Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů - 1.6.

Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A v jeho prvním pořadu a bloku Jak to vidí dnes zdravím psychiatra, doktora Maxmiliána Kašparů, který je s námi v jihlavském studiu Českého rozhlasu. Vítejte na vlnách Prahy.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Já vás všechny zdravím.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Jak se máte v těchto dnech, pane doktore?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
A tak počasí je lepší, všechno ...
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Opravdu?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
... se to vylepšuje, je i po volbách, ten tlak, který tady byl ze všech stran, kam jsme se podívali, i kam jsme slyšeli na všechny naše smysly, to tady prostě fungovalo. Takže to už se taky zklidnilo. Já si myslím, že je důvod mít optimismus a být optimistou.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
To říká optimista Maxmilián Kašparů. Co vás teď v těchto dnech nejvíc zaměstnává?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
V těchto dnech mě nejvíc zaměstnává samozřejmě moje klientela, které není nikdy málo. Především ta klientela problematická a to jsou bohužel mladí lidé v oblasti alkoholismu, trestné činnosti. Pro mě jako soudního znale přibývá v tomto oboru práce. No, a samozřejmě také je to oblast drog a je to i zátěž těch časů zkouškových maturitních. Takže když se to sečte kapka ke kapce, tak je z toho, tak je z toho veliké moře práce pro dětského psychiatra a ...
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Rozhodně ne monotónní práce. Rozhodně ne monotónní práce, každý případ vás posouvá někam jinam. Vlastně se i zdokonalujete se svými klienty.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Víte, ona totiž práce s lidmi má proti ostatním profesím jednu velkou výhodu. Ať už je to psychiatr, nebo je to pedagog, nebo psycholog. Totiž každý člověk je originál. A kdokoli přijde do té ordinace, tak je to úplně nový člověk, dosud neznámý člověk, má originální problém, má originální styl života. Čili lidé, kteří pracují v těch pomáhajících profesích, se stále setkávají s originály a to je vlastně činnost, která nenudí.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Jak se bráníte tomu, abyste postupem času nevyhořel, protože vy musíte být neustále s těmi klienty pohotový v dobré náladě, abyste je naladil. Jak se vyvarujete právě tomuto, aby něco podobného u vás nenastalo?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak zaprvé já už jsem za těch let, co tuto činnost vykonávám, si musel najít nějaké koníčky. Já bych doporučoval, aby lidé měli své koníčky, kterými kompenzují své hlavní povolání. Čili jestliže já musím být v každé své profesi, ať už v té duchovní, v té psychiatrické nebo v té pedagogické na vysoké škole poměrně vážný, tak musím mít potom koníčka, který to vykompenzuje a to je už mě divadlo, kde hrají veselé role, takové ty role, které odlehčují tu celoživotní vlastně námahu té profese, kterou člověk má. No, a mimo to je potřeba, aby člověk měl těch 6 stěn, které slouží proti syndromu vyhoření, a to je, aby měl nějakou perspektivu před sebou, někoho, kdo stojí za ním, aby měl po pravici i po levici lidi, s kterýma se dobře spolupracuje. Pátou stěnou je ta podlaha, aby byl nějak pevně ukotven, a potom je důležité, aby měl člověk nad sebou nějaký strop, něco, co je kulturní, co je kultivované, co povznáší ducha.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Vy jste se zmínil o divadle. Nevím, jestli jsem slyšel dobře, že hrajete divadlo přímo, nebo chodíte rád do divadla?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Já hraju divadlo, já hraju divadlo ...
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Takže byste nás i někam pozval tedy.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, do přírodního divadla, které mám ve své rodné obci v Žirovnici. Letos hrajeme Růži z Argentiny a paní režisérka to ví, to ví velice dobře a vždycky pro mě vybírá roli takového taškáře, takového nezbedníka, takového darebáka, který vlastně hraje opak toho, co od něj vyžaduje jeho životní nastavení.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Říká Maxmilián Kašparů v pořadu Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha.
