602. schůzka: Malý, neduživý génius

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mozart v roce 1770

Vítáme vás na další schůzce Toulek českou minulostí, a jsme rádi, že je vás teď u přijímačů plno. Což svědčí o ochotě četných z vás vydávat se na další a další cesty do hlubin minulosti. A když už jsem se zmínil o té cestě. Již před nějakým tím stoletím utrousil vůdce anglické revoluce Oliver Cromwell myšlenku, jež nám slouží v našem putování jako spolehlivá směrovka: „Jít daleko je možné jen tehdy, když víme, kam vede cesta.“

„Byl leden roku 1787, krajina dřímala pod sněhem, jeli tři dny. Amadeus zachumlán v ovčích houních vzpomínal na dětství: jak si na cestách vymýšlel vlastní království. I tentokrát každého poctil vznešenou přezdívkou: sebe nazval Punkitititi, svou ženu Konstanci Šabla Pumfa, sluha byl Sagadarata, pes dostal jméno Šomanský, počastoval tak všecky přátele. V přízviscích Rozka Pumpa, Nočibikičibi, Hikiti Horky, Ramlo Čurimuri je patrný ohlas českých slov, která ho nyní obklopovala,“ míní spisovatel doktor Zdeněk Mahler, a než my do cíle cesty, tedy do Prahy, dojedeme, tak si můžeme upřesnit, že první cesta jedenatřicetiletého skladatele z Vídně sem měřila 42 míle, to jest 315 kilometrů, že vedla po císařské poštovní silnici přes Znojmo, Jihlavu, Německý Brod a Kolín.

Mozart v Praze

Když kočár zastavil v pražské bráně, čekalo Mozarta překvapení: kolem proběhl učedník s košem pečiva na hlavě a přitom si pískal árii z Figarky. Od žlutého hradu, který Josef II. proměnil na dělostřelecká kasárna, zaduněl výstřel. Ohlašoval poledne. V Thunovském paláci už na něho všichni čekali shromážděni kolem slavnostní tabule, a na večerním plese byl pak vzácný host představen Pražanům. Dostavily se erbovní rodiny i všecka vzdělaná společnost a hlavně špalír pražských krásek. „Vždycky mi připadalo,“ rozepsala se Josefina Dušková, „že Mozartovo skládání dokonale vyhovuje české hudebnosti – a naopak, že desítky a desítky zdejších kantorů i kumštýřů ze šlechtických kapel už léta směřovala k hudbě mozartovské – jako by se tady mozartovsky skládalo už dávno před Mozartem.“ Praha přijala Mozarta za svého. „Moji Pražané mi rozumějí!“

Skladatel byl hostem v domě svého dávného příznivce hraběte Johanna Thuna v jeho malostranském paláci – tedy v budově dnešního velvyslanectví Spojeného království. Nemohl si nepovšimnout rozdílu mezi přijetím v Praze a v německých městech během svého posledního koncertního turné. Zatímco v Německu ani po dlouhém čekání nedostal možnost uspořádat koncert, Pražané ho k takovému činu veřejně vyzývali už při jeho příjezdu. „Nejmilejší příteli!“ Leccos napovídá první dopis, který Mozart z Prahy poslal. Adresoval jej do Vídni svému příteli Emilianu Gottfriedu Jacquinovi: „Konečně nacházím chvilku, abych Vám mohl napsat. Hned po příjezdu – ve čtvrtek jedenáctého ve 12 hodin v poledne – jsme měli práce nad hlavu s tím, abychom byli do jedné hodiny u tabule. Po obědě nás starý pan Thun poctil hudbou, kterou provedli jeho vlastní lidé. Kolem šesté hodiny jsem jel na ples, kde se sešel výkvět pražských krásek. V duchu jsem Vás viděl za všemi těmi krásnými děvčaty a ženami – běhat myslíte? – Ne, pokulhávat! – Netančil jsem a nekoketoval. To první proto, že jsem byl příliš unaven, a to poslední pro svou vrozenou pitomost. A s velkým potěšením jsem se díval, jak lidé poskakovali při hudbě mého Figara, proměněné v samé kontrdanse a německé tance. Neboť zde se nemluví o ničem jiném než – o Figaru, nehraje, netroubí a nehvízdá nic, než – Figaro; nechodí se na jinou operu než na Figara a věčně a pořád na Figara!“

