Jak to vidí Jiří Hlaváč - 27. června

Prof. Jiří Hlaváč
absolovoval od 1975 cca 3000 koncertů v 50 zemích pěti kontinentů (např. Pražské Jaro, mezinárodní hudební festivaly v Bostnu, Berlíně, Budapešti, Paříži, Helsinkách, Miláně, Bratislavě, Bukurešti, Havaně atd.), v sólistické rovině a v součinnosti s Barock Jazz Quintetem, Českým dechovým triem, Stamicovým kvartetem.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes profesor Jiří Hlaváč, hudebník, skladatel, pedagog, dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Máme 27.červen, podle kalendáře významný den, tedy Den památky obětí komunistického režimu. V tento den roku 1950 byla popravena Milada Horáková. Jak bychom si měli takové bezpráví připomínat.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
To je samozřejmě velká otázka, velké téma. Uvědomme si, že během, tuším, 9 dnů se rozhodlo o čtyřech osudech, tedy 4 krát výměr trestu smrti, další 4 doživotí a pět trestů v rozmezí od nějakých 15 do 28 let, což znamená stejná likvidace. Já jsem nad tím mnohokrát přemýšlel a protože bydlím na Břevnově a sjíždím často na Smíchov a jezdím shodou okolností kolem domu, kde Milada Horáková bydlela, tak mě mnoho těch asociací naskakuje neustále. Bezpráví tady bylo, bezpráví tady je i v současnosti. Milada Horáková byla nepochybně ženou mimořádnou, s velkou osobní statečností, s jasnou vizí, dostala se do toho koloběhu politických hrátek. Jaké je z toho ponaučení, jaké je z toho memento. Já myslím, že ta osvěta, síla pravdy by měla být každodenní normou, kterou bychom měli vyslovovat a měli bychom ji požadovat. To je základní moment. Druhý moment, nemělo by se stávat, že lidé, kteří se na tom všem nějakým dílem spoluúčastnili, že se z toho dostali. Já jsem mnohokrát přemýšlel nad tím, když bylo paní Ludmile Polednové-Brožové, když byla udělena milost. Chápu to, stará dáma a tak dál. Jenže znovu se ukázalo, že tolerance jde ze strany lidí, kteří chápu, co je humanita, oni tolerantní nebyli, šli do důsledku. A já se obávám, že svět bohužel se likviduje sám z toho důvodu, že je tady stále velké množství tolerantních, kteří těm netolerantním odpustí mnohé. Já myslím, že ta míra požadavků, ta paní se účastnila toho, že byly vyneseny tresty, které jsem zmínil, tady pro mě osobně končí pardonování čehokoliv, tam byla velká křivda a ten, kdo páchá křivdy na jiných, by za to měl nést trestu a důsledky až do konce svého života. To je, prosím, pěkně mé mínění, možná, že to by zároveň byl i jeden z těch ozdravných prostředků, který by ten svět začal nějakým způsobem jaksi vylepšovat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Člověk v tísni pořádá v rámci projektu Jeden svět druhý ročník Dne příběhu bezpráví. Jak si vysvětlujete, že podle nedávného průzkumu právě této společnosti si skoro třetina středoškoláků myslí, že za totality bylo líp než dnes.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Protože to neprožili. Neznali tu chobotnici, která byla v té každodennosti. Já myslím, že ti mladí, kteří si zvykli na to, že se pohybují po světě, nejen na prázdninové brigády, ale mají možnost studovat v zahraničí a tak dále, že by je mnoho z ideálů přešlo, kdyby měli vystát fronty na devizové přísliby. Dnešní život je postaven na konzumu, všechno je vám nabízeno, dokonce je to v rovině až dryáčnických reklam. Vzpomeňte na ty fronty na všechno možné a teď nemám na mysli jenom rovinu potravin, ale knížky, vystávali jsme velké fronty na to, abychom se dostali na výstavy, a tak dál. To všechno je nějakým způsobem v nás zakódováno. Já už jsem o tom jednou dokonce mluvil. Celý život jezdím po světě a věřte-nevěřte, já už se do smrti nezbavím toho pocitu, když přejíždím hraniční pásmo, že něco bude, že něco bude. Takže ti lidé, byť na mně pracovali do nějakých mých 38, tak