Jak to vidí Daniel Herman - 15. června

15. červen 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Daniel Herman

Po 8:30 hodině nás navštívil ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Mgr. Daniel Herman
12. srpna 2010 byl zvolen ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů.
V letech 2008–2010 byl vedoucím pražské kanceláře prof. Jana Švejnara. Rok (2007–2008) pracoval jako vedoucí Informační kanceláře Ministerstva kultury ČR. V letech 2005–2007 pak pracoval na Policejním prezídiu Praha.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman. Dobrý den.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Dobré ráno.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Co je to cena "Ď"?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to takový zvláštní název, je to cena "Děkuji". To "Ď" to D s háčkem znamená Děkuji. Je to iniciativa, která vznikla v roce 2000, v roce velkého jubilea můžeme říci a jak už ten název napovídá, jejím hlavním smyslem je poděkovat lidem, kteří, a to podtrhuji, nezištně pomáhají druhým, nebo dělají něco pro společnost v oblasti charitativní, nebo podpora kultury, nebo třeba léta chodí do kostelních věží, aby zvonil zvon v poledne a klekání, jak má. Zkrátka nějakým způsobem se na něčem dobrém podíleli a podílejí a vlastně nikdo moc to neví, pouze třeba lidé v tom regionu, jsou to takové, dovolím si říci, skryté krystaly v zemi, které je třeba vyjmout z té země, ozářit chvilku těmi reflektory na těch pódiích, aby prostě zazářily a ukázaly, jak jsou krásný a takových lidí běžných je mezi námi hodně a těm je třeba prostě poděkovat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My se můžeme potěšit těmi odlesky. Ale když říkáte nezištně, přece jenom nějaká motivace tam musí být. Vlastně svým způsobem zištné, vím, že to teď říkám hloupost, ale je to, že mi to přináší radost, když dělám něco dobrého.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Tak to určitě ano, myslím si, že to hodně souvisí s jejich morální hodnotovou stupnicí osobní, že prostě si uvědomují, že jsou i hodnoty, které mají smysl v jiném významu, než jenom to, co z toho mám jakoby přepočitatelně. Třeba ta radost, nebo i radost druhého člověka, protože to je, myslím si, docela známá filosofie, že sdílená radost se zvětšuje a sdílená bolest se zmenšuje, to je velká pravda, takže to tam určitě platí.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak vy jste se vlastně k té ceně "Ď" dostal?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
No, musím říci, že ta moje cesta byla velice zajímavá. Přes jednu svoji kamarádku, která má zajímavý podobný projekt, jmenuje se Love Hurts, je to zase umělecká fotografie zaměřená na mužskou srdečnost, která letos na podzim bude prezentována na vernisáži u Národního divadla, na té piacetě a ta mě vlastně seznámila s celou touto cenou "Ď" a když jsem měl možnost se trošičku více obeznámit s těmi věcmi, tak to bylo prostě pro mě nesmírně sympatické zjištění, že je tady někdo a celá řada lidí, protože ta cena "Ď" má krajská kola, krajské poroty, tam zasedají umělci, lékaři, duchovní. Prostě lidé, kterým jde o to, tu společnost kultivovat, takže se snaží opravdu poukázat na to, že je mezi námi celá řada lidí, kteří něco dobrého dělají a je dobré jim poděkovat. Takže je mi to obrovsky sympatické. Tak jsem se do toho tak nějak zapojil do té míry, do které mohu a mám z velmi dobrý pocit, myslím si, že to je prostě správný krok a té společnosti se něco dobrého ukazuje.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tuším, že příští týden, pokud se nepletu, tak bude finále toho letošního ročníku této ceny pro mecenáše a dobrodince.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Přesně tak. Bude v Národním divadle 21. června tady v Praze.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pražském kole zvítězil váš nominant zedník Jindřich Danda. Proč jste ho na toto ocenění navrhl?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
