Jak to vidí (CESTOVATELSKÉ) ... GRÓNSKO - 9.8.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Mým dnešním hostem v pořadu Jak to vidí je dobrodruh Petr Horký, dokumentarista. Vítej, dobrý den.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Dobré ráno.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Slíbili jsme, že si budeme povídat o Grónsku, protože tys ho přešel z východu na západ, tak. Bylo to asi 700 kilometrů pěší chůze.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
600.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když se řekne pěší chůze, tak 600 kilometrů, to je úctyhodný výkon, ale v Grónsku zvlášť.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Bolely mě nohy.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Teď je aktuálnější asi to, že ses vrátil ze Srí Lanky. Jenom několika slovy, nebo možná pár vět o tom, cos tam dělal.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Ve městě Kataragama se každoročně koná velká oslava, jmenuje se Mahádevale, ta oslava je hinduistická, hlavně hinduistická a je pozoruhodná tím, že tam lidé naboso chodí vysokou hromadou žhavého uhlí, že se tam různě probodávají různými háky nebo se za ně nechají zavěsit a je to hodně asi o meditaci, je to o tom, že to není překonávání bolesti, ale že to je určitý stav vytržení. A to jsme tam byli s kameramanem Pavlem Otevřelem natáčet pro krátký cyklus České televize, který se jmenuje Bonbónky světa, kde vybíráme jako nejzajímavější místa na světě a události na světě a skládá se z nich osmi dílný seriál.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pokolikáté už si navštívil ten Cejlon, tedy někdejší ...?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Srí Lanku? Po sedmé nebo po osmé.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste tam byli i s Miroslavem Náplavou a Miroslavem Zikmundem, společně jste o tom napsali knihu Sloni žijí do sta let. Takže ty už musíš Cejlon/Srí Lanku docela dobře znát.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Jo, troufnu si říct, že Srí Lanku znám velice dobře. Teď jsem tam byl po docela dlouhé odmlce. Já jsem tam byl naposledy těsně po těch ničivých vlnách tsunami a teď mě samozřejmě i zajímalo a chtěl jsem vidět místa, kde jsem tehdy natáčel ty tragédie a potěšilo mě, že to už je fakt dávná minulost, ta země už je mnohem dál vepředu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A opravdu je i minulost dlouho se vlekoucí konflikt mezi Tamily a Sinhálci?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Zcela. Já bych, já jsem to říkal už během té války, že se tam nikdy žádnému turistovi nic nestalo, že bych tam kohokoliv poslal. Teď akorát, když jsem se vracel, tak jsem v letadle četl, já nevím, Herald Tribune nebo nějaké prostě anglické noviny a tam psali, že Britové odvolali jako nedoporučení cestovat na Srí Lanku, že Britové už doporučují svým obyvatelům, aby tam jezdili. A to považuju už jako za poměrně jasný signál toho, že i Evropa považuje ten konflikt za ukončený.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Docela by ses tam tedy vydal klidně i s rodinou?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Úplně v pohodě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Měl jsem tě dlouho spojeného právě s takto exotickými zeměmi a ty ses potom vydal do zimy. Asi zatím nejcennější výkon bylo dobytí Severního pólu Petrem Horkým. Když srovnáš cestu na Severní pól s přechodem Grónska, co bylo komplikovanější?