Dominik Hašek

26. červen 2002

Dominik Hašek včera oznámil, že končí s profesionálním hokejem. Je mu třicet sedm let, hokeji z nich věnoval jednadvacet a dosáhl za tu dobu všeho, po čem hokejista může snít.

Rozhodnutí skončit v nejlepším je racionální, nikdo se na něj jistě nezlobí, přesto i lidé, kteří Dominika Haška dobře znají, do poslední chvíle předpokládali, že se nechá přemluvit spoluhráči a fanoušky a ještě rok v brance Rudých křídel zůstane. Proč to překvapení krokem, který je rozumný? Po pravdě řečeno odcházet v nejlepším je něco, co se běžně nedělá. Hokejisté (a nejen oni) končí tehdy, když o ně není zájem. Zájem o hokejistu nejčastěji pomine poté, co hráče na ledě potká zranění s trvalými následky. A Dominik Hašek je v takové kondici, že dopomohl svému týmu k zisku Stanleyova poháru. Generální manažer s majitelem klubu byli připraveni nabídnout mu řadu výhod, aby pokračoval. Například možnost využít soukromého tryskového letadla k častějším cestám do Pardubic. Dominik Hašek ale řekl, že se chce víc věnovat rodině a vrátit se domů. A tak Amerika včera musela vzít na vědomí, že to pro někoho může znamenat víc, než dalších devět miliónů dolarů.

Ať už se v budoucnosti budeme s Haškem setkávat jako s podnikatelem, komentátorem, hokejových přenosů, anebo třeba trenérem, už teď je jisté, že kromě výjimečné schopnosti zabránit puku, aby skončil za jeho zády, prokázal i výjimečnou schopnost svobodného rozhodování. Vzdát se lukrativního kontraktu je stejně těžké, jako ho získat. Vyžaduje to velké sebevědomí a víru, že úspěch v tom, co člověk opouští, bude vystřídán úspěchem v něčem jiném. Bez sebevědomí, kterým včera Hašek překvapil sportovní svět, by se ale zřejmě nestal hokejistou, který má cenu devíti miliónů dolarů za sezónu.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.