942. schůzka: František Josef Karel z rodu habsbursko-lotrinského. Povolání: z Boží vůle císař rakouský (plus dalších 40 titulů). Míra: 169 cm. Váha: 70 kg

V Evropě ho jen o pár let předčili francouzský král Ludvík XIV., a lichtenštejnský kníže Jan II. Za tu dlouhou dobu, více než dvě třetiny století, se proměnil svět, Evropa, rakousko–uherská monarchie i České království, Markrabství moravské, jakož i zbytek Vévodství slezského, jimž všem (kromě dalších zemí) císař vládl. Po celou tu dobu zůstával víceméně stejný. Emoce, ty spíše předstíral, žádná hnutí mysli ani dojmy jím necloumaly. V dlouhé éře jeho panování nelze najít výbuchy velkých vášní či mocné afekty, leda tak skromné a pokoutní citové úlety… či zakyslou poznámku mrzouta.

„Všechny opravdové bolesti a smutky, a že jich bylo,“ píše Petr Hora–Hořejš ve svých knižních Toulkách českou minulostí – „vždyť přišel o bratra, o maličkou dcerku, o jediného syna, a jak se vbrzku dozvíme, o milovanou ženu; a také války prohrával a ztrácel krásné země – on však všechny ty rány a tragédie jako by v sobě uměl zmrazit. Podobně zmrazil – lépe řečeno vysušil osobní sklony, tužby i choutky. Požitkářství vládců velkých říší svou vůlí a kázní omezil na minimum. To, že vypadal na trůně neživotně jako panák, že žil a pracoval jako pilný magistrátní úředník, bolet nikoho nemuselo, kdyby byl panovník věděl, kam se svou říší míří, čeho chce dosáhnout. Leč on s pohledem obráceným do minulosti nikdy nechtěl víc než pozastavit vtíravou budoucnost. Ale na to bylo pozdě. A tak císař jak nějaký voják v minovém poli neúnavně kličkoval devatenáctým stoletím a ještě i začátkem 20. století mezi výzvami i hrozbami nacionalismu, demokracie, moderního občanství tak dlouho, až jedna z velkého množství těch min náhle explodovala a způsobila strašnou katastrofu.“

My jsme však na pouti našimi dějinami tak daleko nepokročili, stále se nalézáme v druhé polovině 19. století, a nyní máme vskutku jedinečnou příležitost, abychom si našeho rekordního císaře (a krále, markrabího, jakož i vévodu, což jsou tituly, týkající se našich historických zemí) pořádně prohlédli. Tak tedy: František Josef I. byl vždy řádně „adjustován“, tedy náležitě upraven, vzorně a do detailu vyšvihnut. Co dělal císař, to taky po každém požadoval. Arcivévodové před něj povinně předstupovali ve slavnostní uniformě, ministři ve fraku a černé kravatě, adjustaci považoval od komorníků i od osobního lékaře.

Na formality byl zkrátka ras. Navenek byl císař adjustován dokonale. Navenek. Pod uniformou to už příliš slavné nebylo. Měl sice prádla dost, ovšem mohl ho mít desetkrát tolik, jenomže (jak už dobře víme) on nosil zapraná tílka a prádlo látané, spravované, přešívané, zkracované či barvené, jenom aby se něco neunošeného předčasně nevyhodilo. Navenek se ovšem prezentoval jako voják bez jakékoli vady. Nejrůznějších uniforem měl ve své šatníku 58. Civil odmítal, nikdo ho v občanském oděvu neviděl. (Tvrdil, že v něm vypadá jako hejsek.) Civil na sebe bral jenom když byl na dovolené, například v Cap Martinu na Riviéře. Kromě fraku a smokingu měl už jenom šedý cestovní oblek, nějaký ten redingot, převlečník a kožich. Ono mu to stejně v té uniformě seklo nejvíc. Byl štíhlý, měl lehký krok, uniforma mu slušela, uměl skvěle břinkat ostruhami na botách, sražením podpatků a vypnutím těla oznamoval, že slyšení u něj je u konce.

