Člověk, nejlepší přítel psa. Dokumentární sonda do jedné domácnosti s buldočicí
„Češi jsou největšími pejskaři v Evropě.“ Pátrání po tom, jak intenzivní může být vztah psa a člověka. Dovolují páníčci svým miláčkům spát s nimi v ložnici?
Naše Tonča je francouzská buldočka a žije s námi na pražských Vinohradech. Přeje si tak moc spát s námi v ložnici, že si to vymáhá štěkáním za dveřmi ložnice a protestními loužičkami. Můj manžel Petr je však zásadně proti! Co dělat, když máte doma fenu se separační úzkostí?
Nejčastější diagnóza
„Peti, ona už je zase za dveřma. No tak ať tam je, musí to vydržet. Já ji slyším, jak škrábe na dveře, ona je nešťastná. Tam bude asi zase louže. No ale o tom se bavíme každý večer, to je pořád dokola. Já vůbec nechápu, proč by měl být pes v ložnici. Nerozumím tomu.“
Svého manžela jsem prostě nepřesvědčila. Problém se začal stupňovat a začalo být zřejmé, že ho budeme muset řešit. Rozhodla jsem se tedy jít s Tončou za veterinářem a psím psychologem Alexandrem Skácelem. Dle něj je právě separační úzkost nejčastější diagnóza u psů. Já vím, Tonča mě miluje a je na mě fixovaná. Naše vzájemná fixace však vede k přílišné závislosti jedné na druhé a to je ten problém.
Pes je jako dítě. A voják
„Pes je jako dítě a jako voják. To je pro mě na stejné rovině. Těm nevysvětlujeme nic. Jestliže velitel ve válce řekne: Běž a zastřel ho! tak ten podřízený ho zastřelí a pak může diskutovat, pokud ten velitel bude ochotný. Takže vy ráno vyjdete z pokoje, opatrně kdyby tam byla moč nebo stolice. Pokud tam ona nebude, tak ji najdete, přivede ji k tomu a důrazně řeknete: Tončo, zlobim se na tebe, to si dělat neměla. A teď to podstatný, co na ni jako trest bude fungovat. Budete na ni s manželem uražení. Minimální doba je 6 hodin. Ve vašem případě bych chtěl 24.“
A tak začalo peklo. Musela jsem svou Tonču kárat za protestní kálení a její roztomilý čumáček ignorovat. Musela jsem na ni být přísná. Bylo to jedno velké divadlo, které mi vůbec nešlo a trýznilo mě. Pořád jsem si uvědomovala, že je to jen bezbranné zvíře, které je na mě závislé. Vědomí toho, že jsem strůjce této závislosti mi nedávalo spát (a to doslova).
Tak to je psycho
„Vlastně je to daleko náročnější, než jsem si myslela. Tonča mě teď hledá. Tady tím mručením si vyžaduje pozornost. Já se prostě strašně snažím, ale jestli to bude trvat tři, čtyři měsíce, jak říkal doktor, tak to je psycho.“
Vzpomínala jsem na to, co mi veterinář říkal během našeho terapeutického sezení. Znělo mi to v hlavě jako ozvěna: „Co se týče Vás, tak by bylo dobré na sobě máknout. To může být holotropní dýchání, konstalace, najmou si kouče, x metod přes Facebook, možná bojové sporty, můžete zkusit box, prostě něco, co vám zvýší sebevědomí.“
Uzavřeli jsme sázku
Začala jsem nad vším pochybovat. A nejvíce nad tím, zda je nutné, aby moje fenka měla přísný řád. Není to jen zažitý stereotyp? Většina literatury, která se věnuje psímu chování o jasném a pevném režimu nepochybuje. Ale já ano.
A tak jsem se tvrdohlavě rozhodla jít svou cestou a uzavřela jsem s manželem Petrem sázku. Jakou? To si poslechněte v mém dokumentu Člověk, nejlepší přítel psa.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
