642. schůzka: Kupec a národa obroditel

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ilustrace z knihy Aloise Jiráska F. L. Věk

Toho dne, v pondělí 29. října ráno, když se ubíral Věk do koleje, bylo sychravo, nepěkně a mžilo, a nepodobalo nikterak, že se zatažená nebesa vyjasní. Pořád panovala taková pohoda – a právě dnes, v den prvního představení Dona Juana tak škaredě!...

První bylo, když mladý filosof z domu vykročil, že se zastavil u nejbližšího rohu přesvědčit se, je-li opera ohlášena. Nebylo by divu, kdyby tam něco jiného spatřil, už ji několikrát odložili. Než hle - cedule tištěná hlásá: „Oggi, per la prima volta. Don Giovanni, ossia il Dissoluto punito. Parole di Signor Abbate da Ponte. Musica del celebre maestro Signor Amadeo Mozart.“ Zamyšlen bral se od cedule dále do Klementina, nechtěje ani dnešního dne zameškat hodiny profesora Vydry. Toho rána pak po přednášce matematiky provázel Vydru do jeho bytu. Učený pán sám zavedl řeč na Mozartovo dílo a těšil se na ně velice. Když pak Věka propouštěl, sáhl do své sutany a vtiskl mu nějaké peníze do ruky. Věk se bránil a děkoval, ale profesor se usmíval, řka: „Jen vezmete, vím, než nemáte nazbyt. Ode mně můžete. Máte to do divadla. Vím, že se těšíte. Věk se zapálil. Co by řekl? Vyznat se, že sám účinkuje a zpívá? To nebylo možno. Co by Vydra řekl! Nezbylo než vzít profesorův příspěvek..."

Těmito slovy líčí Alois Jirásek ve svém F. L. Věkovi v kapitole šestnácté nazvané: Když Don Juan v Praze poprvé byl provozován... tedy líčí zde událost, na kterou se tehdy těšili všichni Pražané. Byl jí příjezd Wolfganga Amadea Mozarta do Prahy (což my jsme již jak náleží pojednali). Dodnes se traduje, že zpěvné a hravé melodie z jiné Mozartovy opery – z Figarovy svatby – si zpívali tenkrát všichni – strážníci, písaři, mistři nejrůznějších cechů jejich učedníci. Dokonce (jak známo) pekařský učeň s košíkem pečiva na hlavě si hvízdal do kroku: „Zvláštní šum rozletěl se divadlem. Semtam se ozvalo hlasitější ách... Přišel divadelní sluha do orchestru a rozdával partesy. Šly letem z ruky do ruky, už jsou na pultech; vtom, jako když po zavanutí větru spustí náhlý liják a bouře, strhl se rázem po všech prostorách divadelních tleskot. Mocný, jediný, ohlušující... A ten, jehož tak vítali, nevelký mužík ušlechtilé tváře, v bíle pudrovaných vlasech do copu v sametovém kabátě tmavozelené barvy děkuje se s úsměvem klaněl se na všechny strany... pak rychle zaťukal, a vtom, když se divadlo utišilo, ozvaly se první zvuky ouvertury k Donu Juanovi. Mohutné a slavnostní.“

Luigi Bassi v titulní roli Dona Giovanniho

Ale – bylo to tehdy opravdu tak, jak to vypsal pan Jirásek? Nezabásnil si pan spisovatel trochu? Byl vskutku F. L. Věk na historické premiéře Mozartova Dona Giovanniho památného dne 29. října roku 1787? Ovšemže tam byl. Na světové premiéře. Ale: ono to bylo přece jenom všechno drobet jinak. Alois Jirásek si přece jenom něco takříkajíc vycucal z prstu... (z palečku nejspíš) – čili (jak se vznešeněji říká) vyfabuloval. Nakonec – proč ne? Je to spisovatelovo právo. Nás však o to víc zajímá, jak to bylo s F. L. Věkem doopravdy. Ve skutečnosti.