To je můj letitý kamarád, se kterým jsme před zhruba 30 lety, na přelomu 70. a 80. let na Šumavě opravovali kapličky, Boží muka, kříže, protože samozřejmě v té době to bylo ve velmi tristním stavu, bohužel v době komunismu celá řada kostelů třeba byla vyházena do povětří úmyslně, celá řada kapliček byla prostě zdemolovaná a on je zedníkem, to znamená ovládá něco, co já neovládám a dívám se na to s úctou a byl ochotný, zase podtrhuji, naprosto nezištně, skutečně se zapojil velmi aktivně a začali jsme tam ty věci opravovat a ono to je relativně velmi blízko státní hranice a v té době před těmi 30 lety ta hranice tam je na druhé straně Bavorsko, byla prostě po zuby ozbrojená z té československé strany, to znamená, že to kolikrát znamenalo třeba i střet s tehdejší Pohraniční stráží, když nám tam víceméně přepadli se samopaly v rukou a snažili se nás nařknout z toho, že tam zakládáme mrtvou schránku, nebo jindy zase v jedné lesní kapli s pistolí v ruce příslušník kontrarozvědky vojenské, vyhodil nás, pak tu kapli zdemolovali, nebo některé ty objekty úplně třeba odvezli, vytrhli z toho místa, odvezli neznámo kam, nebo je svalili do příkopu. On si zažil ten můj kamarád různý výsměch od lidí, že svaté panáčky tam dávat nebudeme a podobné věci a on se prostě nedal odradit a skutečně s takovou jaksi vytrvalostí a i odvahou to tam dělal a já jsem mu chtěl za to poděkovat a jsem velice rád, že ta porota aniž jsem já znal kohokoliv z té poroty, tak usoudila, že to za to veřejné poděkování stojí a o posledním květnovém víkendu tady v pražské zoologické zahradě se ta slavnost konala a bylo to velice hezké a myslím si, že to je přesně ono, že to je jeden z těch skrytých krystalů a mám z toho dobrý pocit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je nějaká naděje, že jednou budou takoví dobrodinci, jako třeba Jindřich Danda, zajímat veřejnost víc než takzvané celebrity, mnohdy uměle vytvořené?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Víte, je velice hezké, že tam právě na té, v tom předávání v té zoologické zahradě bylo několik zajímavých lidí, třeba paní Simona Stašová, herečka a Jindřich ten prostě říkal, že úplně je z toho tak v šoku, že ani neví, jak se jmenuje. A paní Stašová říkala, no, vy možná nevíte, jak se jmenujete, ale my to víme a už si to navždycky budeme pamatovat. To bylo tak hezký a myslím si, že to je prostě ta cesta, asi to nikdy nebude masová záležitost, ale myslím si, že společnost je mozaika, která se skládá z jednotlivých kamínků a prostě ten každý jednotlivý kamínek tam má svoje místo a je dobře, když je vidět a když se o něm ví. Takže i v tom regionu třeba, kterého se to týká, tak tam se to určitě vědět bude a to je dobře.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě bych se vrátil na Šumavu, když jste mluvil o opravách oněch kapliček před 30 lety. Vím, že máte osobní vztah k Českým Žeblům, kam jezdíváte na chalupu, tu máte nedaleko, do míst, kde se vlastně odehrával příběh Krále Šumavy. A vy jste byl jednou dokonce konfrontován právě s pohraničníky, protože jste tam, pokud vím tedy, hledal hrob Bohumila Hasila.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Je to tak, ten hřbitov v Českých Žlebech je takovým klasickým horským hřbitůvkem, který zhruba také před těmi 30 lety byl dokonce odsouzen k demolici, už existoval demoliční výměr a já jsem se snažil tehdy tam zachránit ty do země zadupané, zničené, zlámané, rezavé kříže, nebo alespoň jejich části, ty korpusy a jednou naše auto obklopily gazíky pohraniční stráže, opět samopaly, vlčáci, to prostě bylo velmi nepříjemné a já jsem dokonce platil pokutu za takzvané rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, že jsem tam ty rezavé kříže z té země vyhrabával. Ale pak jsem se dozvěděl, že tím skutečným důvodem bylo, že prý hledám hrob Bohumila Hasila. Bohumil Hasil a Josef Hasil byli dva muži, kteří pracovali ve službách americké služby CIC na přelomu 40. a 50. let a desítkám lidí pomohli dostat se z komunistického Československa na svobodu na západ a bohužel 13. září 1950 se ta cesta jedna z Bavorska dovnitř do vnitrozemí stala osudnou právě pro Bohumila Hasila, který byl zastřelen, jeho bratr Josef tehdy se mu podařilo skrýt se zpátky do lesa a dostat se na druhou stranu. Ten mi o tom vyprávěl někdy před 20 lety, on žije ve Spojených státech a za, řekněme, právě nevyjasněných okolností v noci v utajení byl Bohumil Hasil zakopán na tomto hřbitově v Českých Žlebech no a my se snažíme to hrobové místo identifikovat. Pokud se nám to podaří, tak bychom samozřejmě tam chtěli udělat tomuto vojákovi svobody, odbojáři třetího odboje skutečně hrob. Pokud se nám to nepodaří dohledat, tak alespoň tedy pamětní desku, aby tam bylo připomínáno místo a památka tohoto člověka, který riskoval kvůli tomu, aby pomáhal druhým.