Maxmilián Kašparů, můj dnešní host, krátce po půl deváté, je dětským psychiatrem, zabývá se především mladými lidmi. Jaký je, pane doktore, váš vzkaz všem dětem v jejich celosvětový den první červen? On to bude takový symbolický vzkaz, děti nás v premiéře nejspíš neslyší, protože jsou ve škole, a pochybuji, že by nás poslouchali po třiadvacáté, kdy je Jak to vidí reprízováno. Tak třeba vzkaz rodičům, kteří ho potom pošlou dál dětem.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak byl by to asi vzkaz, který bych těm dětem neposílal. Poté, co už jsem ve svém věku, a poté, co už přes 30 let se věnuji dětské psychiatrii a poté, co sleduji vývoj společnosti nejen té české, ale vůbec té evropské, tak bych chtěl vzkázat dětem, že bych nechtěl být dneska dítětem.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Pročpak?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Že bych nechtěl být tím, který vstupuje do života, který se rozhoduje, který chodí na základní školu, protože bych do tohoto života vstupoval s obavami. Ale to ty děti neví, to ty děti nemají zažité, a proto do toho života jdou naplno. A to, co bych ... To bych chtěl sdělit rodičům a dětem bych chtěl říct, že jim strašně moc fandím, aby se přenesli přes všecko, co by bylo ošklivé, co by bylo nepravdivé a co by bylo zlé.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A co může být pro dnešní děti tak komplikované, tak těžké? Jsou to ty běžné věci, o kterých jste mluvil, nebo je to něco víc, nějaký hlubší důvod, proč byste nechtěl být dnes dítětem?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Bohužel nechtěl bych být dítětem z toho důvodu, že ty děti nemají moc pevné zázemí. U nás se rozpadají rodiny. Děti vlastně neví často, kam patří, komu patří, děti žijí bez nějakého hodnotového zakotvení, protože společnost je velmi relativně se chovající k hodnotám. Čili to dítě neví, na čem je. Něco jiného si možná myslí jeho dětská duše, něco jinýho vidí kolem sebe ve světě, něco jinému mu říká tatínek, který žije se svou jinou partnerkou, a něco jiného mu říká partner jeho maminky. Čili to dítě je ve velikánském chaosu, to současné dítě. To je první věc, to je otázka rodinná. Potom ta otázka společenská, ta společnost jakoby neměla nějak moc ráda děti. Už jenom to, že se dětí málo rodí. Děti nepřichází na svět tak často, jak by asi ta, ten demografický strom potřeboval. Čili je to i dále neláska rodičů k dětem, protože mně roste počet týraných dětí, psychicky i fyzicky týraných. Potom je to problém školy, kde roste a bují šikana. Za další je to i celospolečenský problém uplatnění se. Vlastně z toho světa se začíná stávat taková džungle a obětí se stává dítě. Pak tady máme pohlaví zneužívání dětí. No, kdybych tohle to všecko sečet, tak by mi to asi dalo dohromady to moje zdůvodnění, proč bych v současné době nechtěl být malým dítětem.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak začněme tedy tou rodinou, kterou jste uvedl na prvním místě v důvodu, kdo za to může. Tématem dne Českého rozhlasu 2 Praha je role žen a mužů, rozumějme matek a otců v rodině a také úloha otců. My když jsme se domlouvali na dnešním Jak to vidí, tak jste zajásal, říkal jste, že to je téma přímo pro vás a že není na půlhodinu, ale na několik hodin. Jak je důležité rozdělení role matky a otce v dnešní rodině pro děti?