„Náš hrdina narodil se šestého roku po skončení války sedmileté, a to dne 11. měsíce dubna, jak lze doložiti zežloutlým listem křestním, opatřeným tříkrejcarovým černým kolkem, v jehož poli se ještě pěkně na zadní nohy staví náš český lev,“ konstatuje v prvních řádcích první kapitoly prvního dílu svého nového románu F. L. Věk autor Alois Jirásek na stránkách časopisu Osvěta v květnu roku 1888. Zežloutlý list křestní si ovšem spisovatel vymyslel. Žádný neexistoval. Pokud existoval, tak shořel i se zdejší matrikou při velikém požáru Dobrušky v roce 1806. Datum si autor nevyfabuloval, neboť ono dubnové úterý vskutku přišlo na svět nejmladší ze čtyř dětí dobrušského kupce Josefa Heka, které dostalo jméno František. Františkův dědeček ale místní rodák nebyl, ten pocházel z města Venlo ze severního Limburska v Nizozemsku. (Další důkaz o tom, že nemálo činitelů našeho národního obrození pocházelo z úplně jiných kořenů než českých.) Předkové našeho Františka Vladislava Heka ( jak znělo skutečné jméno Jiráskova Věka) se psali různě: Hekken, Heksen, dokonce Hakken. (Jenom na okraj: Hekk znamená v nizozemštině plot, hradba.)

Limburský dědeček se usadil v Jičíně a oženil se s Češkou. Jeho syn Josef, zámečnický tovaryš, přišel do Dobrušky vlastně jen náhodou a na skok, ale uvízl tady na celý život. Ono uvíznutí bylo dost kuriózní. Josífek přijel do Dobrušky na svatbu svého bratra jako družba. O rodinném dramatu vypraví ve své autobiografii jeho syn František: „Josef zalíbil se nevěstě i rodičům tak, že si ženich z lásky k němu i k nevěstě, aby je učinil šťastnými, zaměnil s bratrem úlohu: nabídl mu, aby ji vzal nevěstu za choť, on že jim půjde za mládence. Zajistil bratrovi peněžní pomoc a zprostředkoval vše u rodičů i u nevěsty.“ Byla to situace dost neobvyklá, dobrušské sousedky na podsíních stejně jako sousedé u piva měli co probírat. Zámečnický tovaryš Josef Hek se tedy v Dobrušce oženil a žil tu až do své smrti dalších 37 let. Jeho žena, Františkova maminka, ho přežila o sedm let. „Františkův otec byl, jak víme, vyučeným zámečníkem,“ opakuje ve svém knize o Františku Ladislavu Hekovi historik dr. Josef Johanides. „V literatuře se však přesto tradičně udržovalo mínění, že byl kramářem či kupcem; platí to však teprve pro několik posledních let jeho života. Otevřel si v Dobrušce vlastní dílnu, zámečnické řemeslo mu dobře vynášelo, získal si vážnost a byl zvolen do významné cechovní funkce. Jako zámečník dodával městu hřeby, šindeláky, plech, železo a nejrůznější železářské zboží, půjčoval obci nářadí, opatřoval nové závory k městskému arestu, spravoval obecní kočár a městskou stříkačku, účtoval nákup dřevěného oleje (tj. dehtu)na její mazání. Vedle zámečnického řemesla si však našel ještě jiné zdroje příjmů – dlouhá léta byl jedním z přísežných městských rychtářů. k stáru se stal výběrčím daní a sirotčím poručníkem.“ Když pak otevřel ve svém domě na náměstí hned proti radnici krám, jeho rejstřík obchodů s městskou správou se ještě rozšířil.

