se prodává samo, má buďto už tu glorifikaci, anebo je to nasměrováno úplně jinam. Pak je to spotřební umění a to má svoji chvilkovost. To se musí spotřebovat do určitého data, to má záruční lhůtu.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže kromě podpisu na obrazu by tam mohla být i nějaká expirační doba.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Nepochybně, nepochybně.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ono prodat umění je také umění. Jak se například prodává takový koncert, pane profesore?
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Ono je to různé samozřejmě. Dneska jsou ve světě desítky či stovky agentur, které všechny slibují, že jsou těmi nejempatičtějšími a nejrozumnějšími. No, praxe ukazuje to, že jsou samozřejmě vynikající hudební festivaly, kde vystoupit znamená velkou prestiž a znamená to ale také potvrzení té určité výkonnostní mety. Pak jsou samozřejmě festivaly, které ..., a zase jsme u toho finančního zajištění, které vznikly pro mě záhadným způsobem, protože neměly nic, jenom peníze. Odkud, nevím, ani mě to nezajímalo. Ale faktem je, že pak se takový festival uspořádal jednou, dvakrát a zaniknul. A abych byl konkrétní, jak se takový koncert dá uspořádat, ono je to v podstatě snadné, máte-li peníze, získáte umělce, pronajmete nějaké prostředí a čekáte, že vám tam přijdou návštěvníci. To, co je ovšem složité, aby přišli návštěvníci, kteří jsou zvyklí chodit, aby se takový koncert zapsal do povědomí jako kulturní událost, aby takový koncert měl vymyšlenou dramaturgii, aby byl v něčem objevný, aby byl přínosný, a aby umělci vedle toho svého uměleckého výstupu zvládali i onu komunikační část práce s publikem a to znamená, že vytvoří určitou atmosféru, která je jedinečná, která se nedá zachytit na žádný nosič, a pak se může pouze říci, měl jsem obrovské štěstí, byl jsem u toho. A já takto třeba vzpomínám na koncerty Benedetti Michelangeliho, ať už v Praze, nebo ve Vídni, v Miláně. Vzpomínám na Duke Ellingtona, na Count Basieho na Louis Armstronga, ale stejně tak třeba na krásná vystoupení Jiřího Šlitra. Takže to je ta jedinečnost.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, skladatel a vysokoškolský pedagog. Host dnešního vydání Jak to vidí.
redaktor
--------------------
Každý všední den vám v pořadu Jak to vidí nabízíme zamyšlení a postřehy našich exkluzivních hostů. Jak to vidí, každý všední den v 8:30 na dvojce.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nadějně kolem nás se v dnešním Jak to vidí díváme očima profesora a muzikologa Jiřího Hlaváče. Podle průzkumů Češi nejčastěji studují technické obory a ekonomy, i z pragmatického důvodu. Jak vyplynulo z dat Ústavu pro informace ve vzdělávání, tak právě technické obory vykazují u zájemců největší úspěšnost při přijetí, až 87 procent. Jaký je zájem o studium na hudební akademii, pane profesore?
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Ten zájem je stále velký a mimochodem za 19 minut začnou přijímací zkoušky na hudební fakultě Akademie múzických umění pro moji katedru, pro katedru dechových nástrojů.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kolik se přihlásilo?
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Myslím, že v součtu, když dám 8 oborů, tak máme zhruba 90 adeptů, ale jsou samozřejmě velké rozdíly, 18 flétnistů a oproti tomu třeba 4 fagotisté. Ale to je logické. Tak to je, to je hierarchie v těch nástrojích, takže takto to prostě bývá nastaveno. Jinak to umělecké školství jako takové. Já jsem si všimnul, a jsem rád, že jste to zmínila, oněch 87 procent záruky přijetí. Já se domnívám, že to je právě to úskalí. Ono se tam totiž už nemluví o tom, že po prvním ročníku, do kterého se klidně vezme tisíc studentů, se to rozseje, zůstane jich třeba 150, abychom do dalšího prvního ročníku vzali dalších tisíc studentů. Kam tím směřuji. To jsou ty finanční prostředky, které jednou pro vždy mizí, a já s tím strašně nesouhlasím, protože se domnívám, že rentabilita v rámci vysokého školství je postavena také na uvážlivém počtu těch, které přijímám, ruku v ruce s tím jde uvážlivý počet vysokých škol, které vlastně máme, a od toho se mi odvíjí takové malinké srovnání, půjdu i do středního školství, uměleckého školství. Za mých studentských let tedy na konzervatoři, 63 až 69, mělo celé Československo 10 konzervatoří.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A dnes?