A s tím slyšením (neboli s audiencí) to byl hotový rituál, který se nesměl měnit. Ostatně existovalo několik druhů audience. Při tom nejvyšším přijetí a slyšení se mu představovali cizí státníci a diplomaté. Takové audience prosluly náramnou obřadností a velkolepostí, zvláště pak u doprovodných hostin. O stupínek níž to ale uvolněnější nebylo. Totéž v bleděmodrém. Tyhlety "speciální" audience se pořádaly kupříkladu pro zvané hosty, dejme tomu pro nějakou parlamentní delegaci. Dvě třetiny audience padly na jídlo. Nikdo nesměl panovníka z vlastní vůle oslovit první, natož promluvit s třetí osobou. No a protože císař nevedl hovory s více osobami najednou, bývala tato přijetí trapně škrobená a formální. A jdeme ještě trochu dolů… Tam nás čekají audience obligátní. Byly dobré k propůjčování úřadů, řádů a vyznamenání. Jinak upjatost – dle předchozího vzoru.Císař ale mohl přijímat i obyčejné smrtelníky. Audience všeobecné byly nejrozšířenější kategorií, jedinou skulinkou, kterou se mohl (alespoň teoreticky) dostat k císaři kdokoli. Tato setkání byla pravidelná. Konala se (pokud mocnář pobýval ve Vídni) v pravidelných termínech dvakrát týdně – v pondělí a ve čtvrtek, od 10 do 13 hodin. Císař někdy přijal i kolem stovky osob za den. V průběhu života absolvoval přes 100 000 audiencí. Ze svých privátních prostředků uděloval prosebníkům v souvislosti s audiencemi (ovšem nikoli osobně) asi 60 000 zlatých měsíčně. Podle těchto čísel to na první pohled vypadá, že se k císaři mohl dostat každý, kdo chtěl, a leckdo neodešel s prázdnou, ale ono to bylo přece jenom složitější, o čemž nás opět informuje Petr Hora–Hořejš:

„Podání, ve kterém uchazeč o audienci konkretizoval předmět své žádosti, mohl odevzdat osobně v císařské kanceláři, nebo je poslat poštou – nevyplaceně, ale doporučeně. Kancelář fungovala jako hustý filtr. K císaři se dostal jen ten, kdo měl naději na příznivé vyřízení své věci. Ti šťastnější se dostavili v určený den (s hodinovým předstihem) do přijímací kanceláře, odkud putovali do předsálí audienční místnosti – to sloužilo jako čekárna. Důstojníci a úředníci měli předepsanou galauniformu, civilní osoby frak a cylindr, dámy černé nebo tmavé šaty s drobným šperkem. Chudí měšťané a venkované přistupovali k císaři v obyčejném občanském oděvu, eventuálně v lidovém kroji. K vlastnímu přijetí, které se muselo vejít do pěti minut, posílal žadatele křídelní pobočník, a na vše dohlížel ceremoniář. Jakmile se otevřely dveře audienčního sálu, musel žadatel vyseknout cestou tři prohlubující se poklony a zastavit se několik kroků před mocnářem. Při loučení a od-chodu byly požadovány dvě poklony, při nichž Jeho císařskou Milostí propuštěná strana šněrovala audienční síní pozpátku. Záda, notabene jejich nižší pokračování, se nesmělo mocnáři ukázat.“

Císař konal audience vestoje, vybaven podklady ležícími na oválném stole a seznamem osob, které si pedanticky (červenou tužkou) odfajfkovával. Jedinci, jejichž slyšení právě začalo, se na císařské pokynutí uklonili, oslovili panovníka Vaše Veličenstvo, představili se a dle svých schopností co možná nejstručněji vysvětlili podstatu problému. Císař nejčastěji záležitost jen vyslechl, a s poukazem na to, že si dá předložit příslušná akta, že dá věc prověřit a vyšetřit, mírným pokynem audienci ukončil. Což učinil tím, že se buďto otočil k oknu, nebo sklonil hlavu, či scvakl podpatky – to záleželo na tom, koho měl před sebou. Každé jeho gesto, každý jeho čin a zřejmě i každá myšlenka byly předem formalizovány. Bylo přece nutné, aby se odlišoval od běžného společenského standardu. A tak měl pro všechny situace, do nichž se mohl dostat, nacvičeny grify. Tu majestátní, tu obřadné, jindy katolicky pokorné, vždy ale přiměřené jedinečnosti role.

Existoval i „císařský způsob chůze“ – elegantně… a pomalu! – a „císařský postoj“ – „vojenský pozor!“… a pohov! – jakož „císařské pokynutí hlavou“ – „mírné pokývání“, to byl souhlas; „hlubší úklona hlavy“ – děkuji – bylo toho dost – odchod! „Jemné zakašlání“? Znamenalo: o tom se mnou nemluvte! Změňte téma! „Scvaknutí podpatků?“ To už jsme probrali: Audience skončila!

Načež, jak jsme si také už řekli, se přijatá osoba pokusila vycouvat zpátky do předsálí. A jelikož tenkrát ještě nebyl vynalezen parkovací asistent, který má dnes skoro každé auto, tak to nezřídka končilo karambolem do nábytku nebo do dveří. Panovník měl hovořit co nejméně, aby císařské slovo nebylo devalvováno. I situační reakce byly normalizovány. Proslulým a často posmívaným se stal „císařský idiom“, používaný na závěr jakékoli návštěvy – na výstavě, u vojenské jednotky, při slavnostním otevření mostu v Praze, kdekoli: „Bylo to velice pěkné… Děkuji vám… Velice mne těšilo.“

Císař ovšem nebyl jenom suchar, suchopár a morous. Hledáme na něm i nějakou tu pozitivní hodnotu. Nebo… aspoň její odlesk.