Maminka Kateřina Anna byla sice katolička, ale její předkové drželi bratrskou víru. Její prababička měla být dokonce účastnicí opočenské rebelie proti vrchnosti, a její synové si údajně odpykali pětiletý trest nucených prací v okovech. Jinak se příliš mnoho stop po Hekových předchůdcích i po něm samém nezachovalo (požár je dokonale zahladil). Zřejmě zasedl do lavic dobrušské městské školy, která je doložen už od roku 1361, což je pro takové malé městečko vzácná výjimka. Učil v ní František Ježátko, rodák z nedalekého Nového Města nad Metují – působil zde déle než půlku století. (V Jiráskově románu vystupuje pod jménem Havránek.) „Brzy poté, když se Věkovi na náměstí přistěhovali, přivedla Věková (muž neměl kdy), Františka do školy. Nastávající žáček nesl si bukovou tabulku s červeným kohoutkem a znamenitě obstál, když se maminka pochlubila, že už ho napřed sama naučila písmenkám. Tak se s ním udála veliká změna. Přestala volnost, přestalo držeti se jen maminky. První starosti přišly. Frantík vstoupil do školy právě onoho času, kdy se s ní udály veliké změny. Nad těmi se chori et scholae rector František Havránek tuze kormoutila zlobil, a s ním přemnozí. Pan děkan,m pán učený a rozumný, kroutil hlavou a v soukromí řekl jednomu z pánů bratří ze sousedství: Kam to jen vede? Kam se poděje naše řeč? Co z ní bude, když ji vyhánějí ze škol? Víte-li, pane bratře co chtějí tam nahoře? Aby z nás nebo vlastně z mladých pokolení nadělali Němců!“

Dobrušský kostel sv. Ducha (foto uživatel Prazak)

Malý František Hekův však ve škole prospíval, a to nejen v takzvaném triviu, tedy ve čtení, psaní a počítání, ale i v předmětu neméně důležitém (tedy tenkrát byl důležitý, dnes ne ) – v hudbě a ve zpěvu. Do kůrových nadací tenkrát vystupovali chlapci, dostatečně pevní v taktu a schopní číst noty z listu. I na desetiletého Františka díky agilnímu učiteli Ježátkovi došlo - čekala ho Praha a v ní klášter. „U fortny kláštera zahlédl František nejdříve vrátného, jenž trochu šilhal měl veliká ústa. Hoch byl jako kuřátko. Všecko ho dojímalo, omamovalo jeho mysl, tam ve městě hluk a rej, tu hluboké klášterní ticho, vysoká, nevídaná stavba, množství dveří, ochoz, šeré, jakoby nekonečné chodby, začernalé na nich velké obrazy svatých mučedníků vyhublých tváří, nahých, zmučených těl i bradatých mučitelů jejich v divných turbanech a korunách, v červených rouchách výrazu ukrutného.“ Hek prožil v klášteře jako choralista šest let (byl to pravděpodobně křížovnický klášter na Zderaze, nikoli benediktinský, jak tvrdí Jirásek), během kterých vystudoval gymnasium a zažil leckterou příhodu, zaznamenanou na stará kolena nejprve samotným účastníkem, později pak převyprávěnou a notně upravenou panem spisovatelem. Zřejmě nejznámější je náhlé zmrtvýchvstání mnicha Matyáše, na čemž měl chlapec František svůj podstatný podíl. Jednou se totiž při příchodu opozdil, protože mu zrovna z Dobrušky přivezli zásilku buchet, a tak ho čekala cesta klášterními končinami, kde se ještě předtím neoctl.

