480. schůzka: Na praporu bota

A potom vytáh kníže k háji,
kde se císař s pluky tají
a záseky v krátké době
obklopit dal vojska obě.
Sotva si to zamane,
začnou reptat zemané:
Budou-li nám odpor klást,
zahubí i nás ta past.
Kníže řekl: V tom to vězí.
Když mé vojsko nezvítězí,
ať tu radši zhynem všici.
Oni jsou přec útočníci.
Nechceme-li dát jim v plen
statky i čest našich žen,
nesmíme se Němcům vzdát.
A kdo by chtěl prchnout snad,
nevyvázne bez nehody.
Bude zabit strážci Chody!

Takže tady je máme. My jsme celý tento výlet absolvovali právě proto, že v kronice tak řečeného Dalimila se právě u letopočtu 1040 objevilo poprvé ono jméno: „Chodové“. Chodové, to byli poddaní – ovšem: královští poddaní. Byli pověřeni specifickým úkolem: měli střežit zemskou hranici. Nejenom Dalimilova, ale i pozdější kroniky, a také listiny a místní názvy je od počátku 14. století dokládají v oblasti Českého lesa kolem královských hradů, jakými byly Domažlice, Tachov a Přimda. Chodské vsi tu tvořily úzký, jenom místy přerušovaný řetěz, přiléhající k hraničnímu hvozdu, který odděloval České království od Bavor, případně od Horní Falce.

Odborná (i méně odborná) literatura se přímo hemží nejrůznějšími teoriemi, co se původů Chodů a jejich rozlohy jejich území týká. Historiky odjakživa pokoušelo jakési tajemství, které se k nim vázalo, jednak se Chodové vzpírali přesnému zaškatulkování. A tak se jim přisuzovalo, že ovládali kraj o mnohem větší rozloze, než jaký byl ve skutečnosti jejich domovem, a také představy o jejich původu bývaly někdy hodně divoké. Oni prý (údajně) z Čech vůbec nepocházeli. Měli se k nám dostat (údajně) z Polska. Jako potomci jakýchsi polských zajatců. Tomu by odpovídala značná podobnost kroje chodského a některých krojů polských. S touto teorií přišel ve svém spise O státě českém mistr Pavel Stránský ze Zapské Stránky:

„Lidé, kterým se říká Chodové nebo obecně Psohlavci, se těší nevšedním svobodám. Vypravuje se, že jejich předky jako zajatce dopravil do Čech i s jejich dobytkem a hospodářským nářadím z pozemků pod hradem ve Velkopolsku nad řekou Notecí, hradem zvaným Chodzec nebo též Gdeč vítězný kníže Břetislav I. a že je usadil v ohromném lese té krajiny, v Černíně (roku 1039.), povolil jim mnoho svobod, ustanovil jim zákony i náčelníka a pověřil je střežením hranice.“ Historik František Palacký však tuto možnost odmítl jako omyl. Je velice nepravděpodobné, že by váleční zajatci (měli to být polští Hedčané) splynuli během jednoho roku natolik s místem, do kterého „byli vsazeni“, takže pak na ně bylo spolehnutí jako na bdělé obránce hranic...

Teorie o polských Chodech však není jediná. Další myšlenka předpokládá, že by to mohli být přesídlení Slováci, a to buďto z jižního Slovenska nebo dokonce až z Tater, potvrzují některá slova v chodském nářečí – nápadně se podobají slovenštině. Někteří badatelé ovšem tvrdí, že kromě Slováků přemístil král (měl to být Přemysl Otakar II.), že přemístil ze Slovenska i Kumánce. Tahle teorie je skoro tak divoká jako ti Kumáni. Je to slepá cesta, podpůrné důkazy jsou přece jenom slabé.

r_2100x1400_dvojka.png

„Potřeba obcházet zemskou hranici mohla nastat teprve tehdy, když hraniční čára přestala být vedena neurčitě středem lesa, jak to bylo obvyklé za raného feudalismu. Takovou hranici ani obcházet nešlo,“ dozvídáme se ze studie historika a vysokoškolského učitele dr. Eduarda Maura o Kozinovi a Lomikarovi. Charakter chodské strážní služby, ale i podobě místních názvů, poloha i typický kolonizační půdorys chodských vsí i uspořádání jejich pozemků, stejně jako fakt, že na jejich území chybějí starší archeologické nálezy i románské církevní stavby, to vše ukazuje, že většina chodských vsí byla založena krátce předtím, než se objevují jejich jména v písemných pramenech – zřejmě v průběhu 13. století.

