Cesta k půlmaratonu: Příběh dvou dobrovolníků, kteří se nechali sledovat na své cestě za snem

Slzy jsou průvodním znakem extrémních závodů, jako je půlmaraton. Českobudějovický Mattoni ½ maraton doprovázejí slzy štěstí, bolesti, radosti a vyčerpání.

Poprvé jsem při závodě v roce 2015 brečela na startu. Z reproduktorů se ozýval tlukot srdce a tónů Vltavy z opusu Má vlast. Podruhé jsem brečela na 17. km, kdy mi v šeru cizí holčička podala ruku a řekla, že jsem nejlepší. Potřetí těsně před cílem bolestí. A počtvrté v cíli. Byla jsem šťastná.

Zrod reality show

Pocity, které jsem zažívala já v minulém roce, jsem v letošním závodě chtěla zprostředkovat dalším lidem. Z nápadu na první rozhlasovou reality show vznikl monumentální projekt s týmem dvanácti dobrovolníků-běžců, odborníků a spolupracovníků. Zrodil se Návod na půlmaraton.

Týden po týdnu jsem sledovala jak se čtyři ženy a tři muži věkem mezi 45 a 50 lety, váhově mezi 50 a 120 kg učí běhat. Hubnou, radují se, učí se zvládat neúspěch, řeší zdravotní problémy. Zajímalo mě, co jejich nápadu říkají jejich rodiny, jak se jim daří zvládat práci a tvrdý několikaměsíční trénink.

Slzy a husí kůže

Výjimečné byly příběhy všech sedmi hrdinů. Pro rozhlasový dokument jsem vybrala dva z nich. Oba to nakonec dokázali. Na čase nezáleželo. V cíli plakali štěstím oni i jejich přátelé a kamarádi. A já jsem měla husí kůži.