909. schůzka: Obyčejná voda

Průzračnou vodu a slunce a vzduch
přec neudělila příroda nemnohým jen,
přesto já přicházím k tomu, co dala všem,
a o to pokorně prosím.

Římský básník Ovidius psal sice básně krásné, leč trošku složité. Namísto jednoduché věty, že příroda nás všechny obdarovala průzračnou vodou a sluncem a vzduchem konstatuje, že všechny tyhle báječné věci přec udělila nemnohým jen. Všechny čtyři živly půvabně ilustruje středověká rytina. Člověk (v pozoruhodné podobě jakéhosi žongléra v krkolomné pozici) balancuje na dvou koulích – jelikož jedna vratce spočívá na Zemi a druhé plave na Vodě – je zřejmé, že se malíř takto nenásilně snažil znázornit, jak jsou ty dva živly důležité. V rukou pak artista svírá Vzduch a Oheň. Když se v době starého Říma měl jeden stát podrobit druhému (samozřejmě, že zcela „dobrovolně“), schoval se ten diktát do věty: „Aquam terramque petere.“ Tedy že na místě bylo žádat „vodu a zemi“. V tomto pořadí – samotná země figurovala na druhém místě.

Již od počátků historie lidského rodu je tedy zřejmé, jaké důležitosti tato komodita, tedy voda, těšila. Ale abychom neodbočovali, nebo by se nám mohlo stát, že zabloudíme, což by se v této spletité historii mohlo podařit raz dva. Takže zpátky k pramenům… doslova i přeneseně… a hodně daleko, přinejmenším do roku 1642. Do války (ještě se jí neříkalo třicetiletá, protože se nevědělo, jak dlouho potrvá, zatím to byla prostě válka dlouhá), se vložili (nikoli poprvé a nikoli naposled) hosté ze severu. Všechny armády se živily samy, zásobovaly se tak, že pečlivě drancovaly území, na kterém se zrovna ocitly, a každému bylo srdečně jedno, jestli šlo o zdroje domácí, spojenecké nebo nepřátelské. Zrovna v tom roce dvaačtyřicátém ve století sedmnáctém si to namířili žoldáci švédsky mluvící od Svídnice, u které pár týdnů předtím slavně zvítězili nad císařskými, směrem do Slezska a na Moravu. Jako první město obsadili Opavu a jedna tlupa zároveň postupovala širokým údolím od Hlucholaz na Mikulovice. Přenocovali a druhého dne dorazili do města Frývaldova, jak se jmenoval Jeseník až do roku 1947.

Městečko nebylo veliké, ale ve válce je dobrá jakákoli kořist, a tak se Švédové rozdělili pěkně po skupinách, prohledávali domy, rabovali, všechno, nač přišli, brali. Nezapomněli ani na dům frývaldovského měšťana Priessnitze. Ten zrovna nebyl doma, pracoval se ženou a synem, byli na poli za městem. Doma zůstala jen dcera ve věku dospívajícího děvčete. Taky válečná kořist. Vojáci ji táhli s sebou a s nakradeným lupem do hor.
Kopce v Jeseníkách dají zabrat, a tak se ta jednotka pod kopcem zastavila, aby se vojáci napili. Ten pramen měl vodu vyhlášené chuti, dočista křišťálovou. Lze si představit tatínka Priessnitze, jakou bolest měl, a ještě větší vztek. Lupiče zastihl, když odpočívali, a i když poměr sil byl na první pohled nerovný, pustil se do nich. Nemohl skončit jinak než zle a dcera se na to musela dívat. Čistou vodu ze studánku zabarvila červeň jeho krve. Po nějaké době tu postavili (snad potomci nešťastného otce) na památku malý pomníček. Vytéká z ní pramen. Priessnitzův pramen. Tak se mu říká. Dodnes.

To se tedy stalo ve věku sedmnáctém. O století později se jeden z jeho pravnuků Priessnitzů přidal k několik frývaldovským měšťanům, kteří si vyhlídli dosud neobydlenou stráň jménem Gräfenberk. Kdoví, proč se tak jmenovala – Hraběcí vrch. Pan Priessnitz a ještě další z Frývaldova si na ní postavili dřevěné chalupy. Těch stavení bylo na stráni osmnáct. Priessnitzova měla stát ze všech nejvýš. Léta Páně 1753 se tu narodil nejstarší syn, ten jak bylo zvykem zdědil hospodářství. Bylo mu dáno jméno Jan František. A za čtyřicet šest let nato zde spatřilo světlo světa nejmladší, šesté z dětí onoho Františka Jana. Pokřtěn byl jako Vincenc.