„V dolejších končinách klášterních nebyl tak doma jako nahoře. Vtom mu připadlo, že tady dole je někde umrlčí komora, že sem dávají umrlé mnichy, nežli je pochovají. Hned se mu mihl páter, Matiáš, ten, jehož se v celém klášteře nejvíc bál a co před polednem toho dne zemřel. František se ho bál zaživa a co teprve nyní v tu noční chvíli, v tom tichu, v opuštěné chodbě halící se v šero, jímž se jen slabý zákmit světla třásl – teď mu připadal mrtvý páter bibliotékář ještě hroznější. Požehnal se křížem a dal se chodbou, otevřel tiše dveře do domácí kaple, kterou musil projít. Obklopila do čirá tma. Bylo tam nějak vlhko, vzduch zadušený, nepříjemný. Mladý choralista pustil se do pustého černa, šoural se, nohou vždy půdu ohledávaje, jako by s e blížil ku propasti, rukou tápaje a polonahlas, chvatně se modle. Najednou ucítil studený kámen. Byl u zdi. Ruku měl vzhůru, hledaje kliku u dveří, ke kterým, jak myslil, zrovna mířil. Nahmatal nějaký výstupek ve zdi, a nyní hle, toť dřevo. Ale ne dveře – prkno nějaké. Vtom, jak se ho potmě nevěda chytil, povolilo, převážilo a rachotíc spadlo. S ním však také skulilo se něco těžkého zrovna k jeho nohám. František leknutím upustil škatuli s koláči z domova, ale vtom se mu mihlo, že ji tu nesmí nechati, že kdyby ráno sem někdo přišel a našel ji - vše by se vyzradilo. Sehnul se, aby škatuli s koláči sebral. Však slyš! Děsný zvuk! Něco zasténalo, strašlivě, až mu tělem projelo. Jak klečel chtěl vyskočiti, ale vtom ucítil na hrdle studenou, ledovou ruku. Hrůza ho pojala, div že neomdlel. Vykřikl ve smrtelné úzkosti, vytrhl se té ledové ruce a nedbaje sténání a chrčení, vyskočil jako štvaný a nedbaje tmy hnal se pryč. Jak se dostal ven, jak dveře našel, to nevěděl, ani kudy to letěl. Když mniši sešli se světly dolů do kaple, strnuli. Bratra jejich, pátera bibliotékáře, nebylo na prkně. Prkno leželo na zemi, vedle pak na schůdku on, nebožtík, s otevřenými ústy, vzduch lapaje, očí zkalených, na smrt ještě bledý, čela potem zkropeného. Pan páter bibliotékář vstal z mrtvých a bohdá se uzdraví, pravil přivolaný lékař. Jeho štěstí bylo, že ho ten kluk shodil z prkna... Ale ten to třeba smrtí zaplatí.“

František Hek

Nezaplatil, jak dobře z románu i z Hekova vlastnoručního popsání víme, jako bonus ho čekal volný přístup do klášterní knihovny, kde se brzy seznámil i s knihami zakázanými, ba na řetěz uvázanými. Z gymnasia se měl František Hek dostat na filosofii (aspoň to tvrdí ve vlastní životopise), jenomže to už je autorská licence. Absolvováním třetí třídy gymnasia se studii skončil. Ve svém dalším životě byl samoukem, což rozsah jeho vzdělání neumenšuje, tedy alespoň na venkovské poměry bylo mimořádné. Podle pamětí byl jeho život plný osudových náhod. Nějaký čas se protloukal jako vokalista, když však svého regenschoriho přistihl nechtěně in flagranti, dostal od něj polenem do hlavy a tak se ocitl ve špitálu u milosrdných bratří, a když byl propuštěn, řízením osudu se zabloudil před budovu Národního divadla (neboli Nationaltheatru čili divadla Nosticova na Ovocném trhu), a tam jako z udělání potkal známou osobnost pražského hudebního života, ředitele kůru v Týně a u staroměstských křížovníků Václava Praupnera. „Ředitel se ohlédl, zavolal mě k sobě, vzpomíná František Hek, a ptal se, mám-li teď něco důležitého na práci. Když jsem na tuto otázku odpověděl záporně, tázal se mne, zda bych jim nechtěl vypomoci při právě začínající hudební zkoušce; jeho první sopranista prý onemocněl, a Mozart, který bude zkoušku dirigovat, ho naléhavě žádal právě o to, aby opatřil dobré zpěváky. S radostí jsem přivolil, neboť mne těšilo, že uvidím zblízka slavného skladatele.“