Čím se císař vyznamenával? Byl příkladně zdvořilý. Něco bylo dílem jeho dokonale zvládnuté etikety – třeba jeho gentlemanské chování k ženám. To nemělo chybu. On před nimi vystupoval vždycky jako sice nesmělý, ale zato velkorysý rytíř. Absolutních hodnot dosahovalo jeho kavalírství vůči dvěma dámám. Tou první byla dozajista císařovna Sissi. A tou druhou… tam je to těžší… snad některá z jeho milenek. Z nich zaujímala nejpevnější postavení jistá paní Kateřina. Příjmení Schrattová, profesí herečka. Císařovně Alžbětě umožňoval její manžel ty nejnákladnější ztřeštěnosti, a stejně tak se choval později i ke své intimní přítelkyni Kateřině Schrattové.

A mocnářovy kontakty s kolegy, tedy panovníky? Tady se neubránil jistému pokrytectví, ba licoměrnosti. Ona se mu tahleta zdvořilost jaksi zajídala. Nemohl ji strávit. Ruskému carovi kupříkladu nemohl přijít na jméno kvůli zradě v krymské válce; přesto ho v dopisech oslovoval: „Můj velmi milovaný bratře a dobrý příteli.“ Pruského císaře Viléma II. znal od dětství. Těžce nesl jeho nordickou povýšenost; přesto jej (z politických důvodů) oslovoval: „Přátelsky milovaný bratře a příteli.“ Své úředníky i ministry vyhazoval vždy písemně; v osobním styku se do poslední chvíle tvářil, že se nic neděje a že je s podřízeným spokojen. Jakýmkoli dalším kontaktům s propuštěnými se vyhýbal. "Já nic, já muzikant," tak tuto metodu volil, když podepisoval rozsudky smrti, když vyhlašoval výjimečné stavy a podobně. Jinak se však snažil, aby svými přístupy nebo reakcemi druhým neubližoval nebo je nepřiváděl do rozpaků.

Charakteristická je historka z roku 1878, kdy Rakousko–Uhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu. „Tehdy se k diplomatickým jednáním dostavila delegace z Balkánu a zúčastnila se mimo jiné obvyklé slavnostní hostiny. Když na její závěr přinesla obsluha pozlacené misky s parfémovanou vodou a s plovoucím kvítkem, aby si hodující mohli po jídle omýt ruce, vysoký bosenský hodnostář po císařově boku chtěl projevit vstřícnost. Misku vzal a rozmáchlým přípitkovým gestem obsah obrátil do sebe. Kavalír císař (byť to byl jinak suchar) div nevyprskl smíchy. Pozdvihl misku a solidárně vodu na omytí vypil taky.“

Už od svých dětských let císař rád chodil na hony. Miloval je (stejně jako vojenské přehlídky). Byla to (podle něj) pro panovníka jediná vhodná zábava. Jinou vyhraněnou radost, ba vášeň, neměl. On na lovu odpočíval. Relaxoval… řekli bychom dnes. Pochopitelně, že si při této příležitosti nemohl obléknout nic jiného než předem dané součástky výstroje – šedou kamizolu, zelenou vestu, krátké kožené kalhoty, vlněné podkolenky, šedý plstěný klobouk, na který patřila kamzičí štětka nebo tetřeví tatrč. Obutí? Podle počasí – buď vysoké holínky, nebo raději kožené goiserky s okovanými podrážkami.

Mezi lesníky ožíval, jedině tam si dovolil odložit svou masku a dopřával si přepych přirozenosti. S gustem s nimi jedl špek, uzené se zelím, popíjel slivovici. S ostatními lovci potřeboval splynout, vypadat jako oni. Když ho komorník přiměl pořídit si nové koženky, musel mu prý je nejprve trochu promastit a „onosit“, aby v nich císař nevypadal jako lovecký elév. A platil pro něj (a tím pádem pro veškeré účastníky honu) ještě jeden nepřekročitelný zákon. „Myslivec musí mít nahá kolena.“ On sám jej dodržoval, a to až do vysokého věku (i když ho už trápilo revma). Nemohl vidět, když si někdo kvůli zimě vzal ke krátkým koženkám spodky. To se otočil a uraženě odešel.