Thunovský palác na Malé Straně (kresba V. Morstadta)

V Praze měl Mozart hodně přátel mezi aristokracií i v hudebních kruzích - znal se s nimi ze svých cest. Kromě Thunových byl jeho velkým příznivcem hrabě Johann Pachta – tomu už před deseti lety doporučoval Mysliveček mladého Mozarta, kdyby se rozhodl jet do Prahy. Pachtové byli naveskrz hudebnická rodina. Nejenom v Praze, ale i na svých venkovských sídlech měli své hudebníky a některé jejich vesnice ve středních Čechách se časem proměnily v jakési muzikantské líhně. Vždycky dbali na to, aby děti jejich poddaných získaly ve škole dobré znalosti ve zpěvu a ve hře na hudební nástroje a tím si zároveň zajišťovali vysokou úroveň hraběcí kapely. Hrabě Pachta si velice přál, aby mu Mozart složil nějaké nové taneční kusy. Skladatel to však stále odkládal, a hrabě ztrácel naději, že se objednaného díla dočká. A tak se uchýlil ke lsti. Pozval Mozarta a jeho manželku Konstanci na prohlídku své galerie v paláci s půvabným průčelím do staroměstského Anenského náměstí, který byl postaven po roce 1770 na místě pěti středověkých domů. Pozval jej k večeři, ale naznačil, že jídlo se bude podávat dříve než jindy.

Manželku Constanci vzala pod paži hraběnka a odváděla ji do dalších pokojů, zatímco Pachta kráčel s Mozartem k domácí obrazárně. Toho to však netáhlo ani tak k obrazům, jako spíš k hudebnímu pokoji, kterému trůnil klavír. „Jaké to máte skladby na stole? Ale to je přece čistý notový papír. Vy také komponujete, pane hrabě?“ Hrabě couval ke dveřím. „Někdy. ale to víte, jak to dopadá. Zajímá vás ten čistý papír? Je pro vás.“ „Jak to pro mne?“ Pachta oběma rukama zavíral dveře. „Kdopak mi slíbil hned první den po příjezdu do Prahy, že mi napíše zvlášť pro mou kapelu báječné tance?“ „Tak tohle je tedy ta prohlídka obrazů. Jsem tedy vaším vězněm, pane hrabě? Na jak dlouho?“ „To záleží na vás, milý Mozarte.Čím dřív to napíšete, tím rychleji budete svoboden.“ Psaní trvalo Amadeovi hodinu. „Wolfgang Amadeus Mozart, toho času vězeň hraběte Johanna Pachty, dovoluje si tímto poslušně hlásit, že ve svém žaláři dokončil šest tanců pro kapelu slovutného pána, který stojí právě před ním . A nyní doufá, že...“ „Mistře, jste svoboden. Ačkoli bych vás nejraději zajal na celý život. Kdo vás pozná, zamiluje si vás, a každý chce od vás něco na památku.“ Tak vznikly Sechs Teutsche, šest německých tanců (později k nim přidal ještě tři), kterými byla zahájena řada velkých Mozartových tanečních kompozic.

Mozartova manželka Constanze

„Mezi muzikantskými přáteli v Praze hráli přirozeně hlavní úlohu manželé Duškovi,“ píše ve své knize o Mozartovi v Praze docent doktor Tomislav Volek. „Znali se s Mozartem už deset let a po celou tu dobu se snažili přilákat ho do Prahy. Byli si dobře vědomi toho, že Mozartův kompoziční styl odpovídá plně ideálu českých hudebníků té doby a že má mnoho styčných bodů s domácí hudební tradicí. František Xaver Dušek, sám autor početné instrumentální tvorby a vynikající pianista, byl v té době nejvlivnější osobností pražského hudebního života. Jako znamenitý pedagog byl ve styku se společenskými špičkami města a ovlivňoval jejich hudební úsudek.“ Ale nejenom přední hudebníci šířili u nás Mozartovu popularitu. „Skladatel v jednom pražském hostinci zaslechl hrát jednoho obratného a obecně oblíbeného harfeníka, který bavil hosty kusy z opery Figarova svatba a vlastními fantaziemi, ačkoli nehrál podle not. Mozart ho pozval do svého pokoje a přehrál mu na klavíru téma s otázkou, jestli by dovedl zahrát na totéž téma bez přípravy variace.“ “Ten se chvilku rozmýšlel, prosil Mozarta, aby mu téma ještě jednou přehrál, a opravdu je pak víckrát obměňoval, nad čímž Mozart vyslovil svou spokojenost a bohatě do obdaroval.“ Tradice dala tomu harfeníkovi jméno Josef Häusler.

