Co (ne)víme o ovoci a zelenině

Které druhy zeleniny nám mohou pomoci s trávicími a onkologickými problémy a po kterém druhu ovoce se opravdu netloustne? Jak mění kvalitu ovoce postupující klimatická změna a bylo zdravější před 100 a více lety? Má smysl jíst ananas a pomeranče, které cestují přes půl zeměkoule a jak jako laici poznáme, že v bramborách, květáku a mrkvi nejsou pesticidy a herbicidy? A které druhy zeleniny jsou tu s námi historicky nejdéle?

Hrách a fazole, po nichž se hloupne

Na to, že sladké plody některých dřevin se dají jíst, přišli lidé už dávno - řadu odkazů najdeme jak ve staroindických spisech, tak v Bibli nebo v Koránu. Zajímavější je to ale s využíváním zeleniny. U ní lidem mnohem déle trvalo, než přišli na to, jak ji správně používat. Jednou z historicky nejdéle využívaných součástí jídelníčku je hrách. Objevil se v Evropě před dvěma tisící lety a z jeho pravlasti, střední Asie, jej přinesli Řekové a Římané. Nechával se plně dozrát a sklízel se až v plné zralosti, kdy je zrno žluté a tvrdé. 

Až kolem roku 1600 se začal konzumovat nezralý zelený hrášek. |foto:Profimedia

Další prastarou luštěninou jsou fazole, které se pěstovaly již před mnoha tisíci lety v Číně, Indii a Egyptě. V Evropě se nejprve moc neujaly. Řekové je považovali za jídlo nečisté a méněcenné, které prý dokonce způsobuje hloupnutí. Z Řecka se fazole dostaly do Říma a na Apeninském a pak i na Pyrenejském poloostrově zdomácněly. A v Evropě byla odpradávna populární také mrkev. Ta je tu s námi už přes dva tisíce let.

Posvátná cibule a česnek

Ještě staršími druhy zeleniny  jsou cibule a česnek. Ty byly velmi rozšířené už ve starověkém Egyptě a tamní vládci i lid si těchto plodin vážili a považovali je za posvátné. Víra v léčivou moc této zeleninové dvojice byla tak silná, že se udržela až do středověku.

Egypťané také používali cibuli a česnek jako lék proti moru a jiným nakažlivým chorobám|foto:Pixabay

Židé se naučili jíst česnek právě v Egyptě a pak se rozšířil do celé Evropy. Věřilo se, že má magické účinky a dodává sílu a odvahu. A ještě jeden druh zeleniny známe už ze starověkého Egypta: chřest. Ten se ale zpočátku moc neujal a v období antiky ho Řekové pěstovali spíše pro lékařské účely.

Zelí na trávení i kocovinu

Dalším starobylým druhem zeleniny je zelí. To bylo zřejmě  vyšlechtěno z brukve a jeho pěstování v Evropě se datuje kolem roku 1000 před naším letopočtem. Římané například jídávali kus syrového zelného listu před hostinou, neboť to prý pomáhalo lépe zvládat kocovinu. Ve středověku představovalo zelí podstatnou součást tehdejšího jídelníčku. A k němu různé druhy řepy  a tuřínů, které pak ale vytlačily brambory.

Zásluhu o rozšíření brambor v Čechách má řád irských Františkánů, kteří měli klášter blízko pražské Prašné brány. Ti ve velké klášterní zahradě vypěstovali první brambory v české půdě|foto:Fotobanka Pixabay

Brambory a Braniboři

Brambory přišly do Evropy poměrně pozdě, na starý kontinent je z Jižní Ameriky přivezli v polovině 16. století Španělé. Na území dnešního Peru a Bolívie je pěstovali již staří Inkové jako užitkovou rostlinu. V Evropě se ale nejdříve pěstovaly pouze jako okrasná květina, hlízy se ponechávaly v zemi. Název „ brambora" je mimochodem odvozen od označení pro Prusy - Braniboři či Braniborci. Právě oni se totiž na rozšíření brambor v Evropě významně podíleli. 

Junioři mezi zeleninami

Mezi mladší druhy zeleniny patří např. špenát - ten je v Evropě znám teprve 380 let. Původně byl pěstován v Íránu a do Evropy se dostal díky Arabům v době středověku. Červená řepa byla vyšlechtěna z plané přímořské listové řepy, která rostla v Evropě a Asii. Římané ji pěstovali spíše pro lékařské použití, až v 16. století se v Evropě začala pěstovat jako zelenina.

Víte, že olivy i ořechy patří mezi ovoce, rajče je bobule, meloun je zelenina a jahodník je jediná bylina, dávající ovocné plody? V Expedici uslyšíte specialistku na výživu PharmDr. Margit Slimákovou, doc. Ing. Josefa Suse z České zemědělské univerzity a právníka a ekonoma, který se stal sedlákem, aby pokračoval v rodinné tradici -  držitele několika ekologických ocenění Ericha Vodňanského.