„Amatér je šťastnější, protože si to užívá,“ říká klavírní virtuoz Ivan Klánský

14. duben 2016
Ivan Klánský

Ve svém oboru dosáhl met, o kterých mnozí jen marně sní. Jako sólista nebo člen Guarneri tria křižuje klavírní virtuóz Ivan Klánský svět a už léta vyprodává nejprestižnější koncertní sály. Když hraje, necítí se ale vždycky šťastný. Lépe řečeno, má to trochu složitější.

„Amatér je šťastnější, protože si to užívá. Jak jde člověk do hloubky té profese, tak by chtěl být ještě lepší. Se znalostí rostou i nároky,“ pokyvuje hlavou a dodává, že ke štěstí mu nestačí jen spokojenost s odvedeným výkonem. „Štěstí je, když slyším od někoho z publika, že mu moje hra udělala radost. To dává smysl pro to, abychom to umění dělali.“

Téma ho zaujalo a pokračuje: „Občas člověk má tenhle pocit a nezáleží na tom, jestli objektivně to byl ten nejlepší koncert. Já můžu mít dobrý pocit a nemusí to tak být u posluchačů. A naopak. V hudbě to zkrátka není měřitelné,“ snaží se vysvětlit.

Schválně, jestli uhodnete, jakou známou skladbu Ivan Klánský zahrál.

Učení nebylo mučení

Když byl Ivan Klánský klukem, bylo jasné, že má talent. Říkalo se, že tehdy cvičil jen hodinu denně. Ale bylo to jinak. „Trávil jsem u klavíru déle, ale hrál jsem to, co jsem neměl: improvizoval jsem si. Když pak šlo na škole do tuhého, tak to vzrostlo třeba na osm hodin.“

Sám je dnes úspěšným pedagogem a v otázce, jestli je lepší talent nebo píle, má jasno. „Když je žák talentovaný a líný, tak je možnost, že časem zmoudří. Na druhou stranu pílí se dá hodně dohnat, ale je tam strop, přes který to nejde,“ rozvažuje nahlas a dává k dobru své vlastní tři základní body pro úspěšnost v umění: „Velký talent, dobrý pedagog a píle.“

Asijští dříči

Umění se pořád posouvá dál a dál a je to tak i v hudbě. „My jsme vystaveni obrovskému konkurenčnímu tlaku interpretů z východní Asie, kteří mají tu obrovskou píli danou geneticky. Oni pozvedli tu technickou úroveň tak vysoko, že dnes už nestačí hrát krásně a s technickými chybami, což ještě bylo možné před 30 lety. Dnes to musí být oboje,“ ujišťuje.

Fryderyk Chopin na portrétu Marie Wodzyńske v roce 1835

Ale i asijští umělci to mají těžké. „Jednak je jich mnoho a jednak posluchač vyžaduje kromě technické dokonalosti i oduševnělost a sdělnost. A tu ne všichni mají.“

Božský Fryderyk

Chopin je skladatelem, se kterým Ivan Klánský strávil spoustu let a je mu blízký. „Dá se říct, že je mým životním souputníkem a není dne, abych ho nějakým způsobem u sebe neměl. Většina klavíristů ho má ráda, zejména pokud ho nemusí hrát sami. Protože je to příliš těžké, takže je lepší to poslouchat nebo učit,“ usmívá se potutelně Ivan Klánský.

Ivan Klánský a Martina Kociánová

Dokázali asijští hudebníci okopírovat i evropskou duši? Jaké jsou vztahy mezi hudebníky? Existuje mezi nimi řevnivost? Více uslyšíte v Archivu pořadů.