Hudebník Hlaváč: Ryba, Bach, koledy. Adventní koncerty dokážou v lidech vyvolat pospolitost, blízkost a lidskost

„Lidé chodí na adventní koncerty nejenom kvůli hudbě, ale i proto, že v nich vyvolávají vzpomínky a dělají jim pocitově dobře. Už Hildegarda z Bingenu, která žila v 11. století, pronesla úchvatnou myšlenku, že v hudbě zanechal Bůh lidem vzpomínku na ztracený ráj,“ uvádí v pořadu Jak to vidí... hudebník Jiří Hlaváč.

Čtěte také

Jiří Hlaváč: Rybově České mši vánoční rozumí lidé po celém světě

Být si blíž

Podle něj totiž právě hudební setkání v sakrálních prostorách dokážou v lidech vyvolat intenzivní pocit pospolitosti, blízkosti a lidskosti. „S takovým pocitem se na ulici nebo na pracovišti nesetkáváme tak často. Ale sakrální prostor v nás dokáže nastartovat víru, že jsme tady proto, abychom byli nápomocni druhým. Ani Ryba, ani Bach zřejmě nepsali svá díla sami pro sebe, pro uspokojení svého skladatelského ega, ale proto, aby nám bylo při jejich hudbě příjemně.“

Příkladem toho, co dokáže hudba v rámci jednoho koncertu, byl podle Hlaváče například adventní koncert v Jindřichově Hradci, který se konal 10. prosince v Kapli sv. Maří Magdalény. „Byli tam učitelé z místní základní školy, pár lidí z Prahy, návštěvníci, z nichž některé znám desetiletí, a některé jsem poznal až toho podvečera, ale všichni jsme si měli po koncertu co říct. Nebyly to ovšem jen rozhovory o hudbě, ale mnohdy byly dotazy velmi osobní a blízké. A já jsem přesvědčen, že to vyvolala hudba, která v nás vzbudila pocit blízkosti.“

Rovnost, svornost, bratrství

Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha znělo nedávno také ve Španělském sále Pražského hradu v podání Orchestru doby osvícenství. „Ansámbl je postaven na krédu osvícenství: rovnost, volnost, bratrství. Neaspiruje na to, aby byl direktivně řízen. Hudebníci se podílejí na řízení souboru sami, oni určují, s kým budou spolupracovat, oni určují repertoár, oni určují, která angažmá přijmou, nebo nepřijmou. Pro mě ale byla na tomto koncertu podstatná ona míra vzájemnosti,“ vzpomíná klarinetista, který byl fascinován i tím, jak hudebníci dokázali hrát na dobové nástroje nebo jejich repliky.

„Báječně hráli jak flétnisté, hobojistky, fagot, tak i hráči na smyčcové nástroje. Excelentně odzpívali své sólové partie i vokalisti, kteří se pak vždy vrátili zpět do sboru. Takto vypadá svornost a bratrství v praxi. Všichni byli zajedno včetně japonského dirigenta Masaaki Suzukiho. Pro mě osobně to bylo skvělé setkání s vrcholným dílem v nádherném prostředí, které by svádělo k okázalosti, oni ale do toho nespadli. Naopak udrželi míru bezprostřednosti, svornosti a rovnosti,“ dodává Hlaváč.