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Teď má Česká republika 15. A já se ptám proč? Že by byl tak zvýšený počet studentů, kteří mají odpovídající výkonnost, že by se tak navýšila následná poptávka rozšířením sítě divadel, orchestrů, to je přece nesmysl.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na vysoké školy se vlastně hlásí a vůbec i odchází třikrát více lidí než před 10 lety. Pak je vlastně další problém, a to je, jak najít uplatnění.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Samozřejmě. Ono taky ruku v ruce s tím jde, že mám sice jakousi míru erudice, ale já se musím zeptat, jaký stupeň té erudice. Já jsem se před několika dny setkal s mým někdejším absolventem, který je teď shodou okolností sólo klarinetistou v České filharmonii, s Tomášem Kopáčkem a zeptal jsem se ho na jeho 2 syny, kteří jdou ve šlépějích otce i dědečka a já jsem je slyšel na soutěži v Ostravě a hráli báječně, tak jsem se zeptal, jak to hochy baví a ten Tomáš mi řekl větu: "No, pane profesore, už se vyrovnali s myšlenkou, že jediná možnost je být výborný. Jiná kategorie už neplatí." A já to převedu i k tomu, o čem jsme si povídali. Ano, budou-li z českých vysokých škol odcházet výborní absolventi s patřičnou mírou vybaveni z hlediska informatiky, z hlediska záběru do hloubky toho oboru, nepochybně najdou uplatnění, ne-li u nás, tak v zahraničí. Ale budou-li odcházet ve stavu, v jakém velmi často odchází z našich škol a mně pak v praxi ti lidé řeknou jsou nepoužitelní, vystudovali vysokou školu, ale neznají vůbec nic z toho, co ta praxe vlastně vyžaduje, co potřebuje, tak to je luxusní studium. A já si myslím, že to nepotřebuje vůbec nikdo, s výjimkou toho, jestli ten vystudovaný adept nebo jeho rodiče nebo jeho prarodiče mají velkou radost z toho, že před jeho jménem je nějaký titul.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dokonce se říká, že být výborným už také nestačí.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Taky nestačí.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Protože ta konkurence je obrovská, to vidíte vy sám velmi dobře na různých soutěžích nebo konkurzech. Pokud bychom mluvili jenom o umění nebo o hudbě. Jak je to s uplatněním právě u těch začínajících muzikantů, hudebníků? Je běžná praxe, jak vídáme například u herců, že studují kromě herectví ještě další obor?