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Mimořádně. Totiž jak z hlediska vývojového, z hlediska sociálního, z hlediska psychologického, z hlediska citového ... A teď bych tady moh vyjmenovat celý slovník těch krásných základních pojmů, které tvoří tu společnost konzistentní společností, tak bohužel s tím je tady jeden veliký problém, totiž my muži, a ať se na mě pánové nezlobí, jsme ztratili schopnost být muži. A ženy za nás musejí tuto funkci přebírat. Já se svým způsobem nedivím feministkám, že mají svoje názory, protože kdyby muž se choval jako muž a nejenom vypadal jako muž, kdyby muž měl mužské vlastnosti, kdyby muž měl to, co od něho žena očekává, tedy ono kavalírství, poctivost, pevnost, zásadovost a vytrvalost ve věcech, tak ta žena by si mohla hledět své ženské role. Bohužel my muži jsme v posledních desetiletích jakoby rezignovali na tuto mužskou roli a ženám nezbývá nic jiného, než aby ji suplovaly. Čili potom se stává, že ta žena má doma dvě děti plus jedno a to je její manžel, to je další dítě a ona musí zastávat roli jak tu ženskou, tak roli mužskou, protože ten muž nedělá co má. Ale bohužel už se začínají množit, a sleduju to postupně jako dětský psychiatr, i ty případy, kdy ženy ztrácejí svoji ženskou roli, začínají se chovat chlapsky, přestávají akceptovat své ženství a své mateřství a potom to zase musí na sebe brát muž. Ovšem žena je v tomto smyslu daleko plastičtější a dokáže nahradit tu roli muže, i když ne zcela plně, ale muži nedovedou tu ženskou roli nahradit, takže potom ty děti, ač bydlí s otcem a matkou, se svým způsobem stávají takovými pseudosirotky.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Vy jste, pane doktore, řekl, že ženám v mnoha případech nezbývá nic jiného, než vzít, když muž otec selže, rodinu do svých rukou. Ale asi se mnou budete souhlasit, když budu tvrdit, že některé ženy tak nějak z principu chtějí být vůdkyněmi, obzvláště v dnešní době.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, chtějí a dokonce znám rodiny, kde je zápas o vedoucí funkci v té rodině. A já jim vždycky říkám nejde o vedoucí funkci, jde o vedoucí roli v té oblasti, kterou zastáváte. Je řada žen, které zase chtějí být emancipované a vlastně muže kromě plození vytlačují ze všech dalších oblastí jejich života a stávají se takovými dominantními ženami, kdy ten muž se začíná cítit jako cítě. Čili v té roli poslušnosti a v tom, co všechno ta žena od něho očekává jako od dítěte. Hlavně nebuď můj partner, ale buď v této roli nějaký můj podřízený. To samozřejmě souvisí s určitým nastavením modelu ženy, protože já mám zkušenost, že za mou chodí třeba mladé dívky, které mají komplex méněcennosti, a přitom jsou to hezká děvčata, milá děvčata, pohledná a oni mají komplex méněcennosti, protože neodpovídají modernímu trendu, současnému trendu, který je v určitých časopisech. Čili ona je moc malá, nebo je moc silná, nebo nosí brýle nebo ... Ona prostě není in. A tohle ten model vlastně se čas od času ukazuje i v té roli ženské v manželství, že ta žena má být zdravě sebevědomá. Ovšem víte, co to je zdravé sebevědomí? To často, já tomu říkám pýcha, tomu zdravému sebevědomí, že žena má být emancipovaná, soběstačná a moc se nemá spoléhat na muže. No, tak to je zase změna role té ženy. Čili já u některých žen, které mám v ordinaci, nevidím, že ony by byly do této role postaveny tím, že muž selhává. Oni se do té role dostávají proto, že určité klima společnosti razí tento model ženského postoje.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Určitě po tom všem, o čem dnes na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha s doktorem Maxmiliánem Kašparů mluvíme, vytane řadě posluchačů na mysli otázka, jak by tedy měl vypadat ten model rodiny, ideální rodina. Co si o tom myslí Maxmilián Kašparů?