Jako teenager lovil drobnou zvěř, zajíce a kachny, ve starším věku už jenom vysokou, hlavně jeleny, k tomu sem tam tetřeva, a s obzvláštní chutí kolil divočáky. „Na svině mi nechoď!“ Říkal švagrovi. Nejraději ale šlapal do hor. Nikoli jako turista, nýbrž jako lovec kamzíků. Ovšem za svou vůbec nejcennější trofej považoval obrovského ruského medvěda, kterého při návštěvě u cara Alexandra II. skolil jednou ranou na vzdálenost osmdesáti kroků.

Jednohlavňovou nebo dvouhlavňovou lancasterku si nosil sám, osobní myslivec měl pro něj připravenou záložní pušku. V mládí měl rád šoulačky. František Josef šoulal a lovil, a to zpravidla hned za ranního rozbřesku; později vyrážel odpoledne, aby mu rozbřesk zbyl na milované úřadování, které bylo ještě větším koníčkem než šoulačka. Pravidelně se vydával na lov za letních pobytů v Ischlu nebo v uherském Gödöllö, kam každoročně na několik týdnů zajížděl. Když to šlo, zmizel na pár týdnů v některém ze svých loveckých zámečků. Vždy lovil čestně, s mírou, odsuzoval masové vraždění, které tak vzrušovalo jeho synovce Františka Ferdinanda d´Este. Poslední túru do hor na lov kamzíků podnik v jedenaosmdesáti letech. Za život složil údajně na 55 000 kusů. V průměru 850 ročně.

Císař František Josef I. měl železné zdraví. Poprvé vážněji onemocněl v 77 letech – dostal zánět průdušek. Od té doby začal poněkud omezovat své aktivity. Jinak – až do vysokého stáří – zdravý jako řípa. Jeho kondice, hlavně pohyblivost a výdrž, byla obdivuhodná. S výjimkou kouření (které ale nijak nepřeháněl) neměl žádné zlozvyky. Trpěl občas bronchitidami, zejména v zimním období, kdy se habsburské residence stěží a jen v některých traktech vytápěly. Do vyhřátých místností se procházelo přes promrzlé komnaty a chodby. Jinak míval občas zažívací potíže, nejčastěji překyselení žaludku, které jeho lékař léčil vývarem z cibule nebo pitnou kúrou – císař byl nucen pít šťávu ze syrových brambor. I když měl horečky, tak předstíral zdravého, a jenom nerad se nechal vyšetřovat. Po smrti svého osobního lékaře doktora Hermanna Widerhoffera ho nahradil populární vídeňský lékař dr. Josef Kerzl. Po několik desetiletí se každé ráno objevil ve fraku a s bílou kravatou, vyměnili spolu pár vět a zase odešel. Občas mohl svého pacienta prohlédnout doslova jen klíčovou dírkou od dveří pracovny. V roce 1900 – to měl císař sedmdesát let – vyšla v novinách tato zpráva: „Císař František Josef váží 70 kilogramů. Anglická královna Viktorie 95 kilogramů. Carlos Portugalský 92 kilogramy. A rumunská královna Carmen Sylva – 82 kilogramy."

Rakousko–uherský císař byl o maličko menší jeho manželka, císařovna Alžběta. Měřil 169 centimetrů, zatímco Sissi 172 centimetry. Ve stáří zhubl – před válkou (tou první světovou arci) vážil 62 kilogramy. Dbal na to, aby ho poddaní vnímali pořád stejného. Jako ikonu. A on se opravdu ve svých čtyřiceti už dost podobal Františku Josefovi osmdesátiletému. Jeho krátce ostříhané vlasy, fakticky světlé a trochu nazrzlé, časem notně prořídly; co však řídnutí nepostihlo, to byly jeho mohutné licousy, splývající s knírem. Jejich úkolem bylo zahalit (aspoň částečně) spodní půlku obličeje, příliš malou a měkkou bradu, jakož i habsburský ret, v jeho případě ne moc výrazný, nicméně nehezký. Licousy si na přání Sissi oholil jen jednou – ve dvaatřiceti letech… prý aby vypadal mladší a veselejší. Když se pak viděl, tak se to víckrát neopakovalo. Jeho „císařský knír“ se stal na několik desetiletí celorakouskou módou. Franz Josef maličko šilhal, ale to na žádném z jeho portrétů objevit nelze. I s jeho malou hlavou si malíři (na rozdíl od fotografů) dokázali poradit. Ale ať se člověk podívá na kterýkoli panovníkův portrét, vždycky vyvolává trochu respektu… a svou zvláštní strnulostí jakoby připomínal sfingu. Od nástupu na trůn v osmnácti letech až do konce svých dní, když zemřel jako šestaosmdesátiletý. Dva roky před zánikem monarchie. Jeho monarchie.