dosáhli toho, že v sobě chovám neustále jakousi porci obavy a strachu. To je nenormální. Když mluvím s kýmkoliv, kdo žil celý život ve Švýcarsku, kdo žil celý život v Německu, oni něco takového vůbec neznají. Takže já si myslím, že dokud člověk není v té situaci, dokud ji nepozná s dopadem na sebe sama, tak to všechno je otázka taková, jako když mně strejda řekne, že nejlepší fotbal na světě hrála legendární maďarská jedenáctka a nejlepší fotbalista byl Ferenc Puskás. Kdyby to mělo být konfrontováno s tím současným, tak by i strejda přišel k jinému závěru. Myslím si, že totéž platí i pro tu generaci mladých lidí. Je to rovina, kdy snadno se mluví o nepoznaném.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jakou roli v tom hraje podle vás rodina a škola.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Já si myslím, že naprosto klíčovou. Na to by se nemělo zapomínat. A zase mělo by se přestat s tím, že škola v rozhodujících momentech začne přehazovat svoji zodpovědnost na rodinu a rodina na školu. Je evidentní a to už, prosím pěkně, vyřknul i učitel národů, že ta provázanost prostředí, ve kterém žijí, se školou, ke které docházím a nabývám tam jaksi dalších osobnostních rozměrů, že to všechno musí spolu nějakým způsobem fungovat, musí se to respektovat a musí to mít dokonce společný zájem a společný cíl. Bez toho to, bez toho to nejde. Víte, zase, já se obávám, že dnes jsme ve světě totálního konzumu, ale nejen ve smyslu spotřebního zboží, bohužel konzum myšlenek. A to je něco, co se vyřkne, pak to začne rotovat, aniž nad tím kdokoliv přemýšlí a začne to předávat dál a dál. A bohužel následně se to dokonce může stát normou, nebo se to stává i tou, v uvozovkách, pomyslnou pravdou. A to je teda v mých očích zásadní pochybení.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Četl jsem, že jste podpořil Stanislavu Blažíčkovou, ředitelku Základní umělecké školy v Třeboni, která v konkurzu skončila na druhém místě. Oč tam jde?

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Oč tam jde. Já samozřejmě neznám důvody, proč je vypisováno výběrové řízení, patrně je to celoplošné. Já jsem se jí zastal z toho důvodu, že školu znám, je to náhoda, protože se účastním na pořádání mezinárodního festivalu Třeboňská nocturna a protože jeden z koncertů je věnován vždycky mladé generaci, jmenuje se dokonce příznačně Pódium mladých, a tam ta škola se zapojila s obrovskou mírou nejen agilnosti, ale s ohromnou mírou i organizační zdatnosti a samozřejmě i jakési invence, řekněme, dramaturgické invence, a paní ředitelku Blažíčkovou jsem poznal jako člověka, který v sobě chová úžasný entusiasmus. Když jsme si povídali před vysíláním, řekl jsem vám, já už dneska poměřuju i hodnoty podle toho, jestli někdo plní jen ten výměr 8,25 hodiny denně, anebo je ochoten tam být 12, 14 hodin denně, bere to za naprostou samozřejmost, protože chce něčemu sloužit. Já jsem svoji podporu vyslovil z toho důvodu, že vím, že tady se sloužilo bezmezně, že výstup školy na různých národních i mezinárodních kláních typu soutěží byl velice úspěšný, měli ohromné množství studentů nebo žáků, řekl-li jsem studentů, není to přeřeknutí, protože tam opravdu chodili i středoškoláci, kteří už studovali jinou školu, ale nechtěli opustit základní uměleckou školu, to je báječná vizitka. Takže mně je líto vždycky, když vidím, že se přestřihne páska či přetrhne nit někde, kde to funguje. A ten úřední šiml samozřejmě je všeobsažný, protože řekne, to je vyhlášeno v rámci celého kraje a s tím se nic dělat nedá. Je to škoda.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když člověk cestuje, zejména v ulicích západoevropských měst se setkává s nejrůznějšími umělci. Zdá se, že pouliční umění u nás tak dlouhou tradici nemá, ale v posledních letech se to mění, jak to vidíte vy?

