„Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života.“ Jiří Krampol vzpomínal na Miloslava Šimka
Odešel Jiří Krampol. V březnu 2020 byl na Dvojce k nedožitým 80. narozeninám Miroslava Šimka. Ve speciálu Dalibora Gondíka, protkaném společnými scénkami obou komiků, vzpomínal, jak to všechno začalo. „Slávek mě viděl ve Viole,“ popisoval Krampol. „Pozval mě na oplátku do Semaforu. Atmosféra se mi líbila, a tak jsem Šimkovi nosil dárky a požádal ho o angažmá,“ vtipkoval. Proč se jejich cesty nakonec rozešly? Čím ho Šimek inspiroval? A jak to bylo s Luďkem Sobotou?
„Jednou se na mě byl Slávek Šimek podívat ve Viole, kde jsem četl takový životopis. Líbilo se mu to, a tak mě pozval do pořadu Nezavěšujte, prosím, volá Semafor,“ vzpomínal Jiří Krampol na svého kamaráda a kolegu.
„Atmosféra se mi líbila, a tak jsem Šimkovi nosil drobné dárky a požádal o angažmá. Zkusili jsme psát povídky, scénky a pak hry. Dařilo se a bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života,“ svěřoval se moderátorovi Ranní Dvojky Daliboru Gondíkovi
Nesnášel prohry
Šimkova povaha se prý projevovala při společných tenisových duelech. „On hrál o kousek líp. On se tomu věnoval a nesnášel prohry. V ničem. Od něj jsem se naučil dotahovat věci do konce. Byl opravdu vůdčí typ a dělal to výborně,“ ujišťoval Krampol.
Oba milovali legraci. Šimek prý po Krampolovi vždycky chtěl, aby zdůrazňoval třídní rozdíl, který mezi nimi údajně panoval. A to konkrétně slovy:
„Zatímco Šimek vyrůstal v luxusní čtvrti na Hanspaulce, kde v přepychové vile si v prosluněném dětském pokoji hrál s drahými mechanickými hračkami, malý pohublý, smutný a podvyživený Jirka bloumal bez cíle po Žižkově a za sebou na kšandě tahal kastrol s pískem. A když si chtěl hrát, tak ho tatínek strčil do truhlíku, dal mu briketu a řekl: Tumáš zmetku, hraj si chvíli na horníka.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
