930. schůzka: Což nebudu ušetřen ničeho?

„V prvních letech manželství se korunní princ Rudolf snažil najít ke své mladé ženě cestu a vytvořit s ní dobře fungující vztahy,“ uvádí autor 9. dílu Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš. „Jenomže Štěpánčiny obzory zůstaly trvale vymezeny touhou po vnější okázalosti, pohodlí a reprezentaci. Byla dámou, čekající na povznesení k císařskému trůnu. Sny a vize svého manžela považovala stejně jako císař František Josef za zbytečné létání v oblacích.“

Portrét korunního prince Rudolfa z roku 1885|foto:Shutterstock

Ve svém okolí Rudolf žádný nedostatek žen nepociťoval. Dával si trošku větší pozor než předtím; pod svícnem však zůstávala tma. Poslední léta jeho života ho provázela životem „mladá tanečnice v domácnosti“. To byla tak říkajíc oficiální profese Mizzi Casparové; jinak se jejímu povolání říkalo metresa. Princ ji často navštěvoval; dělala mu doprovod po vídeňských lokálech, hledal u ní zapomenutí a rozptýlení. Stále víc se cítil být k ní připoután. Jak už víme, Mizzi o všem informovala svoji kuplířku Wolfovou, která i ty nejintimnější zprávy z Rudolfova soukromí prodávala policii. Když bylo princi kolem třiceti let – v létě roku 1888 – navrhl ve slabé chvilce Mizzi, aby se společně zastřelili v Husarském chrámu u Mödlingu. „Doprovoď mě!“ Mizzi odmítla. Pochopitelně zděšena. A samozřejmě vše hlásila. Tato zneklidňující zpráva se dostala až k policejnímu presidentu baronu Krausovi. A nic. (Později se policie se odvolávala na to, že neměla právní důvod k zásahu.) Císař a otec v jedné osobě se o tom nic nedověděl. Rudolf se s Mizzi stýkal dál. Že ho udala… že ho udávala… to nevěděl. V té době však jeho trénovaný zrak zaostřil ve svém zorném poli jinou půvabnou ženu. Vlastně spíš dívku. Ta byla mnohem naivnější – a povolnější.

Bylo to 12. dubna roku 1888, když sedmnáctiletá baronesa Mary Vetserová uviděla prince poprvé (a zblízka) na dostizích. Mary byla opravdu rozkošná dívenka s dokonalou postavou a mandlovýma očima. Narodila se baronce Heleně Vetserové, která byla stejně krásná jako Mary a pocházela z bohaté bankéřské rodiny. Tatík Albín Vetsera (o 22 let starší než jeho manželka) byl velvyslancem v Lisabonu a v Petrohradě. Mary byla brunetka s nevysokou, ale plně vyvinutou postavou, ohrnutým nosíkem, smyslnými rty a olivovou pletí, zděděnou po řeckých a tureckých předcích z matčiny strany. Rudolfovi se musela nutně líbit, právě takovému typu dívek a žen dával přednost. Byl to ideál snědé, trochu exotické krásy. Taková byla i její maminka. Před svou dcerou měla náskok jedenácti let. Právě před tolika lety ji Rudolf svedl. Její dcerce Mary bylo tehdy šest let. Právě k ní bychom se nyní měli vrátit. Bylo řečeno, že si Rudolfa všimla. Ono povšimnutí mělo další vývoj. „Onoho odpoledne se zrodila vášeň,“ napsalo si do deníčku ono děvčátko. A to spolu nepromluvili ani slovo, jenom se viděli. Hlavně se ale zaregistrovali. „Její chování se změnilo,“ konstatoval Maryin domácí učitel francouzštiny. „Hovořila o něm s velikým nadšením. Doufal jsem však, že ji to přejde.“

Nepřešlo. I když během dalšího půl roku se nedělo vůbec nic. Žádné setkání, žádný kontakt. Což platilo až do 5. listopadu 1888. Na všechno, co je čekalo, co se mezi nimi odehrálo, jim zbývala lhůta necelých tří měsíců. Osmdesát sedm dní.

