Česká policie: Za války jednou nohou v hrobě, druhou v kriminále. A po válce vymazání z historie

Pražští policisté se za okupace dostali mezi dva mlýnské kameny. I když ještě před několika měsíci byli cvičeni k obraně vlasti, nově spadali pod nacistické vedení.

S šibeničním humorem mezi dvěma ohni

Za sebemenší chybu je čekal tvrdý trest nacistů. Za sebemenší aktivnější formu plnění rozkazů okupantů se ale po porážce nacismu mohli ocitnout jako kolaboranti před národním soudem.

Nikdo z nich nikdy nevěděl, jestli se ze služby vrátí v pořádku domů. S hořkostí tehdy o sobě sami policisté říkali, že jsou stále „jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále“.

Nikdo si již dnes nedovede představit, jak jsme žili. Na jedné straně nekompromisní nacisté, na straně druhé někteří Češi, kteří se na nás často dívali jako na kolaboranty. Ačkoliv měli mnozí z nich často více másla na hlavě. Především teď myslím na některé dělníky ve zbrojovkách a dalších pro vedení války důležitých podnicích, kteří se například na Kladně za zvýšené příděly jídla, cigaret a alkoholu mohli pracovitostí přetrhnout.

bývalý policista Jan Kubalík

Bránit... A sloužit

V pátek 20. května 1938 večer museli i novopečení policisté, často jen v polobotkách, na hranice. Spolu s armádou a pohraničními jednotkami Stráže obrany státu (SOS) tam měli čelit avizovanému útoku hitlerovského Německa.

Ani ne rok potom 15. března 1939 obsadilo gestapo budovu pražského policejního ředitelství. Nacisté tu začali zavádět okupační pořádky a vytrhávat policii z mocenského vlivu policejního prezidenta a jeho podřízených, kterým nedůvěřovali.

Pražští policisté si to navíc u nacistů „rozlili“ ještě v roce 1939. Byli prý pasivní při manifestacích 28. října a při pohřbu zastřeleného vysokoškoláka Jana Opletala 15. listopadu 1939. Nacisty k zuřivosti dánělo i to, jak česká policie rozehnala výtržnosti kolaborujících „vlajkařů“.

Pomáhat s uniformou i bez

Protože policisté měli kvalitní vojenský výcvik z předmnichovské armádě, počítaly s nimi plány všech odbojových proudů. Díky svým počtům a svému rozmístění byli dokonce nejdůležitější uniformovanou ozbrojenou složkou v Praze.

Po celém městě v rámci šesti policejních úseků bylo rozmístěno 46 policejních revírů v průměrném obsazení 60-80 mužů. Plus speciální složky: motorizovaný pohotovostní oddíl, 5 oddílů jízdní policie, vězeňské oddělení policejního ředitelství, motorizované dopravní oddělení, oddíl pro zjišťování dopravních nehod, policejní hudba, policejní důstojnická škola nebo oddíl říční policie.

Přísahám a slibuji na svou čest a svědomí, že Československé republice budu vždy věren a její vlády poslušen, že budu veškery zákony zachovávati, všechny své služební povinnosti podle platných zákonů a nařízení vykonávati pilně, svědomitě a nestranně, úředního tajemství neprozradím, příkazů svých představených budu poslušen a ve všem svém jednání jen prospěchu státu a zájmu služby budu dbáti.

Přísaha praporu nových státních policistů (1938)

Komunistům se nehodili do obrazu

Zapojení policie do odbojových plánů probíhalo ve dvou liniích. První tendence reprezentovala snahu použít policii v povstání jako celku pod centralizovaným velením. To se podařilo vojenským odbojových skupinám Alex a Bartoš. Po válce ale to komunistická historiografie komentovala se značnou hysterií jako projev reakčních intrik buržoazie.

Druhá tendence představovala snahu jednotlivých dílčích odbojových skupin využít jednotlivců nebo skupin a jednotek policie pro odbojové účely. Například odbojovou skupinu Blaník policisté sami založili. Tato druhá tendence se hodila pro ilegální činnost. A taky komunistům, kteří se snažili policii infiltrovat a rozložit s výhledem plánů na poválečné vybudování „své“ SNB.