„Já na to příliš nevěřím, že se někde s rodiči potkám.“ Poslední rozhovor Blanky Bohdanové na Dvojce

„Na jevišti jsem stála od pěti let,“ připomínala v roce 2017 držitelka ceny Thalie za celoživotní mistrovství Blanka Bohdanová. V rozhovoru se Zuzanou Maléřovou přiznává, že její tatínek ale s její hereckou kariérou nesouhlasil.

„Byla jsem jedináček, a tak můj odchod do světa oba rodiče prožívali docela špatně. Vlastně byli nešťastní,“ svěřila se. Herečka v 50. letech slavila první velké úspěchy v divadle v Pardubicích a od roku 1966 působila v Národním divadle. Kariéru na sklonku života ukončila sama. Dobrovolně.

Rozhodnutá odejít jsem byla už dávno

„Já jsem k tomu byla rozhodnutá už dávno. Slíbila jsem si to, když z Národního divadla vyháněli tu předchozí, noblesní generaci. Křičeli na ně a ti lidé se nebránili,“ popisovala. „Já tehdy do Národního divadla právě přišla a řekla si: Tohle já neudělám. Až mi padnou určitá léta, já odejdu.“

Na plno se tedy vrhla k malování. Malování jí ostatně pomáhalo i v dobách normalizace, kdy kvůli svým politickým názorům moc hereckým příležitostí nedostávala. „Malířství mě zachránilo. Z depresí, z absolutní katastrofy. Protože jsem letěla jak meteor a najednou to ustřihli.“

Unikla jsem vězení a všemu

Její problémy s režimem přišly s rokem 1948. Na vině byla její první láska. „Můj první mládenec zničil kolem sebe všechno,“ přiznala. „Já dodnes nechápu, jak jsem tomu mohla uniknout,“ popisovala. „Teprve daleko později jsem si uvědomila, že jsem unikla všemu. Vězení a já nevim čemu.“

Blanka Bohdanová s rodinou (syn Vlado, vnoučata Alžběta a Jeroným, snacha Zuzana Maléřová a herecký kolega a přítel Stanislav Zindulka)|foto:Zuzana Maléřová, Český rozhlas

Vrátit se v pozdějších letech k malování, které ji tehdy prý zachránilo, proto chápala jako dluh. Ostatně i rozhovor se Zuzanou Maléřovou vedla v době, kdy připravila novou výstavu. Ve svých 87 letech. Dvě velká plátna dokonce věnovala vlastní rodině.

Rodiče chápu až teď

„Měla jsem nádherné dětství. A teď, když jsem i já v závěru života a už rodiče podstatně přežívám, jsem si řekla, že bych měla namalovat obraz mamince a tatínkovi,“ vysvětlovala Blanka Bohdanová. „Myslím, že jsem byla příkladná dcera. Oba rodiče jsem dochovala ve své domácnosti, a to až do jejich konce. Udělala jsem maximum. Ale teď teprve vím, co asi čekali, že udělám navíc.“

„Každý by asi chtěl mít rozhřešení svého života. Posouzení někoho, kdo ti řekne, jestli jsi zúročila ty talenty, které ti dali zadarmo, když ses narodila. Jestli jsi o to pečoval,“ uvažovala Bohdanová nad jedním svým obrazem.

Něco po nás přece zbude

„Namalovala jsem tam bílé lilie, které bývají často na odchodu ze života. Ale ty pestíky jsem tam rozházela. Padají dolů. Protože ono to není jenom tak. Něco přece musí vytrvat.“

„Já když jdu dnes na hřbitov, tak přesto, že se tam teď bojím, jsem ráda, že tam je něco z těch mých rodičů. Třeba urny. A je to zakopané, aby tomu nikdo neublížil. Ale je tam něco. Je tam něco. V každém smyslu. Ať věří kdokoliv na cokoliv. Něco zbyde.“

Jak rodiče snášeli její bohémský mladý život? Čím ona ve svém soukromí zaplatila za společné soužití s nimi? Proč chtěla k divadlu a proč se stala výtvarnicí?