Celé léto onoho roku 1888 strávila Mary Vetserová s rodiči na cestách po Anglii, Francii a Německu. Nic z jejího vzplanutí nepohaslo. Nemohla se dočkat. Po návratu se odvážila napsat své platonické lásce dopis, v němž se vyznala. Rudolf ji 5. listopadu pozdě večer přijal v hofburských komnatách. Zařídila to neteř císařovny, hraběnka Larischová. „Brzy ji zase přiveď!“ poprosil princ svou nevlastní sestřenici. A Mary si zapsala do svého deníku: „Byl přesně tak božský, jak jsem si ho představovala!“ A následovaly schůzky, jedna za druhou. Kočí Bratfisch, jinak mlčenlivý muž, který Mary k Rudolfovi vozil, později spočítal, že Mary, ať už samotnou nebo s princem, vezl nejmíň dvacetkrát.

„Kdybych mu mohla dát svůj život, s radostí bych tak učinila, protože mi na životě nezáleží. Oba jsme ztratili hlavu,“ tento poznatek svěřila Mary své učitelce klavíru. „Teď si patříme tělem i duší.“ V kalendáři si zatrhla 13. leden 1889 červeně. „Ach, Agnes, snad jsem neměla dnes nikam chodit,“ povzdechla si před svou komornou. „Ale jsem osudu vděčná. Teď už nepatřím sama sobě, nýbrž pouze jemu. Od nynějška musím učinit vše, co ode mne žádá.“ To je všechno, co je o tehdejší schůzce známo. Žádná z indicií jednoznačný smysl nedává. Specialisté na tragédii (která se brzy nato měla odehrát) předkládají tři vysvětlení:

První: Onoho dne mezi Mary a Rudolfem došlo poprvé k intimnímu styku.
Jenže: čekal by zkušený lovec žen Rudolf přes dvě měsíce… byl by tak šetrný a ohleduplný? Vždyť to děvče bylo od počátku rozhodnuté dát mu cokoli!
Za druhé: Mary zjistila (nebo oznámila), že je s princem v jiném stavu.
O těhotenství baronesy se sice hodně spekulovalo, žádný důkaz ale neexistuje. A nepřinesla jej (fakticky také nemohly přinést) ani novodobá exhumace jejích ostatků.
Třetí hypotéza – zdá se, že nejpravděpodobnější: Došlo k osudovému rozhodnutí o společném konci.

Dva dny po onom klíčovém setkání koupila Mary své lásce zlaté cigaretové pouzdro, do něhož dala vyrýt nápis: „13. leden. Díky osudu!“ Při projížďce Prátrem ho Rudolfovi předala. 18. ledna sepsala a zamkla do kazety svou poslední vůli. 28. ledna odjeli milenci do Mayerlingu.

Ještě deset měsíců před svou smrtí napsal Rudolf tu a tam milý dopis své manželce. V jednom z nich stálo: „Myslím, že jednu noc bychom spolu mohli v Abbazii spát; hodilo by se to, protože kvůli zpovědi a přijímání se stejně jde brzy spát a bylo by moc hezké zase se jednou pomazlit se v posteli… Tvůj vroucně Tě milující Coco.“

Některá hypokrostika jsou fakt děsná… V téže době však už Coco (tedy Rudolf) uvažoval o rozvodu. A Štěpánka neohlášena spěchala před Vánocemi 1888 k císaři, což ovšem bylo chování, které František Josef za normálních okolností netrpěl ani členům rodiny. Navrhla, aby byl Rudolf vyslán „na cestu kolem světa, která by ho odtrhla od jeho současného náročného způsobu života.“ Žárlivá manželka Štěpánka neměla ovšem na mysli Rudolfovo blaho, byla vedena čirou nenávistí ke své nové sokyni Mary Vetserové. Císař ji poslal pryč. A věnoval se dál svým spisům.

