Jak to vidí Daniel Herman - 8. března

8. březen 2012

Ve čtvrtek nás v pořadu Jak to vidí navštívil Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Nabízíme neautorizovaný a needitovaný přepis.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Dnes je naším hostem Daniel Herman, ředitel Ústav pro studium totalitních režimů, dobrý den.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobrý den, hezké ráno.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
U dnešního data, 8. březen, najdeme nejenom v našem kalendáři Mezinárodní den žen, zvýrazněno, já musím poděkovat, pane Hermane, za krásný dárek, pampelišku, děkuji ještě jednou ...
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
S radostí.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
... myslíte, že u nás je pořád v Česku tento svátek, 8. březen, MDŽ, vnímán jako ukradený svátek, ukradený bývalým režimem?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Chtěl bych úplně na počátku, paní redaktorko, popřát všem posluchačkám, které tento svátek slaví, všechno nejlepší, krásný den a myslím si, že to je ukradený svátek, že bohužel je škoda, že tento svátek, který má velice hezký podtext, velice hezkou náplň a v podstatě vůbec není nějakým, řekněme, komunistickým výmyslem, má na sobě tento nános a optikou právě té minulostní rétoriky je trošku jakoby zasutý. Myslím si, že každá příležitost, při které je možné ženám vyjádřit úctu, poděkování, takže je velmi dobrá a vítaná a že bychom si to především my muži měli dobře uvědomovat. Tento svátek vlastně vzniká na začátku 20. století a takovým jeho jádrem je snaha žen o všeobecné volební právo ve Spojených státech, v New Yorku, konkrétně v letech 1908-1909 opravdu tato snaha byla velmi výrazná. Od roku 1911 je potom tento svátek poprvé slaven. Už nejenom tedy v Americe, ale v Německu, u nás v Rakousku-Uhersku, ve Švýcarsku, v Dánsku a v podstatě ten, ta snaha o to všeobecné volební právo začíná sílit a třeba u nás vlastně je zavedeno od roku 1919. Takže vlastně to datum 8. března se ustálilo po 1. světové válce. A bohužel ten bývalý režim se snažil nějakým způsobem si toto datum usurpovat. Já už také trošku jsem pamětníkem, tak tehdy před nějakými 30 lety jsem pracoval jako pomocný dělník, poněvadž jsem nemohl studovat tehdy a pamatuji si na to alkoholové opojení mnohých mužů právě v ten den a už tehdy jsem si říkal, no, to je asi bohužel asi trošku smutné slavení, když v takovémto stavu třeba ti pánové pak přijdou domů. Takže doufám, že ty květiny jsou důstojnějším projevem oslav než právě tyto formy, které v té minulé době byly běžné.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak, když jste hovořil o těch začátcích ve Spojených státech, v Americe, tak jenom připomenu, že Charlotta Masaryková přeložila do češtiny esej Johna Stuarta Milla "Poddanství žen". Myslíte si, pane řediteli Hermane, nad čím bychom se toho 8. března měli nebo mohli zamyslet v souvislosti s tímto svátkem?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Těch poloh je opravdu mnoho. Podle mého názoru důstojnost žen je sama o sobě velkým tématem a určitě je možné se tohoto tématu dotknout z různých úhlů pohledu. Dovolil bych si možná vybrat jeden úhel pohledu, který nějak souvisí s mojí prací a vlastně i s tím, jak jsme zařadili pojednávání tohoto svátku i do těch dobových kontextů, protože právě v době vlády komunistické strany se ženy zrovna velké úctě netěšily. A to nemyslím jenom takzvané osvobození žen do role jeřábnic, pracovnic v kamenolomu a úspěšných dojiček, ale třeba to řádění komunistické Státní bezpečnosti a tehdejší justice se dotklo přímo asi 20 tisíc žen. Můžu jmenovat například spisovatelku Ninu Svobodovou, která byla odsouzena na 16,5 roku, profesorku Univerzity Karlovy, doktorku Růženu Vackovou, která byla odsouzena na 22 let, nebo známou spisovatelku Dagmar Šimkovou, která byla odsouzena na 14 let a byla zatčena ve svých 23 