Jak to vidí Jiří Hlaváč - 15. května

Jak prožíval zahájení letošního Pražského jara? Jací jsou čeští a zahraniční studenti hudby? Došlo i na 145. výročí od zahájení stavby Národního divadla či na 90. narozeniny Českého rozhlasu.

Prof. Jiří Hlaváč od 1975 absolvoval cca 3000 koncertů v 50. zemích pěti kontinentů (např. Pražské Jaro, mezinárodní hudební festivaly v Bostnu, Berlíně, Budapešti, Paříži, Helsinkách, Miláně, Bratislavě, Bukurešti, Havaně atd.), v sólistické rovině a v součinnosti s Barock Jazz Quintetem, Českým dechovým triem, Stamicovým kvartetem.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemný den a dobrý poslech pořadu Jak to vidí přeje Zita Senková. Ve studiu Dvojky usedl profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel. Dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nejslavnější tuzemský hudební festival - Pražské jaro - tradičně otevřel cyklus symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany. Jakou symboliku má pro vás toto věhlasné dílo, pane profesore?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Já bych řekl, že ta symbolika je v několika rovinách. Samozřejmě vzpomínám třeba na moment, kdy Václav Holzknecht na jedné z prvních přednášek, kterou jsem absolvoval na hudební fakultě v roce 69, mluvil o tom, jaký étos a jakou národní pravdu ukládal Smetana do tohoto svého díla, byla tam i velká naděje. No, pak byl další moment, protože jsem v počátku 90. let pro Českou televizi vlastně uváděl ten zahajovací koncert a to bylo spjato zase s tím, že člověk se musel připravit, vzal jsem řadu nahrávek, vzpomínal jsem na Kubelíka před odchodem do exilu. Pak samozřejmě byl jsem účasten i tomu jeho slavnému návratu. Myslím, že Mou vlast jsem slyšel v několika stovkách provedení, dám-li dohromady živá a ta ze záznamu. A přiznám se, že věta, kterou mně včera večer řekla paní profesorka Růžičková, mně to jenom potvrzuje. I kdybych to dílo slyšel ještě stokrát, stále v něm hledám a nacházím nejen hudební hodnoty, ale ta míra určitého sebepoznání, od Vyšehradu, přes Vltavu, k Šárce a Luhy, Tábor, Blaník, to všechno je jakousi retrospektivou naší duše, toho, co umíme pochopit, co nám nejde, jak jsme trpěliví nebo netrpěliví, co všechno do našeho citového života přináší umění jako takové. Takže Má vlast je pro mě symbolikou nejen hudební, ale v prvé řadě i morální, etickou a je tam i ten rozměr, kdy kdokoli ze zahraničních návštěvníků, který do té doby slyšel pouze Vltavu v leteckých spojích, když vyslechne to dílo vcelku, tak ti lidé mně řeknou: Ale to jsme si vůbec nikdy neuvědomili, to je geniální dílo, hudebně geniální dílo. Mají pravdu. Je to geniální dílo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tu letošní Mou vlast jste si, pane profesore, užil jako divák. Jaké reakce jste zaznamenal?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Já jsem si užil jako divák první polovinu, protože pak mě naložili do auta a převezli na jednání poroty mezinárodní hudební soutěže v oboru varhany, protože končilo druhé kolo a já mám tu soutěž na starosti. Jak jsem si užíval? Mě Francouzi mile překvapili. Samozřejmě znám jejich hráčskou erudici a vím, že jsou to lidé velmi tvořiví, velmi vynalézaví. Na stranu druhou, ten orchestr zněl ve Smetanově síni velmi plasticky, velmi krásně, velmi uvolněně, i když musím říci, že mě několik mých kolegů upozornilo na fakt, že v televizi a potažmo i v rozhlase ten zvuk působil jaksi zkresleně a říkali mně: ty skupiny byly dost nevyrovnané. Tedy ve Smetanově síni mým uchem zněly velmi vyrovnaně. Ale i to se samozřejmě může stát. Já jsem si to užil musím říci a skoro bych řekl, že když jsem si tak uvědomil ty tempové souvislosti těch tří vstupních částí, tak byl tam ten odkaz Rafaela Kubelíka velmi patrný a já si myslím, že pan dirigent si poslechl i nahrávku Václava Talicha, protože pátral zřejmě v té genezi skladby, jak ji tito velcí čeští dirigenti, jak ji dokázali analyzovat. Já jsem byl maximálně spokojen.