„Nejsi hoden být mým následníkem!“ Tuto větu pronesl císař v prudké hádce se svým synem. Korunní princ (pravděpodobně) napsal dopis papeži Lvu XIII., ve kterém ho žádal, aby podpořil jeho plány na rozvod. Papež to psaní poslal císaři s poznámkou, že na odloučení jeho syna od Štěpánky není ani pomyšlení. František Josef považoval tento úmysl přímo za útok na podstatu říše, a Rudolfa si předvolal k rozhovoru, při kterém se křičelo. Při jiném přijetí císař svého syna před shromážděnou společností ošklivě potupil, dokonce neopětoval synův pozdrav, a Rudolf utekl ze sálu. „Císař mě veřejně urazil. Od této chvíle jsou všechny svazky mezi námi zpřetrhány. Od této chvíle jsem volný!“

28. ledna 1889. V kalendáři je neděle.
Rudolf odjíždí do Mayerlingu, což je objekt nedaleko města Allandu v okrese bádenském. Na lovecký zámek ho přestavěl tři roky předtím korunní princ Rudolf. Právě do něj onu neděli odjíždí. Hraběnka Larischová vyzvedne Mary Vetserovou s tím, že pojedou na nákupy. Podaří se jí to, i když její matka se už velice bojí a chce dceru ukrýt před princem v některém klášteře. Do Mayerlingu zve Rudolf dva své dobré přátelé, švagra Filipa, a hraběte Hoyose. Večer stráví s Mizzi Casparovou v domě, který jí koupil za horentní sumu 60 000 zlatých. Hodně pil šampaňské, při rozloučení (ve tři hodiny v noci) jí udělal křížek na čelo.

Pondělí, následující den. Má datum 28. ledna 1889.
Korunní princ píše první dopisy na rozloučenou. Bylo jich víc – adresoval je manželce, sestře Marii Valerii, Mizzi, baronu Hirschovi (svému věřiteli a mecenáši). Otec mu nestál za jedinou řádku.

„Milá Štěpánko!“ Dopis ženě se jako jediný zachoval v originále. „Jsi zbavena mé přítomnosti a trápení. Buď šťastna po svém. A buď hodná na tu chudinku malou, která je to jediné, co po mně zůstane.“ A následuje ještě vzkaz, aby odevzdala jeho poslední pozdravy několika lidem, kteří v jeho životě hráli nějakou roli. „Odcházím klidně v ústrety smrti, neboť pouze ona může zachránit mé dobré jméno. Srdečně Tě objímám, Tvůj milující Rudolf.“ Rudolfovo rozhodnutí evidentně nebylo náhlým hnutím mysli. Byl rozhodnut a připraven, což všechny fantazie o cizím zavinění vylučuje.

Mezitím hraběnka Larischová odjela s Mary Vetserovou na vídeňský Uhelný trh, kde ji na chvíli opustila, aby vyrovnala nějaký účet. Když se vrátila ke kočáru, Mary byla pryč. Zbyl po ní jenom lístek. Baronesa jí na něm krátce sdělila svůj úmysl vzít si život. Údajně se něm stálo: „Už nemůžu žít. Dneska mám náskok. Než mě dohoníš, budu už v Dunaji.“ Mary přesedla do drožky Josefa Bratfische, Rudolfova kočího, a ten s ní zamířil nikoli k Dunaji, ale do Mayerlingu. Když drožka s Mary dorazí k výletní restauraci Roter Stadl, přijede sem zanedlouho jiná drožka, kočírovaná samotným Rudolfem. Ten si přisedne k Mary. Celou dobu policie korunního prince sleduje, ale když zjistí, že míří na svůj lovecký zámeček, upouští od dalšího dozoru a vrací se do Vídně. „Než vyjel na poslední cestu," uvádí Petr Hora–Hořejš ve svých Toulkách "udělal Rudolf malou zajížďku a stavil se na pár minut doma. Protivní komorná ho ale k malé Alžbětě nepustila, protože právě seděla na trůně. U princezny, které už táhlo na šestý rok, to musel ke svému žalu přece respektovat.“ Drožka jela do Mayerlingu schválně oklikou, a tak dorazila k zámečku pozdě odpoledne. Už se stmívalo.

Úterý 29. ledna 1889.
Do Mayerlingu přijíždějí pozvaní hosté. Rudolf vítá svého švagra, a hraběte Hoyose v županu. Posnídá s nimi, ale na hon s nimi nejde, omlouvá se, ať jdou raději sami, chce celý den psát, a hlavně: je silně nastydlý. Navečer proběhne Rudolfova večeře s Hoyosem; poté, co si oba zakouří, princ se omluví, že si jde léčit svoji rýmu. „Princ byl hovorný, měl mírnou, přívětivou náladu.“ A Hoyos odejde do svého apartmánu. Nikdo z hostí nemá ani potuchy, že v zámečku kromě Rudolfa, kočího Bratfische a sluhy Loschka je ještě jedna osoba – Mary Vetserová. Nachází se v ložnici a v princově pracovně.