letech. Nebo samozřejmě popravenou poslankyni Miladu Horákovou. Takže i to je projev jakési zajímavé v uvozovkách péče tehdejšího režimu o ženy. A myslím si, že na to by se také nemělo zapomínat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle některých bychom se také mohli zamyslet třeba nad platovou diskriminací, protože podle statistik vydělávají ženy u nás v Česku v průměru o necelých 24 % méně než muži, přitom za stejný plat, za stejnou práci je zásada zakotvená už v základech Evropské unie od počátku v roce 1957. Nebo bychom se také mohli zamyslet nad tím, že v Evropě je chudobou ohroženo 21 % žen. Ale jenom 16 % mužů nad 65 let.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to celá řada témat a věcí, které opravdu vyžadují, abychom se jimi velice vážně zabývali. Patří sem třeba podle mého názoru velice akutní problematika domácího násilí. Toto jsou všechno alarmující věci a myslím si, že je opravdu třeba velice vážně tato témata pojednat a ty nespravedlnosti odstraňovat. Zcela jednoznačně.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, jak se podle vašich informací, vyrovnaly s touto, řekněme, komunistickou nálepkou nebo pachutí tohoto svátku další postkomunistické země?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Upřímně řečeno, nejsem přímo znalcem právě toho, jak se postavily k Mezinárodnímu dni žen, ale vzhledem k tomu, že je to opravdu svátek mezinárodní, tak si dokonce nejsem jistý, jestli ve všech zemích, které bývaly ovládány komunisty, to bylo tak, řekněme, zkomunizováno jako u nás. Ale opravdu jsem se přímo na toto nezaměřoval. Takže nějakou expertízu nejsem schopen podat. Ale myslím si, jak to vnímám i třeba ze zahraničních kontaktů a zkušeností, že tento svátek je ve světě chápán opravdu jako den žen a s politikou tolik spojovaný není.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže myslíte, že dnes se těch květin, nebo drobných dárků dočkají nejenom Gabriely, ale i další ženy.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Myslím si, že ano a že je to takový hezký pandan třeba svátku matek, který je specifikován právě na maminky, protože můžeme říci, že třeba 2 tisíce řeholních sester v době komunismu bylo internováno, to jsou ženy, které matkami nikdy nebyly a také si zaslouží úctu a je celá řada žen, které prostě nejsou matkami a myslím si, že i na ně je třeba pamatovat a i jim je třeba poděkovat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. V noci z 8. na 9. března 1944 se v osvětimských plynových komorách takzvaném rodinném táboře odehrála největší hromadná poprava československých občanů za celou dobu 6 let okupace Německem. Tehdy bylo zavražděno 3792 Židů deportovaných z Terezína. Měl tento rodinný tábor, podobně jak terezínské gheto posloužit jako jistá zástěrka, jak důkaz, že je o Židy postaráno, pane řediteli?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Pravděpodobně ano, protože nacistická propaganda se velmi snažila stavět jakési Potěmkinovy vesnice, takže právě návštěvy třeba delegací Červeného kříže měly posloužit tomu, aby se ukázalo, že vlastně lidem, kteří ve skutečnosti byli určeni k likvidaci, k tomu, aby neexistovali, takže se jim vlastně tak špatně nevede. Toto tragické datum v noci z 8. na 9. března opravdu je třeba připomínat, protože to znamenalo tragédii skutečně několika tisíc lidí, dohromady zhruba 12 tisíc, protože potom v noci z 10. na 11. a pak i na 12. července v roce 1944 bylo zavražděno ještě 7,5 tisíce dalších československých občanů, především židovského původu. Takže to jsou opravdu děsivé věci, které se v minulosti staly a na které je třeba nezapomínat, protože myslím si, že bychom se měli snažit, je-li to vůbec možné, vypěstovat jakousi imunitu ve společnosti proti takovýmto věcem, protože i dnes třeba jsou regiony ve světě, mám na mysli Severní Koreu, Barmu, Čínu, Kubu a další, Írán, kde bohužel se lidem asi příliš jinak nevede, než těch vězňům v těch koncentračních táborech. Takže myslím si, že to je opravdu velice důležité a samozřejmě velmi smutné datum, protože si tam můžeme uvědomit, že vlastně těch obětí bylo dokonce víc, než třeba při vyvraždění Lidic a Ležáků, nebo obětí teroristického útoku na Spojené státy z 11. září 2001. Takže opravdu to byla, jak jste říkala, největší masová vražda československých občanů v našich moderních dějinách a asi i v dějinách vůbec.