898. schůzka: Maxi

Na svět přišel jako druhorozený, ale jak se ukázalo, měl vstoupit do historie. Nikoli té naší, české, ba ani rakouské, nýbrž do historie jedné velké země za velkou louží. Ferdinand Maxmilián, kterému začali říkat Maxi, přišel na svět dopoledne 6. července roku 1832. Za šestnáct dní nato zemřel vévoda zákupský František, jinak Napoleon II., zvaný též Orlík, syn někdejšího francouzského císaře Napoleona a rakouské princezny Marie Louisy. Někteří historikové vyslovili domněnku, že otcem prvních dvou synů arcivévodkyně Žofie nebyl její (nikoli bystrý a rovněž nepříliš pohledný) manžel František Karel (bratr rakouského císaře a českého krále Ferdinanda), nýbrž právě Orlík. Zejména nad vzezřením mladšího syna, tedy Maxiho, se současníci pozastavovali. Vůbec prý nevypadal jako Habsburk. Neměl ani tak výraznou bradu, ani dominantní spodní ret jako většina jeho příbuzných, a navíc jeho hlavička zářila rezavě plavými vlasy.

Život energické, půvabné, ba krásné bavorské arcivévodkyně Žofie nabízel po boku nuly leda nudu a jalovost (i když uprostřed přepychu). Rozčarovaná žena si na nemožného manžela, na jeho žvásty či patriarchální požadavky být vždy a včas obsloužen zvykala stejně těžko, jako na koženou obřadnost Hofburku. Dokud se jí nenarodily děti, připadala si ve Vídni jako vyhnanec na cizí planetě. Nebylo tedy divu, že si brzy padli do oka s jiným vyhnancem. Tedy s vévodou Františkem Zákupským, dospívajícím synem Napoleona a Marie Louisy. Ten žil už léta na vídeňském dvoře – budiž… obklopen pohodlím, zároveň však jako dnem i nocí hlídaný rukojmí, ba vznešený vězeň. V roce 1815 natrvalo odloučili maličkého chlapce od obou rodičů. Jak rostl a zrál, obdivoval je o to víc, oč rozmazaněji si vybavoval jejich tváře. Strádal pocitem cizoty. Hýčkali ho – a současně špiclovali. Milovali ho (zvláště dědeček, císař František I.) – přesto si dospívající chlapec uvědomoval, že tady není jeho domov.

Žofie, ta byla ztracená uprostřed věčných ceremoniálů, v masce zdánlivě šťastné manželky, vůči partnerovi pečlivě skrývající pravý stav věcí… Byla na tom z jiných důvodů podobně. Ale pojila je i jiná pouta. Oba byli mladí, citově vyhladovělí, krásní. Ona maličko kyprá, biedermayerovský „bonbonek k ochutnání“, okatá, temperamentní. On, donedávna ještě dítě, rychle vyzrával ve vysokého štíhlého muže jemně modelované líbezné tváře, modrých očí, plavých vlasů. Oplýval šarmem, znalostmi, inteligencí. Ač byl takřka o šest roků mladší než Žofie, od počátku se vůči ní překonával v galantnosti. Zprvu to okolí přijímalo jako dětinskou oddanost synovce k tetě. Ale Žofie, ač pro ni rozdíl věku byl vážnou zábranou, nedovedla přehlédnout, jak smutným opakem okouzlujícího vévody Orlíka je její duchaprázdný manžel František Karel, jak je skličující dávat přednost k uzívání ospalým domácím večerům před vzrušujícími rozhovory s mladým vévodou.

Něžným náklonnostem Františka Zákupského neměla Žofie sílu uhýbat. Přátelství se z roku na rok prohlubovalo. Tančili spolu na plesech s temperamentem, který přímo bil do očí. Chodili na opery a na koncerty, kam se Žofie v doprovodu manžela jinak bála vkročit, protože se zárukou usínal. Mnohokrát byli synovec a teta viděni v schönbrunnském parku, jak se něžně vodí za ruce a důvěrně si špitají. Trávili spolu každou volnou chvíli. Žofie se snažila držet se zpátky, zato František se oddaností, ba láskou k ní na veřejnosti nikdy netajil. Což muselo vzbuzovat řeči. A závist, samozřejmě… Přece ten ostýchavý, tajemně působící krasavec se neměl co dvořit!… či snad dokonce náležet vdané ženě, když se dávno stal idolem jiných (vesměs také vdaných žen…)!