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Josef Hasil byl prý skutečným králem Šumavy. Do dnes stále tedy žije na předměstí Chicaga. Jeho odboj proti totalitě ale přivedl k neštěstí spoustu lidí. Jak to hodnotíte?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Já jsem se s Josefem Hasilem měl možnost o tom několikrát osobně bavit, poznal jsem ho jako člověka velice citlivého, kultivovaného, který si samozřejmě uvědomuje ty věci. Je to asi velice obtížné hodnotit optikou 21. století. Byla to doba studené války, v podstatě státního terorismu namířeného proti vlastnímu obyvatelstvu, který tehdy komunisté praktikovali a byli lidé, kteří se mu dokázali tomuto režimu postavit. On byl jedním z nich. Samozřejmě, že to byl veliký risk, podobně jako v podstatě desetiletí před tím u odbojářů proti nacismu. Ti lidé přinášeli velké oběti. On dokonce řešil velice obtížnou morální situaci, kdy musel skutečně v sebeobraně zastřelil jednoho z příslušníků právě pohraniční stráže, bylo to 7. prosince 1949 také tam u Českých Žlebů, vyprávěl mi o tom, že to bylo velice těžké dilema pro člověka hluboce věřícího, který skutečně ctí ono přikázání "nezabiješ", ale na druhou stranu v momentě sebeobrany, kdy má hájit životy druhých, tak prostě jiné řešení tam neviděl. Takže jsou to skutečně věci velmi obtížné, ,je třeba o nich hodně vědět a myslím si, že je správné si klást určité otázky a nepřistupovat k tomu jen tak, no, tak dobře, někdo támhle zahyne. Myslím si, že to je velice špatný přístup. Bohužel život někdy přináší takové situace, že není volba mezi dobrem a zlem, ale jenom volba mezi větším a menším zlem a tak je někdy třeba se k tomu také umět postavit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Josef Hasil byl původně pohraničníkem. Vím, že jednou vyprávěl, že jednou ve službě někoho převáděl přes hranice. Pak se dostal do vězení, protože byl tedy chycen, ale 9. května 49 se mu z vězení v Dolním Jiřetíně podařilo utéct. Jak?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Nevím přesně ty okolnosti, o tom jsme nehovořili, ale vím to z důvodu jaksi jiných, že můj strýc, respektive manžel sestry mého dědečka byl zavřený v Plzni na Borech a tomu se podařilo utéct také právě v květnových dnech na začátku 50. let. Protože v těch květnových dnech byla ta ostraha v těch věznicích přece jenom trošku menší. To znamená ti vězňové a asi ke zdravé podstatě každého vězně patří to, že touží utéci, takhle to alespoň krásně formuloval Alexandr Solženicin v Souostroví gulag, tak samozřejmě si vytipovali ty dny, které asi by byly jakoby snazší. Ten můj strýc bydlel, nebo byl ubytován tedy v cele pod půdou, to znamená se svými spoluvězni si vyvrtali do půdy, do toho stropu otvor, samozřejmě to trvalo dlouho, vždycky v kapse, nebo někde v šatech odnášeli ten písek, vysypávali ho na vycházkách ven, a právě 9. května, teď nevím úplně přesně, tuším, že to bylo v roce 53, když byl státní svátek, tak ta ostraha byla menší, oni se tou, tím otvorem dostali na tu půdu, potom prostěradla jim posloužila jako lana, kterými se tedy dostali mimo tu věznici a utekli. Je fakt, že bohužel ten můj strýc byl jediný, komu se to podařilo, dostal se opravdu až do Spojených států, kde pak žil v Los Angeles a dělal mnoho přednášek právě o tom, co je to komunismus, ale ti dva druzí jeho spoluvězni tak ti byli chyceni. To znamená u Josefa Hasila předpokládám, že to bylo obdobné, že právě proto zvolil toto datum, kdy to bylo relativně asi o něco méně těžké.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Těch agentů chodců bylo na Šumavě víc, ale ten titul král Šumavy zřejmě přísluší opravdu Josefu Hasilovi. On byl velmi atraktivní pro ženy, jak jsem četl. Je s podivem, že nikdo nenatočil skutečný příběh krále Šumavy, který by nebyl zkreslený tak, jak ten propagandistický film Karla Kachyni.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Možná, že tam můžeme dát slovo zatím. Ono je to opravdu velice dramatické a ten příběh sám má velkou hodnotu výpovědní a vůbec bych se nedivil, kdyby někdy třeba v nějaké blízké budoucnosti někdo z našich tvůrců filmových po tomto tématu sáhl, protože opravdu to je velice zajímavé a v podstatě je možno ještě s tímto živým svědkem stále hovořit. On je ve velice dobrém psychickém stavu a ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kolik je mu let letos?

