70 a 1 sezona Divadla pod Palmovkou. Dokument o tom, jak se v Libni hraje dnes

Z inscenace Faust, režie Jan Klata (Divadlo pod Palmovkou)
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z inscenace Faust, režie Jan Klata (Divadlo pod Palmovkou)

V hostinci U Deustchů stojí altán, kde se hraje hudba a občas i divadlo. Tohle je ovšem obrázek z druhé poloviny 19. století. Jak to v Libni vypadá dnes?

Podmínky pro existenci profesionálního divadla v této lokalitě nebyly zvlášť příznivé. Jeho počátky jsou spojeny s historkou o tom, kterak se vzájemně inzultovaly dvě subrety Švandova divadla.

Marie Zieglerová

Odcházející subreta Marie Groszová „propleskla“ čerstvě do angažmá nastoupivší Marii Zieglerovou. Byl to tehdy velký skandál, protože obě dámy byly zářivě hvězdy operetního nebe.

Groszová odmítla s Zieglerovou vystupovat na jednom pódiu, odešla do Libně a vytvořila si zde vlastní divadlo, které neslo i její jméno: Nové lidové divadlo Marie Groszové Praha VIII. v Libni. Ekonomicky se jí tu ale moc nedařilo a byla vystřídána paradoxně onou Marií Zieglerovou, která odešla ze Švandova divadla do Libně.

Veselá vdova

Zieglerová se tu zapsala do dějin divadla tím, že nedlouho po vídeňské premiéře na zdejších prknech uvedla Lehárovu Veselou vdovu – údajně se na tom domluvila se samotným Lehárem při náhodném setkání ve vlaku.

Tehdy byla Libeň dělnické předměstí, jehož obyvatelé neměli peněz na rozdávání, natož aby si mohli dovolit chodit do divadla. Přestože právě v této době byla do Libně zavedena tramvajová linka, návštěvnost byla dost problematická a Zieglerová záhy zbankrotovala.

Wehrmacht, Burian, Hrabal

V budově pak sídlil biograf Svépomoc, svého času sloužila jako Lidový dům sociálně demokratické strany, konala se zde svým způsobem revoluční událost: první divadelní představení na světě určené výhradně pro dělníky, vystupovali tu ochotníci, za druhé světové války bylo U Deutschů skladiště nevojenského materiálu pro Wehrmacht…

Bohumil Hrabal

Tradují se také příběhy o tom, že:

  • František Škroupa na jedné zemědělské usedlosti nedaleko divadla napsal hudbu k písni za hry Fidlovačka Kde domov můj,
  • Eduard Vojan se během benefice ve špatně vytopeném sále vážně nachladil a nedlouho poté zemřel,
  • Vlasta Burian na jevišti libeňského divadla vůbec poprvé veřejně vystoupil – začínal tu jako sborista
  • Bohumil Hrabal, který bydlel nedaleko, v ulici Na Hrázi tam, co je dnes vstup pro zaměstnance, na přelomu 50. a 60. let v divadle krátce pracoval jako kulisák a čalouník, dokonce se v malých roličkách několikrát objevil i na jevišti, jak dokládají i dochované fotografie, v řadě svých později slavných próz zmínil libeňské divadlo, jeho inscenace i svou manželku zvanou Pipsy, která pracovala v divadelním klubu.

Herci sobě

V roce 1949 přišla do Libně skupina mladých, nadšených divadelníků pod vedením Jana Strejčka, mezi nimi byli například Jan Skopeček, Věra Tichánková nebo Josef Kemr, a spolu s nimi zkušení herci, ikony filmu 30. let, například Teodor Pištěk.

V prvé řadě bylo potřeba divadlo opravit, přestavět. Stalo se tak svépomocí, rukama samotných herců. Svou ruku k dílu přišli přiložit také chovanci bohnické psychiatrické léčebny. Tak vzniklo Divadlo S. K. Neumanna a pozvedlo heslo: „Chceme být scénou lidového diváka“.

Zpočátku se hraje jen pár dní v týdnu – diváků není dost. Zbytek musí obstarat zájezdy. Repertoár je postavený především na klasických titulech, ale hrají se tu také ideově silně poplatné kousky, například Tři únorové dny nebo třeba hra Gigant o vybudování obří výkrmny prasat. Inu 50. léta.

Zlatá éra

Václav Lohniský

Vpravdě „zlatá éra“ přichází až pod vedením uměleckého šéfa Václava Lohniského, kterého znají televizní a filmoví diváci spíš jako velmi svérázného a nepřehlédnutelného představitele menších rolí.