Žofie byla provdána už pět let, když po kalvárii zklamání najednou otěhotněla. Konečně! V létě roku 1830 po dlouhém těžkém porodu povila krásného zdravého syna, Františka Josefa. A za necelé dva roky nato přišel na svět – tentokrát už bezproblémově – Maxmilián. Což znamenalo, že se jí splnily (jako každé mamince) její sny. Na intrikánském vídeňském dvoře se ale významně zdvihalo obočí. Vždyť vztahy arcivévodkyně k manželovi na straně jedné a k vévodovi Zákupskému na straně druhé se už dávno propíraly jako veřejné tajemství. S kýmpak asi Žofie ty krásné děti má? Málokdo věřil, že by výstavního Franziho a teď i roztomilého Maxiho dokázal počít zrovna arcivévoda František Karel, ten nekňuba, jehož odulý spodní ret a trčící brada ho jasně prezentovaly jako Habsburka, zatímco vodová mžourající očka prozrazovala neblahý stav jeho ducha. Čímpak to je, že arcivévodovy děti, dva parádní kousky, se otci v ničem nepodobají? To nemůže být samo sebou! Dvorní klepny si se záhadou brzy poradily – malí arcivévodové, František Josef i Ferdinand Maxmilián, musejí být ve skutečnosti a dozajista syny – vždyť to jsou modroocí blonďáčci jako on! – musejí být syny vévody Zákupského. Čili – vnoučaty francouzského císaře Napoleona.

Fámy se sice opíraly pouze o nepřímé indicie, logiku však nepostrádaly a zůstaly živé, byť nikterak nedoložitelné, dodnes. Předně: Žofie od sňatku v roce 1824 vskutku přes pět let marně usilovala stát se matkou. Zprvu početí nepřicházelo vůbec, později její gravidity opakovaně končily potratem a následnými depresemi z neúspěchu. Léčila se, jezdila do lázní, řídila se striktními doporučeními lékařů, aby každou novou naději zprvu odležela na lůžku. Teprve poté, co už takřka resignovala, se na ni náhle usmálo štěstí, dokonce hned dvakrát za sebou. Nedostavil se příznivý obrat jako na zavolanou právě v čase, když její oblíbený synovec vévoda Zákupský dospěl z jinocha v muže? (V roce 1829 mu bylo osmnáct.)

Nevíme, co si o tajuplnostech kolem zrodu prvních dvou dětí arcivévodkyně Žofie máme myslet. Testy DNA jaksi ještě nebyly, a ani dnes není evidentně jakákoli snaha je provést. Neexistuje přesvědčivý důkaz, který by otcovství Františka Karla vyvracel. Dlužno dodat, že výraznější podezření než kolem početí Františka Josefa jsou vznášena k případu Maxmiliána. Ve prospěch „teorie hříchu“ mluví samy okolnosti vztahu Žofie a vévody Zákupského, jakož i tvrzení, že Max spíše než otce připomínal mladého vévodu – a to nejen zjevem, i svou povahou. A ještě jiná podrobnost. Detail, ale příznačný: umírající syn Napoleonův se prý naposled v životě usmál ve chvíli, kdy se dočkal zprávy, že Maxmilián spatřil světlo světa a že je zdravý. Rodičku letmo zahlédl naposledy 4. července, čili dva dny před jejím slehnutím – dítě neviděl nikdy. Horečkami a kašlem zcela zesláblý vévoda údajně ještě z úmrtního lůžka napsal své matce Marii Louise do Parmy: „Ona musí zůstat naživu, kvůli dítěti, jež chová na prsou!“ A ještě jedna stopa, dost sugestivní: Žofie, ať už její vztah k vévodovi byl platonický či nikoli, smrt přítele dlouho oplakávala a nemohla se s jeho smrtí smířit. Třebaže jí bylo teprve dvacet sedm let, po Orlíkově skonu jako by očividně zestárla. Ztratila vůli působit přitažlivě, přestala o sebe pečovat, dlouho působila dojmem vdovy. Muži ji přestali definitivně zajímat. Napříště se už věnovala hlavně rodině, výchově dětí.

Existují však i zastánci bezúhonnosti Žofiiny. I oni mají v rukou silné argumenty, byť nepřímé. Tvrdí třeba: hluboká zbožnost… dvakrát denně Žofie chodívala na mši… arcivévodkyně by si nedovolila pomyslel na hřích, natož porušit šesté přikázání. Její manželský život ostatně fungoval, o čemž svědčí, že byla v prvních deseti letech manželství devětkrát gravidní – sama to napsala své matce. František Zákupský se měl (prý) těsně před smrtí svěřit blízkému příteli, že umírá bez milostných zkušeností. Platí také, že v dospělém věku jak císař František Josef, tak Ferdinand Maxmilián přece jen nabyli některých rysů pro mužské Habsburky typických. Ale… ten, kdo by chtěl, tak by mohl maličko poťouchle dodat: genetické vlivy se dovedou projevit i „obkročmo“. Vévoda František „Orlík“ Zákupský, Napoleonův syn, jinak také Napoleon II., byl přece polovinou své krve (přes matku Marii Louisu) také Habsburk. Kdo tedy byl faktickým otcem Františka Josefa, a zejména Maxmiliána? Kdoví. Romantické domněnky nepostrádají vzrušivosti, nicméně platí: pravdu, aby totiž byla se zárukou, neznáme. A asi se ji už nedozvíme.

