Chtěl bych být v roce 1933 a zažít otevření Barrandova, říká filmový historik Pavel Jiras
V mládí hrál tenis, obletoval děvčata, zajímalo ho jen koupaliště v rodném Rakovníku. Tehdy snil o tom, že bude pilotem letadla. I díky babičce léčitelce, která mu jako dítěti zachránila život, se nakonec stal filmovým historikem.
V jeho rodném Rakovníku bylo ochotnické divadlo i opera. O jejich kvalitě svědčí i to, že sem dodnes jezdí i herec Zdeněk Štěpánek. Pavel Jiras si s ním nejednou zahrál, možná i proto se do divadla sám zamiloval.
Osudové setkání s Trnkou
Část života prožil Pavel Jirsa v Divadle za branou, které bylo bohužel zrušeno. Vykládal uhlí a pomeranče z vagonů. Potom se náhodou setkal s Jiřím Trnkou a jeho přáteli výtvarníky. „Naučili mě vkusu a citlivosti a také vidět a chápat,“ říká.
Vystudoval novinařinu a stal se tiskovým mluvčím ve filmových ateliérech na Barrandově. Postupně začal dělat výstavy o filmové historii a osobnostech kinematografie. „Zjistil jsem, že fotografie je zastavený čas,“ vzpomíná.
Návrat do minulosti
Podle Trnkovy rady začal dělat to, co lidi chtěli vidět. Představil Oldřicha Nového, Vlastu Buriana a další herecké velikány, a to i v knižní podobě. A do které doby by se chtěl přenést, kdyby to bylo možné? „Chtěl bych být u otevření Barrandova v roce 1933, kdy se dva snílci, bratři Havlové rozhodli, že postaví v Praze světový filmový ateliér.“