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Datum vypálení Lidic je všeobecně známé, 8. březen zase spojujeme především, nebo velmi často hlavně se svátkem Mezinárodním dnem žen. Proč je právě toto datum v podstatě polozapomenuté?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Já si myslím, že to také do jisté míry souvisí s tím, že komunistický režim se pokusil ukrást a zneužít i 2. světovou válku, snažil se naše generace si to dobře pamatuje ve školách, prezentovat celé dějiny války tak, že vlastně jenom komunisté byly obětmi a to samozřejmě není vůbec pravda. A celý ten poválečný komunistický antisemitismus u nás třeba vyvrcholil procesem s Rudolfem Slánským, v Sovětském svazu samozřejmě to bylo před tím za Stalina velice tvrdé, tak se snažil tu památku Židů úplně vygumovat. A bohužel je smutné, že komunistická Státní bezpečnost v podstatě převzala materiál gestapa a všechny přeživší osoby začaly být automaticky sledovány. Já si dovolím tady zcela osobní vzpomínku. Myslím, že to je přesně 30 let, v roce 1981 jsem byl ještě i já vyšetřován Státní bezpečností pro svoje kontakty s takzvanými sionisty, což byli moji příbuzní. Takže to opravdu trvalo a možná bych mohl připomenout výstavu v jeruzalémské synagoze v Praze, která právě ukazuje osud židovské menšiny v poválečném období, v době komunistické vlády.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem, že se vracím zpět k tématu Mezinárodního dne žen, také vlastně na scéně, tuším, Národního divadla je také reflexe v podstatě persekuce žen.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přesně tak. To je velice zajímavá divadelní hra Karla Steigerwalda, Má vzdálená vlast, která je inspirovaná právě životním osudem již zmíněné Dagmar Šimkové, která byla zatčená ve svých 23 letech na 14 let. To znamená, dá se říci, že celé své mládí prožila v žaláři, dožila se tedy osvobození z vězení, nebo vyšla, přežila ho a po srpnové okupaci v roce 1968 pak se svojí maminkou odešla do exilu do Austrálie ke své sestře a napsala děsivé vzpomínky, kniha Byly jsme tam taky určitě patří do řádu literatury, která stojí za to, aby byla přečtena, protože jsou to svědecké výpovědi, které s člověkem skutečně zahýbají.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte, pane řediteli Hermane, že reflektuje naše současná kultura dostatečně právě tu minulost, když se podíváte, ať už je to literatura, film, divadlo?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Určitě se o to snaží, je zde řada tvůrců, kteří jak třeba dějiny 2. světové války, tak i dějiny potom komunistické totality se snaží přiblížit touto uměleckou cestou veřejnosti, myslím si, že často velmi zdařilým způsobem a pochopitelně se to týká i té literární scény. Ta nabídka je opravdu bohatá. Na druhou stranu to asi není masovou záležitostí. Je to do jisté míry elitní, výběrová věc, protože jistě nelze předpokládat, že většina společnosti bude studovat, řekněme, historické věci, nebo se bude těmito tématy zabývat. Ale mám pocit, alespoň ze svých četných setkání třeba se studenty, že zájem o minulost zde je. Zase asi to není masová záležitost, ale ti lidé, kteří ten zájem mají, tak bych řekl, opravdu jsou často velmi dobře vzdělaní a mám z toho dobrý pocit. Takže nejsem v tomto smyslu pesimistou, i když určitě je třeba na tom pracovat stále, protože rezervy bychom určitě našli mnohé.