Noc z úterý 29. ledna na středu 30. ledna 1889.
Co se v Mayerlingu přihodilo, o tom existuje jenom jedno svědectví, které toho však moc neprozradilo. „Slyšel jsem je celou noc. Rudolf hovořil s Vetserovou velmi vážným tónem. Rozumět jsem jim nemohl,“ vypověděl sluha Johann Loschek o tom, co vnímal přes zeď během svého přerývaného spánku. Během té noci pozvali oba milenci naposledy Bratfische, aby jim zazpíval a zahvízdal – kočí uměl hvízdat různé melodie přímo mistrně. (Vlaštovčí pozdrav musel opakovat třikrát.) Byl poslední, kdo ty dva viděl živé. Ti se zavřeli v ložnici, kde usedli k psaní. Předsmrtný Rudolfův dopis matce Alžbětě se nezachoval, ale byla v něm (prý) jedna podstatná věta: „Já dobře vím, že jsem nebyl hoden být otcovým synem!“ I Mary psala – své matce, a také sestře Hanně – té asi nejotevřeněji: „Odcházíme, oba blaženi, do nejistoty onoho světa. Vzpomeňte si někdy na mě, buďte šťastni a berte se jen z lásky. Já jsem to učinit nemohla, a protože jsem se nedokázala lásce ubránit, odcházím s ním. Tvá Mary. P. S.: Neplač pro mne, jdu tam v míru. Žij blaze!“

30. ledna 1889, středa, brzy ráno – něco po šesté hodině… anebo snad o půl sedmé.
Z pokoje vychází oblečený Rudolf. Jako by celou noc nespal. Loschkovi říká, aby připravil snídani, Bratfischovi dává pokyn, ať zapřáhne. Komorník vychází, když vtom se ozvaly dva výstřely. Vyděšen přiběhl zpátky. Dveře ložnice byly zavřené. Kladivem je rozbita výplň dveří. Co přítomní spatří, je hrozné. On a ona leží oblečeni vedle sebe na posteli. První úřední zpráva světu sdělovala, že korunní princ nečekaně zemřel „am Herzschlag“ – tedy na infarkt. Císařská rodina však ještě nějakou dobu žila v domnění, že Mary otrávila cyankálim Rudolfa a pak i sebe. Oboje bylo od počátku neudržitelné, a proto byla příčina smrti upravena „na sebevraždu v náhlém pominutí smyslů.“

Díky tomu mohl mít Rudolf církevní pohřeb (sebevrah neměl nárok na vysvěcenou hřbitovní půdu). Mary Vetserová byla potají odvezena do Heiligenkreuzu, a tam byla za rozbřesku beze svědků zahrabána v koutu sebevrahů. V Mayeringu měla být jenom jedna mrtvola. Nadále se předstíralo, že žádná Mary Vetserová v souvislosti s následníkem trůnu neexistovala. Zůstalo mimo myslitelné síly členu domu habsburského (včetně císaře) připustit fakt, že Rudolf byl vrah. Až teprve poté podal dvorní lékař dr. Hermann Widerhofer zprávu císaři o skutečném stavu věcí. Mary byla střelena do levého spánku – jako pravačka by se sotva dokázala střelit zleva. Kromě věty již uvedené (jež se však vztahuje k více tragédiím v císařově životě) se tradují dva výroky, bezpečně pronesené v souvislosti s Rudolfem: „Zemřel jako krejčí.“ Nikoli ovšem „nedůstojně jako nějaký živnostník,“ ale jako „maloměšťák, který všecko zbabral.“ Korunního prince doprovázelo na jeho poslední cestě 120 000 Vídeňanů. Katafalk viděla sotva jedna pětina z nich. Na pohřbu chyběla Rudolfova matka Alžběta i sestra Valerie. Otec František Josef doprovodil syna až do kapucínské hrobky. Plakal, na rozloučenou políbil rakev, a zoufale pronesl: „Jak mám dál žít?"“