Hned dalšího roku po narození Maxmiliána se oběma bratrům – opět to bylo v létě – narodil další sourozenec, Karel Ludvík. Jeho přezdívka v rodinném kruhu zněla Bubi. „Doufám, že nyní, po této třetí expedici, bude malé příměří.“ „Příměří“ skončilo po dvou letech, kdy přišla na svět Marie Anna. Ta však zemřela jako čtyřletá. Po dalších sedmi letech se narodil ještě Ludvík Viktor.

Matčiným miláčkem se stal druhorozený Maxi. Už od útlého dětství projevoval náklonnost ke všemu krásnému a exotickému, na rozdíl svého staršího sourozence Františka Josefa. Maxi netrpěl ostychem jako většina malých dětí a už ve třech letech vystoupil s vlastním souvislým vyprávěním jakéhosi příběhu. Typická byla pro něj obrazotvornost. Jako pětiletý vyslovil v Schöbrunnu žádost, aby mohl svého strýce doprovodit „do země, kde kvetou pomeranče.“ Dospělým chvilku trvalo, než pochopili, že tím myslí balkón, na kterém tehdy rostly ve kbelících pomeranče. František Josef byl pro matku Žofii silnou zárukou její budoucnosti – počítalo se s ním přece jako s případným následníkem trůnu, až jej opustí jeho strýc Ferdinand Dobrotivý. Maxi byl naproti tomu slabostí i radostí jejího srdce. „Arcivévodkyně se snažila, aby její synové měli šťastné dětství,“ píše historik docent doktor Jiří Pernes ve své knize Maxmilián I. – mexický císař z rodu Habsburků. „Jarní a podzimní měsíce trávila rodina v Schönbrunnu a Laxenburku. František Josef býval raději v Laxenburku, kde jeho otec podnikal lovy na divoké kachny, ale Max dával přednost Schönbrunnu, tam jej okouzlovala zoologická zahrada plná cizokrajných zvířat a skleníků s bohatstvím tropických rostlin. Všechny děti se ze srdce těšily na Vánoce, protože je dospělí zahrnovali spoustou dárků. František Josef si většinou přál cínové vojáčky, s nimiž pak na podlaze sváděl bitvy, a kamenné a či dřevěné kostky, ze kterých stavěl hrady. Maxe, který bratrovo nadšení pro vojsko vůbec nesdílel, nejvíce potěšily hračky v podobě zvířat a ptáků – čím cizokrajnější a exotičtější, tím větší radost z nich měl.“

Maminka arcivévodkyně Žofie dělala svým dětem pomyšlení. Když měl Maxmilián osmé narozeniny, tak mu nechala vybudovat v schönbrunnské zahradě skleník. V něm zahradník, se kterým si Maxi obzvlášť dobře rozuměl , založil malý háj palem a dalších tropických rostlin, mezi nimiž seděl na houpačce papoušek a v kleci, zamaskované větvemi, se honily veverky. To ale pořád ještě nebylo všechno. Uprostřed háje objevil Max indiánskou chatu, ve které stály oštěpy a pomalované štíty a na střeše byl připevněn ze dřeva vyřezávaný totem. Chlapec byl bez sebe radostí. Prohlásil se hned králem této říše, které dal jméno Babanini a pozval do ní ke hrám své bratry a další přátele. František Josef sice projevil též obdiv; přece jenom se však zeptal: „Kolik to všechno asi stálo?“ Maxmilián však své hračky okouzleně hladil a líbal a pyšně prohlásil: „A to všechno dali mně!“

Když bratrům zemřela jejich malá sestra, projevil nejstarší sourozenec pochopení pro matčinu bolest a choval se s takovým taktem, až to všechny překvapilo. Mladší Max, když viděl svou matku poprvé v slzách a nevěděl, jak ji utěšit, vysypal před ni celé své měsíční kapesné a nabídl se, že jí koupí ochočenou opičku. „Malé dítě koupit nemůžu, ale opici ano, a taky to udělám.“

Co se školy týče, tak Max nebyl příliš dobrým žákem. „Všechno, co ho stojí námahu a je mu vnucováno proti vůli, nenávidí,“ stěžovala si na něj maminka. K těm nepříjemným věcem patřila především škola – Max byl přitom ze všech dětí nejnadanější. Zajímal se o historii a literaturu, a když mu bylo sedm let, překvapil matku přáním, že by si přál mít vlastní obrazovou galerii, v níž by byly portréty příslušníků jeho rodiny. Ve francouzštině a angličtině dělal značné pokroky, bez problémů se dokázal naučit dlouhé anglické verše. „Všechno se točí kolem Maxe,“ poznamenala si jeho maminka, jelikož si její druhorozený synek dokonale získal veškeré příbuzenstvo, i to bavorské.