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
... 87 let je mu. Já jsem s ním telefonoval naposledy minulý týden jsme celkem spolu v živém styku. Je to velice zajímavý, citlivý, kultivovaný člověk, který si velmi dobře pamatuje ty věci a on třeba říká, že mu mnohokrát život zachránil enormně dobrý sluch, že kolikrát slyšel třeba prasknutí větvičky, které mu signalizovalo: něco se tady děje, někdo tady je a jiní to neslyšeli. Takže to je docela zajímavé a má řadu takových zajímavých postřehů. Ta místa, když jimi procházíte a jsou to vlastně místa, která vedou kolem té historické "zlaté stezky" mezi Pasovem a Prachaticemi, první písemná zmínka o ní existuje z roku 1010, tak je to opravdu velice historické místo, tak to jakoby k člověku mluví. Já jsem tam dokonce v té oblasti nalezl i zbytky železné opony z 50. let, ty trojstěnné zátarasy ještě tam v těch lesích se zachovali, takže opravdu človkě tam může jakoby se dotýkat těch míst a přemýšlet o souvislostech a musím říci, vždycky znovu cítím hlubokou vděčnost za ten veliký prostor svobody, v kterém nám je teď dáno žít.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Připomněli jsme si 70 let od vypálení Lidic, brzy bude výročí vyhlazení Ležáků. Jak se vám jeví omluvný dopis německého prezidenta Joachima Gaucka?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Musím říci, že to je fenomenální text. Joachim Gauck je skutečnou osobností a dokázal právě, myslím si i právě na základě hluboké znalosti a vlastní zkušenosti s různými formami totality, jak té totality nacistické, tak té totality komunistické, si uvědomit, že je třeba právě jako hlava německého státu tento dopis napsat. On tam poprvé jakoby velmi otevřeně říká, že je tady odpovědnost i Němců, to znamená jako hlava německého státu a můžeme říct hlava německého národa, tak vyslovuje toto hluboké politování. Samozřejmě, že různých jakoby omluvných gest a výrazů lítosti za ta poválečná léta byla celá řada, ale myslím si, že v rámci 70. výročí takto jasně formulovaný výrazný text, notabene od člověka, za kterým také stojí jeho osobnostní, morální integrita, tam je prostě rezonance mezi tím slovem a životem tohoto člověka, že je velmi silná a také to náš prezident Václav Klaus ocenil ve své odpovědi. Takže myslím si, že to bylo gesto nesmírně důležité. Já jsem byl v Lidicích na tom pietním aktu a také to tam bylo mnohokrát zmíněno a hodnoceno. Myslím si, že opravdu Německo se dokázalo s tou svou temnou minulostí velice poctivě vypořádat a je to pro nás velký příklad i pro vypořádávání se s našimi vlastními dějinami.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Joachim Gauck byl, tuším, 10 let, ředitelem obdobné instituce v Německu, jako je váš Ústav pro studium totalitních režimů. Znáte se osobně?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Ano, známe se osobně. Já jsem Joachima Gaucka poznal nevím teď úplně přesně kdy, může to být nějakých 7, 8 let, když měl v Praze jednu ze svých přednášek. On působil jako duchovní, je teolog, protestantský pastor, člověk, který dokázal opravdu snoubit v sobě i morální hodnoty právě s tím aktivním postojem vůči zlu, které bylo tehdy samozřejmě vyjádřeno tím komunistickým režimem v té bývalé NDR a hned po pádu Berlínské zdi vlastně dokázal založit ústav. Je to Spolkový ústav pro akta východoněmecké státní bezpečnosti Stasi a jak jste řekl, 10 let stál v čele tohoto institutu. To znamená, že pak já, když jsem nastoupil do té služby současné, tak jsem se samozřejmě na něho také obracel, líbí se mi, když jsme se pak spolu několikrát setkali a mohu říci, že právě i to jeho angažmá i pro mé rozhodování tehdy před 2 lety bylo jistou inspirací, protože si tohoto člověka velmi vážím a myslím si, že je velmi dobrým signálem, že právě tato osobnost stojí v čele Německa a myslím si, že to je dobré nejen pro Německo, ale pro celou Evropu, že takovéto morální osobnosti jsou v čele.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A propos, morálka, čím si vysvětlujete zřetelný úpadek morálky ve společnosti? Nebo je to zdání?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