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Letošní Pražské jaro má takříkajíc francouzský šarm. Ostatně i ten zahajovací koncert byl v podání francouzského orchestru a pod taktovou francouzského dirigenta. Kolik galského šarmu se tedy vešlo do Smetanovy Mé vlasti?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Já myslím, že hodně, ale tam je jeden základní aspekt. Francouzi samozřejmě mají vytříbený smysl pro detail a ne náhodou přivedli na svět i éru impresionismu. Když si vezmu hudební odkaz Debussyho, Ravela, je evidentní, že práce s barvou, práce se zvukem, ty nejjemnější valéry v rámci rytmického vyjádření, to všechno tam samozřejmě bylo. Navíc ten orchestr na mě působil velmi pozitivním dojmem. Neměl jsem dojem, že ti hudebníci spolu nehovoří nebo že jsou v šarvátkách, a že si nepřejí. To je taky znát. To je okamžitě cítit, jestli je v tom orchestru dobré rozpoložení, dobrá atmosféra a samozřejmě při tom se daří. Takže ta míra tvořivosti byla příznačná. A jenom tak dodatek. Když jsem odcházel na tu pauzu a pan dirigent ukázal na dva sólisty v těch prvních třech částech, tedy na harfenisty a dál potom na pana kolegu Voisina, který hrál sólo v té Šárce, tak orchestr aplaudoval, orchestr aplaudoval svým kolegům. To zase svědčí o tom, že vztahová kultura a vztahová rovina je na patřičné úrovni, že má šarm, a že má francouzskou eleganci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Před pár lety, pokud se nepletu, Jiří Bělohlávek nastudoval Mou vlast s berlínským filharmoniky. Nyní jsme byli svědky francouzského provedení. Co nám může takto jaksi konfrontace - v dobrém slova smyslu - přinést?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Já jsem včera večer hovořil s jedním kolegou, který je špičkovým klarinetistou, je sólo klarinetistou pražských symfoniků a řekl jsem mu větu, kterou si dovolím zopakovat. Naše orchestry, ať chtějí, nebo nechtějí, postupem času z generace na generaci přebírají určité interpretační zvyklosti a někdy bych řekl dokonce manýry. A když poslouchám nastudování zahraničních orchestrů, toto všechno je odstraněno. Já vlastně poslouchám jakýsi prvotvar, tak, jak dokázali s tím zápisem pracovat, pro mě je to vždycky velmi poučné. Tím ale nechci říci, že ta vývojová linie, která se u nás odehrála v řadě desetiletí, že byla zavádějící nebo špatná. Naopak, čeští hudebníci mají vytříbený cit a smysl pro to, aby Smetanu plně chápali, aby dokázali plně zrealizovat. Spíš jde o to, že možná někde těch zvyklostí je už trošku nadbytečně, a že se to stává i trošku manýrou těch jednotlivých hráčů. Ale faktem je, že každé setkání se zahraničními herci, interprety, výtvarníky, filmaři, to je vždycky strašně poučný moment, protože na stejnou věc se někdo dívá z jiného úhlu, potažmo jinou optikou a to je, myslím si, pro kumšt, ale vůbec pro život, to je klíčový význam. To je strašně důležitý moment, vidět to v co možná nejširším spektru.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Není špatné tedy někdy oprostit se od těch stereotypů, které nás provázejí?