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak zaprvé je zajímavé podívat se do definice, kterou právní řád České republiky má, co to je vůbec rodina. A tam je to tak jako vágně pojato. Dneska rodina není jenom muž, žena, děti v manželství, dneska rodina je maminka, babička a jejich děti. Mohou to být i dvě ženy nebo mohou to být muž a několik dětí, eventuelně to může být i jiné seskupení. Čili my nemáme přesně definované. Ale já jsem se nikdy moc nedržel toho, co říká nějaká definice, já jsem se spíše vždycky držel po zkušenostech letitých z lékařské praxe toho, co je přirozené. To je jedno slovo, které dneska není moc v módě. Pro mě je rodina přirozený svazek uzavřených manželství mezi mužem a ženou, které mají děti. A teď to není všechno. Ta definice má ještě svoji odnož, která k ní neoddělitelně organicky patří a tím je, že otec plní funkci otce a ochránce a živitele rodiny a matka plní funkci, která dává tomuto tvaru rodiny a manželství obsah společně s tím mužem a každý má svoje kompetence. To je pro mě rodina. Rodina, která bohužel se z našeho evropského, anebo euroamerického prostoru pomaloučku, pomaloučku vytrácí ten původní model té rodiny, o které já tady hovořím, tak ten se ztrácí a vytváří se různé pseudorodinné svazky, tak jak jsem je před chvílí jmenoval.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Může ten pseudorodinný svazek vypadat také tak, že ten pár zkrátka nemá děti, nebo alespoň jedno dítě? Že se zkrátka nehrnou do toho rodičovství.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
No, tam už je ale něco zvláštního. Ono je rozdíl mezi slovem nemohu a nechci. Nám roste počet neplodných manželství. A to nejenom z důvodu neplodnosti ženy, ale zvyšuje se statisticky i počet bezdětných manželství z důvodu neplodnosti muže. Čili tohle je jeden veliký problém hlavně budoucích dvou generací, které budou po nás následovat, jak to bude s tou plodností u těchto lidí. Ale ...
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A když pomineme to zdravotnické hledisko a vrátíme se k té společenské stránce věci?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
K té společenské stránce věci ... Já považuju tam, kde je muže a žena, to je manželství. Teprve když jsou tam děti, tak to je rodina, protože se tam rodí. Už samotný pojem tento vykazuje, že pokud tam nejsou děti, tak já tomu neříkám rodina, já tomu říkám manželství.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Mluvíme o rolích žen a mužů, matek a otců v dnešní rodině, nikoli v manželství, ale v rodině. Už jsme rozebrali, bychom mohli říci, ženy, matky. Co otcové? K těm se pojďme vrátit. Dnes se rozbíhá další ročník kampaně Táta dneska frčí. Asi, asi za tím něco bude, že musí být taková kampaň, která chce upozornit na práva a povinnosti mužů. Co by měl splňovat a dělat takový ideální otec?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak řekl jste dvě slova, která by se měla spojovat, a na to s zapomíná. Práva a povinnosti. Já mám dojem, že žiju v zemi, kde dokonce řádí všechna možná práva, ale povinnost jakoby se vytrácela. Čili tohle je jeden veliký problém a otcové často, když sedím někdy u soudu jakou soudní znalec a rozhoduji o tom svým posudkem, zda dítě přijde do péče matky nebo otce, tak se všichni odvolávají na svá práva. Ale o povinnostech jsem tam ještě nikdy nic u toho soudu neslyšel. Ty povinnosti tam sděluje ten předseda toho soudu. Čili ten otec by měl mít především povinnosti, které, jak říká jedno české přísloví, se svatbou zdvojnásobují povinnosti a práva se sňatkem zmenšují na polovinu. Ale ona řada mladých lidí, kteří vstoupí do manželství, chce mít stejně zachovaná práva, jako byli za svobodna, a mít ještě méně povinností, než měli za svobodna. Čili je to ztráta modelu role, protože prakticky člověk je vychováván tím, co prožívá a co vidí. A nikoli tím, co slyší. Jedno japonské přísloví říká, že je lepší, že je lepší jednou vidět než stokrát slyšet. Čili takové ty teorie v těch školách a různost, různé zavádění těch předmětů, že jo, dneska se má od prvního září zavádět etická výchova do škol, to je všecko úplně mimo, protože lidé žijí v nějakých rodinách a oni se učí modelu svých budoucích rodin, oni to nějakým způsobem okoukávají. No, a další je, že sdělovací prostředky také vytváří modely, ale to jsou virtuální modely. Já když sleduji někdy teda nechtíc, já se přiznám, že