No, myslím, že právě na osobě Joachima Gaucka můžeme vidět, že má-li člověk jakýsi kýl osobní stability, to znamená to, co loď drží na té hladině v rovnováze, tak pak je jakoby více vybaven proti těm různým turbulentním momentům a náročným situacím. Úpadek morálky nesporně existuje, bohužel ten rozval, bych řekl, že je značný a myslím si, že je to způsobeno právě tím, že tento kýl osobní stability postrádáme. Asi je velmi individuální, kde pro něj získáváme energii, sílu, kde prostě čerpáme inspiraci pro to nekrást, když ostatní kradou a být slušný, když třeba je okolí neslušné. To člověk prostě musí mít v sobě, tu hodnotovou stupnici zakořeněnou, protože jinak, pokud ji nemá v sobě, tak ve chvíli, kdy odchází strážník, tak se začíná krást. Krást se nemá, protože je to špatné. Jestli se na to někdo kouká nebo nekouká. To si myslím, že je velmi důležité, to nám určitě chybí, ale na druhou stranu jsem přesvědčený o tom, že stále ještě převládá on povědomí, že správné je nekrást a že prostě ono prastaré biblické desatero platí. A kdybychom se pokusili alespoň do té míry, do které ho chápeme a jsme jaksi ochotni s ním rezonovat, ho přenést do života, tak si myslím, že ten život by se výrazně změnil k lepšímu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mně se moc líbí to vaše přirovnání individuální kýl osobní stability. Ale to se nedá asi jak jsem pochopil, vy jste mluvil o kořenech, nedá se to budovat uprostřed života, to skutečně musí nějak člověk s tím vyrůstat, to asi by měl získat už v rodině, od rodičů zřejmě.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Myslím si, že ta rodinná výchova je velmi důležitá a ta by měla asi jít ruku v ruce se školou, kde sice asi je ten hlavní akcent spíš na tu oblast vzdělávání a v té rodině na tu východu, ale určitě ta vzájemná podpora a spolupráce by tady být měla. Naprosto s vámi souhlasím, že to, co si člověk odnáší jako výbavu od své rodiny, ze své rodiny, ze svého dětství, tak ho asi pak provází po celý život a pouze to rozvíjí a kultivuje. Myslím si, že tady u nás se projevuje to dlouhé období komunistické totality, které vysloveně hodnotový systém destruovalo. Ale na druhou stranu právě, jak jsme se zmínili o těch kořenech, ty jsou hlubší, jsou zde a je možné i dneska z nich prostě vyrůstat a budovat něco nového a myslím si, že se to v podstatě daří. Že i takový očistný proces v té společnosti nějakým způsobem registruji a znovu říkám, přeci jen to povědomí, že desatero platí a že je dobré ho respektovat, tady je, i když se nám to třeba daří, nevím, na 13 nebo 17 %. Ale určitá laťka, která je nastavená, tak je nastavená dobře a myslím si, že jsme ji úplně ze zřetele ještě neztratili.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Není to, promiňte, příliš zjednodušené to, o čem jste mluvil, že ta doba totality destruovala právě tu morálku u nás? Protože, když si vzpomeneme třeba na období Heydrichiády, co o tom dnes víme, tak nesmíme zapomínat na to, kolik lidí třeba hailovalo, nerad to připomínám, ale bylo to tak, bylo spousta konfidentů. Čili, nic není černobílé.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
To zcela jednoznačně. Ten teror, který nastal po atentátu na Heydricha, byl obrovský. To znamená víte, já třeba když vidím některé záběry například z dnešního Íránu, nebo ze Severní Koreje, takové ty nadiktované plačky, smutky nebo zase to fanatické veselí, tak si právě vzpomenu na to Václavské náměstí plné lidí, kteří tam projevovali svou věrnost říši nebo na různé ty komunistické průvody, kde lidé nosili různá hesla a víme velmi dobře, to si pamatuji, jak byla snaha vždycky z toho utéci, takže to asi úplně není tou výpovědní hodnotou, i když samozřejmě to zrovna není nějaká světlá kapitola, ale přesto, když se vrátím k té destrukci v tom poválečném komunistickém období, víte, vidíme to i na takových drobnostech jako třeba si nedovedu představit, že u nás odstavíte jen tak někde auto, nedáte tam žádný mobilizér a prostě necháte ho nezabezpečené, přejedete hranice, do