Max byl prostě všude favoritem, a to si poznenáhlu uvědomoval i František Josef, a v jeho chování se objevily první stopy žárlivosti. Žofie trvala na tom, aby v divadelních vystoupeních a živých obrazech, ve kterých vystupovali členové rodiny a které se u dvoru velice cenily, hrál hlavní roli František Josef, ačkoli se herecky ukázal naprosto bez talentu, zatímco Max byl rozeným komediantem. Trpěli při tom oba – starší proto, že divadelní hry upřímně nenáviděl, ten mladší proto, že se cítil být odstrčen.

Značné ochlazení vztahů přinesla společná cesta tří dospívajících arcivévodů – Františka Josefa, Ferdinanda Maxmiliána i Karla Ludvíka – za starým maršálem Radeckým do jeho hlavního stanu ve Veroně. A jestli Maxe z vojenských témat této velké exkurze zajímalo jediné, totiž využití teplovzdušných balonů při pozorování a průzkumu (romantický zájem o vzduchoplavectví ho už pak neopustil), František Josef hltal uneseně vše, co jim Radecký řekl či předvedl, a to včetně vlastní přísnosti. Třináctiletý Max už tehdy kriticky vnímal, jaké nepřátelství ve svobodomyslných Italech vyvolávají diktátorské metody zdejší rakouské polovojenské správy, zatímco Franzi byl manýrami železné ruky maršála naopak nadšen. Však se to promítlo i do Radeckého názorů i raportů: ve vojáctví Franze Josefa spatřoval největší přísliby, zatímco na Maxe pohrdavě hleděl jako na zženštilého budižkničemu.

„Ve svých šestnácti letech byl Maxmilián svědkem toho, jak se jeho strýc Ferdinand vzdal trůnu a novým rakouským císařem byl korunován jeho starší bratr František Josef, od té chvíle toho jména První,“ píše historik docent Jiří Pernes. „I pro něj, stejně jako pro všechny ostatní, to bylo velké překvapení. Tajemství bylo až do posledního okamžiku přísně dodrženo a jen nemnozí věděli o plánu, který byl připravován dlouhé měsíce. Nejsilnějším pocitem, který během korunovace Ferdinand Maxmilián vnímal, byla láska a úcta ke staršímu bratrovi. Obdivoval, jak přirozeně František Josef přijímal slib svých ministrů a generálů, a oceňoval klid, který jej ani na chvíli neopustil, A nepochybně si Max v tuto chvíli uvědomil ještě jednu věc: že teď je následníkem trůnu on sám. Stál nyní na prvním místě v řadě arcivévodů, kteří mohli za jistých okolností usednout na trůn, a uvědomoval si, že kdyby se s jeho bratrem stalo něco zlého, stal by se rakouským císařem právě on.“

Bratrovi ten vzestup Maxmilián upřímně přál. Současně však doufal, že i jemu nyní kyne naděje na čestné a smysluplné uplatnění. František Josef se ocitl na trůně snad v nejkomplikovanější myslitelné chvíli, uprostřed celoevropské politické bouře. Max by mu rád pomohl. Jakkoli. Jenomže k jeho zklamání se mezi bratry rozhostilo velké mlčení. Nejenže František Josef žádnou pomoc nečekal a nežádal – on nechtěl mít lidmi oblíbeného Maxe vedle sebe. Ano, proč by se vystavoval nebezpečnému srovnávání? Třeba by to srovnávání nedopadlo pro něj nejlíp, že.

Ostatně – Maxovy liberální názory na rozdávání autonomie národům v říši, a zvláště kritika krvavě tvrdého postupu císaře, vlády a armády proti rebelujícím Uhrům, to byly postačující záminky k Maxově tiché politické exkomunikaci. Jeho postoje a eventuální rady mohly přece zájmům impéria leda škodit. Dávná, dosud spíš dřímající žárlivost mezi dvěma arcivévody se brzy po nástupu Františka Josefa na trůn manifestovala tichým, ale zjevným odcizením. Napříště se takřka nevídali, nediskutovali spolu, a mladý panovník si dával dobrý pozor, aby jeho atraktivní bratříček pokud možno nevystupoval na veřejnosti a nezískával u ní body.