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Já myslím, že ano, protože každý stereotyp nás nakonec nějak okleští, každý stereotyp nám začne vnucovat jenom jednu pravdu a víme, kam to s jednou pravdou vždycky dojde. Tudy cesta nevede.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy si, pane profesore, kladete otázku, co může kultura změnit na současnosti. Nacházíte odpověď?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Víte, já si tu otázku pokládám každým dnem, protože shodou okolností v rámci svého života jsem s touto branží bytostně spjat. Co může? Myslím si, že může vést posluchače, diváky k podstatně větší trpělivosti. Může je vést i k podstatně větší pokoře. Může je vést i k tomu, abychom znovu cítili vnitřní sounáležitost a národní sebevědomí, protože my jsme měli stovky vynikajících umělců, které svět nejen přijal, on je velebil a hýčkal. A my bychom s tím odkazem nebo s tím dědictvím, chcete-li, měli taky pracovat v té duchovní stránce našeho života. To je velmi důležitý rozměr. No, a pak je tam něco, co je výsadou umění, ten soud času. A my víme, že i u nás byla řada umělců, kteří v rámci své současnosti moc pochopeni nebyli, a pak najednou čas ukázal jejich jedinečnost, jejich významnost a my jsme to všechno přijali. Takže umění umí být spravedlivé v tom, že počká na soud času. I dnes samozřejmě je řada uspěchaných, kteří pořádají různé ankety z roku na rok a mají pocit, že tam jsou najednou vybíráni ti nejlepší z nejlepších. Ale ti nejlepší z nejlepších jsou označováni za svoji práci po desetiletí, či dokonce po dlouhá desetiletí. Ti, kteří se zapsali nesmazatelně do povědomí, kteří přinesli nová řešení, ti, kteří nejen své generaci, ale i dalším generacím ukázali možnosti, které kumšt má. Ukázali jim cestu a naznačili jim i to - nebojte se ničeho, poperte se s tím, budete-li usilovní, budete-li skromní a budete-li pracovití, ten výsledek se dostaví. To bych řekl je základní krédo, které kumšt jako takový umí sdělit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když hovoříte o možnostech umění, jaký má vliv na výchovu nebo jinak, může umělecké dílo na diváka zapůsobit tak, že třeba ovlivní jeho charakter, jeho morálku?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Vrátím se zase k tomu Smetanovi. Samozřejmě, že ano. Jednak začne nás tvarovat i po té stránce citové. Něco se nás dotkne víc, něco méně, něco přijmeme dokonce s jakýmsi pocitem, že po vyslechnutí této nádherné hudby, že se cítíme jaksi čistší, že jsme lepší. To je první moment. Pak je druhý moment. Já myslím, že je na místě, aby každý, kdo přečte krásnou knihu, vidí nádhernou sochu, obraz, slyší hudbu, vidí fotografii, film, aby si řekl, kdo je vlastně ten tvůrce, jak ten člověk žil nebo jak žije v současnosti, jak čelil on svým úskalím života, které nepochybně zažíval, jak byl čestný, jak byl zásadový, jak byl charakterní? Byl to ten Mefisto, anebo to byl naopak člověk ryzího charakteru? To je taky strašně důležitý moment. Vychovává, dává nám to informace, které už můžeme zasadit do té celkové mozaiky. No, a pak je tam, řekl bych, pro mě aspoň, nejcennější moment a to je dobré umění má poselství. A my se dneska tu vrátíme ke Komenskému, jindy k Čapkovi, ale víme, že řada těch myšlenek je stále živá, bez ohledu na to, co všechno se událo, tam je poselství. A já myslím, že to poselství je něco, co je skoro výlučným darem, který dává umění. A umění, já to vždycky s chutí říkám, víte, umění je darem pro budoucnost. My je dostaneme teď, ale můžeme i v dalších letech vnímat určité myšlenky, určité souvislosti, které v něm jsou. Je tam poselství.