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Pochod Grónskem je mnohem větší dřina, je to prostě přece jenom nějakých 580, 600 kilometrů. Člověk to jde déle, šli jsme to 25 dnů, takže jsme táhli dvoje sáně a batoh na zádech. Takže je to, jako fyzicky je to větší dřina. Co se týká psychiky, tak ta zátěž je úplně jiná. Při cestě na Severní pól člověk ví, že prostě jde po zamrzlé hladině moře, takže se to pod ním může fakt kdykoliv prolomit. Jsou místa, kdy překračuje opravdu odkrytou mořskou hladinu, kdy to prostě je hodně napínavé. Takže cesta na pól je podle mě jakoby víc stresující záležitost. Ale řekl bych, že méně fyzicky náročná, i když to je taky teda dřina slušná. A cesta přes Grónsko je hlavně o obrovské dřině a o tom dlouhou dobu neudělat chybu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dovedeš si představit, že bys těch 600 kilometrů ušel sám?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Já jsem o tom přemýšlel. Upřímně řečeno, nevím. Přemýšlel jsem o tom a je to opravdu hodně obtížné a týká se to toho, co jsem zmínil jako poslední, tedy neudělat dlouhou dobu chybu. Když je člověk úplně sám, tak jakákoliv malá chyba může být úplně fatální, tečka, konec, vymalováno, není co řešit. Když jsou lidi aspoň 2 nebo když jich je jako v našem případě aspoň 6, tak i když někdo udělá chybu, která není úplně fatální, tak prostě mu ostatní můžou pomoci. Přemýšlel jsem o tom a upřímně řečeno, nevím.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Co to bylo za partičku, jak jste se dali dohromady?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Byli to 4 Angličani a 1 Kanaďan a dali jsme se dohromady přes internet. To bylo tak, že já jsem vlastně hned po návratu ze Severního pólu věděl, měl jsem v hlavě několik plánů a jeden z nich byl, že bych se hrozně chtěl pokusit přejít ten grónský ledovec. A tak jsem na tom začal pracovat a dal jsem postupně dohromady několik Čechů, kteří říkali jako, že by do toho šli, a jak se termín blížil, tak jich zase ubývalo a já jsem zjistil, že nakonec největší problém nebudou peníze, nebude to logistika, ale budou to lidé. Ono totiž i jako dánské zákony zakazují přechod sólo. Musí jít vždycky minimálně 2, jinak ten člověk jde načerno, protizákonně, riskuje obrovskej průser. Takže tím pádem jsem sedl k internetu a začal jsem hledat, jestli náhodou někdo nejde přes Grónsko, jestli není někdo, ke komu bych se mohl přidat a našel jsem tuhle partičku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Není to trošku riskantní, dávat se dohromady po internetu? Přeci jenom je to situace, kdy člověk prochází několika krizemi určitě a v takových situacích se projeví právě osobnosti a často jsou takové ty konfliktní situace nadosah?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Tohle je velmi dobrá otázka. Já jsem si ji nějak jako takhle závažně nepoložil ještě do té chvíle, než jsem opravdu byl na cestě. Je to riskantní jako blázen, je to tak strašně riskantní, že bych to nikdy v životě neudělal ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale vyšlo to.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Jeden z té partičky právě, mě by nenapadlo, že se na takovou cestu může hlásit někdo, kdo je nezkušený. Byl tam jeden kluk, který v životě nebyl v mrazu, který měl fyzičku, ale prostě absolutně neznal, jak se chovat v těchto podmínkách a na toho jsme pak ve finále celou dobu, všichni 5 museli dávat pozor, aby on neudělal nějakou blbost, kterou nejenom poškodí sebe, ale třeba úplně všechny. Takže byl to risk, obrovskej risk.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Co je v tom mrazu nejdůležitější, kromě toho, mít dost zásob slivovice? Jenom připomenu, že jsi z Brna.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