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Mění se to zásadně, já se přiznám, že když jdu z hudební fakulty někam do středu města a přecházím Karlův most, tak tam vidím a slyším leccos. Nutno říci, že je tam samozřejmě ohromný kvalitativní rozdíl, jsou tam lidé, kteří hrají na něco, hrají tak, že víceméně zakrývají to, že nechtějí přímo žebrat, ale jsou tam také lidé, kteří mě dokázali naprosto fascinovat, neznám jméno toho muže, ale byl tam s takovou tou rovinou, řekněme tomu skleněné harmoniky. On měl ve skleničkách různou výšku hladiny vody naladěno, jenže on hrál třeba Bachovské trojhlasé fugy, hrál naprosto dokonale, hrál naprosto dokonale a navíc ta míra zvuku těch rozezvučených skleniček, řekl jsem, připomíná skleněnou harfu, tak tam je něco, co má intimitu a já bych řekl, to přesně zapadalo do charakteru města a když jsem tam procházel třeba kolem páté, šesté hodiny odpoledne, už nebyl na mostě tak velký ruch a Vltava měla ten nádherný stříbřitý odstín, ta hudba tam byla doslova božská. Já bych řekl, že přímo organicky zapadalo do toho koloritu a do té atmosféry. To je samozřejmě báječné.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Máte někdy nutkání takového člověka někde angažovat.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Mám, mám opakovaně a já se přiznám, že jsem i mnohé angažoval, protože mě to naprosto, naprosto fascinovalo a je tam třeba mnohdy i velký otazník, co je za tím, já jsem před několika lety v Paříži v zahradách Louvru slyšel mladého klarinetistu, samozřejmě mě to velmi profesně zaujalo a on s doprovodem, který měl prostřednictvím nějakého amplifikovaného zařízení, tak hrál třeba Mozartův klarinetový koncert, ale on hrál tak, že jsem si říkal, no, on snad si tady dělá přehrávky na nějaké zkoušky nebo na nějaké koncerty. To byl opravdu výborný výkon s tím, že když dohrál potom, tak jsem za ním šel a ptal jsem se, on skutečně byl v té době ještě posluchačem třetího ročníku, nikoliv tedy té slavné pařížské Supérieur, ale konzervatoře, ale bylo vidět, že to je naprosto, naprosto erudovaný a kvalitní hráč. Tak to je třeba tento moment a mám jednu úžasnou vzpomínku, kdysi před mnoha a mnoha lety jsem ve Florencii obcházel slavná sousoší Michelangeli Buonarrotiho a u toho jednoho jsem stál delší dobu a najednou jsem zjistil, že mě pozoruje nějaký člověk a vystříhává nůžkama něco, něco z papíru. Pak za mnou přišel a vlastně přinesl moji siluetu, trošku jako karikovanou, ale strašně hezkou. No, tak mě to tak zaujalo, že jsem jej pozval na kávu a u kávy jsem se ho zeptal, jestli si to mohu koupit, co to stojí a on řekl, už jste to zaplatil, já jsem dostal kávu. A začal se mě vyptávat, odkud jsem a kdo jsem, tak jsem se mu zmínil, že, že z Prahy a klarinetista a on říkal, ježiš, můj dědeček nejen, že hrával na klarinet, ale on učil na Santa Cecilia v Římě. A mně to ještě ani nesepnulo, tak jsem se pochlubil, já jsem říkal, tam jsem hrál kdysi jako student akademie na výměnném koncertu a jak se ten váš dědeček jmenoval. A on mně říkal, no, Gabucci. A já jsem si uvědomil, že tak jako my jsme měli u nás třeba taky legendy zakladatele té klarinetové školy, to byl profesor Holas na pražské konzervatoři, tak Gabucci v Itálii opravdu zakládal hned po I.světové válce tradici italské klarinetové školy, ale hlavně když jsem začal po letech učit na plzeňské konzervatoři, tak jsem po profesoru, který bohužel velmi mladý zemřel, podědil i notový archiv a nahoře leželo deset prvních vstupních titulů profesora Gabucciho, kde byly etudy a metodiky a škola hry a tak dále. Tak jsem mu to řekl a on byl z toho úplně dojatý a říkal, ježiš, to je zvláštní, tak děda je známý i v Československu. Tak jsem ho ujistil, že děda je známý po celé Evropě, poněvadž to skutečně byl fenomén. No, nebýt toho, že jsem se tak dlouho zdržel u Davida, tak bych se nepotkal s vnukem pana profesora Gabucciho.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V Plzni po celé léto běží festival Živá ulice, že se vracím k tomu pouličnímu umění. Já mám ale pořád pocit, možná se mi to jenom zdá, že máme tendenci na to, co vidíme, v uvozovkách, jen tak na ulici, stále ještě vzhlížet jakoby svrchu, podceňovat to.