Demise

Také Miroslav Grégr postupoval logicky. Řekl, že dá hlavu na špalek, pokud se spuštění Temelína opozdí anebo prodraží, a hlavu na špalek také dal. Logicky ovšem postupují také odpůrci Temelína, kteří připomínají, že se ministr zaručil svou hlavou za něco, co nebylo splněno, a tudíž ho vybízejí, aby splnil, co slíbil, a z ministerstva odešel. Všichni zkrátka postupují logicky, a přesto je výsledkem absurdní politické divadlo, kdy člen vlády podává demisi, i když předem ví, že nebude přijata. Kdyby pan ministr chtěl dostát slovu, neptal by se, zda s tím premiér souhlasí a jednoduše by mu oznámil, že odchází, protože mu to velí jeho čest. Pokud naopak odejít nechtěl, frašku s předem ohlášenou a předem odmítnutou demisí si měl odpustit. Zářným dokladem, že slovo politika má u nás váhu, se Miroslav Grégr nestal. Spíše se opět potvrdilo, že k charakteristice politika u nás patří schopnost obratně se vylhat z prekérní situace.

A co je na příběhu s demisí-nedemisí ministra Grégra nejhorší, je fakt, že kdyby frajersky z ministerstva odešel, většího potlesku by se zřejmě nedočkal. Na jeho hlavu by se spíše snesla různá podezření a poťouchlosti. Lidí, kteří si dovedou představit politika jako kladného hrdinu, je u nás poskrovnu. Před nepočetným publikem pak politikům zřejmě nestojí za to, učinit noblesní gesto, nadřadit váhu daného slova nad pragmatické zřetele. Je to škoda. Miroslav Grégr mohl přispět k formování politické kultury a kdo ví - třeba by se jednou o něm hovořilo s větším respektem, než jaký mu zatím vynesl jeho "velký třesk".