„Mozart svolil, že v novém divadle, které postavil hrabě Nostic, uspořádá akademii. Tak se seznámil s pražským orchestrem: odměnil se mu za pozvání symfonií, společně nastudovali první provedení. Ten den bylo divadlo obleženo už od pěti hodin. Jakýsi učitelský pomocník přispěchal mrazem pěšky až odněkud od Rožmitálu. Šlo o Jakuba Jana Šimona Rybu, kantora, který složil za pár let nato slavnou českou vánoční mši Hej mistře, vstaň bystře.“ Třívětá Sinfonia in D nese od těch dob označení Pražská. Světovou premiéru zahrál divadelní orchestr z Nosticova divadla – to bylo početně nevelké, ale schopné těleso, jemuž stál v čele Jan Josef Strobach. Po Pražské symfonii zasedl Amadeus ke klavíru. „Co si přejete, abych vám zahrál?“ „Něco z Figara!" Nasadil k variacím na nejpopulárnější árii, kterou slyšel od pekařského učedníka... Lidé nadšením div nezbořili budovu. Profesor František Němeček o tom napsal: „Ještě nikdy nebylo divadlo tak plné jako při této příležitosti; nikdy nebylo silnějšího, jednomyslnějšího nadšení nad to, které vzbudila jeho božská hra. Nevěděli jsme vskutku, čemu se více obdivovat, zda neobyčejné skladbě či neobyčejné hře; obojí dohromady působilo na naše duše celkovým dojmem, který se podobal sladkému okouzlení! Ale když pan Mozart ke konci akademie hrál sám déle než půl hodiny improvizovanou fantazii na klavíru a vystupňoval naše nadšení na nejvyšší míru, proměnilo se toto okouzlení v hlasité, překypující projevy pochvaly. Tak jako tato akademie byla pro Pražany svého druhu jedinečná, tak jistě i Mozart počítal tento den k nejkrásnějším ve svém životě.“

Portrét Mozarta od jeho švagra Josefa Lange (1782 , nedokončeno)

Když se zavřela opona, snesl se na Mozarta déšť růží. „Maestro, hned po prázdninách uvedeme vaši novou operu!“ „Kterou?“ „Tu, co ji pro nás složíte..“ Nebylo to míněno jako zdvořilý žert: Mozartovi byla předložena smlouva na 200 dukátů, což znamenalo další tisícovku zlatých. Jednu tisícovku si Mozart z Prahy za svoje účinkování už odvážel. Bylo to (pro srovnání) o 120 víc, než dostal od vídeňského dvora za Únos ze serailu a Figarovu svatbu dohromady. Tím nejcennějším ziskem však pro něho jistě byla vytoužená příležitost psát novou operu. „Máte na mysli určitý titul?“ „Zvolte si podle svého srdce.“ To znamenalo jistotu na zbytek roku – a naprostou volnost. Nabídla mu ji zchudlá Praha, třetinová proti sídelní metropoli, odedávna v císařské nepřízni a odstrkovaná, vydávaná za duševní špitál, opožděná o 50 let za Vídní.Vídeň měla tehdy čtvrt milionu obyvatel, Praha necelých pětasedmdesát tisíc. Josef II. se tu ani nedal korunovat, české korunovační klenoty ležely zamčeny v Schönbrunnu, královské sbírky z Pražského hradu byly vydraženy: „Antické torzo, které Rudolf II. získal za 34 tisíce dukátů, odkoupil kameník za 18 zlatek, středověké pergameny dostali sýraři, vzácné mince byly prodávány na váhu, astronomické přístroje Tychona Brahe se polámaly, za vozy rukopisných knih se platilo po dvou zlatkách. Kolony odvážely kořist z laciné země, náklad se zlatem a drahokamy z českých klášterů přejel přes hranice a pak i s vládním komisařem zmizel, údajně do Ameriky.“

