Aura se nevymyslí! Podle Kateřiny Kněžíkové se pěveckou osobností musíte narodit
Začínala v Národním divadle jako jedna z nejmladších sólistek. Na jevišti prý neumí jet na půl plynu. Přesto si po představení kritiky nečte. Připadá jí totiž, že popisují jinou operu.
Rozdíl v tom, jestli zpívá na velké scéně, nebo někde v malé vísce, nedělá. „Lidé si zaplatili a jsou natěšení. A mně samotné by to ublížilo, kdybych jela na půl plynu.“
Rozdíl v tom, jestli zpívá doma, nebo za hranicemi ale je. „V zahraničí se pracuje na jednom titulu a celý tým je tam jen pro vás. Máte postavené originální jeviště a všechno je připravené. Tohle já tady neznám.“
Fluidum musí spadnout z nebe
Každá pěvecká osobnost si takový přístup jistě právem zaslouží. Osobností se ale podle Kateřiny Kněžíkové člověk už musí narodit. „Můžete se spoustu věcí naučit. Ale když tam není ta aura nebo fluidum, tak to člověk nevymyslí.“ Kněžíková si ale uvědomuje, že je taky třeba mít „štěstí na dirigenty“.
„Dirigent vám odkryje pohled na věc a vy můžete objevovat nová zákoutí partitury,“ vysvětluje. „Jsou ale i dirigenti, kteří jsou pro mě lidsky nečitelní. Já potřebuju člověka, který přede mnou stojí, znát i po lidské stránce.“ Nemá ráda dirigenty přesvědčené o své nadřazenosti. „Jsou to takoví studení čumáci.“
Zpěváci: každý je jiný
Pro každý operní dům by mělo být důležité, jakého pěvce pozvou a ne jakou operu bude zpívat. „Každý pěvec cítí tu roli jinak a zpívá ji jinak. To by si české publikum, intendanti a ředitelé divadel měli uvědomit.“
V poslední době se taky hodně chodí na režiséry. Když nejde proti libretu a hudbě, nemá s tím Kateřina Kněžíková problém. „Problém vidím v tom, když je i klasická režie hloupá a vymýšlí si kýčovité věci. Logika je nadřazená.“
Kritika kritiků
Sopranistka prý zřídka čte kritiky na svá vystoupení. „Někdy mám pocit, že kritici byli na jiné opeře, než jaká se zpívala. Umí ocenit, ale mám pocit, že ta zahraniční se píše jinak. V té naší se napíše, co tam diváci mohli vidět a pak se ve dvou větách shrne, jaký pěvec udělal nebo neudělal dojem. A to je málo. Někdy mám pocit, jakoby tomu nerozuměli.“
Dětství bez zmrzliny
Hudba k ní prý přišla sama. Jako malá hrála na klavír. O opeře neměla ponětí. „Byla jsem totálně nepopsaný list.“ Ve 12 začala se zpěvem a od paní učitelky zpěvu dostala nahrávky ruské operní divy Jeleny Obrazcovové. „Pak jsem se ocitla v hledišti a zírala jsem.“
Od 15 se připravovala na konzervatoř. „Život se mi totálně změnil. Nemohla jsem si třeba dát zmrzlinu. Přijala jsem to ale, protože jsem to tak chtěla.“ Už ve 23 letech přišla Kateřina Kněžíková do Národního divadla.
Jaké bylo její životní představení? Jak se dokáže starat o rodinu? Jak často se doma potkává s manželem a světoznámým basbyrytonistou Adamem Plachetkou? Více uslyšíte v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