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Já jsem se s tím zatím u nás moc nesetkal. Pokud ano, tak to zase zabíhá třeba do roviny hudebního managementu nebo hudební režie, někdo dirigování, někdo skladbu. Nicméně u nás ta specializace je, myslím si, dost podstatná. Je tam další moment a už jsem se o tom taky dneska zmínil, vrátím se k těm zkouškám, tam je dnes osm, devět desítek mladých lidí, kterým se tou zkouškou může dost zásadně změnit jejich životaběh. Najednou začnou uvažovat v trochu jiných souvislostech a uvědomí si, že postavení kumštýře je v prvé řadě o každodenní práci, o velmi náročné práci, že je to o obrovské míře zodpovědnosti, a že je to samozřejmě i o tom příslovečném štěstí. I mojí třídou prošli výteční hráči, kteří neměli to dané štěstí a sedí dnes třeba v orchestrech, které, oni jsou rádi, že to angažmá mají, ale umělecky, myslím, nesplňují ty normy, které by oni byli schopni. Ale v tom období nebyly vypsány konkurzy do jiných orchestrů, v tom období se mohla přihodit řada momentů, konkurz byl vypsán a bohužel zrovna přišla chřipka nebo jiné onemocnění. Tak to je. To je to štěstí. To je to štěstí. Mít podmínky k tomu, abych mohl výborně studovat a dál mít optimální podmínky k tomu, abych se mohl uplatnit. Někdo skvěle hraje, skvěle zpívá, bohužel je nedochvilný, je nedůsledný, neplní sliby a to se velmi rychle projeví i v tom, jak ten člověk je následně uplatnitelný.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když hovoříme, pane profesore, o hudebním školství, tak například v durynském Výmaru bilancují nový projekt, je to propojení vlastně studentů z Výmaru s akademií v izraelském Jeruzalémě. Vysoká hudební škola Franze Liszta ve Výmaru a izraelská fakulta. Cílem není jenom to společné muzicírování, ale vlastně dialog, 2 různé kultury, etnika, samozřejmě také vzhledem k historii a německo-izraelským vztahům. Mimochodem, mecenáškou ve Výmaru je prapravnučka Franze Liszta paní Nike Wagner, když jsme teda hovořili také o mecenáších a její roli. Patří podobné roli jako tento orchestr, podobný projekt je také slavný smíšený arabsko-židovský orchestr Daniela Barenboima, slavného pianisty a dirigenta, k novému sebevědomí té mladé generace, která také chce promlouvat?
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Nevím, jestli bych mohl říci přímo k sebevědomí, ale já v tom hledám trošku jinou rovinu. A sice, víte, že jak tak stárnu, tak si uvědomuji, že nejtěžší je vidět tutéž věc očima jiných. Ta míra autoritativnosti v tom, že když to takto vidím, tak to tak musí být, v nás je a mladí lidé, když budou na počátku seznámeni s tím, že tutéž problematiku vidí jeho vrstevníci z jiné země, jiné kultury, jiné jazykové oblasti, vidí ji jinak, tak nad tím logicky začne přemýšlet. Já bych řekl, že je to v prvé řadě cesta k toleranci, že je to velká symbolika i toho, že nakonec jsme všichni stejní, bez ohledu na to, jakou máme pleť či víru, máme své sny, máme své poslání, máme své bolesti, máme své trápení, máme svůj start a máme svůj cíl. Tak to je. A pro mladé lidi všechno, co jim dovolí ukázat trošku jiný obzor, a teď nemám na mysli jenom tu rovinu periferního vidění, ale ten duchovní obzor, tak je to obrovská posila, je to obrovská možnost. A já, když jezdím na mezinárodní kurzy, ono je to obdobně poskládané společenství, tak víte, že pro mě je to velká škola v tom, že se dívám, jak se ti lidé chovají ve stejné situaci. Je v tom obrovský rozdíl. Nezapomenu nikdy na soustředěnost korejských studentů ze Soulu, kteří mě při každé hodině pozdravili svojí typickou úklonou, stejně tak se loučili, ale po každé hodině poděkovali. Poděkovali za můj čas, za mé myšlenky a za moji ochotu jim něco nového ukázat. Tak musím říci, že za 20 let na Akademii múzických umění v Praze jsem se s něčím takovým setkal naprosto sporadicky. Jinými slovy, oni k tomu jsou vedeni, to je ta míra úcty k autoritě, k člověku, který jim chce být něčím nápomocen a může být nápomocen.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste také předsedou Kolegia Herecké asociace, která určuje nominace na prestižní Ceny Thálie, letos už, pokud se nepletu, podevatenácté. Vyhlášení výsledků se uskuteční 24. března. Už jsou známé nominace. Jak probíhá vlastně hodnocení těch jednotlivých výkonů umělců a představení? Co všechno zohledňujete? Jak rozhoduje kolegium o těch laureátech?
