Eduard Stehlík: Jak posílit národní hrdost? Třeba pravdivým výkladem vlastní historie

Otakar Jaroš, hrdina bity u Sokolova
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Otakar Jaroš, hrdina bity u Sokolova

Jak spolu souvisejí bitva u Bachmače a u Sokolova? Proč by děti měly být hrdé na to, že jsou Češi, Moravané nebo Slezané?

Podle návrhu ministryně v demisi Karly Šlechtové dětem chybí výchova k vlastenectví, obraně státu a zvládání krizí. S návrhem souhlasí i vojenský historik Eduard Stehlík. „Podle některých pedagogů by ale stačilo jen rozšířit osnovy stávajících předmětů. Měli bychom být na svůj národ hrdi, a to nejen v okamžiku, kdy vyhrajeme nějaký hokejový zápas.“

Fenomenální vítězství u Sokolova

K posílení národní hrdosti by mohl sloužit pravdivý výklad vlastní historie. Třeba o bitvě u Sokolova, která se stala jednou z ikon bývalého totalitního režimu. „Vytratilo se tady ale to podstatné: že koncem února 1943 Čechoslováci fenomenálně ubránili svěřený úsek. Přestože počtem nasazených zbraní a prostředků to neměli zvládnout.“

Podle dochovaných materiálů Němci předpokládali až čtyřnásobně větší sílu, než československé vojenské jednotky na Východní frontě vůbec měly. Bývalý režim zamlčoval i stav vojáků 1. čs. samostatného praporu: na frontu šli nepřipraveni, bez doplňujícího výcviku a často ve špatném zdravotním stavu.

Vojáci byli léta zavřeni v gulazích

„Mnoho vojáků narukovalo hned po propuštění z gulagů, což byly koncentrační tábory SSSR. Byla tehdy velká zima a proti nim se postavili nesmírně zkušení vojáci 6. tankové divize německého Wehrmachtu,“ popisuje historik. Naše ztráty rozhodně nebyly malé.

Zraněno bylo nebo padlo přes 100 vojáků, včetně kapitána Otakara Jaroše, který pak byl jako první cizinec právem vyznamenán nejvyšším sovětským vojenským vyznamenáním. „Na boj u Sokolova můžeme dnes vzpomínat opravdu s velkou hrdostí.“

Bitva u Bachmače

Práce v gulagu

Stejně tak je pozapomenutou bitvou první světové války i ta u ukrajinského města Bachmač (8.–13. března 1918). „Spolu se Zborovem to bylo unikátní vítězství našich legií na východní frontě, které bylo oprávněně oslavováno.“ V Bachmači šlo o boj proti německé armádě, kde bylo třeba ubránit železniční uzel.

Jen tak mohly jednotky čs. armádního sboru ustoupit ze západní Ukrajiny směrem na východ. „Šlo o bytí a nebytí naší armády. Vojáci to zvládli, a to opět proti ostřílenému protivníkovi.“ Jsou to podle Stehlíka „dvě vítězství, která od sebe dělí několik set kilometrů a 25 let. Ale obě patří z hlediska československých vojenských dějin k tomu nejlepšímu, co máme.“