Duch DéDé. Dokument o zázračném úspěchu Dejvického divadla
Před 25 lety se v pražských Dejvicích v ulici Zelené udál zázrak. V době, kdy se zdálo, že po sametové revoluci diváky paradoxně zajímá všechno jiné, jen ne divadlo a peníze jsou třeba investovat všude jinam, jen ne do divadla, narodilo se divadlo zbrusu nové. Za čtvrt století vyrostlo z plínek, ozdobilo se vavříny a uzrálo ve zcela nepřehlédnutelný fenomén a zvučnou značku. Náhoda? Šťastná konstelace hvězd? Anebo snad přece existuje recept na úspěch?
Sepsat takový recept do kuchařky je obtížné, možná docela nemožné. A tak zkusme alespoň poskládat střípky ingrediencí. Ta první se skrývá v úvodu místní herecké hymny: „Hraj vždycky pravdu, nikdy nehraj lež, jinak od divadla honem rychle běž!“ Dobrá, ale jak se hraje pravda a jak se hraje lež?
Hraj vždycky pravdu
„Každý herec hledá jevištní pravdivost nebo opravdovost a touží jí dosáhnout. U nás dosažení té pravdivosti není výsledkem inscenace. U nás se od pravdivosti a opravdivosti začíná,“ říká Hynek Čermák.
Jaroslav Plesl uvažuje: „Možná je to společné téma jednotlivých inscenací, ale hlavně je to nadhled a humor, i v těch nejvážnějších okamžicích je vidět hraní jakoby z prvního patra. I když se na jevišti prožívají velké emoce a tečou slzy, pořád je cítit vědomí toho, že hrajeme. Proto mi nevadí, ba naopak jsem nadšenej, že se i v těch nejvypjatějších a nejdramatičtějších chvílích lidi smějou.“
Co tedy dělá Dejvické divadlo tím, čím je? „Nacpěme do trychtýře osobnosti, míry talentu a povahy, jaké se tu setkaly, a pomalu nám z toho vykape společné vnímání divadla i života,“ uzavírá Plesl.
Na zelené louce
Psal se rok 1992. Zatímco chytré hlavy na radnicích mnoha měst v republice přežvykují plány na to, jak divadla s mnohaletou tradicí vtipně zlikvidovat (jsou to podniky pohříchu nelukrativní), zastupitelé městské části Praha 6 projevují až těžko uvěřitelnou osvícenost. Jsou ochotni podpořit myšlenku vzniku divadla zcela nového. A co víc, hlavně jsou ochotni je financovat!
Tak se tedy Praha 6 jako jediná městská část stala zřizovatelem profesionálního divadla, prvního nově vzniklého divadla po pádu komunismu. Původně v dotyčném čísle popisném v Zelené ulici byl obytný dům s tělocvičnou Orla, která byla 30 let zavřená. Po převratu se vlastníkem stal obvodní kulturní dům, který objekt dostal jako náhradu za restituci Petynky, kde byl rockový klub. Jenže v obytném domě rockový klub udělat nešlo. A tak Eva Měřičková s Evou Sukovou, ředitelka s dramaturgyní, přivedly na svět divadlo.
Prvním uměleckým šéfem se stává Jan Borna (na fotografii výše), který si s sebou přivádí studenty třetího ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Divadlo slavnostně otevírají ještě školní inscenací Johanes doktor Faust 14. 10. 1992. Borna o svém příchodu do divadla mluvil jako o největším štěstí svého života. Záhy se na divadlo začínají hrnout úspěchy a ceny. Už roce 1995 ho Nadace Alfréda Radoka vyhlašuje Divadlem roku a začíná sbírat další ceny a nominace.
Tak vzniklo divadlo čistého nadšení, ve kterém se profese umělecké, technické i provozní prolínaly a jenom občas bylo vnějšímu pozorovateli jasné, kdo je herec, kdo uvaděč a kdo ředitel. Byly to roky svatého vytržení...
Eva Měřičková, ředitelka Dejvického divadla, v ročence k 10. výročí vzniku DD
Uprostřed vavřínů, v sezoně 1996/7, ale dochází k razantní změně. Jan Borna spolu s Hanou Burešovou a Štěpánem Otčenáškem vyhrává konkurz do Divadla v Dlouhé a stávající herecký soubor bere s sebou. Zároveň režisér Miroslav Krobot opouští Národní divadlo a dává přednost uvolněné pozici uměleckého šéfa Dejvického divadla. A přivádí si s sebou své studenty z DAMU.
Svět je show
„Svět je taková show, že divadlo snad ani větší nemůže nabídnout,“ píše se v 15 let starém článku v Divadelních novinách k 10. výročí založení divadla. Vidí to Miroslav Krobot s odstupem stále stejně? „Vidím to tak pořád. Myslím, že soutěžit s médii a vůbec s technologiemi z oblasti komunikace, nemá smysl. Je to marná snaha. Věřím, že divadlo má sílu v tom, že komunikují lidi s lidmi bezprostředně.“
Zmiňovaný článek řeší spíš otázky peněz, zřizovatele, ale také toho, jestli divadlo bude mít stále co říct v nově se rozvíjejícím mediálním světě. Zvláštní, jak tato témata za uplynulých 15 let zastarala. Je to dobrá zpráva, kam jsme se posunuli? „Pro mě je to skvělá zpráva. Největší obavy o divadlo jsem měl po revoluci. Ale současný stav moje obavy naprosto vyvrátil. Pro mě je to veliké překvapení, které si vlastně neumím vysvětlit. Možná je to prostě tím, že lidé stále potřebují společně přemýšlet nad nějakým tématem, nebo se společně bavit.