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Víte, v čem je problém? Je to samozřejmě jenom můj osobní názor, já se domnívám, že pouliční umění v minulosti strašně aktivně reagovalo na všechno, co se dělo v tom daném okamžiku ve společnosti. Kuplety, které okamžitě reagovaly na to, jestli některý ministr s některou mistryní a tak dál. Toto se vytratilo a obávám se, že se vytratil trošku i ten tvůrčí podtext toho lidového umění nebo pouličního umění, abych byl přesný. Ale přenesme i na tu rovinu lidového umění. Ono to spolu souvisí. Takže ta aktuálnost se ztratila. A pouliční umění, půjdu-li znovu po tom Karlově mostě nebo půjdu po Kampě, a když tam bude hrát dobře dixilandová kapela, ale jen neworleanský repertoár, tak mě to za chvilku přestane bavit, protože jsem to slyšel mnohokrát a tak dále. Ale bude-li zpívat někdo, kdo na slavný jazzový standard, evergreen si napsal český text, který je tak, jak jsem zmínil, aktuální na to, co máme kolem sebe, tak je to samozřejmě, je to úžasné. Připouštím, že toto jest věnováno pouze posluchačům tuzemským, tedy rozumícím českému textu. Ale stejně, myslím si, že opravdu ta míra té vynalézavosti je tam docela zásadní. Na Hradě hrává velmi často Pražský hradní orchestr, tak si říkají, hrají většinou ve třech nebo ve čtyřech, ale v tomto obsazení mají své verze Smetanovy Vltavy a řady dalších věcí, hrají velmi často Julii a Fučíka, ty slavné pochody, Vjezd gladiátorů a Marinarellu, to je obdivuhodné, že v tak strohém obsazení jsou schopni na takové úrovni tento repertoár nabízet. A taky říkám, že kdykoliv oni spustí, tak mají kolem sebe houf zájemců a samozřejmě velmi rychle se ztratí i množství jejich kompaktních disků, které tam sebou nosí. To je opravdu svým způsobem unikát, který reaguje na to, co všechno ta Praha, potažmo české země tomu světu daly.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V MeetFactory organizují Festival animovaného graffiti, jmenuje se FAGani. Jak se díváte na tento způsob sebevyjádření. Jaký je rozdíl mezi umělcem, který se věnuje graffiti, a sprejem, tedy spíše vandalem.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Vy jste to už řekl, v podstatě víte, já u těch sprejerských tahů, mě to vždycky pobouří, protože počkat si, až někdo udělá novou fasádu domu, to dá spoustu práce. Já jsem před časem šel jednou boční uličkou na Malostranské náměstí a pánové tam dělali nové, novou fasádu na té čelní stěně, tak jsem se zastavil a díval jsem se, pak jsem jim pogratuloval, říkal jsem, mně se to ohromně líbí. Jak dlouho to trvá zhruba? A oni mně řekli, no, jenom ta čelní stěna tři neděle a to jsme tady i o sobotách a nedělích, protože mají-li z hlediska požadavků památkářů dodržet technologii, která je nezbytná, tak to skutečně trvá. No, někdo si za rohem počká, až je to hotovo, koupí si sprej, který je de facto neodstranitelný a s velkou radostí, ale jen pro sebe, tam něco vytvoří, v uvozovkách. Položil jsem si mnohokrát otázku, proč tito lidé, tito odvážní umělci, jak se nazývají, proč nejdou třeba na výstavu renomovaného autora a tímto způsobem mu, v uvozovkách, nevylepší jeho obraz, protože je to okamžitě trestný čin. Tam se nebude vůbec nikdo vybavovat o tom, jestli je to přestupek a škoda způsobená v této výši. To je okamžitě trestný čin, protože je to zásah do autorského práva a tak dále. No, tím jsem odpověděl. Já si myslím, že tam je jakási úchylka ve smyslu, chci exhibovat, nejdřív sám před sebou, a potom i před těmi, kteří ráno, poněvadž se to děje většinou v noci, ráno na to nevěřícně zírají, co to kdo zase způsobil. No, tak asi ta míra úžasu těch ostatních, který dosáhnu jakýmikoliv prostředky, ty lidi naplňuje. Ale odsuzuju, já to odsuzuju.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci uspořádali seminář, ve kterém se učitelé vciťovali právě do duše sprejera. Třeba pražské trafostanice budou legálně ozdobeny nebo ozdobeny legálně pořízenými graffiti. Myslíte si, že toto je třeba cesta, jak usměrňovat ty sprejery?

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Já si myslím, že ano a navíc uvědomme si, když jedeme třeba z Malostranské nahoru na Hrad, tak celá ta jedna stěna nad hotelem Hoffmeister byla věnována a já si myslím, že to, co tam bylo původně, bylo uděláno bezvadně, bezvadně, jenže pak přišli ti neumětelové, o kterých jsem mluvil, kteří, kterým vadilo i toto a překryli to tedy zase přestřiky svých fantasmagorií a to už je bohužel něco, co začíná vytvářet rovinu až, bych řekl, jakéhosi těžce asociálního prostředí a já si musím vždycky položit jednu základní otázku. Kumšt má nějakým způsobem inspirovat, má kultivovat, má možná v něčem i provokovat, ale já si myslím, že nemá znevažovat. Nemá znevažovat. To je to, o čem se xkrát bavíme. Některý z pánů režisérů dostane do ruky Shakepearův text a rozhodne se, že s ním naloží po svém. Z toho Shakespeara tam zůstane poskrovnu, na stranu druhou možná, že i pro něj ten dopad, který takto ztvárněné dílo má či nemá na diváka, že mu to v mnohém napoví, že si uvědomí, že možná jeho přístup k textu ztratil na pokornosti, ztratil na schopnosti realizovat s velkou míru invence a to je vždycky nějakým způsobem cesta dál. Ale tady já opravdu tu cestu nenacházím. Připusťme samozřejmě určité procento toho, že se mýlím. Já do toho jdu s mírou svých zkušeností, svých znalostí a to, jak obecně umím vnímat umělecké sdělení.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono těžko se tedy opravdu vcítit do myšlení těch lidí, protože nedávno třeba asi jste zaznamenal případ, načapal 18letého sprejera přímo při činu průvodčí Českých drah v rychlíku do Děčína a mladík před ním utíkal, vyskočil z toho jedoucího vlaku, zabil se. Co si o tomhle myslet?

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Tak co si o tom myslet. Je to samozřejmě tragédie, nutno říci, nemuselo k tomu dojít. Stačilo, aby tam zůstal a nesl zodpovědnost za to, co tam po sobě nechal. Takže je tam i ta míra momentu a může to být ten adrenalin, že dokonce i ten útěk je součástí náplně této činnosti. Může to být.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
S létem přibývá nejrůznějších festivalů nebo divadelních projektů pod širou oblohou. Je to, obecně řečeno teď, podle vás ještě kultura nebo spíš jde víc o byznys.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Já si myslím, že je to samozřejmě to i to, ale jestliže zajedu do Strážnice, kde vím, že se po desetiletí schází lidé, kteří věnují pozornost folklóru jako takovému, ale ti lidé se tam sjíždějí jako účinkující, jako pořadatelé a též jako návštěvníci, tak já tam cítím určité hájemství a určitou míru provázanosti těch lidí mezi sebou. Opakovaně jsem tam byl a cítil jsem se tam báječně, protože jsem tam poslouchal výkony, které v tom žánru byly nepochybně znamenité. Navíc je to vlastně i jiný způsob uvažování nad posláním hudby jako takové a další moment, vracím se i k té naší otázce. Samozřejmě víte, že dnes cokoliv se bude pořádat, tak je záležitost pronájmu prostor, to něco stojí logicky, i tady je nutno splnit veškeré náležitosti spjaté s autorským zákonem, tedy poplatky na ochranné sdružení autorské. Já si myslím, že ta nákladová část je dneska strašně vysoká, musí být plněna a oba víme, že se to nenaplní jenom ze vstupného. Takže něco mohou dávat mecenáši, sponzoři, něco pokryje vstupné, ale něco jde právě i z těch prostředků, které se získávají prodejem určitých předmětů, které to připomínají. Opakovaně se tam vrací i jakési přehledy, řekněme, dobových nahrávek, autentických nahrávek a tak dále. To k tomu prostě patří, někdo prodává kroje, někdo prodává ručně šité boty, někdo prodává vyšívané košile, ale je to součástí tady tohoto dění.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Než se rozloučíme, prozraďte, na jaký festival nebo na jakou akci vy sám se chystáte, co vás čeká.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Já toho mám hodně, protože červenec je vždycky spjatý jednak s výukou na mistrovských kurzech, potažmo účasti na hudebních festivalech, takže krátce, dvakrát Rakousko, jednou Semmering, to jsou mezinárodní kurzy pořádající Vídeňskou akademií, následně hned potom Brahmsovská soutěž v /nesrozumitelné/, pak jedu na festival do Villachu, tedy hrát, jedu hrát na festival do Udine, vrátím se otáčku a pojedu do Lapedonie a Ancony, takže je toho hodně.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jsem rád, že i přesto si i v červenci na nás najdete čas, to byl v pořadu Jak to vidí profesor Jiří Hlaváč, díky, na shledanou.

Jiří HLAVÁČ, hudebník, skladatel, pedagog
--------------------
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zítra bude hostem Zity Senkové profesor Richard Hindls, Vladimír Kroc děkuje za pozornost a přeje dobrý poslech dalších pořadů, na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.