redaktor
--------------------
Posloucháte jak to vidí hudebník a publicista Jiří Hlaváč. Záznam tohoto pořadu si můžete poslechnout už za hodinu v audioarchivu na našich webových stránkách. Needitovaný přepis dnešní debaty najdete už zítra také na našich internetových stránkách, na adrese dvojka.rozhlas.cz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane profesore, by dnes dopoledne předáte ceny mezinárodní hudební soutěže Pražského jara. Soutěž vedete už 18 let, takže zkušeností a zážitků máte určitě na rozdávání.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
To ano, nicméně každý ročník je pro mě nejen otazníkem na počátku, ale potom na konci i řekněme jakýmsi vyhodnocením, jakousi analýzou a tento ročník je pro mě krásný. Já samozřejmě nemohu oznamovat výsledky dřív, než budou oficiálně ty tituly předány, nicméně mohu říci, že česká strana uspěla, uspěla dokonce velmi výrazně a znovu se ukazuje, že i v těchto podmínkách jsou u nás pedagogové a jsou studenti, kteří jsou schopni obstát v té silné mezinárodní konkurenci. No, a pak je další moment. Já si opakovaně pokládám otázku, co bude, až nebudou soutěže. I to se stane. A myslím si, že jedna z hypotéz může znít i takto: dnes, když si otevřete internetovou knihovnu, tak tam můžete sledovat tisícovky různých záznamů, živých vystoupení a potažmo i řekněme jakýchsi zkrácených verzí nějakého studiového záznamu. Co to znamená. To je ukázka té dané chvíle, toho něčeho, co bylo vybráno jako nejlepší sekvence, ale mně to vůbec nevypovídá o úrovni toho člověka, jak je schopen obstát v rámci celovečerního recitálu, jak je schopen obstát v jiném repertoáru, než mně nabízí ta nahrávka a tak dál. Soutěž je v tomto směru úžasně spravedlivá. Musíte projít třemi koly. Musíte zvládnout minimálně devět, deset skladeb naprosto odlišných stylových oblastí. Musíte ustát tu chvíli, že teď. Vaše vystoupení bylo naplánováno na 16. hodinu a vy mezi 16. a 16.30, ať se vám to líbí, nebo nelíbí, musíte podat životní výkon, jinak nemáte šanci. A nebude nikoho zajímat ani to, jestli před tou 16. či po 16.30 ten člověk už nechraptí jako já teď, ale prostě ten výkon musí být dán v naprosto optimální formě a optimální podobě. To je soutěž. A ta spravedlnost je v tom, že se ukáže nejen bezchybnost, ale ukáže se i osobnost každého soutěžícího a mohu říci, že při včerejším finále to znovu sehrálo klíčovou roli pro rozhodování poroty. Všichni hráli na špičkové nástrojové úrovni, ale rozhodovala osobnost, jedinečnost. A to je soutěž.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Když srovnáte Českou republiku a Evropu, jaký je přístup ke studiu a možná i hodnotový žebříček studentů?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Víte, že ta škola, ve které působím, má pro mě stále jakýsi význam zrcadla. Jsou tam nejen naši studenti, jsou tam i zahraniční studenti a já dám jedno malé srovnání. Nastoupí-li do mé třídy student ze Stockholmu, z Vídně, z Mnichova, z Londýna, přichází bez sebemenších předpojatostí, protože buďto zná moji práci z nahrávek nebo z nějakého koncertu, nebo byl na nějakých mistrovských kurzech, na kterých jsem učil. Čeští studenti přicházejí tak trošku jako nepopsaný list, ale řada z nich přichází i s přesvědčením, že vlastně všechno podstatné už vědí a já ztrácím spoustu času a energie tím, že se je snažím převést taky na trošku jinou vlnovou frekvenci toho celkového uvažování. Cizinci jsou neuvěřitelně pokorní a vděční za všechno, co jim řeknu. Naši studenti řadu věcí přijímají s pochybnostmi či s nedůvěrou, což by mně nevadilo. Vadí mně u toho to, že nenabídnou lepší řešení, než nabízím já v tu chvíli. Je to o dialogu a ten dialog má fungovat tak, že obě strany motivují, obě strany přinášejí svoji kvalitu a má se najít společným úsilím ten nejlepší výsledek, ten optimální tvar. Skoro bych řekl v kontaktu s těmi cizinci mně osobně toto funguje lépe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co by mohlo přispět k tomu, že by se ten dialog zintenzivnil s našimi studenty?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Já nevím, co je za tím. Já si myslím, že jsem dost otevřeným člověkem, k otevřenosti vedu i své studenty. Možná za tím může být trošku míra nějaké praxe. Možná už ani řada z nich netouží po tom dosáhnout toho nejvyššího zenitu, který je pro ně možný. Třeba na půli cesty začnou řešit své existenční problémy a řeknou si ne, tady je nabídka do tohoto orchestru, já prostě to přijmu, já tam chci působit a ta škola se stává druhým v pořadí a musí to respektovat: vytvořte mně podmínky pro to, abych měl čas na zkoušky, na koncerty v orchestru, na nahrávky a tak dál, ale je to daň za něco.