No, moment, to je, ta expedice začala strašně tragicky z tohoto úhlu pohledu. Já se všude prosím a hlásím, že se musí cestovat se slivovicí a se špekem nebo s uzeným. A protože jsem odlétal v době, kdy nad Evropou byl oblak kouře a prachu z islandské sopky Eyjafjallajökull a letěl jsem přes Island zrovna, tak to bylo hrozně dramatické, furt se posouvaly odlety a slivovici mi zabavili celníci na letišti, protože jsem ji já blázen měl v tašce, kterou jsem nesl do kabiny a uzený jsem zapomenul na Islandu v penzionu. Takže z tohoto úhlu pohledu ta expedice začala velmi nebezpečně, protože jsem neměl své dvě základní ingredience. Ale patrně ses neptal na toto, patrně ta otázka mířila k tomu, co je opravdu nejdůležitější během té cesty. Tak to by mohla být celá řada, ale jedna z těch věcí určitě je, neudělat chybu stylu, jakou je ztráta rukavice. Je to banální věc, ale ve chvíli, kdy fouká vítr, tak tu rukavici člověk ztratí velice snadno a už ji nikdy nemá šanci doběhnout a co s holou rukou v -30 °C, prostě to je fatální problémy. Nesmí člověku uletět stan, tečka. Prostě co v tu chvíli dělat? Jsou situaci, kdy člověk sice šlape po sněhu, ale jsou chvíle, kdy šlape přímo po ledu a prostě do ledu si člověk záhrab nevykopá. A právě noc na otevřené ploše v silném větru, to je nereálná záležitost. Takže je to o, řekněme desítkách takovýhle drobných detailů, které můžou pak být fatální problém, no.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
O pěším překonání Grónska si dnes v pořadu Jak to vidí povídáme s dokumentaristou, dobrodruhem Petrem Horkým.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Český rozhlas 2 Praha, dnes si povídáme v pořadu Jak to vidí s Petrem Horkým, který se potápěl za Polárním kruhem, který dobyl Severní pól jako jeden z mála Čechů a který přešel Grónsko napříč, tedy řekli jsme si, bylo to asi 600 kilometrů chůze. Ty jsi mluvil o tom, že může být fatální taková věc, když ztratíš rukavici. Ale člověk musí čas od času obnažit i jiné části těla, než je třeba ruka. Věřím, že tato otázka na žádné z besed nechybí, jak se to dělá.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Nechybí, nechybí, ptají se na to všichni a mě vždycky se vybaví, když jsem si povídal s Vladimírem Remkem, českým kosmonautem a položil jsem mu stejnou otázku a on se smál a říkal: "To je v pořádku, to je legitimní otázka. Já už jsem to vysvětloval miliónkrát," a popsal mi to. Takže já si vždycky říkám, rád na to odpovím. Co nejpozději a co nejrychleji, to jsou 2 základní pravidla, která se člověk snaží dodržovat. My chlapi, když děláme, jak říkáme small job, tak máme výhodu, že obnažujeme méně částí těla, byť nesmírně důležitou a tedy citlivou část těla, ale je to logisticky organizačně snazší, než v případě žen. Pro ženy se dokonce vyrábí i takový speciální přenosný kloset, nebo jak to nazvat, který mohou používat i ve stanu. A nám mužům postačí jakákoliv v podstatě plastová láhev, je-li to třeba v noci, aby se člověk nemusel celej oblíkat a chodit ven. A co se týká big job, jak říkají Angličani, tak tam je to pak opravdu záležitost toho, pořídit co nejrychleji a když je velký mráz, tak je dobré mít s sebou i jako záchodové rukavice, že člověk třeba aspoň ruce si nechává v rukavicích.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A má polárník nebo člověk, který je v Grónsku na tom přechodu, na paměti vlastně to finále už ve chvíli, kdy se stravuje? Že třeba méně pije?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Jo, tak je to spíš o tom, že během té cesty je to tělo v takové zátěži, že spotřebuje téměř všechno, co může. Takže člověk, když tam šlape, tak se spíš snaží myslet hlavně na to, aby nedostal průjem, protože to je samozřejmě docela nepříjemná věc. A když, tak aby velmi dodržoval hygienu, aby se mu nemohlo stát, že si ho bude udržovat, ten průjem dýl, než je nezbytně nutné.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste pochodovali napříč Grónskem mezi dubnem a květnem a přesto tam byly teploty i -40 °C. Jak se dají zvládnout?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Důležité, těch -40 °C bylo, když se přičetl i vliv větru, bylo nějakých -32 °C, -33 °C a těch dalších nafoukal jako vítr, který fučel poměrně silně proti nám. Zvládají se, je to jednak o tom, je to o spoustě malých kroků, které člověk udělá a tím se postupně probíjí k tomu, aby fungoval. Když se člověk ráno vzbudí ve stanu a fakt fučí, vykoukne ze stanu a vidí, že má všechny sáně a věci kolem totálně zaváté, že prostě je bude hledat, že ani neví, kde přesně jsou, že bude muset kopat, já nevím, 20 minut, než si ty věci vykope ze sněhu, tak se mu samozřejmě do toho vůbec nechce a ta psychika je docela nízko, říká: Mám to zapotřebí? Stojí mi toto za to? Ale je to o tom právě, říct si, tak první krok je - oblíknout se tak, abych mohl ven ze spacáku, protože v tom stanu je v tu chvíli třeba -30, -28 °C, takže to je první krok. Když se povede, už mám důvod k radosti. Další krok je - obout si boty, to mnohdy není jednoduchá záležitost, člověk spí, takže ty boty máme mezi sebou, abysme je hřáli vlastním tělem, ale ony samozřejmě i tak zmrznou, takže jsou tvrdé, takže to obouvání těch bot není tak snadné. My jsme měli kožené boty, takže ty měly tendenci tvrdnout. Když se povede obout a jsem schopen hýbat prsty a noha mi tam vyloženě nemrzne, tak zase, další věc se povedla, super, mám na to, povede se to, takhle se postupuje krok za krokem - sbalit stan, když se povede sbalit stan, nic se nezlomí, nerozbije, protože samozřejmě pod 30 °C už je ten svět takovej docela nepřátelskej, železo má tendenci praskat, nebo jakékoliv kovové, hliníkové věci, jako jsou hůlky ve stanu, má tendenci praskat. Hromada materiálu, pokud na nich byla třeba jen troška vlhkosti, tak jsou úplně tvrdé, bunda, která do té doby jenom hřála, teď už je tvrdá, nepřátelská, taková nepříjemná. Takže tam je pořád potřeba toto nějakým způsobem si říkat: Je to v pořádku, daří se mi to, jde mi to. A potom, když se vyrazí, tak většinou člověk na začátku ty první metry a kilometry šlape tak, že třeba od kolen dolů tu nohu pořádně ani necítí, má pocit, jako kdyby šlapal po dřevěných špalcích, tak je potřeba nasadit poměrně ostřejší tempo, aby se prostě ten krevní oběh rozproudil a zase, cítím najednou, že už cítím dobře lýtka, cítím kotník, začínám cítit prsty u nohou, paráda, to je dobrý. Jedinej recept na to, když má člověk opravdu hodně zkřehlé prsty u rukou nebo u nohou, je opravdu tím hýbat. Někdy trvá třeba 15, 20 minut, než člověk tu ruku fakt i v té rukavici, ve které drží hůlku, jako holi od lyží, tak trvá třeba 15, než tu ruku opravdu začne cítit celou. Ale je to o tom, vydržet těch 15, 20 minut pořád tou rukou mačkat. Zase, povedlo se, tak prima, je to dobrý, daří se to, funguje to. A tenhleten postup, když si člověk drží celý den, že se pořád má na co těšit, pořád má co překonávat a klade si překážky, které překonal, tak vlastně ho to drží v určité pohodě a pak se dá hovořit o tom, že pokud člověka nic nebolí, není zraněn a neřeší nějakej fatální problém, tak že si to užívá, že to je krása.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Užívat si těhle nejdrobnějších radostí života, to bude asi i dobrá průprava do běžného života.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Úžasná, to úplně jednoznačně. V těhle podmínkách člověk jednoznačně pozná, že chce žít, pozná, co jsou důležité věci. Já vždycky jsem děsnej mudrc a všichni mí známí, včetně mé manželky teda, pokud poslouchá, tak se teďka chechtá, že já jsem rozumbrada hroznej a vždycky říkám, že vlastně my žijeme v Evropě většinou hodně odtažití od úplné podstaty toho, co musíme řešit. Když se chci najíst, tak nejdu něco uříznout, nařezat, nachystat, ale jdu do obchodu, že jo. Nebo spousta z nás pracuje u počítače, to je hrozně vzdálené konkrétním životním potřebám. To v tom Grónsku nebo kdekoliv prostě při takové polární výpravě absolutně nehrozí. Tam člověk je ve velmi blízkém a konkrétním kontaktu s tím, co naprosto definitivně potřebuje k životu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Na takovém místě a v takovém klimatu si člověk uvědomí význam rčení "Je to v suchu". Udržet cokoliv v suchu, tak je asi věda.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Určitě ano. Důležitá věc je a tím vlastně ještě připomínka ke srovnání cesta na pól a cesty Grónskem, na Severním pólu, nebo když člověk šlape k Severnímu pólu, tak tam je 100% relativní vlhkost vzduchu, což znamená, že tam se nic neodpařuje. Jakmile se zpotím, tak to, co ta vlhkost, můj pot, který je v oděvu, tam prostě zůstane téměř do konce cesty. V Grónsku je výhoda, že tam člověk šlape po kontinentálním ledovci, tam je poměrně suchý vzduch, takže se i odpařuje a suší. Dokonce, když svítí slunce, tak to slunce opravdu usuší věci, takže třeba, když jsem měl vlhký spacák a byl slunečný den, tak i když bylo nějakých -20, tak ten spacák jsem měl vyložený nahoře na saních a on se opravdu usušil. Takže s tím se relativně pracovat dá, pokud člověk není tedy v oblastech, kde je vysoká vlhkost.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Filmař, dnes už i polárník Petr Horký je hostem pořadu Jak to vidí v Českém rozhlase 2 Praha. Zpráva o cestě na Severní pól vyšla krátce poté, co ses vrátil ze Severního pólu. Chystáš i nějakou zprávu o přechodu Grónska?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Ne, ne, ne, nechystám. Já si myslím, že kdybych z každé své větší expedice měl pocit, že vzniká kniha, tak bych byl za chvilku všem pro smích. Zpráva o cestě na Severní pól jako knížka a vůbec i jako příběh si myslím je ale zajímavé kromě jiného v tom, že prostě opravdu polárník, jakým je Miroslav Jakeš, mě jako filmaře vlastně zaučoval do řemesla, v uvozovkách, řemesla polárničtiny, nebo jak to nazvat, a tak se tam i potkávaly dva světy. Takže si myslím, že ten příběh byl zajímavý. A to, že ta knížka je rozprodaná, mi to potvrzuje, mě a teda vydavatelům. U toho Grónska, tam vím, že Colin, jeden z členů té naší partičky, knížku plánuje, takže by něco mělo vyjít v Británii. A potom bych třeba domlouval, že by vyšla i česká verze. Já mám natočeno, já budu stříhat.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Právě se chci ptát na to, protože jsi popsal, jak složité je vykonávat úplně běžné věci, na které jsme zvyklí a ani o nich nepřemýšlíme v podmínkách tedy Grónska, v těch teplotách hluboce pod nulou. Jak se tam vůbec dalo natáčet? Jak jsi pečoval o techniku?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Natáčelo se špatně, natáčelo se blbě. Protože když jsme šli na pól, byli jsme dva a byli jsme domluvení, že i budeme točit. A v těhle podmínkách natáčet, to je ..., ono to v krásných podmínkách trvá dlouho, ale točit ještě v tomhle mraze, to zabere mnohem více času. Ale tím, že nás šlo 6, tak bylo potřeba dodržovat až jako armádní disciplínu. Takže my jsme šlapali každý den 9 hodin, přesně 50 minut pochod, přesně 10 minut pauza, zase 50 minut pochod. A já kdykoliv jsem chtěl natáčet, tak jsem si to musel nějak brát z tohoto času, takže jsem ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Takže jsi je občas musel předběhnout?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
To ne. Nebo na dvou místech asi ano, se to povedlo, takže nějakou souhrou okolností jsem se ocitl tak daleko vpředu, že jsem mohl točit i jak ti ostatní přichází ke mě. Ale ono to tempo bylo poměrně vysoké na to, aby se člověk jako vyklusal s těma 85 kily, co táhl a nesl, že by třeba jako vyběhl dopředu, tak na to jsem se necítil. Ale že třeba jsem si v té desetiminutové pauze místo jídla nachystal kameru a pak, když jsme šli, tak jsem mohl za chůze některé věci točit, anebo když jsme došli do cíle, tak zase postavil stan, postavil se bivak, sněžná zeď a další a další věci a pak jsem si vybalil kameru a šel jsem něco třeba ještě natáčet. Takže určitě z toho nebude jakoby celovečerní film, ale taková dvacetiminutová záležitost, si myslím, by z toho mohla vzniknout. Bude to taková moje asi ..., některý si možná zvykli, že jsem z těch cest poslední dobou dělal spíš jako srandafilmy a dělal jsem si legraci z těch věcí, tak z Grónska to bude asi spíš vyznání krásy Grónsku. Už jsem se bavil s Jirkou Holoubkem ze Spirituál Kvintetu, že bychom měli nějakou muziku, kterou on dá dohromady a těším se na to.