Desky jsme s Lucií natáčeli každý zvlášť. Ty vztahy byly vyčpělé, vzpomíná David Koller
Žije střídavě v Mikulově a v Praze. Hrál i se skupinou Chinaski, a když hrál s Pražským výběrem, zahrál si i s Frankem Zappou. Teď bubnuje i se synem, a když koncertuje, má připravené další písničky pro projekt QR kód. S Lucií kromě menších koncertů chystá i turné se symfonickým orchestrem. „Když jsme se s Lucií rozcházeli, hráli jsme 18 let. Za tak dlouhou dobu se všechno okouká, vztahy byly vyčpělé, desky jsme dokonce natáčeli každý zvlášť,“ přiznává bez obalu hudebník.
„Pak jsme se spolu dlouho nebavili. Po letech za námi přišel jeden manažer, nakonec jsme si domluvili schůzi u kulatého stolu u Michala Dvořáka a zjistili jsme, že ty důvody, které nás vedly k té ponorce, pominuly. Pak jsme jeli na šňůru a hodně nás to bavilo. Toto léto jezdíme s Lucií po malých venkovních akcích.“
Nechtěl jsem stát vepředu
Jak sám vnímá označení zpívající bubeník. Byl jím odjakživa? „Zpívající bubeník jsem vždycky trošku byl. Ale nikdy jsem se necítil, že si stoupnu dopředu a budu zpívat. Kdo by bubnoval?“ směje se Koller.
„Naposledy jsem seděl za bicími za Jankem Ledeckým. Pak za mnou přišel Radim Hladík, ať s ním začnu jezdit po školách a malých klubech. Potom přišli kluci z Lucie, kde odešel bubeník. A zrovna tam byla písnička, ve které jsem měl i zpívat. A já říkal: Já budu zpívat, když budeš zpívat i ty, Roberte (Robert Kodym). Tak nějak to začlo.“
Klavír, trumpeta, kytara, bicí
Hudbě se věnoval odmalička. „Můj první dětský hit jsem zpíval na návštěvách. Maminka vždycky řekla: Tak, Davídku, zazpívej! A já začal: Dominiku, niku, niku, ty seš sám jak poustevník… Rád jsem zpíval a od čtyř let jsem hrál od houslí přes klavír, trumpetu, kytaru až po bicí.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.