tyhle ty programy nesleduju v televizi, nějaké ty seriály a vidím tam ty vztahy, ono je to tak umělé, je to tak nepřirozené a ty lidé, protože nemají doma skutečně živý reálný model, tak čerpají z těch nejrůznějších modelů. To je takový výběr těch virtuálních životních modelů. A proto ti lidé, když potom přijdou do té životní praxe, tak oni jsou z toho vztahu zmatení. A teď je to okolí, zvláště to okolí, které je starší a jak se říká, že ctnost je jako plíseň, chytá se staroby, tak ty staří, že jo, dbají na ty ctnostné věci a oni vyčítají těm mladým, že neumí žít. A já ty mladý bráním a říkám, kdo je to měl naučit a kde to měli vidět? Oni jenom slyšeli, jak by se to mělo. A to je na výchovu mladé generace a zvláště dětí žalostně, žalostně málo.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
My jsme dnes odvysílali anketu v Dobrém jitru, pokládali jsme tam otázku, zdali se u nás zapojují dostatečně muži a ženy do rodinného života. Jaké máte zkušenosti, jak je to u vás v rodině rozděleno? Tu anketu zopakujeme kolem půl desáté. Tak tam odpovídala celá řada posluchačů, především tedy posluchaček, na dotazy na muže, jak se zapojit do domácnosti, tak jsme slyšeli, že většinou nic moc. Odpovídaly ženy. Jedna starší posluchačka řekla, její názor mě zaujal, že u starších párů se dělba práce už dnes moc nedodržuje, u mladých to funguje. Proč ten mezigenerační rozdíl a neblýská se naopak na lepší časy?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
No kéž by. Ale asi nemáme tak velký statistický vzorek, který by nám to ukázal.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Ano, pravda, odpovídala asi patnáctka posluchačů.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, protože já mám zase tu zkušenost, že jeden z důvodů rozpadu mladých manželství je právě to, že ten muž tam tu svoji roli vůbec neplní, že se nechce zapojit do toho života, že má jakýsi mamahotel, já tomu říkám. Manželství je mamahotel, čili oni tam přijdou do toho manželství, no a teďkon ty seš ženská, tak se postarej, že jo, protože já mám zrovna trénink, já mám zrovna schůzi hasičů, já mám zrovna tohle a ty máš zrovna ty děti. Čili to je to zrovna. Zrovna já mám to a ty máš zrovna tohle. Takže to je rozdělení rolí. Jistě, jsou skutečně dvojice, kdy táhnou za jeden provaz, kdy ani nemusí říkat ten jeden mladý člověk, muž té ženě nebo žena tomu muži, co má udělat. On už to vidí. A to je to, co říkala vždycky moje babička, že práce se musí vidět, o práci nám nikdo nemá co povídat. My když se podíváme, tak je potřeba udělat to, co vidím, že je potřeba a ne že mě na to někdo třikrát upozorní a počtvrtý to udělá sám.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
To jsme se dostali k babičkám a dědečkům. Ti také často zasahují do výchovy, minimálně tím, že hlídají naše potomky a to je to příjemné a sympatické. Kdybychom teď se měli bavit, pane doktore, o té kampani Táta dneska frčí, o tom, že se uvažuje o Dni otců, aby měli také otcové svůj den, o otcích na mateřské dovolené. Jak vnímáte tyto nové věci, řekněme?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak já mám nové věci rád, pokud jsou to věci smysluplné. Čili pokud vyplní ten smysl toho samotného pojmu. Ale dovedu si představit Den otců, který se třeba slaví někde v paneláku, kde se ty mužský sejdou, sedí u stolu, klábosí, popíjí a ženský se o ně starají, protože oni mají zrovna dneska svůj svátek, tak se o nás postarejte. Tak to by bylo to, o čem tady asi celou dobu mluvíme. Ten Den otců by měl být naplněný tím, že ta žena ten jeden den v roce naprosto nic nedělá a pustí toho muže do svého pracovního rajónu. A já si myslím, že toto by bylo velice důležité, aby muži někdy zkusili tu roli ženy. Já bych dokonce kromě zavedení onoho Dnu otců zrušil jeden pojem, který český slovník velmi dobře zná, a to je mateřská dovolená. Já bych to dovolená vůbec vypustil, protože řada mužů říká no vždyť je na mateřskej, tak ať ještě dělá tohle, tohle, vždyť je doma, jo. Čili ten Den mužů by měl být v tom, že by žena předala skutečně to veslo té domácnosti tomu manželovi a říká, hele, dneska máš svůj den a nemusíš ho oslavovat fernetem, ale dneska má svůj den, oslav si ho ženskou prací v této domácnosti a já odcházím. Máš tady plínky, děti, vaření, běžení na poštu a tak dále. Hele, je to tvůj den, uží si ho. A potom si dej teprve toho ferneta.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