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ten film bude k vidění v České televizi někdy na přelomu roku.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Ano, bude to v tom cyklu Bonbónky světa, tam by se měl objevit právě polární svět.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Už cestou tam jsi musel přemýšlet o přírodě, protože komplikovala tvoji cesta už zmíněná sopka na Islandu a její erupce. Teď zase žasneme, co se může stát za několik hodin, kdy vytrvale prší a je vidět, že si s tou přírodou neumíme poradit a že možná se musíme naučit větší pokoře. O čem jsi přemýšlel, když jsi šel pěšky přes Grónsko?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Toho je strašně moc. Tím, že člověk fakt šlape 9 hodin denně 25 minut, nonstop pořád, tak ta hlava jede na volnoběh a já už jsem vlastně, nebo rád používám spojení, že to je určitý druh meditace a ono to tak opravdu funguje. Mi to potvrdil kamarád, který se těmhle věcem věnuje, že to tělo se pak samo vyladí na nějaké jiné vnímání, takže opravdu ten mozek jede na volnoběh a hromada věcí se vynoří úplně sama. Je to takové, že v tom vysokém tempu toho evropského života nestíháme věci prožít a tam se najednou ty věci vynořují a člověk je dožívá do konce, člověku se vybavuje nějaký stres, který si nestačil srovnat, nebo něco krásného, co vlastně si nestačil vychutnat. Takže ta cesta i z tohoto úhlu pohledu je nádherná.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak vůbec vypadá to prostředí, kterým vy jste šlapali?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Je tam úplně ale jako, jak to nazvat? Představme si, že jsme v prostředí, které je zcela bílé, odshora dolů je naprosto bílo a teď nějakých, aby ten obzor, tak pocitově třeba metr nad zemí to někdo ustřihne a dá tam nebe. Takhle to vypadá celou dobu. Je to, prostě ten ledovec je relativně rovná záležitost, jenom se jde do kopce, pak pár dnů po rovině a pak se jde z kopce. Takže ten pocit toho výhledu je velmi monotónní, velmi stejný a absolutně žádný život tam není. Tam není mravenec, tam není strom, tam není nic, prostě člověk fakt šlape po ledu. Takže ten výhled i vybízí k tomu, aby se člověk obracel do toho vnitřního života. Když je hezky, tak je vidět modré nebe a když je škaredě, tak to jako kdyby tu bílou zatáhli úplně všude kolem vás a člověk vlastně ani neví, jestli před ním je díra nebo jestli půjde do kopce nebo z kopce, nevidí vůbec nic, vidí třeba 30 centimetrů před sebe, nebo nevidí ani svoje lyže.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak odpovídáš škarohlídům na otázku: K čemu je to celé dobré?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Odpovídám tak, že kdo ví, k čemu je to dobré, tomu to říkat nemusím, a kdo neví, k čemu to je dobré, tomu to nevysvětlím.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je to poslední tato taková výprava, vracíš se do teplých krajů anebo bude další nějaká polární výprava?
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Určitě bude další polární výprava. Já i teďka na té Srí Lance, kde jsem si to nesmírně užíval a byla to nádherná cesta, tak jsem se přistihl, že jsem X-krát myslel na to, že už se těším, až bude zima, nebo až někam vyrazím. Takže rozhodně někam v zimě ještě půjdu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
O pěším přechodu Grónska nám dnes v pořadu Jak to vidí vyprávěl dokumentarista a dobrodruh Petr Horký. Díky a zase šťastné návraty z dalších dobrodružných cest. Na shledanou.
Petr HORKÝ, dokumentarista
--------------------
Děkuji a pěkný den.