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Před více než měsícem vyšly zápisky židovského chlapce Michala Krause, který v koncentračním táboře ztratil oba rodiče i část svého dětství, ve věku 12-14 let přežil Terezín, Osvětim, Mauthausen a dva pochody smrti. Pomohlo mu třeba to, že byl v Osvětimi při likvidaci rodinného tábora, o kterém jsme před chvilkou hovořili, vybrán s dalšími 90 chlapci na práci sluhů a poslíčků. Konce války se nedožili jen někteří z nich. Vzpomínky na tuto dobu Michal Kraus zaznamenal hned po válce, ale zveřejňuje je až nyní. Ta kniha je výjimečná právě v tom, že nevznikla jako jakási přehodnocená vzpomínka dospělého člověka, ale je to dobový komentář. Dokonce je přirovnáván k deníkům Anny Frankové. Pomůže, pane řediteli Hermane, tato a podobná další autentická svědectví hlavně mladým lidem pochopit minulost a nezapomenout na ni?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Jsem přesvědčený, že ano, protože, když vyjmeme z té anonymní masy čísel konkrétní lidský osud a na něm pak ukážeme ty souvislosti, na něm ukážeme tu plasticitu, jak vlastně ty děsivé okolnosti těch takzvaně velkých dějin se promítaly do těch takzvaně malých osudů, tak tam potom vidíme vyostřeně i třeba někdy tu hrůzu dopadu těch totalitních režimů na konkrétní život rodin jednotlivců. A je docela pro mě sympatické, že tady zmiňujete tuto knihu a osobu pana Michala Krause, protože zhruba před 3 týdny jsem u něho v Bostonu ve Spojených státech seděl a tuto knihu jsme si prohlíželi, vyprávěl mi o svých zážitcích, ukazoval mi své deníky. Pan Michal Kraus je neuvěřitelně činorodý člověk, který ve svém věku, je mu přes 80 let, stále pracuje a od svých opravdu asi 10 let si každý den píše deník. Píše si ho do dnes. Ukazoval mi několik tlustých sešitů a je to prostě neuvěřitelné. Protože já jsem si tam například nalistoval inkriminované datum 25. února 1948, kdy on si tam zapsal velice varovné signály z tehdejšího tedy komunistického puče a takto to už dělal právě v době 2. světové války, potom po válce to dával dohromady a je to člověk nesmírně činorodý, kterému jde o určitým způsobem takové očištění historické paměti a opět si tady dovolím jakousi osobní odbočku, našli jsme v těch genealogických kořenech, že jsme dokonce příbuzní prostřednictvím našeho společného předka Gustava Mahlera. Takže svět je opravdu malý.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jinak pan Kraus se rozhodl zveřejnit ty zápisky až nyní proto, že podle něj perzekuce menšin pokračuje i v dnešní době a přeje si právě, aby se ten jeho příběh a příběh dalších milionů neopakoval, aby veřejnost uměla včas zareagovat na projevy antisemitismu. Je to určitě cesta správným směrem. Možná bychom se tady mohli v této souvislosti zmínit i o aktivitě vašeho Ústavu pro studium totalitních režimů. Vy také chcete přispět ke kvalitnější výuce moderních dějin. Co umožní školákům lépe pochopit dobu totality?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
My máme celou řadu programů edukativních především pro učitele moderních dějin a snažíme se prostřednictvím třeba výukových DVD ukazovat určité etapy, takové ty klíčové, moderních dějin, kdy se určité události, které se staly prostě velice výrazně zapsaly potom do dalšího běhu našich dějin. Takže způsob, jakým třeba je možné nahlížet na moderní dějiny, jakým je možné vyučovat o těch událostech, v tom se snažíme spolu s ministerstvem školství spolupracovat právě na tomto, na těchto programech a zatím se těchto edukativních programů zúčastnilo zhruba přes 800 učitelů. Zájem roste. Jen v loňském roce to bylo přes 200 učitelů, v letošním roce jsou připravené další programy, další DVD. Myslím, že je to opravdu velmi důležitý přínos a jsem rád, že náš ústav i tímto způsobem vlastně plní své zákonné povinnosti dané zákonem speciálním 181 z roku 2007, kde jsme přímo vázáni k tomu, zabývat se jak érou nacismu, tak érou komunismu. Takže je to konkrétní příspěvek a jsem rád, že můžeme tímto obohatit tu mozaiku společenského nahlížení na tato témata.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
V úterý navštívil Česko šéf německé diplomacie Guido Westerwelle u příležitosti 20. výročí podpisu smlouvy mezi Československem a Německem o dobrém sousedství. Jenom připomenu, že 27. února 1992 ji v Praze podepsali exministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher společně s Jiřím Dienstbierem, tehdejším spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem a tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Letos si také připomínáme 15 let od podepsání česko-německé deklarace o vzájemných vztazích. Jak, pane Hermane, hodnotíte kvalitu těch současných vztahů mezi Prahou a Berlínem? Politici obou zemí označují za naprosto nejlepší v historii.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Já jsem před 2 dny byl na tom slavnostním setkání konané u příležitosti tohoto výročí v Senátu, kde oba ministři zahraničních věcí, pan ministr Schwarzenberg i pan ministr Westerwelle, pod záštitou pana předsedy Senátu, pana senátora Štěcha, měli důležité projevy. Myslím si, že ty vztahy zaznamenaly velký pokrok, že bylo odpracováno mnohé. Já jsem byl 10 roků členem koordinační rady česko-německého diskusního fóra, měl jsem, a mohu říci, že mám možnost sledovat celkem zblízka vývoj těchto vzájemných vztahů. Určitě je tady velký pokrok, ale přesto i v těchto vztazích přetrvává určitá zátěž minulosti, a to jednak samozřejmě ta děsivá minulost poznamenaná německým nacismem a potom instrumentalizace tohoto tématu komunistickou propagandou, která se snažila toho tématu velmi využít, řekl bych spíše zneužít pro to, aby se snažila vytvářet představu nějakých revanšistických nepřátel, kteří čekají za Šumavou. A to samozřejmě je zcela falešná představa. Myslím si, že právě způsob, kterým se Spolková republika Německo vypořádala s tou temnou minulostí 3. říše ukazuje, že je možné i takto obtížné kapitoly dějin zpracovat a nakonec i třeba to velmi výrazně pomohlo při zpracovávání minulosti komunistické bývalého východního Německa, tedy NDR. Takže ty vztahy mezi Českou republikou a Německem dnes, myslím si, po hospodářské stránce jsou opravdu velice kvetoucí, je to náš zásadní partner. Myslím si, že i po té mezilidské stránce, hlavně v těch pohraničních regionech ten průnik obou etnik je velmi živý a v podstatě bezproblémový a pokládám za nezodpovědnou hru, když někteří politici zneužívají určité citlivé kapitoly minulosti k tomu, aby vytvářeli falešné obrazy, které ve skutečnosti neexistují a zaplať pán bůh, patří opravdu do té minulosti.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Novým německým prezidentem se podle všeho stane Joachim Gauck, teolog, obhájce lidských práv, zakladatel, bývalý ředitel Úřadu dokumentace činnosti tajné východoněmecké bezpečnosti Stasi, takzvaný Gauckův úřad. Partnerská instituce vaše ústavu, pane Hermane. Vy se s lovcem tajných agentů, jak se často panu Gauckovi říká, dobře znáte. Co vy si na něm osobně ceníte?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Mohu říci, že si velmi vážím toho, že se s panem budoucím prezidentem Gauckem opravdu osobně znám. Je to mimořádná osobnost. Člověk, který má také své osobní zkušenosti, narodil se v roce 1940 a vlastně tedy své útlé dětství prožil v atmosféře 3. říše a jeho otec byl potom do roku 1955 na Sibiři v zajetí. To znamená to, co jaksi ta rodina prožívala, tak Joachima Gaucka velmi výrazně poznamenalo a já si na něm cením něčeho, co chápu jaksi z vlastní zkušenosti jako velmi důležité, že on se snažil hledat jakousi pozitivní, konstruktivní alternativu k tomu destruktivnu, které tehdy samozřejmě komunistické východní Německo ovládalo podobně jako Československo. Takže začal se věnovat právě studiu teologie, stal se potom evangelickým luterským pastorem v letech 82-90 právě v Roztoku působil v této duchovenské službě. A myslím si, že to je docela zajímavý úhel pohledu právě ve smyslu tom, že i třeba negativní zkušenosti lze pozitivně přeznačit. Toto si myslím, že je opravdu ryze křesťanský přínos, kdy v jakési zvláštní, tajuplné alchymistické dílně je možné ty negativní momenty života přetavit dokonce v pozitivní materiál něčeho nového. To znamená, že vina se může stát šancí a příležitostí k novému začátku. To si myslím, že právě Joachim Gauck velmi dobře zná a je to morální osobnost a bude to určitě přínos nejenom pro Německo, ale i pro celou Evropu. A jak jste zmiňovala, on od roku 1990 do roku 2000 stál v čele BSTU, tedy té naší sesterské organizace a myslím si, že si získal velké renomé a nepopírám i pro vznik našeho Ústavu pro studium totalitních režimů byl právě ten německý ústav velkou inspirací.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Byl vlastně první instituce tento úřad svého druhu v tom bývalém takzvaném sovětském bloku, nebo ve východním bloku. Ono volba pana Joachima Gaucka má i jistý symbolický význam, jak rádi zdůrazňují Němci, protože v čele státu po Angele Merkelové, která se sice narodila v Hamburku, ale vyrostla ve východoněmeckém Templinu, stane další východní Němec. Do jaké míry, myslíte, hraje původ ještě v Německu svou roli? Zdá se čím dál menší?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Určitě. To sjednocení Německa bylo velice důležitý krokem, můžeme říci, jakýmsi předznamenáním evropského integračního procesu po pádu železné opony a jistě ten termín, řekl bych, "homosovětikus" není jenom prázdným termínem. To znamená i v té východní zóně Německa, bývalé NDR, se musela ta dlouholetá demagogie nějakým způsobem projevit. A právě to, že osobnosti tohoto typu, jako paní spolkové kancléřky Merkelové, nebo pana budoucího spolkového prezidenta Gaucka, ukazují, že především právě je možná tato, toto přeznačení, tato proměna, že z těch negativních zkušeností, které jsou specifické právě třeba pro tu část Německa, je možné opravdu vyjmout a vytvořit něco pozitivního, co může obohatit prostě nejenom celé Německo, ale myslím si, že celou Evropu. To je určitě velmi dobrý signál.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes prvním nositelem ceny Arnošta Lustiga stane biskup Václav Malý. Zakladatel ceny Pavel Smutný to vysvětlil slovy, cituji: "Celá historie Václava Malého ukazuje, že věděl, co dokáže rozpoutat, kam dokáže lidi vést, ale ohromným způsobem to morálně a intelektuálně zkrotil. Osm dní byl tvůrcem revoluce, ale nikdy se netal kometou." Vy pana biskupa Malého dobře znáte mnoho let. Jaké hodnoty vy si na něm ceníte?
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Především Václav Malý je člověkem a člověkem vždycky zůstal. Žádná funkce, ve které se pohyboval, toto zásadně nezměnila. Toho si nesmírně vážím, protože ten svod různých funkcí a póz a já nevím, postojů a pozic je veliký. U něho opravdu zůstala ta lidská ryzost, věrnost ideálům a myslím si, že je to velký příklad zase toho, jak je možné i ve velice odpovědných funkcích chápat to jako službu. On to opravdu jako službu chápe a nikdy tomu nepřestal být věrný. Toho si nesmírně vážím. To znamená hodnoty, jako je odvaha, statečnost, spravedlnost a lidskost jsou skutečnými ozdobami tohoto muže a právě cena Arnošta Lustiga není literární cenou, ale cenou osobnostní. Je to jakési udělení laureátů lidství a to si myslím, že Václav Malý skutečně ztělesňuje a je to velice dobře, že právě on tuto cenu vlastně otevírá.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A my se těšíme, protože zítra bude právě pan biskup Václav Malý hostem Jak to vidí. Dnes jsme byli ve společnosti Daniela Hermana, ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Děkuju za návštěvu, budu se těšit na pokračování. Zita Senková přeje příjemný den. Na slyšenou.
Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Na slyšenou.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Daniel Herman
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová