Expedice za dětmi a životním prostředím

9. duben 2022

Expedice je tentokrát o environmentální výchově, tedy k ohleduplnému vztahu k životnímu prostředí. Příroda je pro děti zdroj poznání a přímé zkušenosti, díky které si můžou uvědomit její hodnotu a krásu. V expedici uslyšíte učitelku je Petru Šubrtovou a odborníka na environmentální výchovu Jana Činčeru,

Je proto dobré, když láká nejen jaro a teplejší počasí ven i mnohé učitele a jejich školní třídy. Mnozí pedagogové se snaží chodit s dětmi do terénu co nejčastěji, aby mohli pozorovat přírodu na vlastní oči. Environmentální výchova je sice pevně daná v osnovách škol. Většina z nich ji ale vyučuje spíše jen pasivně a od stolu.

Výuka nemá být pasivní

To ale není případ 3. C ze Základní školy Petřiny - Sever v Praze, která chodí v hodinách prvouky přinejmenším na školní zahradu. Třídní učitelkou je Petra Šubrtová. „Co jiného než vztah ke svému okolí a k přírodě bychom dětem v hodině, jakou je prvouka, měli dát.”

Když to tehdy druhákům v pandemii lockdown dovolil, chodili pozorovat k rybníku, jak se vyvíjejí žáby. „Chodili jsme tam pravidelně. Kreslili jsme je a zkoumali, takže nám to prostoupilo úplně vším, i češtinou nebo matematikou,” říká Šubrtová.

biopotraviny

Právě environmentální výuka, která jde napříč předměty a při které žáci nejsou pouze pasivními příjemci informací, se podle odborníka na environmentální výchovu Jana Činčery vyučuje ani ne ve čtvrtině českých škol.

„Školy, které se neučí jenom ve třídách a z učebnic, ale kde děti chodí do terénu a snaží se tam něco změnit, tak to je to, co by se nám líbilo. Tam, kde je potřebná změna, je opak. To je to, kde ta výuka zůstává formální, točí se hodně kolem učebnic, kde ten učitel se vnímá jako jediný zdroj informací a dítě jako příjemce. A to bychom chtěli změnit.”

K pochopení je nutný vztah

V souvislosti s životním prostředím se dnes běžně mluví i o těžších tématech, která děti bezpochyby vnímají. S nevyhnutelnými klimatickými změnami jsou spojené i svíravé pocity z nejasné budoucnosti, které někteří lidé popisují jako environmentální úzkost nebo environmentální žal.

Tradičně se někdy v environmentální výchově vzdělává tak, že se děti především seznamují s tíživými problémy, které současné lidstvo má. A obzvláště pro mladší děti je něco takového velmi obtížné zpracovat a přijmout. „Když děti odejdou ze školy s tím, že svět kráčí do propasti a můžou za to všichni a vlastně i oni sami a nedá se s tím nic dělat, tak se stanou apatickými. Téma vytěsní, anebo opravdu skončí s nějakou depresí.“

Podle prvostupňové učitelky Petry Šubrtové je proto primárně důležité, aby měly děti k přírodě vztah. „Aby děti jednou mohly chápat složitá témata jako je ochrana přírody, udržitelnost, klimatické změny, tak tomu musí předcházet budování nějakého vztahu k přírodě. Takže se snažím, aby děti na prvním stupni třeba jednou zajímalo, co se v té přírodě mění a děje.”

Jak to tedy vypadá, když se environmentální výchova vyučuje aktivně a venku. I o tom uslyšíte v dalším díle pořadu.

autoři: Josef Kluge , Martina Rasch
Spustit audio

Související