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
To kolegium má krásnou sestavu. Já se tam potkávám s tak odlišně orientovanými osobnostmi, jako je Vlastík Harapes a paní Soňa Červená, jako je ředitel štiřínského zámku Václav Hrubý a jako je třeba skladatel zvláště muzikálové tvorby Zdeněk Barták. Ta sestava je opravdu velmi široká. Nicméně když jezdíme na představení, která byla odbornými komisemi nominována, tak si samozřejmě povídáme o mnohém. Podotýkám, že v autě nehodnotíme ty které výkony, které byly nominovány. Tam se počítá s určitou anonymitou i té následné volby, komu vlastně ten hlas dáme. Nicméně hodnotíme například to, v jakém prostředí ten výkon vznikal. A když přijedete do divadla, kde je evidentní, že se 30, 40 let nezainvestovala ani koruna a to představení je úžasné ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To už trochu, promiňte, připomíná, jak jste vyprávěl i o tom Van Goghovi a těch podmínkách kdysi.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Něco podobného, je to něco podobného, protože ten entuziasmus a ta touha, to nasazení udělat krásné představení, je tam prostě dominantní. Takže toto jsou momenty, které má kolegium Cen Thálie hodnotit. Myslím si, že to, co já znám, ta předchozí léta nikdy nedošlo k momentům, kdy by nakonec rozhodoval hlas předsedy, takže nebyla vyrovnanost hlasů taková, že hlas předsedy převažoval. Takže to vypovídá o tom, že ten hodnotící mechanismus je velice praktický a rozumný. Na stranu druhou využiji i této příležitosti, abych řekl, to kolegium nemá být vnímáno jako odborná autorita. To má reprezentovat určitou složku naší populaci, řekněme odborně naladěné. Ale já když mám hodnotit baletní výkon, tak připusťme, prosím, myšlenku, že tomu zdaleka nemohu rozumět tak jako odborník tanečník, zdaleka, stejně tak od nich se neočekává, že budou stejně tak rozumět dobře opeře či činohře. Tak to je. Ale musí tam být cit, musí tam být míra zkušeností, musí tam být známo to, že lidé to mají rádi, ten kumšt, že k tomu hledají stále svoji cestu, svůj vztah, že už taky leccos viděli a slyšeli, a že k tomu všemu přistupují bez lobbistických vlivů kohokoliv, protože i ředitelé divadel mají své zájmy. Ale nikdy tomu nikdo nepodlehl a myslím si, že zatím ty výkony, které jsme viděli, jsou velmi zajímavé, velmi krásné, jsou mezi nimi logicky rozdíly. Já jsem některé viděl už v průběhu té loňské sezony. Šel jsem se podívat znovu. Zajímá mě třeba i to, kam se třeba ta postava mezi tím dostala v tom vývojovém spektru.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Že to sledujete i vlastně jaksi kontinuálně.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Kontinuálně. Je to opravdu velmi zajímavá činnost. No, ale nejpodstatnější je, že toto kolegium má právo udělit také zvláštní Cenu Thálie a to je vždycky osobnostem, které by prakticky nemohly dostat od oborové komise ani tu cenu za celoživotní přínos. Mohou být úplně atypičtí - překladatelé, jsou tam režiséři a tak dál. Je to krásné. A mohu prozradit, ne jméno, ale i v tomto roce 24. března bude udělena v Národním divadle zvláštní Cena Thálie.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nechme se překvapit. Profesor Jiří Hlaváč, host dnešního vydání Jak to vidí. Děkuji za vaše postřehy.
Jiří HLAVÁČ, klarinetista, skladatel, vysokoškolský pedagog
--------------------
Děkuju pěkně taky.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra se v Jak to vidí v půl deváté můžete těšit na herečku Táňu Fischerovou. Zita Senková přeje příjemný den. Na slyšenou.