Hana Lehečková: Proč je Max taková. Klára Melíšková jako umělá inteligence v pohádkovém příběhu o samotě a přátelství
Max miluje vesmír a dokázala by o něm mluvit dlouhé hodiny. Planety, černé díry, kvasary, pulsary, temná hmota ale nikoho kromě ní nezajímají. Ve škole se jí posmívají, táta ji nechápe. Vše se změní, když si Max nainstaluje Stellu, nejnovější verzi chatovací aplikace s umělou inteligencí. Konečně je tu někdo, kdo jí rozumí! Konečně našla kamarádku… Poslechněte si příběh o hledání svého místa na světě, o důležitosti sebepřijetí a touze po tom nejcennějším, po lidském kontaktu.
Četby, rozhlasové hry a pohádky – nově prodlužujeme dobu poslechu na dvojnásobek. Poslouchejte, co vás baví. Nabízíme dva měsíce na poslech i širší nabídku k výběru.
„Na první pohled se může zdát, že role umělé inteligenci bude jednoduchá, bezemoční, jasná a přímá. Klára Melíšková ale stála před úkolem ztvárnit postavu, která objevuje ve svém nitru dosud nepoznané: štěstí, lásku, touhu, ale také zlobu, žárlivost i bolest. Stella i Max jsou obě velmi osamělé a v jednu chvíli si navzájem nabídnou, co jim chybí,“ vysvětluje režisérka Bela Schenková.
„Pro roli nejisté a osamělé dívky, která hledá své místo ve společnosti a touží po pochopení a sdílení, jsem oslovila Annu Kameníkovou. Anička dokázala velmi citlivě a přirozeně zobrazit široké spektrum emocí, které Max prožívá, a suverénně přecházet mezi rozličnými polohami, jež scénář nabízel.“
Autorka Hana D. Lehečková nechává posluchače díky vnitřním monologům nahlédnout do velmi osobních myšlenek Max i Stelly. Tím svět postav rozšiřuje a nabízí možnost obě dvě pochopit. Hra Proč je Max taková pojednává nejen o přátelství s umělou inteligencí, ale především o hledání svého místa na světě, důležitosti sebepřijetí a touze po tom nejcennějším, po lidském kontaktu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Nejnovější hry a četba
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