Dny ve Frývaldově i na Gräfenberku plynuly bez větších vln. Byly sváteční i všední a dobré i zlé. Jednoho dne však proběhlo hotové pozdvižení. „Ten nejmladší od Priessnitzů, Vincek! Co s ním je?“ „Ale… na cestě leží… a dočista nic snad nedýchá! Jak to vypadalo, tak kluk jel s koňským povozem, ale koně už nebyly vidět, nejspíš se splašili, chlapec sletěl a vůz ho přejel přes hrudník.“ „Je po něm?“ „Není. Dovezli ho domů živého; žebra má však polámané jako stébla slámy.“ Felčar přikázal matce Priessnitzové, aby dávala chlapci teplé obklady z koření (měla je svařit ve víně), „ale jenom v červeném, matko!“ Mělo to zabrat, ale kluk namísto úlevy cítil hroznou bolest. Prosil mámu, ať mu to obkládání nedává, že to nevydrží, ale marná věc, doktor to nařídil.

Chlapec nakonec matku uprosil, ať namočí plátno ve džberu do studené vody. Bolest ustoupila za chvilku. Když dostal pacient další studený obklad, usnul. „Léčil se několik týdnů,“ píše o Vincencovi spisovatel Miloš Kočka ve své knize Prameny živé vody. „Žádné léky s latinskými názvy, žádné masti a mazání, jenom obklady a studená voda. Frývaldovští z toho byli v úžasu. Vždyť ho našli jako hotového mrzáka, a on se zčistajasna zotavuje. Pravda, cosi se už proslechlo o lékaři ze Svídnice… Hahn se jmenoval, říkali mu vodní doktor… ten taky léčil vodou, ale že by voda křísila napůl lazara?“

Obyčejná voda. Studená ještě k tomu. Proč se ten šestnáctiletý kluk vzepřel příkazu zkušeného ranhojiče? Že by kvůli tomu, že to tak hrozně bolelo? Nebo ho to tak jenom napadlo? Že by se dostal k učeném Hahnově spisku O síle a působení čerstvé vody na tělo člověka zvláště nemocného, tak to se věru přepokládat nedá. Do triviální školy ve Frývaldově se ostatně dostal jenom zřídka. Trochu se naučil číst a počítat, s psaním to bylo horší. Tak proč ho napadlo léčit se studenou vodou? Že by si vzpomněl na setkání se zraněnou srnou? V Lázních Jeseníku dávají tu historku dodnes k lepšímu a taky ve sebraných spisech z městské kroniky je o ní zmínka. „Vincenc byl malý, ještě menší než ho přejel vůz, ale nikdy na to nezapomněl. Šel s kravami na pastvu u lesa. Sluníčko hřálo, dostal žízeň, tak si zašel k prameni. Napil se, ale zůstal tam, kde byl, říkal si, třeba zahlídnu zvěř, když se půjde taky napít. Najednou slyšel, jak zapraskaly větvičky. Srna. Něco se mu na ní nezdálo. Nešla lehce jako srny běhávají, její krok byl těžký, kulhala, vlastně se belhala. Nohy měla v pořádku, ale na boku jí zela velká červená rána. Dopajdala ke studánce, napila se trochu, stála tam, jakoby nevěděla, jestli má zůstat, v očích měla váhání… a potom si sedla tak, že se ránu namočila do vody. A ležela. Chvilku tak ležela, ta chladivá voda jí nejspíš dělala dobře. Potom vstala a odešla.“

„Kluk se za ní díval a přemýšlel o tom, co viděl. Další dny hnal krávy na stejné místo. Čekal u pramene den, dva, několik dní. Uměl čekat a zvíře nikdy nevyrušil. Srna přicházela skoro pravidelně, a s koupáním se to pokaždé opakovalo. Voda jí dělala dobře, její krok byl každý den lehčí, zranění se hojilo.“

A další případ – ten se taky udál před tím těžkým úrazem.
„Sváželo se dřevo. Chlapec Vincek sice na kácení ani na nakládání nestačil, takže mu zbylo osekávat větve a taky svážel dříví na sáních. A tehdy se to stalo. Jedna sanice narazila na příkrém svahu na skálu, která nenápadně vyčnívala, a oprať, kterou měl kluk omotanou kolem ruky, mu utáhla prst tak silně, že ho málem rozdrtila. Bolest hrozná, prst krvácel. U potoka ponořil ruku do vody. Bolest v ledové vodě se zmírnila. Už nebyla nesnesitelná. Doma si ruku namáčel do vědra s čerstvou studenou vodou, ovazoval si ji vlhkým zábalem. Rána se brzy zahojila.“

