Druhý život Marwana Alsolaimana
Narodil se v Damašku. V jednom z nejstarších a nejdéle obydlených měst na světě, jehož tradice začíná před 10 000 lety a které je už nejméně 4000 let významným velkoměstem. Na svět tu přišel v roce 1962. Laskavý Syřan, který „nedodržuje“ naše stereotypní představy o lidech ze Sýrie.
Když mu bylo 10 let, přestěhovali se s rodiči do Suajdy. Tatínek byl učitel. Ale aby uživil početnou rodinu, odešel do státní správy. Žilo jich víc než 10 ve dvoupokojovém bytě. „Plat státního zaměstnance v Sýrii stačí tak na 10 dní života v měsíci,“ vysvětluje Marwan Alsolaiman. „Žili jsme velmi chudě.“
Rodina básníků
Přesto na dětství rád vzpomíná. Hlavně na svátky. Ale taky na nekonečné hry s dětmi v polích za městem. Jako kluk si vyrobil první flétnu a začal na ni hrát. „Ležel jsem u rádia, poslouchal jsem písničky a pak jsem se je snažil zahrát.“ Kulturní tradice byla všudypřítomná.
V rodině bylo například běžné psát poezii. Psali všichni. „Když jsem chodil do druhé třídy, moje sestra přinesla domů povinnou četbu. Takový román o slepém houslistovi. Už ani nevím, kdo to napsal. Ale já jsem si ji tehdy vzal a přečetl. Ta kniha mi otevřela cestu k literatuře. Taky pro mě byla zážitek Gorkého Matka.“
Přátelská Sýrie
Sýrie měla tehdy přátelské vazby k zemím socialistického bloku. Když Marwan Alsolaiman odmaturoval, přihlásil se ke studiu v zahraničí. Příslušný úřad mu přidělil Československo, a tak se v říjnu 1982 ocitl v Praze. Nejprve začal chodit do kurzu češtiny.
Marwan Alsolaiman už víc než 10 let například s projektem Múzy dětem zajíždí do dětských domovů. Vystupuje na charitativních koncertech na podporu syrských uprchlíků. Pravidelně jednou měsíčně pořádá v Praze literárně-hudební večery Kruh kolem ohně. Scházejí se na nich v publiku i na jevišti Pražané všech národností a etnik, hrají, zpívají a vyprávějí. Marwan totiž dobře ví, že jediná cesta k odbourání xenofobie a strachu z neznámého je lépe se poznat. A to úplně jinak, než jak to dokážou zprostředkovat zpravodajská média.
O rok později vstoupil do přednáškového sálu ČVUT a začal studovat pozemní stavitelství. Praha se mu líbila, ale toužil se vrátit domů. S diplomem a titulem inženýr se tedy v dubnu 1989 vrátil do Sýrie. Nejdřív ho povolali na vojnu a pak začal pracovat, ve státní firmě stavěl meziměstské vodovody.
Praha místo Perského zálivu
„Uteklo osm let a nešlo to dál,“ vzpomíná na důvody svého odjezdu. „Pořád nás žilo 13 ve dvoupokojovém bytě. Člověk měl chvilku soukromí, jen když rodina odešla někam na svatbu. Tak jsem se vrátil do České republiky.“ Mohl prý jít pracovat do Perského zálivu, ale to by byl jen život pro peníze.
„Věděl jsem, že v Praze to bude těžké. Ale snad mi zbude trochu prostoru pro kulturu, muziku a jiné věci.“ Téžké to opravdu bylo. Zpočátku mu nabízeli plat, který nestačil ani na nájem. Vystřídal spoustu zaměstnání a trvalo to několik let, než se dokázal zajistit a našel práci, která ho naplňuje.
Jak se lépe poznat
Stal se učitelem matematiky, fyziky, učí cizince češtinu a Čechy arabštinu. V Praze se ale taky naučil hrát na nejrůznější arabské hudební nástroje a založil skupinu Ziriab. Její název označuje zpěvavého ptáčka, Ziriab přezdívali v 9. století íránskému básníkovi a pěvci Ahmedovi Bin Alimu.
Marwanova kapela Ziriab hraje dodnes. Vydala CD s arabskými milostnými písněmi. Vystupuje často spolu s českými muzikanty a pořádá nejrůznější charitativní akce.
Český smysl pro humor
Syřan Marwan Alsolaiman obdržel 13. listopadu 2015 cenu Prix Irene. Svou činností podle názoru Výboru pro Prix Irene „prospívá tvorbě míru mezi lidskými skupinami“.
Autor: Vilém Faltýnek
Dramaturgie: Lenka Svobodová
Mistr zvuku: Jitka Kundrumová
Rozhlasový dokument nabízí setkání především s laskavým člověkem, který se vyznačuje českým smyslem pro humor. S hudebníkem, básníkem a člověkem ochotným pomáhat. Protože setkání s jednotlivcem se vždycky liší od toho, co slyšíme v televizi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
