Desky jsme s Lucií natáčeli každý zvlášť. Ty vztahy byly vyčpělé, vzpomíná David Koller

6. září 2021

Žije střídavě v Mikulově a v Praze. Hrál i se skupinou Chinaski, a když hrál s Pražským výběrem, zahrál si i s Frankem Zappou. Teď bubnuje i se synem, a když koncertuje, má připravené další písničky pro projekt QR kód. S Lucií kromě menších koncertů chystá i turné se symfonickým orchestrem. „Když jsme se s Lucií rozcházeli, hráli jsme 18 let. Za tak dlouhou dobu se všechno okouká, vztahy byly vyčpělé, desky jsme dokonce natáčeli každý zvlášť,“ přiznává bez obalu hudebník.

„Pak jsme se spolu dlouho nebavili. Po letech za námi přišel jeden manažer, nakonec jsme si domluvili schůzi u kulatého stolu u Michala Dvořáka a zjistili jsme, že ty důvody, které nás vedly k té ponorce, pominuly. Pak jsme jeli na šňůru a hodně nás to bavilo. Toto léto jezdíme s Lucií po malých venkovních akcích.“

Nechtěl jsem stát vepředu

Jak sám vnímá označení zpívající bubeník. Byl jím odjakživa? „Zpívající bubeník jsem vždycky trošku byl. Ale nikdy jsem se necítil, že si stoupnu dopředu a budu zpívat. Kdo by bubnoval?“ směje se Koller.

„Naposledy jsem seděl za bicími za Jankem Ledeckým. Pak za mnou přišel Radim Hladík, ať s ním začnu jezdit po školách a malých klubech. Potom přišli kluci z Lucie, kde odešel bubeník. A zrovna tam byla písnička, ve které jsem měl i zpívat. A já říkal: Já budu zpívat, když budeš zpívat i ty, Roberte (Robert Kodym). Tak nějak to začlo.“

Klavír, trumpeta, kytara, bicí

Hudbě se věnoval odmalička. „Můj první dětský hit jsem zpíval na návštěvách. Maminka vždycky řekla: Tak, Davídku, zazpívej! A já začal: Dominiku, niku, niku, ty seš sám jak poustevník… Rád jsem zpíval a od čtyř let jsem hrál od houslí přes klavír, trumpetu, kytaru až po bicí.“

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.