A ještě jedna příhoda, o které se mezi lidmi hodně povídalo a byla i písemně zaznamenaná: „U souseda sloužilo děvečka. Na podzim si začala naříkat na bolesti v noze. Zvětšovaly se tak, že o Vánocích sotva chodila. Přemáhala se – na doktora z města nebylo pomyšlení. Ale ve vedlejší chalupě se přece uzdravil mladý Priessnitz, a byl na tom hůř než ona. Když za ním přišla, nejprve nechtěl, přece nemůže léčit člověka. Pak souhlasil. Prohlédl nemocnou nohu, přinesl džber studené vody a tou vodou nohu omýval. Pak ji ovázal vlhkým zábalem a vyměňoval ho. Když roztál sníh, bylo děvče v pořádku. Lidé ji zastavovali, ptali se jí, chtěli slyšet přímo od ní, kdože ji vyléčil, tak jim říkala podle pravdy, že žádný doktor, ale Vincek Priessnitz, od sousedů, to on ji zbavil bolesti. Čím? Vodou, lidičky, obyčejnou studenou vodou. Do smrti mu to nezapomene.“

Priessnitzova chalupa v Gräfenberku začala mít návštěvníků víc kdy předtím. Buďto jim onemocnělo dobytče, nebo měli nemocné dítě, každopádně postávali přede dveřmi, až se mladý hospodář vrátí z pole a podívá se na to. Bylo jich čím dál tím víc. Tak jim za stodolou postavil lavici, aby nemuseli při tom čekání stát. Čekárnu měl… ordinaci vlastně taky. Vincenc se mohl pustit do léčení. Omýval rány a nemocná místa studenou vodou. Balil do zábalů. Radil, jak se dál léčit. Na nic nikdy a na nikoho nespěchal, působil už svým klidem a jistotou, a ten klid a ta jistota se přenášely na pacienty. Dostal nápad omývat nemocná místa houbou, která dobře drží vodu. Na trhu si několik takových hub pořídil a dobře udělal. Začali mu říkat houbový doktor. Tedy pokud to už předtím pro ně nebyl vodní doktor.

Vodní doktor

Dřevěný dům na gräfenberské louce Priessnitz strhl a začal stavět novou budovu. Široko daleko první zděný. „V době Vincence Priessnitze se stavělo rychle,“ praví se v románu Miloše Kočky Prameny živé vody. „Než rozkvetla stará třešeň pod priessnitzovskou chalupou na Gräfenberku, byla původní dřevěná stavba stržená a Vincenc kopal se svými pomocníky základy pro nový dům. A když listí bříz zezlátlo a listí buků zčervenalo, stěhovali se Priessnitzovi do nového domu. Do prvního zděného domu na Gräfenberku. A když Vincenc poprvé napustil vodu do velkých necek ve zvláštní místnosti, zůstal stát jako u vytržení – naslouchal tomu kouzelnému zvuku, melodii, kterou měl tak rád venku, u potůčků a malých vodopádů, a teď ji slyšel u sebe, doma!“

Každý si všiml zbrusu nového letopočtu nad vchodem: „Léta Páně 1822.“ V tomto roce vznikl první vodoléčebný ústav na světě. Jednoduchý, prostý, primitivní (řekli bychom dnes), ale hlavně: byl první.

Jenomže blbost… najmě úřední blbost… je veličina nesmrtelná a nesmírně vitální. „Pozval jsem si vás, pane písaři Wagnere, abyste mi řekl, co víte o Vincenci Priessnitzovi. Znáte ho přece.“ „Znám, pane starosto. Charakterní, seriózní člověk.“ „O to nejde. Chci vědět, jak léčí. Na Gräfenberk chodí nemocní, budí to pozornost, někteří tvrdí, že vyléčil očarovanou houbou. Já vím… je to nesmysl… ale slyšel jsem, že nechává lidi v posteli zpotit se a pak je noří do studené vody, vždyť je tím může zabít! A my máme malér na krku!“

„Ještě se tak nestalo, pane starosto. Naopak – uzdravil tak už dost lidí. Všichni se cítí výborně a jsou mu za to vděčni.“ „Pak… je to zázrak!“ „Zázrak to není. Nová léčebná metoda, to ano. Nechá nemocného zpotit, pak ho – ale jenom na okamžik! – zchladí studenou koupelí, aby se tělo neprostudilo. Ví přesně koho a na jak dlouho.“ „No… když si představím, že bych zpocený vlezl do studené vody… Brrr.“ „Jenom napoprvé – je to spíš takový podvědomý strach. Zkusil jsem to sám na sobě“– „no, a jak vám bylo?“ „Báječně. Po těle se mi rozlilo příjemné teplo a takový… ano, pocit vnitřní radosti! Pacienti, jak si jenom trochu zvyknou, se na studenou vodu těší.“ „A co léky – podává?“ „Ne. Chce jenom přirozenou cestou posílit životní sílu v těle. Tvrdí, že životní síla pak nemoc sama vyžene.“ „Jste přesvědčen, že to nemůže člověku uškodit?“

