Abych na pódiu explodoval, hledám stav nula. Proto chodím po horách, říká uznávaný hobojista Vilém Veverka

„Možná bych neřekl, že mě to inspiruje, ale obohacuje. A to je určitá forma ticha a samoty, kterou zažívám v horách. Určitá forma neklidu jako motoru je žádoucí, ale chcete-li na pódiu explodovat, tak musíte mít někde ten stav nuly. A to jsou pro mě hory.“

Dnes jsou pro něj spojené s focením. Prý jde o potřebu kontrapunktu, který je důležitý v jakékoli práci. „Aby se z toho nestala rutina. A v případě něčeho, co nazýváme uměním, je to konec. Když mluvím sám za sebe, měl bych pocit, že mám méně co říct na pódiu.“

Koncerty i vernisáže

„K hudbě mě přivedla máma a k horám a fotografování otec,“ vysvětluje hobojista. „Já se nesrovnávám s Josefem Sudkem. Prostě cítím potřebu v horách fotografovat a snažím se to dělat maximalisticky.“ Svoje fotky z hor i vystavuje.

Veverka tvrdí, že cokoli začnete dělat a cítíte v tom něco hlubšího, bez vývoje to nebude to pravé. „Takže se snažím hory poznávat systematicky. Dřív jsem měl sen, že vylezu na K2. Ale když se mi to nepovede, dá se s tím žít. Podstatná je cesta. Je to pro mě součástí života a jeho naplnění.“

Málo známý génius

Veverka teď pokřtil nové CD se šesti sonátami význačného barokního skladatele Jana Dismase Zelenky. „Jsme malá země a takových velikánů jsme tady zase neměli,“ vysvětluje význam umělce, kterého srovnávají s Bachem. „Moje ambice je, aby jeho jméno bylo frekventovanější.“

„Mě neuráží, když si ho někdo pustí doma a bude u toho krájet cibuli na guláš. I v tom je jeho genialita. Nepotřebujete na poslech ticho a tmu. Ta hudba si vás zkrátka najde.“ Nahrávku točil s Berlínskou filharmonií s ambicí, aby se stala vzorem. „Aby to byla ta referenční nahrávka, která i za 30 let bude platit.“

Martina Kociánová a Vilém Veverka|foto: Adam Kebrt