Dokumentární blog o „zmrtvýchvstání“ J. E. Friče z kómatu. Za svou literární a publicistickou činnost dostal Frič v lednu 2017 cenu
„Řeklo by se, že už toho nemůžu moc dělat. Ale můžu podávat svědectví.“ Dokument se odvíjí od letních měsíců v roce 2015, kdy J. E. Frič ležel v kómatu ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové na pomezí života a smrti. Cituje se v něm z Fričova blogu (čte Vladimír Hauser) a zároveň je svérázným rozhlasovým blogem autorky Aleny Blažejovské, která vypráví o tom, čeho byla při svých nemocničních i jiných návštěvách svědkem.
Za pár měsíců od tohoto dramatického období se Alena Blažejovská začala s J. E. Fričem setkávat v nemocnicích v Brně a Letovicích a zaznamenávat jeho postupné nabírání sil a návrat do života. Z pacienta upoutaného výhradně na lůžko se proměnil v člověka, kterého je možné na kolečkovém křesle vyvézt do zahrady, a pak v osobnost, která už sama (byť o dvou berlích) přichází ze svého nemocničního ústraní promlouvat k publiku na literárních a hudebních večerech.
Současně se J. E. Frič vrátil k psaní blogu, který byl už v minulých letech jeho vyjadřovací platformou. Vyšly mu tři knihy blogů Psáno na vodu palbou kulometnou (nakladatelství Dauphin), ale chuť k dalšímu psaní získával teprve zvolna. Dnes má na Facebooku přes 4800 přátel-čtenářů a čím dál častěji komentuje i politické dění a stav naší společnosti.
Kdo je J. E. Frič
Jaroslav Erik Frič (*1949 v Horní Libině u Šumperka) je známý undergroundové komunitě Čech a Moravy, ale i širší kulturní veřejnosti. Léta provozoval nakladatelství Votobia (od roku 1991) a Vetus Via (od roku 1993), vydával publikace Jakuba Demla, Josefa Floriana, Jiřího Kuběny a řady dalších autorů včetně jednoho ze svých nejbližších přátel Ivana Martina Jirouse.
Už od roku 1969 se ostatně věnoval strojopisnému opisování textů a pak s přáteli vydával samizdaty. Nejdřív v Ostravě, pak v Olomouci a Brně. Později od této (a taky vlastní autorské) knižní produkce přešel téměř výhradně do prostředí klubů a festivalů poezie a hudby (Napříč-Konec Léta, Potulný dělník, Uši a Vítr aj.).
Potulná akademie a další projekty
Ty organizoval, uváděl, vystupoval na nich se svými texty i s texty jiných, doprovázen Tomášem Vtípilem, Josefem Klíčem a různými dalšími kapelami. Záleželo mu na tom, aby mladým lidem nabídl takový rozměr kultury a vzdělání, s jakým se většinou ve svých životech míjeli (projekt Potulné akademie).
V roce 2002 založil občanské sdružení Proximus „pro podporu a integraci osob, náležejících k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“. Na tyto aktivity v roce 2006 navázala obecně prospěšná společnost Christiania.
Nechtěl se přizpůsobit
Vystudoval angličtinu, ruštinu, francouzštinu a italštinu na ostravské jazykovce a angličtinu a filozofii na univerzitách v Olomouci a Brně. Nechtěl se ale „přizpůsobit“ a vřadit do normalizačních poměrů, a proto absolvoval střední hotelovou školu a vydělával si po hospodách.
Na ty byl ostatně, jak vypráví, odkázán už jako chlapec. Neměl mu kdo uvařit, neboť jeho maminka byla nemocná a brzy zemřela. Zůstali tedy se sestrou sami s otcem, který je vedl přísně, s uplatněním tvrdých požadavků, jaké měl i sám na sebe.
Abychom se jako andělé nevznesli někam, kam ještě nepatříme
Autorka: Alena Blažejovská
Režie: Radim Nejedlý
Zvukový mistr: Lukáš Dolejší
Od mládí měl těžké zdravotní problémy. Dýchací potíže ho opakovaně přiváděly do sanatoria v Novém Smokovci i jiných lékařských zařízení. Bojoval s tím statečně. A bojuje dodnes. I když se přidaly další neduhy a nemoci. Jeho současná diagnóza zní „malnutrice u polymorbidního pacienta“.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