A příště by se to mohlo zase obrátit. Víte, často s hovoří o takovém tom klasickém příkladu, kdy muž leží na kanapi, žena vaří a tak podobně, ale zase jsem slyšel názor, že i ono ležení a dívání se na televizi, ležení nebo sedění u televize je velice přínosné, že ten muž také pracuje, přemýšlí o budoucnosti rodiny, uvažuje, analyzuje. Co vy si o tom myslíte? Abychom skončili nějak tak veseleji.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
O, tak já nevím, víte, on je rozdíl zase mezi slovem odpočinek a lenošení. Lenošení je velice špatná věž, kdežto odpočinek je důležitý. Já někdy říkám manželům nechte toho muže odpočinou, přece jenom odpočinek není nicnedělání. Odpočinek je aktivizace se pro další činnost. Ale toto se musí rozlišit, zda je to lenošení, anebo je to odpočinek. A to už si musí ta dvojice dohodnout mezi sebou. Ale že by muž mohl analyzovat, přemýšlet, anebo nějak tak hloubkově probírat tu situaci té rodiny u televize a u piva, tak o tom já pochybuju. To by musel odejít někam do samoty a skutečně v tichu by slyšel něco, co se ozývá v něm.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Tak nějak z toho, co říkáte, dovozuji, že Maxmilián Kašparů víc než lenoší odpočívá.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, já se snažím, pokud na to mám vůbec čas.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Zbývají nám dvě minuty do konce dnešního Jak to vidí. Krom toho, co jsme dnes probírali, našeho tématu dne, co vás v posledních dnech, pane Kašparů, třeba pobavilo, potěšilo, z čeho jste se zaradoval, co vám udělalo radost?
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Je to zajímavé, ale když jsem sem přišel do studia, tak jsem si nasadil sluchátka a v tu chvíli se mi tam ozvala jedna taková radostná zpráva a ta mě skutečně potěšila a já jsem byl tou zprávou tak potěšen, že jsem k ní složil i verš, pokud k tomu můžu něco říci.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Určitě. To jsem ani nečekal.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Bylo to 4 až 6 minut před zahájením našeho pořadu. Mluvilo se o tom, že vědátoři vymysleli nějaký sprej, který když se stříkne pod jazyk, tak člověk ztrácí pocit hladu.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Už vím, kam míříte, ano, sprej na hubnutí.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
No, jde o hubnutí, já bych to taky potřeboval, tak si asi ten sprej koupím. Ale pokud by se hospodářská krize v naší zemi dostávala do ještě hlubší situace, tak bych si dovolil ocitovat tento veršík, který jsem k tomu napsal: Nemáš práci ani prachy? Máš hlad a nemáš na chleba? Milý hochu, žádné strachy, peněz už ti netřeba. Dej si sprej, bude hej.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Umělecký duch se v Maxmiliánovi Kašparů nezapře. Děkuji vám za dnešní povídání a budeme se těšit na slyšenou spolu s vámi, s dětským psychiatrem Maxmiliánem Kašparů na slyšenou opět příští měsíc.
Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Všecko dobré.
Tomáš VOŽENÍLEK, moderátor
--------------------
Přepis tohoto pořadu najdete do 24 hodin na stránkách www.rozhlas.cz/jaktovidi. Reprízu pořadu uslyšíte dnes po třiadvacáté hodině nikde jinde než na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha.