Jak to vidí Daniel Herman - 21. srpna

Daniel Herman před studiem RW
Daniel Herman před studiem RW

S ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů Danielem Hermanem jsme si připomněli invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968 a význam tehdejšího rozhlasového vysílání. Kladli jsme si otázku, nad čím bychom v souvislosti s těmito tragickými událostmi měli dnes zamýšlet.

Své dotazy do pořadu můžete psát na jednoduchý e-mail: jaktovidi@rozhlas.cz.

Mgr. Daniel Herman
12. srpna 2010 byl zvolen ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů.
V letech 2008–2010 byl vedoucím pražské kanceláře prof. Jana Švejnara. Rok (2007–2008) pracoval jako vedoucí Informační kanceláře Ministerstva kultury ČR. V letech 2005–2007 pak pracoval na Policejním prezídiu Praha. V médiích se začal objevovat ale již v letech 1996–2005, jako tiskový mluvčí a vedoucí tiskového oddělení České biskupské konference v Praze.

"Jak to vidí" vysíláme od pondělí do pátku vždy v čase od 8:30 do 9:00 hodiny. (Přepis pořadu najdete na našich stránkách následující den, zvukový záznam do hodiny po odvysílání.)

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. Vítejte u poslechu Jak to vidí, příjemný den vám přeje Zita Senková. Dnes je naším hostem Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Dobrý den.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
My si připomínáme 44. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jeden z nejdramatičtějších okamžiků naší novodobé historie. Co se vám, pane Hermane, osobně vybaví, když se řekne 21. srpen 1968? Připomínám, že jste byl tehdy ještě dítě.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Byl jsem dítě, bylo mi 5 roků a pamatuji si velmi dobře transportéry a tanky, které jezdily po ulicích Českých Budějovic, kde jsme bydleli. My jsme bydleli na Mariánském náměstí u takové velké křižovatky. A pamatuji si to dunění těch obrněných vozů a večer se potom v oknech na závěsech, které jsme měli, ta světla střídala. Já jsem se bál, že na mě ty vozy vjedou. A s bratrem, který je o 9 roků starší, jsme pouštěli zrcátky z oken takzvaná prasátka. Prostě snažili jsme se oslňovat ty řidiče těch vozů. Babička nás odtáhla od okna, to si pamatuju, a říkala, chlapci, vždyť vás zastřelí. Tak to jsou takové první vzpomínky. Pak si pamatuji velmi živě na děla, která v lese za Českými Budějovicemi koukala dlouhou dobu, ty, ty hlavně koukaly z toho lesa ven. Bylo to tam vidět. Potom mnoho těch různých nápisů na fasádách, to si také pamatuji dodneška, když chodím Českými Budějovicemi, tak úplně přesně ta místa i teď mám v mysli, kde které smrt agresorům, Dubček svoboda a tak dál si úplně přesně pamatuji. Pak ještě dlouhá léta třeba když byl déšť nebo když ty fasády trošku jaksi omšely, tak ty nápisy vystupovaly dlouhá léta a vždycky se potom snažili je zase zabílit, ale prostě našel bych ta místa dodnes.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to prožívali lidé ve vašem okolí? Vy jste mimochodem, pokud se nepletu, 20. srpna 68 odjel s rodiči do Rakouska k přátelům.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Ano, ten den jsme odjeli do Rakouska na chatu u jezera Mondsee na Salcbursku a tam nás tehdy v noci zastihla ta zpráva. Takže si pamatuji jako malé dítě kromě zážitku, který s tímto vůbec nesouvisí, že jsem krmil labutě houskou, tak si pamatuju ty dramatické chvíle, kdy se hovořilo o tom, co bude, jestli bude válka, jestli se vrátit nebo se nevrátit nebo zůstat na Západě. Byly to opravdu dramatické chvíle. A myslím si, že mě to do jisté míry ovlivnilo, protože samozřejmě ty zážitky právě s tou okupací vojsky Varšavského paktu si člověk nesl celý život. A pak, když jsem slýchával třeba ve škole ty lži, které nás, které nám učitelé přednášeli a když to člověk zkonfrontoval třeba s těmi dobovými novinami, které hlavně moje babička schovávala, tak jsem si uvědomoval, že opravdu ta atmosféra lži, která nás obklopovala, je špatná, takže byly to chvíle, které rozhodně můj život velmi výrazně ovlivnily a také život řady mých příbuzných, protože řada mých příbuzných odcházela do exilu kontinuálně, mohu říci, už od toho roku 1948, potom v 50. letech, ale samozřejmě další vlna byla po roce 68 a vím, jak to bylo těžké. Ono je opravdu obtížné říct, jestli bylo těžší odejít, anebo zůstat, protože zvlášť, když třeba ti lidé měli nějaké už společenské postavení, právníci, lékaři, pak odešli a vlastně museli jakoby prosit o mléko pro malé děti a museli začít úplně od nuly, aby se vlastně dostali na úroveň těch místních domorodců, tak museli investovat dvojnásob energie, aby se dostali, řekněme, na to své bývalé společenské postavení ještě více. Bylo to velmi obtížné a já jsem se v uplynulých letech setkal opravdu s velkým množstvím našich exulantů. Vím, že často se i třeba rozpadaly vztahy letité. Skutečně to bylo velmi nelehké a myslím si, že je smutné, že vlastně dodnes ten vztah k našemu exilu je takový zatížený jakousi závistí - ti lidé si žili. Ano, určitě odešli na svobodu, pravděpodobně většina se měla i ekonomicky mnohem lépe, ale bylo to opravdu vykoupené ztrátou domova, proto říkám, je opravdu obtížné říci, co bylo těžší, jestli odejít nebo zůstat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste si, mohu se zeptat, také respektive vaši rodiče v těch letech kladli stejnou otázku, zda zůstat nebo odejít?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Vzpomínám si na to, že potom jsme o tom hovořili, že právě v těch dnech v tom Rakousku to velice intenzivně byla řešena otázka. Moji rodiče se pak rozhodli k návratu, ale já jsem se k této myšlence vrátil a opravdu jsem velmi intenzivně uvažoval v 80.letech o tom, že z Československa odejdu. Měl jsem namířeno konkrétně ve svých představách do západního Německa, konkrétně do Mnichova do rozhlasové stanice Svobodná Evropa, s kterou jsem zhruba od poloviny 80. let navázal kontakt přes tehdejší západoněmecké velvyslanectví, takže ta myšlenka mě vlastně provázela, mohu říci, až do samého pádu režimu v listopadu 89, protože v době, kdy byla svatořečená Anežka Přemyslovna v Římě, tak tehdy režim vlastně umožnil značnému množství lidí vycestovat do Říma na Západ. A tehdy byly nutné takzvané výjezdní doložky, jakési vnitřní vízum československé k tomu, aby člověk mohl odejet do zahraničí západního. A bylo to jednodušší získat. Já jsem tehdy o to také požádal, ale nevycestoval jsem právě na to svatořečení do Říma, protože jsem si říkal, že tu výjezdní doložku využuju k tomu, že odejdu, že uteču z Československa. Říkal jsem si při této příležitosti to prostě nejde, ona měla určitou platnost, takže jsem počítal s tím, že opravdu ji využiju k tomuto. Ale pak přišel 17. listopad a už se ty věci změnily.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdybychom se vrátili ještě do těch 70. let, jaké důvod, vy už jste je možná nastínil, převážily, že po tom obtížném rozhodování vaši rodiče nebo rodina zvolili tu variantu zůstat?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Určitě v tom hrálo roli to, že babička, která byla s námi, už přeci jenom nebyla žádnou mladicí a nedovedla si představit vlastně bez jakéhokoli zajištění život v zahraničí. Bratr, který už tehdy navštěvoval školu, tak měl obavu a pochopitelně i, řekněme, starosti, co se týká zaměstnání, a možná i to, že si lidé tehdy nedovedli představit, že se ty poměry vrátí potom v době normalizace opět k tomu stavu, který byl velmi podobný vlastně předlednovému vývoji, to znamená před tím 68. rokem. Možná, že kdyby to ti lidé věděli, takže by to rozhodování bylo jiné. Neumím vám úplně do detailu odpovědět, ale znovu říkám, vím sám, jak to rozhodování, jestli odejít do exilu nebo neodejít, bylo těžké.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S Danielem Hermanem hovoříme ve studiu na pražských Vinohradech. Právě tady se odehrávaly velmi dramatické chvíle. Připomeňme, jak důležitou roli měl Československý rozhlas v srpnu 1968, ale také v květnu 1945?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Bylo to opravdu zcela mimořádné postavení, které Československý rozhlas tehdy měl, protože si musíme uvědomit, hlavně mladší posluchači si musí uvědomit to, že to byla doba, kdy nebyl internet, a kdy dokonce ani televize nebyla zcela ještě běžnou součástí domácnosti, takže to rádio opravdu byla taková centrální spojka společnosti a jak v květnu 45, tak v srpnu 68 právě na rozhlasových vlnách se šířily ty informace, které bylo potřeba lidem dát, lidem, k lidem dostat. To znamená, kolem půl osmé ráno, pokud si to z těch dokladů dobře pamatuji, 21. srpna 68 dochází k tomu, že se sovětští vojáci snažili obsadit Československý rozhlas a vlastně dochází k prvním bojům. A to opravdu byly boje velmi těžké, protože z celkového počtu těch 108 padlých tady u Československého rozhlasu zahynulo 20 lidí. Také nakonec ta deska, která je u vchodu z Vinohradské třídy, připomíná tyto lidi, kteří skutečně zemřeli právě v tom dni prvním sovětské okupace. A byly to chvíle velice dramatické, protože pak tedy došlo k tomu, že se rozhlas zlikvidoval, vlastně vypnul, vysílalo se z různých těch náhradních studií. Myslím si, že přínos rozhlasových pracovníků tehdy byl obrovský. Ukázali obrovskou odvahu a myslím si, že tato budova je budovou památnou nejen architektoniky, ale i v tomto smyslu, že se dvakrát velmi významně zapsala do našich dějin a zaslouží si, aby se o tom vědělo. A myslím si, že je dobře, že i třeba dnes tady bude v 11 hodin ten pietní akt. Vlastně každý rok se tady v květnu i v srpnu scházejí lidé a nezapomínáme, a to je správné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jaký byl vůbec obraz okupace celkově v médiích tehdy v těch letech 68, 69?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Záleží samozřejmě na tom, jaká média máme na mysli. Československá média byla velmi svobodná, protože už v březnu 1968 dochází v podstatě k zastavení cenzury, potom i zákonem byla v červnu 68 cenzura zrušena. Ten cenzurní úřad byl zrušený. Takže ta média byla opravdu velmi svobodná. Pak zde byl pochopitelně i vliv těch exilových médií, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC, které přinášely objektivní informace. Ale nemůžeme zapomínat na to, že třeba z území tehdejšího NDR začala vysílat rozhlasová stanice Vltava, která byla tedy propagandistická, byla pod kontrolou sovětskou a neměli tam ani dobré české hlasatele, to znamená, byla to taková lámaná čeština, která tedy vysílala tu propagandu sovětskou. Sovětská agentura TASS rozšiřovala lživé informace o tom, že v Československu probíhá kontrarevoluce a na pozvání vlády a představitelů komunistické strany muselo tedy dojít k té, jak oni říkali, internacionální pomoci. Podobně propagandisticky vyznívaly i zprávy z ostatních komunistických zemí. To znamená, československá média tehdy opravdu byla svobodná, i když toto pochopitelně sovětští okupanti velmi dobře věděli, takže kolem půl deváté už zhruba hodinu po tom, co tedy tanky přijely k rozhlasu, tak budova, právě v které sedíme, byla obsazena sovětskými vojsky. Takže oni velmi dobře věděli, že je třeba tyto vysílače umlčet, ale protože se jim to nedařilo, protože opravdu to nasazení pracovníků bylo obrovské, tak oni si nedovedli představit, jak je to možné, že ty zprávy a že stále zkrátka to vysílání funguje. Oni mysleli, že je to nějak ve spojení s západními nějakými službami. Prostě byla kolem toho velká, mnoho neznámých a snažili se opravdu ta svobodná média umlčet, jak mohli, protože si uvědomovali, že vliv té svobodné informace, a tak je tomu vlastně dodnes, je obrovský. A myslím si, že právě svobodné informace jsou skutečně velkými narušitelkami jakéhokoli totalitního režimu a to si nakonec totalitní vládci různě na světě uvědomují dodnes.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Samotný akt okupace byl zdrcující, neméně hrozné a devastující ovšem byly ty následky. Srpen 1968 se tragicky podepsal na řadě osudů. Nad čím bychom se, pane Hermane, v souvislosti s okupací a s těmi pohnutými událostmi měli zamyslet?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Můžeme jen tak velmi stručně zrekapitulovat. Jak už jsem uvedl, tehdy zemřelo 108 lidí, zhruba 500 bylo těžce zraněno, stovky lehce zraněné, lehce zraněných. Ty škody byly pak vyčíslené na zhruba 4,5 miliardy tehdejších korun. To jsou samozřejmě věci, které nějakým způsobem lze do těch čísel dát. Ale když si uvědomíme ty pozůstalé, ty rodiny, které byly potom těžce postižené jednak tedy ztrátou svých blízkých, protože často umírali třeba mladí lidé, jenom pro připomínku třeba 20letý Bohumil Urban, strojvedoucí ČSD hned 21. srpna, 26. srpna na Klárově 26letá Marie Charousková, 21letý Milan Kadlec, 27letý Zdeněk Příhoda, to znamená, to byla řada mladých lidí, takže si dovedeme představit tu hrůzu a tu bolest, která tedy potom zasáhla ty rodiny. No a samozřejmě represe toho režimu proti těm rodinám byly hrozné. Myslím si, že celkově to znamenalo umrtvení celkového obdrodného procesu a ta společnost upadla do jakési hibernace. Tu se snažili potom lidé typu třeba Jana Palacha, Jana Zajíce opět oživit, ale bohužel se to zásadně nepovedlo. Ta 70. léta přinesla to, co se nazývá normalizací a to opravdu bylo opět zamrznutí společenského života a myslím si, že bez nadsázky můžeme říci, že se z těch následků vzpamatováváme dodnes, že občanská společnost prostě dostala hodně na frak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S Danielem Hermanem v dnešním vydání Jak to vidí hovoříme o výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Setkáváte se, pane řediteli, s tím, že někteří příslušníci té nejmladší generace vlastně příliš nevědí, co se 21. srpna, potažmo v noci na 21. srpen 1968 stalo?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to tak. Opravdu ta znalost našich novodobých dějin není příliš vysoká. Asi to hodně záleží na situaci, na atmosféře v rodinách, kde třeba někde se více připomínají tyto věci, někde bohužel nikoli, protože už třeba ani rodiče to neznají, takže myslím si, že zde rezervy jsou. Já tedy rozhodně nejsem nějakým znalcem našich osnov, ale pokud ke mně ty informace doléhají, tak opravdu jsou zde značné rezervy, protože se dozvídám, že vlastně novodobé dějiny kolikrát ve škole končí vlastně 2. světovou válkou a potom už se příliš nevykládají, což si myslím, že je škoda, protože neznalost vlastních dějin vlastně připravuje půdu k nepochopení současné situace a jak říká známé heslo - kdo nezná svou minulost, tak je nucen jí znovu prožít, ji znovu opakovat, a to by bylo špatné. Takže tady máme určitě rezervy a je třeba na tom poli hodně pracovat. My se o to snažíme i třeba jako náš Ústav pro studium totalitních režimů, kdy vlastně připravujeme specializované kurzy pro učitele moderních dějin. Zhruba tisíc učitelů už se účastnilo takových to kurzů, je o nich, je o ně velký zájem. Spolupracujeme v té věci s ministerstvem školství, což je určitý přínos. Produkujeme i třeba různé pomůcky učební, CD výuková, kde se snažíme shrnout třeba události roku 48, 68, takže je to alespoň takový drobný příspěvek k té kultivaci všeobecného povědomí u mladých lidí a nakonec i u pedagogů, kteří třeba sami si ty informace potřebují a chtějí doplnit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Učitelé si zejména při výuce těch soudobých dějin stěžují na to, respektive se setkávají s tím, že vzpomínky pamětníků se neshodují vlastně s tím výkladem, který oni podávají v rámci výuky, i proto tedy organizujete například Letní školu dějepisu. Tam by šlo využít rodinné vzpomínky právě ve výuce.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Rozhodně, to je velmi důležité. To je samozřejmě jeden aspekt věci, jednak ty objektivní skutečnosti a pak tedy subjektivní vnímání těchto objektivních skutečností. A to nelze od sebe oddělovat. To vím sám z vlastní zkušenosti, jak to je důležité, proto jsem zmiňoval právě i roli rodiny. I proto se třeba snažíme shromažďovat svědecké výpovědi účastníků různých těch dějinných událostí v rámci takzvané orální historie. A tady spolupracujeme velmi intenzivně právě s Českých rozhlasem. To myslím, že je opravdu velmi důležitý projekt, aby skutečně ty osobní vzpomínky zůstávaly, protože potom ty osobní vzpomínky, ty konkrétní osudy dávají plasticitu a kontury těm událostem, které třeba někde na stránkách dějepisu jsou shrnuté do pár statistik a čísel. Ale pod tím žádná představa není. Teprve potom ten konkrétní příběh ukáže, jak se ty velké, dějinné události promítaly do konkrétních životů konkrétních lidí a zasahovaly ten každodenní život. A to je, myslím, ta správná cesta a to je důležité prostě cestou příkladů a konkrétních ukázek těm lidem přibližovat právě ty události, které zahýbaly dějinami.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Váš Ústav pro studium totalitních režimů také realizuje projekt, na kterém se podílí i Český rozhlas, je to zpřístupnění různých dokumentů, dobových svědectví a součástí toho projektu je i aktualizovaný seznam obětí okupace. Jaký je zájem o webové stránky a vůbec nacházet informace o roce 1968?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Musím říci, že je to pozitivní, že opravdu lidé na ty webové stránky chodí, mají zájem a víme podle odezvy, že z nich i čerpají i už třeba ti zmiňovaní učitelé, ale i jednotliví badatelé, kteří skutečně ty informace chtějí a přicházejí tam, kde vědí, že jsou informační zdroje. My jsme třeba k tomu letošnímu 44. výročí na našich webových stránkách zveřejnili fotografie srpnové události očima fotografů Milana Linharta a Milana Skočovského, což je takové obohacení toho našeho obrazového fondu, a celkově tedy máme na našem webu přímo stránky věnované letům 68, 69. Tady spolupracujeme také i s Českým rozhlasem, s Českou televizí, s Vojenským historickým ústavem. Samozřejmě hodně čerpáme z materiálů archivu bezpečnostních složek a zpřístupňujeme tam právě různé ty dokumenty, dobová svědectví. Před 2 lety se nám třeba podařilo od ukrajinských partnerů získat celou řadu velice zajímavých dokumentů, které se týkaly srpnové okupace i té atmosféry, která jí bezprostředně předcházela, takže ty stránky jsou rozhodně zajímavým informačním zdrojem a jsem rád, že jsou využívané.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Existují ještě nejasnosti, možná i zajímavosti nebo nové skutečnosti kolem srpna 1968 třeba v souvislosti se zvacím dopisem?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Určitě existují a myslím si, že jeden ze zdrojů, který je velice nevytěžen, jsou moskevské archivy. Ovšem bohužel ty jsou v podstatě nepřístupné, i když se snažíme třeba prostřednictvím českého velvyslanectví ta dvířka otvírat. Je to velmi obtížné, protože bohužel ty archivy jsou v podstatě uzavřené. Sice v době Jelcinovy vlády to bylo poněkud snazší získávat některé informace, ale v současné době je to velmi obtížné. Takže jak jsem zmiňoval třeba ty ukrajinské partnery, to jsou určité takové bypassové cesty, dříve přes Ukrajinu, dnes přes Moldávii například, jak se k některým informacím dostat, ale není to jednoduché. Ale jsem přesvědčený o tom, že tam je celá řada velmi výživných materiálů, které jednou historikům poskytnou mnoho nových informací, které doplní ta bílá místa, která i v této oblasti stále existují.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Asi jedno z bílých míst nebo mnoha místa objasnila loni kniha, která vyšla, Invaze 1968, ruský pohled. To byl takový první pokus o ucelenější náhled na ruské vnímání Pražského jara a okupace. Byl to takový v podstatě zlomový moment i pro tehdejší i sovětskou liberální inteligenci a rodící se disidentské hnutí.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
To bylo velmi zajímavé. Mám na to velmi živé vzpomínky, protože hostem, který vlastně uváděl tuto knihu u nás, byl generál Vorobjov, což byl vlastně poslední velitel těch sovětských okupačních vojsk, která odcházela z Československa. Ale on už zároveň v roce 68 se účastnil okupace. Je to člověk velmi zajímavý, který prošel velkým osobním přerodem a dokáže o tom dost otevřeně hovořit. To znamená, já jsem s panem generálem Vorobjovem prožil vlastně, můžu říct, celý den před rokem a on nám vykládal jednak to, co se dělo na jednotlivých místech v jednotlivých okamžicích, ale i celý ten vlastní vývoj, protože on poté, co tedy se vrátil do Sovětského svazu, později do Ruska, tak se měl účastnit akcí ruské armády v Čečensku. A on právě na základě svých zkušeností z Československa toto odmítl a z armády odešel. To znamená, vidíme zde, že opravdu člověk může projít velmi zajímavým vývojem a to je v jeho případě tedy skutečně fakt. A ta kniha ukazuje ten úhel pohledu, který třeba nám nebyl tak známý a myslím si, že v rámci poznání té objektivní pravdy, té objektivní skutečnosti je důležité prostě nebát se různých úhlů pohledu, které třeba i můžeme paralelně položit vedle sebe a ona se nám ta celková mozaika potom ukazuje. Takže ten ruský pohled, to je rozhodně konkrétní příspěvek tímto směrem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Minulost nevnímáme všichni stejně, že.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přesně tak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka pro vás od pana Vladimíra, cituji: "Okupace v roce 1968 vzbudila ve světe pochopení pro uprchlíky z Československa. Jiná otázka je návrat a přijetí ve vlasti po roce 1989." Vy už jste se toho tématu také dotknul.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přesně tak. To je vlastně nový začátek pro řadu těch lidí a já opravdu vím, o čem hovořím, protože řada mých příbuzných se rozhodla odejít do exilu, pak se mnozí, řekněme, začali vracet, ne že by tady žili trvale, ale jezdí sem. Mám příbuzné v Americe, v Kanadě, v mnoha evropských zemích, v Austrálii, takže opravdu ta naše rodina je hodně rozprostraněná po světě, takže vím, o čem mluvím. A je velmi smutné, jak jsem řekl, že po 89 roce se začal šířit takový silný praktický materialismus, který mnoha lidem jakoby znemožňuje, řekl bych, pozvednout hlavu a podívat se tím směrem, kam směřují věže našich chrámů, protože to je ten rozměr, který ty lidi vyháněl za hranice nejenom proto, aby se měli lépe, ale aby mohli žít jako svobodní lidé. Proto odcházeli. A jeden z mých příbuzných velmi výstižně říkal, že měl pocit, jako kdyby v tom 68 roce, tedy v tom polednovém období vystrčil hlavu z bažiny a mohl se nadechnout a v tom srpnu jako kdyby mu chtěl tu hlavu pod tu hladiny té bažiny opět někdo strčit. Takže řekl tak už ne, rozhodl se odejít. To je, myslím, velmi výstužný obrázek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Cituji další otázku pro vás: "Lidé v roce 68 a 69 utíkali, protože se báli. I moji příbuzní. Dnes utíkají z hladu a strachu k nám či jinak. To se nám už nelíbí." Jak to tedy je?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Každopádně by měly bohaté země mít možnost dávat prostor, azyl lidem, kteří jsou v nějaké nouzi, kteří trpí a takových lidí je v současném světě bohužel velmi mnoho. Na druhou stranu je jistě důležité, aby stejně jako lidé, kteří od nás odcházeli do Německa, do Švýcarska, do Rakouska, do Kanady, tak se samozřejmě museli přizpůsobit tamějším zákonům, což je v pořádku. Ta hostitelská země těm lidem poskytuje velkorysou pomoc, ale vyžaduje, aby ti lidé skutečně respektovali její zákony. A myslím si, že to samé právo máme i my, na jednu stranu otevřít brány lidem, kteří potřebují pomoc, ale ti lidé nám tady u nás v tom našem evropském prostoru nemohou zavádět, řekněme, zvyky z úplně kulturně odlišných oblastí. To znamená, musí si uvědomit, že my jsme zde těmi, kteří jim poskytují pomoc a otvírají brány a oni musejí akceptovat naše zákony. To myslím, že je druhá strana mince a to že je velmi důležité.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na čem bychom se tedy v souvislosti s událostmi srpna 1968 měli zejména dnes zamyslet a nejenom dnes?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Že prostor svobody je obrovský dar a obrovská šance a nesmíme nikomu dovolit, aby nám tento prostor limitoval a uzavíral, protože bohužel svoboda není samozřejmostí. Na druhou stranu svoboda je pouhým prostorem, který vyžaduje vyplnění a na každém z nás záleží, čím tento prostor vyplníme. Ale je to obrovská šance, kterou si nesmíme nechat nikým vzít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Konstatuje na závěr dnešního vydání Jak to vidí Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Zítra přivítáme spisovatele Ivana Krause. Děkuji vám za vaši návštěvu, pane Hermane, a všem Zita Senková přeje příjemný den.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Také přeji hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na slyšenou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.