redaktor
--------------------
Každý všední den vám v pořadu Jak to vidí nabízíme zamyšlení a postřehy našich exkluzivních hostů. Jak to vidí - každý všední den v 8.30 na Dvojce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem dnešního vydání je profesor Jiří Hlaváč. Zítra uplyne 145 let od položení základních kamenů Národního divadla. S čím vy si, pane profesore, toto výročí a naši Zlatou kapličku spojujete?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Víte, že když jste to řekla, tak bych skoro cítil mrazení v zádech a lehké zaslzení v očích, protože to je událost, která je, myslím si, klíčová pro další rozvoj české kulturnosti jako takové. To je pro mě dost velká symbolika. Pak tam bylo to úžasné úsilí vybrat prostředky na něco společného, co chceme, po čem toužíme, co nám přináší nepochybně i určitou míru národního sebeuvědomění, což je stále důležité. I v dnešní době, kdy cítíme multikulturně a multisvětově, to národní sebevědomí je tady stále přítomné a je nezbytné. A pak tam samozřejmě byla ta účast úžasných osobností literárního, hudebního, výtvarného, architektonického světa, kteří se spojili, kteří najednou cítili míru, že toto je naše Národní divadlo, toto je náš společný úkol, naše společné dílo. To je nádherné. Takže připomínejme, prosím pěkně, všechny tyto události, které byly a jsou nesmírně důležité.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tehdy na stavbu přispívali i chudí lidé. Myslíte si, že by ani dnes občané neváhali přispět?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Víte sama, když se přihodí mimořádné události, tu povodně, tu nějaká jiná tragédie, tak my jsme stále velmi sociálně cítící a jsme lidmi, kteří dokáží dát svoji pomoc a rozdělit se třeba i o to málo, co máme, ale umíme to. Já bych řekl, že to v nás zůstalo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Divadlo lidé vnímali nejenom jako kulturní stánek, ale jako symbol národní vyspělosti. Jak to cítíte dnes, v současnosti?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Já bych řekl stejně. Otázkou zní, do jaké míry je to stále to vyspělé ve smyslu vlajkové lodi našeho divadelnictví, ve smyslu velmi precizně voleného repertoáru, velmi precizního výběru všech aktérů, kteří se na těch inscenacích podílejí. To je moc důležité. Ale je tam i další věc. Pořád ta symbolika Národní divadlo je tady živoucí. Nezapomeňme, že po revoluci, nejen pražské Národní divadlo, máme Národní divadlo v Brně a také Národní divadlo v Ostravě a je to logické. Já znám řadu škarohlídů, kteří mně to vždycky nějakým způsobem zhanili a tvrdili, že to je pořád taková ta míra naší malosti a potřebujeme se nějakým způsobem víc zvýraznit. Já to tak nevnímám. Jestliže chci mít Národní divadlo v Brně nebo v Ostravě, proč ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V čem by mělo být Národní divadlo tím národním?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Vy jste to v té otázce v podstatě už odpověděla. Tím, že má přehled o národním cítění, o národním dění, o národní tradici, o národní historii, o národních pokladech, které jsou v oblasti opery, tance, hudby, činohry a tak dál, to by se mělo připamatovávat, to by se mělo nějakým způsobem stále vracet do naší mysli. Tak, jak se to děje ve Vídni, tak, jak se to děje v Berlíně, tak, jak se to děje v Budapešti. Je to běžný moment. Takže já tu národnost cítím v tom, že ano, já vstoupím do té budovy se stejným rozechvěním v roce 2013, tak, jak jsem do ní vstoupil prvně ve svém životě v roce 1958.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže v tom dnešním globalizovaném světě pojem národní neztratil svůj smysl.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Pro mě ne, pro mě ne.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Oslavy devadesátin Českého rozhlasu vrcholí. Čím si vás, pane profesore, rádio jako médium i Český rozhlas podmanil?

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Já to mám v několika rovinách. Ta první byla hudební. Dávno před tím, než jsem kdy mluvil do nějakého mikrofonu, tak už jsem natáčel skladby v rámci hudebních redakcí, jak v Plzni, tak v Praze. A když jsem se před časem podíval do archivu, tak se přiznám, že jsem sám byl zaskočen tím množstvím, a že jsem tam objevil tituly, o kterých vůbec nevím, že jsem někdy hrál, natož tak, že jsem je natočil. Ale to je ta pomíjivá lidská paměť. Pak byl druhý rozměr a to byla setkání s řadou legendárních osobností. Já vzpomenu třeba paní Annu Hostomskou, kterou jsem poznal nejen jako dítě díky nádherným rozhlasovým pořadům, ale pak jsme se potkali i v civilním životě. Stejně tak jsem se seznámil s panem Brodským, který mě jako dítě provázel Hajajou. A poznal jsem řadu dalších skvělých umělců, kteří měli díky rozhlasu silný otisk v mé duši a já jsem si uvědomil, že rozhlas má úžasnou nezastupitelnou schopnost převést vás do světa lidí, s nimiž se setkat nemusíte, ale rozhlas vám nabídne něco, co se odehraje ve vašem prostředí, ve vaší místnosti, v pokoji, na které jste zvyklí, ve vašem soukromí a ten člověk tam je. Myslím, že to je na tom to nejkrásnější. No, a pak byly jistě i ty zavedené tituly, které milovali prakticky všichni posluchači. Nedělní pohádky - to měnilo ráz chodu naší rodiny ještě u rodičů tehdy v Gottwaldově, kdy se všechno udělalo tak, aby úderem jedné hodiny už bylo všechno hotovo a my jsme poslouchali pohádku, všichni, celá rodina. To byly rituály. Je to úžasné a já chci poděkovat rozhlasu za všechno, co jsem mohl od roku 56 až do dneška slyšet. Nebylo toho málo. Chci poděkovat i za to, že jsem pro rozhlas mohl natáčet skladby, za nimiž jsem věru stál jako hudebník, a že jsem mohl do tohoto mikrofonu sdělovat i myšlenky, které jsem vnímal jako pedagog, jako kumštýř, jako občan, jako člověk, který chce někam patřit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A já jsem ráda, pane profesore Jiří Hlaváči, že patříte i do týmu našich "jaktovidičů". Děkuji za dnešní rozhovor a přeji hezký den. Na slyšenou.

Jiří HLAVÁČ, klarinetista, vysokoškolský pedagog a skladatel
--------------------
Děkuju pěkně. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zítra bude Václav Žmolík hovořit od půl deváté s psychiatrem, profesorem Cyrilem Höschlem. Příjemný den všem přeje Zita Senková. Na slyšenou.