Amadeus se štípal nevěřícně přes zelený fráček do loktu. „To je snad sen!“ Ten sen měl ovšem dokonalou režii: Všem, kdo se tady o Mozarta starali, šlo nejen o to, získat ho pro Prahu, ale i o to, odejmout ho Vídni. Nebylo to špatně vymyšleno. „Ignác Born byl velmistrem pražské zednářské lóže U tří hvězd. Příslušeli do ní nejenom hrabata Thun, Clam, Nostic, Canal, Pachta a Kinský, ale i profesoři Bretfeld a Ungar. Kanovník Ungar provázel Mozarta klementinskou knihovnou, ukázal mu uchráněné sbírky alchymistických příruček i Husovy rukopisy a malované kancionály – z dávného tónového záznamu si Mozart zanotoval svatováclavský chorál. K zednářského bratrstvu náležel i František Xaver Dušek. Dům pražské lóže se nacházel v Bredovské ulici. Mramoroví světlonoši drželi před vchodem veliké lucerny. Schodiště lemovaly sochy Pomony a Apollóna. Zednáři zasedali v pozlacených křeslech, síň byla celá modře potažena. Den vstupu nového člena připadala na svatého Jana.“

V Praze však nebyly jenom oficiální společenské záležitosti. Naskytla se příležitost, aby byl Mozart unesen. Kým jiným, než Josefinou Duškovou. Byl masopust, na rynku a kolem zamrzlé řeky dováděly maškary. „Připnuli jsme si brusle, Amadeus slabikoval na ledě, padali jsme smíchy! Navečer nás saně zavezly na Bertramku, na mé viničné sídlo – v krbu praskala polena, poddali jsme se sladkému nicnedělání.“ Všeho do času. Po celý pobyt byl Amadeus zajatcem jiných. Nepatřil sám sobě – nenavykl trávit den sine linea, tedy aniž by cokoli napsal – kolem rtů mu jemně pocukávalo, hudba prorážela na povrch – už opět pracoval! Že by to byla opera? „Vše, co bylo možno od tohoto velkého umělce očekávat, splnil dokonale,“ tak to stálo v pražských novinách. Stejně jako Pražská symfonie bylo přijato představení Figara, které Mozart sám řídil. O italských zpěvácích Bondiniho operní společnosti hovoří dobové prameny velmi pochvalně. „Zvlášť byl vyzdvihován pěvecký i herecký výkon basisty Felice Ponzianiho v roli Figara; Caterina Bondiniová byla velmi úspěšná jako Zuzanka a mladý Luigi Bassi zpíval Almavivu – s těmi zpěváky spolupracoval později Mozart i na premiéře Dona Giovanniho. O tomto díle lze mluvit už při Amadeově návštěvě v Praze, protože ještě před svým odjezdem do Vídně uzavřel smlouvu s impresáriem Bondinim na novou operu, a to hned pro nejbližší podzimní sezónu.“

Libreto Figarovy svatby

František Němeček, profesor na malostranském královském gymnasiu, který Amadea obdivoval a po jeho smrti se staral o jeho dva syny, si ve svých pamětech připomenul, že Mozart před odjezdem z Prahy „velmi zdvořile poděkoval dopisem, adresovaným tehdejšímu řediteli Nosticova divadla panu Strobachovi, opernímu orchestru, jehož dovednému provedení připisoval největší část úspěchu, kterého jeho hudba v Praze dosáhla. Tento znak jeho srdce, ač se zdá nevýznamný, je velmi krásný: dokazuje, že pýcha, domýšlivost nebo nevděk nebyly jeho chybami, jak to lze často spatřit u mnohem menších virtuosů.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související