Údolí sviní
Další přísadou do receptu na DéDé by mohl být humor. Ojedinělý druh humoru, který funguje vzájemně mezi herci v souboru a také mezi jevištěm a hledištěm. Tak například v kuřárně mají tabuli s aktuálním nápisem: Jsem vtipnější než Ivan. Hynek.
„Jsou pravdy, které je dobré si někdy vytyčit. Proto tady máme tu nástěnku. Na ní se vždycky vytyčí pravda měsíce, a ten, kdo je tam napsaný, se to snaží nějak změnit. Takže Ivan Trojan se teď snaží být vtipnější než já. Má na to měsíc, ale jde mu to opravdu těžko. Je přece o deset let starší, tak už je v závěsu,“ usmívá se Hynek Čermák (na fotografii uprostřed).
Taková je jedna z mnoha forem dejvických humorů. Simona Babčáková (na fotografii první zprava) je lapidární: „Abychom vykompenzovali lásku, kterou k sobě cítíme, a nebyli za fanatickou sektu, musíme to adekvátně něčím shodit. Proto jsme si za ty roky vyvinuli dost specifický způsob humoru. Je trochu krutý, já jsem ho pojmenovala jako Údolí sviní. Jsem na něm závislá.“
Bez Krobota
Pro mnohé lidi mimodivadelní i ty od divadla stále platí rovnítko mezi pojmy Dejvické divadlo a Miroslav Krobot. Byl to skutečně on, kdo ducha DéDé uhnětl a zformoval? Do značné míry jistě. Krobot umí herce citlivě vybrat, umí s nimi pracovat a hlavně má je rád. A tu najednou principál ohlásí, že se chce věnovat důchodu. Následovalo zděšení? Obava o další bytí?
„Pro nás už je to vlastně otázka minulosti, protože Mirek ohlásil svůj odchod už před několika lety,“ říká Martha Issová. „Málokdo má tolik sebereflexe a zároveň touhy jít dál, aby udělal tento krok, zvlášť pokud zastává podobnou pozici. Většinou mají lidi spíš problém odcházet. Myslím, že to je důkaz určité čerstvosti, která mezi námi stále je, i když už společně děláme divadlo dlouho. Ale i já jsem se bála, protože i pro mě to bylo tak, že Mirek rovná se Dejvické divadlo.“
Na společných schůzích souboru, kde se problémy řeší hlasováním, padaly otázky, jestli to má ještě vůbec smysl, jestli to raději celé nezabalit. Ke katastrofě ale nedošlo. Po Krobotově odchodu se nakrátko stal uměleckým šéfem režisér Michal Vajdička, ten ale po dvou letech funkci složil. Na šéfovskou židli se pak usadil Martin Myšička. S jakými pocity tuhle novou roli bral?
„Ano, bylo to těžké rozhodnutí. Ve snu by mě nenapadlo, že tady budu sedět v pozici uměleckého šéfa. Zároveň je to kočkopes, protože jsem stále členem hereckého souboru. Poté, co jsme znovu přišli o šéfa, jsme uvažovali, jak dál. A Ivan Trojan vyslovil nápad, že by to měl být někdo z nás. A poté, co všichni říkali: No to je kravina, blbost, to nemůžeme nikomu z nás udělat, navrhl Ivan, ať to dělám já. K mému šoku a překvapení to všichni jednomyslně schválili.“
A vypadá to, že udělali dobře. „Martin Myšička je inspirativní člověk. Je prostě dobrej. A chytrej. Pro nás pro všechny to zatím přináší samý skvělý věci. A tak je tady dobře bejt,“ říká Veronika Kubařová. „Ale on tady pořád s náma je,“ pokračuje a myslí Miroslava Krobota. „Celé to jasně nastavil a vychoval herce tak, že teď to jsou dospělí lidé, kteří jdou do světa, fungují sami za sebe a nesou si poselství té rodiny, ze které vyšli“.
Duch DéDé
Na den přesně při příležitosti 25. výročí založení se v Dejvicích konají velké oslavy. Odhaluje se nová fasáda, děkuje se sponzorům i zřizovateli, dokonce se na prostranství před vchodem do divadla zasazuje strom – tedy, ne tak docela. Povolení k jeho vysazení se zadrhlo kdesi v tlamě úředního šimla. A tak se před vzácnými hosty odehraje pouze malý happening, nesený přesně v duchu dejvického humoru a mystifikace: copak nám asi vyroste ze semínka kmínu, vodou zkropeného, ale pak zas pečlivě zakrytého dlažební kostkou?
Nakonec dojde k odhalování nového výtvarného objektu ve foyeru divadla, jehož autorem je František Skála. Má symbolizovat ducha DéDé. Jak vlastně vypadá? „Já v tom vidím něco mezi člověkem a hudebním nástrojem,“ uvažuje Miroslav Krobot. „A tenhle symbol, myslím, herectví dost přesně vystihuje.“ Jaroslavu Pleslovi objekt, kterým se přelévají zlatavě-medové barvy, připomíná ufona. „Taky mě napadlo, že jsem to tak trochu já: taková průhledná hmota. Když se do ní správně posvítí, najde se v ní lidská bytost. A když se do ní neposvítí, není z ní nic.“
„To je pecka, co? Já jsem si myslel, že jsou to housle nebo viola, pak jsem pochopil, že je to ten duch, který skoro není vidět,“ říká Hynek Čermák a dodává: „Podle mě duch DéDé je touha za každou cenu dělat svou práci dobře.“ Veronika Kubařová poprvé předstupuje před objekt se zavřenýma očima. Pak je otevře a užasne: „Ono to mění barvy? Ježiš, to je krásný! A v tom je člověk! To je prostě anděl. To je duše!“ A jakého ducha vidíte v DéDé vy?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.