A podle všeho uviděl. Mozart seděl u cemballa, protože se tehdy piano forte v Praze ještě neužívalo. Hek mu byl představen a Mozart mu okamžitě přistrčil zpěvní part a ptal se, jestli si troufá prima vista dobře zazpívat árii donny Anny. Hek byl zaskočen a mlčel, ale ředitel Praupner se na Mozarta významně usmál. Mistr udal takt a po krátké předehře zkouška začala. Dopadla dobře. Stejně jako souborná zkouška ostatních čísel nové opery jménem Don Giovanni, která ještě nebyla dokončena. „Na několika místech Mozart hlasitě volal bravo!, z čehož měl pan ředitel Praupner skoro větší radost než já – lichotilo mu, že má dobré hudebníky. Já jsem byl naproti tomu vděčen Pánubohu, že mi propůjčil tento dar. S přednesem závěrečného sboru prvního jednání, kde je vložena umělá motatina v různých taktech současně a kde se i zkušený hudebník může snadno mýlit, nebyl Mozart zcela spokojen, a proto žádal ředitele, aby zítra v tutéž hodinu znovu přišel se svými hudebníky. Když jsem chtěl jít domů, vtiskl mi ředitel dvacetník do ruky. Když to Mozart viděl, tázal se mne, zda patřím k praupnerovské kapele, a řediteli řekl: Ten musí zítra přijít! a tázal se mne, zda přijít chci. Když jsem přisvědčil, dal mi dva dvacetníky.“

Hudební historici rekonstruovali, že mladý Hek zpíval ve sboru při slavnostním představení Figarovy svatby, a lze předpokládat, že se jako sborista mohl zúčastnit i premiéry Dona Giovanniho. V té době se však pokoušel také o první skladatelské kroky. Měl zalíbení v populárním mozartovském hudebním slohu a pokoušel se zhudebnit verše, které mě naučila matka. U některých se mu to prý i podařilo. „Při jednom muzicírování u Praupnera mě zastihl i Mozart. Zdá se mi, že skládáš podle mne, ukaž, co píšeš! Skromně jsem předložil svou počínající sbírku písňových melodií. Mozart si ji prohlédl, smál se a řekl řediteli Praupnerovi: Ten chlapec má dobré vlohy, ale nemá ještě základy. Chci ti zanechat užitečnou památku. Zdržím se v Praze několik měsíců, od jedenácté hodiny dopolední mne můžeš denně navštěvovat a učit se u mě skladatelskému umění.“ Jenže Mozart se v Praze nezdržel tak dlouho, aby Heka stačil něco naučit. Ten prý složil úspěšně zkoušky na filosofii (což nejspíš není pravda, jak jsme si už řekli, víc než sedmdesátiletý František si při psaní svých vzpomínek skutečnost tak trochu upravil), a pak se dozvěděl, že pan ředitel Praupner skládá svou funkci a odchází do ústraní (což znamenalo, že Hek byl od této chvíle odkázán sám na sebe). Ve stejnou chvíli ho v Praze navštívil jeho otec. „Přinášel mi pěkné pozdravy od matky a vyjevil její i své svrchované zneklidnění nad tím, že jsem odešel od pátera regenschoriho a dal se bez jejich vědomí ke komediantům. Matka je zdrcena, sděloval mi, vidí-li tě ve styku se společností, v níž tvému nezkušenému mládí hrozí nebezpečí a jež by musela vést ke tvému zkažení. Nedala mi klidu a neustále naléhala, abych neprodleně jel do Prahy, abych tě odvezl domů, poněvadž se nechceš stát knězem.“

Libreto k Mozartově Figarově svatbě

Otec prý byl ochoten zaplatit synovy, vytahoval již váček s penězi, protože od studentů prý slyšel, že syn má nouzi. Syn však vytáhl z kufru spořitelničku a ukázal mu nastřádané peníze. Otec jednal rázně, do kufru složil synovy šaty, nařídil Františkovi složit tam knihy a písemnosti, sám svázal peřiny,plný kufr zamkl a klíč vstrčil do kapsy. Nosič odnesl zavazadla do zájezdní hospody, kde nocoval, čímž se starý Hek zajišťoval, aby se syn nemohl vzepřít a s věcmi neutekl k některému ze svých přátel. Dal mu jen odpoledne ne rozloučení s přáteli. Ještě večer se šli v zájezdní hospodě, kde mladý Hek strávil svou poslední pražskou noc. „Byla to poslední noc, kterou jsem uzavřel první období svého života. Vycházel jsem druhého dne ze života studentského do života občanského.“ Doma ho čekal kupecký krám.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.