„Jenom prospět, pane starosto. Viděl jsem u Priessnitze řadu potvrzení a poděkování nemocných, které uzdravil. Všechna jsou notářsky ověřena.“

Vítr foukal od konkurence. Od frývaldovského lékaře, který si stěžoval, že v okolí působí nejrůznější šarlatáni a fušeři, získávající důvěru lidí, takže se nemocní obracejí na ně, místo aby přišli jak se patří k řádnému a oprávněnému lékaři. Písař Wagner měl pocit, že udělal dobrou věc, když obhájil vodního doktora Priessnitze. Vyšel z radnice na náměstí města Frývaldova a pustil se nahoru do kopců. Zlákala ho louka, usedl na mez a zahleděl se do dálky. Před ním jako na dlani leželo pásmo hor. Dýchal zhluboka voňavý vzduch. „Tady se mu to léčí, Priessnitzovi...“ Bylo mu dobře, že žije tady. „Koho Bůh miluje, tomu dovolí žít v Jeseníkách.“

Vyhráno však Priessnitz neměl. Došlo i na něj. „Magistrát města Frývaldova vydává toto nařízení: Houba, respektive houby, které užívá Vincenc Priessnitz, hospodář ve Frývaldově číslo popisné 175 při vodní proceduře či jinak, se zabavují. Důvody: Předběžným výslechem svědků bylo zjištěno, že houba, respektive houby, které Vincenc Priessnitz používá k omývání těl nemocných a k jiným procedurám, jsou pokládány ve veřejnosti za očarované. Tím vzniká mezi obecným lidem veřejné pohoršení, jež narušuje klid a pořádek v krajině.“ Vypustíme–li slůvko „očarované“ (ono je přece jenom už drobet nemoderní), a když je nahradíme nějakým jiným, tak je toto nařízení použitelné i ve století našem. Tímhle (nebo podobným) způsobem se dá komukoli zakázat cokoli. A nemusí se nic vysvětlovat.

Priessnitz tedy houbu vynechal. Třel těla pacientů při koupeli rukou. Činil tak i s tělem hejtmana Sedlického z Javorníku, neboť houbu měl zakázanou. Příčina páně hejtmanových potíží (špatně spal, tu ho bolelo zde… pak zase támhle…), spočívala podle léčitele zcela jistě v nedostatečné činnosti jeho pokožky. Nedýchala mu… a bylo zapotřebí, aby se „rozhýbala…“ Aby se dala do práce. Takže položil na část těla nemocného ručník (předtím, než ho zabalil do houně), namočený v chladné vodě (ovšem důkladně vyždímaný), tím se zmírnila nejenom bolest v onom místě, ale pacient se začal potit.

Priessnitz se rozhodl k experimentu: celé hejtmanovo tělo zabalil do vlhkého, vyždímaného plátna, potom je obalil suchým prostěradlem, nato houní, všechno přikryl peřinou. Výsledek se dostavil. Nemocný, které po léta trpěl nespavostí, upadl po této kúře do spánku během čtvrt hodiny a spal neobyčejně dlouho. Celý se koupal v potu. Byl vyléčen. Priessnitzův vlhký zábal – zkráceně priessnitz – byl na světě. Jednoduché.

Čím vším Vincenc Priessnitz ve svém Gräfenberku, dnešních Lázních Jeseník léčil? Potnými zábaly a následnými studenými koupelemi a sprchami pod širým nebem za každého počasí a v každé roční době. Nadměrným pitím mnoha litrů studené čisté pramenité vody denně. Tělesným zatěžováním terénními kúrami a plánovitou léčbou prací (například štípáním a řezáním dříví, zametáním a odklízením sněhu). A co léčil?

Všecko. Skoro všecko. Od úrazů a poúrazových stavů přes nejrůznější choroby trávení a také dýchání a revmatismus a nemoci oční, kožní a pohlavní, otravy kovy. Jak léčil? Nikoli nejhůře. Úmrtnost jeho pacientů byla mizivá. A jak to, že vůbec léčil? Na tu otázku odpovídal, že se v těle musejí povzbudit životní síly. Všechno ostatní si už zařídí příroda a její součást, lidské tělo samo.

Řek Hippokratés z Kou, otec lékařství, měl za to, že „co nevyléčí léky, vyléčí železo, co nevyléčí železo, vyléčí oheň, co nevyléčí oheň, je třeba pokládat za nevyléčitelné.“

Zapomněl na vodu. No… Nikdo není dokonalý.