toho třeba zmíněného Bavorska nebo Rakouska a tam pořád ještě najdete, že lidé ani nezavírají garáže, nebo nemají zamnuté domovní dveře. Prostě ten rozdíl tady je. A myslím si, že ta společnost pokud prostě nebude ctít, a co ta společnost, každý z nás, který tu, kteří tu společnost tvoříme, nebudeme ctít prostě určité hodnoty, tak to nemůže fungovat. Pak vzniká ve společnosti určitá společenská artróza, prostě schází tady jisté pojivo mezi těmi klouby a ono to vrže a nefunguje to. Myslím si, že prostě bez morálky a etického zakotvení není možné dělat jakoukoliv reformu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když jsme připomenuli osobnost Josefa Hasila, takzvaného krále Šumavy, v této době se hodně diskutuje o operaci Anthropoid, už zmíněné Heydrichiádě, dá se podle vás na teror odpovídat nenásilně?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Byly tady takové pokusy, třeba Mahátma Gándhí zvolil tuto nenásilnou cestu. Asi na to neexistuje zcela jednoduchá odpověď podle nějakého lineálu. Mně se velice líbí postoj křesťanského morálního učení, které říká, že je třeba vyčerpat všechny nenásilné prostředky k řešení konfliktu, ale pokud nezafungují, tak jsou tady i prostředky jiné, než nenásilné. Samozřejmě můžeme se ptát vždycky v každé situaci, jestli byly nebo nebyly ty nenásilné vyčerpány. Pokud jsme nebyli přímými svědky, můžeme o tom spekulovat, ale rozhodně si myslím, že není možné jen tak fatalisticky sedět a nechat na sebe házet bomby, nebo dovolit různým teroristům, aby se opásali třeba trhavinou, šli na tržiště, nebo do autobusu a vyhodili se tam do povětří a zabili tam nevinné lidi tak, jako se to v některých částech světa děje. Tady je třeba říci jasné ne. A terorismu dát nulovou toleranci. Na druhou stranu, terorismus také z něčeho vyrůstá. Myslím si, že je velmi důležité věnovat dostatečnou energii prevenci, právě proto, abychom třeba nemuseli tolik potom hasit ty následky. Takže určitě nulová tolerance vůči terorismu, ale na druhou stranu nevytvářet prostředí, ze kterého by ten terorismus vyrůstal, kde by získával živnou půdu. Vím, že se to snadno řekne a velice obtížně hledá a realizuje, ale takhle nějak bych to asi viděl.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak by třeba Evropa nebo Česká republika měla reagovat na situaci v Sýrii, jaký postoj zaujmout?

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Tato oblast blízkovýchodní je vždycky velmi složitá právě pro nás pozorovatele z jiných oblastí světa. V současné době Mezinárodní společenství jednoznačně říká, že v Sýrii zuří občanská válka. V Sýrii byl režim násilný celá desetiletí, vidíme to třeba, nebo mohli jsme to vidět i na vztahu Sýrie a Libanonu, který vlastně byl pod kuratelou Sýrie, byla tam jakási loutková vláda a podpora mezinárodního terorismu z Damašku byla známá. Myslím si, že je důležité věci nazývat správnými jmény. Určitě není dobré a spíš bych řekl, že je velmi smutné, že jsou vždycky kruhy na různých místech světa, které z těch konfliktů profitují, začnou prodávat zbraně a válka to je vždycky prostě obrovský profit, že to je myslím bohužel realita, která lidstvo provází, takže snažit se o to nazývat věci pravými jmény a pokusit se zmapovat situaci a podpořit ty, kterým jde o jakousi demokratizaci. Ač dovedu pochopit, že optika střední Evropy je těžko uplatnitelná v některých regionech v jiných částech světa. Nicméně znovu říkám, tomu strašlivému násilí, které v té Sýrii je, je třeba se snažit udělat přítrž, aby prostě nepokračovalo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To byl Daniel Herman, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Díky. Na shledanou.

Daniel HERMAN, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
--------------------
Hezký den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pondělí bude hostem Zity Senkové předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Vladimír Kroc děkuje za pozornost a přeje dobrý poslech dalších pořadů. Na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Daniel Herman
Spustit audio