Ale jsou tu i další osobnosti: Jan Grossman či Otomar Krejča, který byl „uklizen“ režimem do „útočiště v závětří“ na periferii. Porevoluční štafetu převzal umělecký šéf Petr Kracik a v podstatě zachránil divadlo před zánikem. Tu současnou uchopil režisér Michal Lang v době, kdy se Libní přehnala velká voda a odnesla, co se odnést dalo.

Mainstream není sprostý slovo

V čem je dnešní Palmovka jiná než ostatní divadla? Zevnitř se to hodnotí obtížně, jak říká současný umělecký šéf. „Nemůžete se podívat do akvárka, když v něm jste, musíte vylézt ven a kouknout se na něj zvenku.“ Právě proto se chce otevírat světu.

Tereza Dočkalová: Negativním reakcím na Branky, body ko*oty se směju

Tereza Dočkalová

Tereza Dočkalová je mladá provokativní herečka, která se umí rozvášnit. Ukázala to v Blízkých setkáních Terezy Kostkové, když došlo na otázku feminismu.

Navzdory opačným trendům ve společnosti a veškerým iracionálním strachům. Svědčí o tom i festival Palm Off fest, jehož první ročník proběhl v roce 2016, i hostování polského režiséra evropského věhlasu Jana Klaty. „Pro mě je supr právě v tom, že oslovuje zahraniční režiséry,“ připojuje herečka Tereza Dočkalová.

„Snažíme se tvořit vyvážený repertoár, nemůžeme jenom experimentovat, chceme oslovit široký okruh publika. To říkal náš šéf Michal Lang, když si formuloval svou vizi. Že by svým působením v tomto souboru chtěl dokázat, že mainstream není sprostý slovo.“

Slovy dramaturga Ladislava Stýbla je tu divadlo především proto, aby pomáhalo formovat diskusi o aktuálních tématech. Kultura je od slova kult, pomocí ní se společnost definuje. Divadlo by tuto diskusi mělo moderovat, nebo do ní alespoň přispívat. V tom je jeho nezastupitelná role.

Cesta na kopec

Dobrat se odpovědi na zdánlivě prostou otázku, proč máte rádi divadlo, není zas tak snadné. Pro šéfa ani pro členy souboru. „Mám ho vůbec rád?“ zapochybuje úvodem v žertu Michal Lang.

Ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang

„Někdy ho miluju a někdy ho nesnáším. Divadlo je svět, který zároveň je i není. Realita – nerealita. To mě na tom přitahuje. Herec na jevišti stojí na pomezí dvou světů. Je to rituál, mýtus. Je to totéž, jako když si kdysi na úsvitu dějin na sebe lidé navlékli zvířecí kůže a rohy a představovali soba nebo medvěda. Dneska jsme dál, takže herci nejsou na jevišti za soba či medvěda, ale třeba za krále Leara nebo Hamleta. Ale ten rituál je stále živý. A proto se asi divadlu ve světě médií, internetu, televize, filmu stále daří přežívat, protože lidé ten společný rituál potřebují. Divadlo pracuje s příběhy a příběh je krev duše.“

Je v tom něco existenciálního

„Je to jako ve fotbale: pokud nedostanete dobrou nahrávku, nemůžete dát gól,“ hledá přirovnání herec Ondřej Veselý. „Já jsem vlastně ve své podstatě stydlivý a kontakt s lidmi mi spíš vadí. Ale na jevišti si žiju ve svém vlastním světě v okamžiku toho příběhu, když ho hraju, a to je pro mě fascinující. Když se sejde kolektiv, ta spousta lidí, která inscenaci společně vytváří, a vznikne divadelní tvar, je to vlastně malý zázrak.“

Martin Hruška hledá klíč k vzájemné spokojenosti v kolektivní souhře: „V souboru je nám spolu dobře, a to se odráží i na jevišti. Jakkoli to může znít jako fráze, je nesmírně cenné, když máte kolem sebe kolegy, kterých si vážíte a o které se můžete opřít.“

„Herecká práce je jako cesta na kopec,“ cituje herečka Tereza Dočkalová výrok jednoho ze svých kolegů o tom, jak vzniká divadelní inscenace. „Na začátku si herec přečte text a hrozně rád by šel přímo k cíli. Ale přijde dramaturg a režisér a říká: Nechceš se podívat ještě z druhé strany? A co kdyby ses na ten kopec napřed podíval z odstupu? A nechceš si o tom ještě popřemýšlet? A v generálkovém týdnu mu řeknou: A proč prostě nejdeš rovnou nahoru?“

03761788.jpeg
Spustit audio
autor: Jitka Škápíková

Související