Diptych
Příběh, či lépe svědectví o smrti, její nevyhnutelnosti, strachu z ní a smíření s ní, což je něco docela jiného, než rezignace. Ne náhodou jeho příběh připomíná ten Jobův. Až na to, že je skutečný. Neboli: Jestli není připraven on, tak kdo už?
Zdeněk je nesmírně optimistický, konstruktivní, vtipný. Napsal horor a píše román, vlastně autobiografický. Vedle postele má hromadu dobrodružných knih z mládí a úplně dole pod nimi mohutnou bifli sebraných Shakespearových spisů. Řekl mi, že chtěl na závěr číst významné knihy, ale nakonec se na to vykašlal a pustil se do svých kdysi oblíbených mládežnických knih, které ho baví. Točím s ním, dokud to jde, protože takové svědectví přece musí být slyšet. Jsou přesně dva týdny po Velikonocích. „Rád bych se dočkal pampelišek a řevu ptáků. Ale vymračovat si nechci,“ řekl mi dnes. Je extrémně dlouhá zima. Letos hustě sněžilo i na Velikonoce. Kluci chodili s barevnými fanglemi na pozadí jiskřivě bělostného sněhu.
Před čtyřmi lety jsem ho oddával s Markétou. A pak se mi postupně oba dva zasuli z kolonky kamarádů do kolonky známých. Než se před dvěma lety ozval, napsal zprávu a potkali jsme se na faře. Vypadal vesele a byl vtipný. Jako obvykle. Vyprávěl, že ho Markéta před nedávnem opustila a nějaký čas nato se mu udělalo zle a dověděl se, že má rakovinu tlustého střeva, začal se léčit, ztratil milovanou práci, s výhledem, že tuto nemoc nepřežije. Říkal, že je za ten čas strašně rád, protože má čas přemýšlet a psát, což vždycky chtěl, ale neměl na to čas. Až mnohem později přiznal, že byl v té době na dně, přes usměvavou tvář. Každopádně ho tato jobovka vrátila zpět k inenzivnějšímu duchovnímu životu. Během dalšího roku jsem ho dvakrát zpovídal. Pak se na ten poslední rok úplně odmlčel. Dokud nedošla další zpráva.
„Ahoj Honzo. Napadlo mě, ozvat se ti alespoň ze slušnosti. Ač je to překvapivé a lékaři s tím asi tak úplně nepočítali, pořád ještě žiju. Není to se mnou nic moc, na dlouhý život to nevypadá, ale jsem Bohu obrovsky vděčný za každý den. Teprve teď ho dokážu skutečně ocenit. Moje léčba už skončila, od října dostávám jen léky proti bolesti. Chci ti moc poděkovat za to, že jsi mi pomohl najít cestu zpět k Bohu a budu ti vděčný, pokud si na mě vzpomeneš ve své modlitbě. Přeju nejen požehnané Velikonoce, ale celý život. A neboj, nejsem životem zkrušen ani teď.“ „Ahoj Zdeňku, modlím se za tebe každý den při svých ranních „litaniích“:) A myslím už pár měsíců na to, že ti zavolám, abych zjistil, co s tebou je a taky proto, že mě napadlo, jestli bys nebyl ochoten něco o svém životě povědět na mikrofon. Rád bych o tobě natočil dokument. Protože tvůj život je nesmírně zajímavý, žiješ silný příběh a jsi schopen ho reflektovat a vyprávět. Dovolil bys mi to? Přijel bych sám.“ „Ahoj Honzo. Mně můj život nijak výjimečný nepřipadá, ale pokud si myslíš, že mám co říct a měl bych to říct, pak mi bude ctí. Rozhodně tě rád uvidím, takže klidně přijeď. Můžeš přijet kdykoliv, jsem pořád doma v Žarošicích. Pěkný den přeju a upozorňuju, že se budu stydět:)“
Jsou přesně dva týdny po Velikonocích a my se po roce zase vidíme. „Ne, není to nespravedlivé. Proč by mělo? Život je dar. To je jako bych dostal červený hrnek a chtěl modrý. Můj život byl šestatřicet let skvělý, dařilo se mi. Jen poslední dva roky se to sere. A to je docela dobrý poměr. Navíc nemusím řešit neduhy stáří nebo důchodové pojištění.“ Maminka, u které teď je, to ale nese o dost hůř. Před lety podobně pochovala manžela.
Setkali jsme se pak víckrát. Naposledy koncem června, v žarošickém kostele. „Ahoj Honzo, mám k tobě velkou prosbu. Vypadá to se mnou vachrlatě. Myslíš, že bys mě mohl pochovat, kdyby došlo na nejhorší?“ Bylo mi ctí.
Život je diptych, dvojdílný oltářní obraz zpodobňující život a smrt jako skutečnosti vzájemně propojené, kde život je podmíněn smrtí a smrt životem, a kde samotný účel obrazu, u něhož se denně odehrává svátostná proměna chleba v tělo a vína v krev, odkazuje člověka skrze život i smrt k Bohu.
Dokument Diptych získal I. cenu na festivalu Prix Bohemia Radio 2016.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