Chodové obývali v okolí Domažlic asi dvanáct vesnic. Ta číslovka není úplně spolehlivá – tím spíš, že později (a vlastně až dodneška) se mluví pouze o jedenáctce chodských obcí.
Chodové střežili dvě stezky. Tu první (vedoucí přes Brod neboli Furth im Wald) chránily chodské obce Stráž, Tlumačov, Mrákov, Kyčov, Lhota a Pocinovice; druhou stezku (ta vedla přes vesnici Mnichov v Lesích, po německu Waldmünchen) měly na starosti vesnice Klenčí, Chodov, Újezd, Draženov a Postřekov. Tento systém zemských stezek a bran předpokládal ovšem nutnost jejich stálé obrany, dozvídáme se od historika Františka Roubíka: Ta obrana byla svěřována knížaty zvláštním zde usedlým strážcům, pro něž se na západní hranici až podnes zachovalo jméno Chodové, vzniklé od jejich funkce procházeti hraniční les, brániti jej ve válce a střežiti v míru, a provázeti (neboli glejtovati) cizí obchodníky od zemských hranic zemskými stezkami až do české celní pohraniční stanice.

A jsme u dalšího problému, který také patří k Chodům. Je to jejich jméno. Chodové. I v něm se tápe. V roce 1557, když zrovna vypukl jeden z četných sporů o hranice mezi německou a českou stranou (šlo o pomezní hvozdy) vystupovali v tom sporu staří lidé, a ti na položenou otázku o jménu Chodů vypovídali, že mají lesy a hranice mezi knížectvím Falcem a Bavorským opatrovati a procházeti. I z té příčiny slovou oni a říkají jim Chodové, že chodí po těch mezích a procházejí. Ve spise Pavla Stránského (již citovaném) O státě českém se kromě jména „Chodové“ mihla i přezdívka. Psohlavci. A psí hlava se vyskytuje i na chodském praporci, nakresleném Mikolášem Alšem.

Ve skutečnosti bylo slovo psohlavec používáno ve staré češtině jako nadávka, adresovaná Turkům. Potom tak začali Chodům říkat – nikoli Chodové sami, ale Němci, kteří byli poněkud znechuceni střežením českým hranic a „glejtováním“ každého, kdo tudy procházel. Pro Němce to byli Hundsköpfige, Psohlavci, zkrátka potupná přezdívka. Že by tedy Chodové mohli mít na svých praporcích psí hlavu, to je holý nesmysl (svého času nosili psí hlavu na svých výložkách členové Pohraniční stráže – když zmizel z hranic ostnatý drát, vrátili se Psohlavci definitivně do dějin).

Mezi námi: Ono to bylo s chodským praporem a chodským znakem taky trochu jinak. Způsobil to – asi vědomě – spisovatel Alois Jirásek, když sepisoval svůj román Psohlavci. Zřejmě se mu psí hlava na praporci líbila nesrovnatelně víc než bota. Už v roce 1543 došlo v Domažlicích ke sporu mezi falckým delegátem a Petrem ze Švamberka. V tom sporu se jednalo o vymezení hraniční čáry. Petr ze Švamberka se vykrucoval, že neběží o jeho majetek, ale o královský, který stráží Chodové. A na tomto místě se v českém textu mluví o chodských odznacích, kterými se mohou Chodové veřejně prokazovat: Tak mají také svůj vlastní praporec čili korouhev, na ní své vlastní dané jim odznaky, totiž pár plstěných bot (v německé listině je to „ein Paar Filzschuhe“) a užívají tohoto praporce vlajícího a rozvinutého k provázení českého krále přes les, kdykoli toho potřeba vyžaduje.

Jestliže jméno „Chod“ pochází od slova „choditi“, tak je pochopitelné, že i jejich znak souvisel s tímto zaměstnáním. Kromě toho – boty, to byla hodnota vysoce ceněná, o tom koneckonců svědčí i naturální dávka, kterou každoročně bavorská obec Biberbach odváděla Domažlicům. Byly to „dvoje boty kožichem podšité, jeden pár pro rychtáře, druhý pro purkrabího.“ Kromě bot a čakany měli však Chodové na svém praporu i hvězdičky. Oni je měli na své vlajce několik set let předtím, než si je nechala patentovat Evropská unie a než jsme je ještě o něco později přijali za vlastní i my. Nebylo jich tam však dvanáct, nýbrž čtrnáct (prý tolik, kolik tehdy bylo chodských vesnic). Těch ovšem čtrnáct nebylo, ba ani dvanáct, ale – jen jedenáct. Spisovatel dr. Ludvík Souček vyslovuje ve své knížce, opravující oblíbené omyly, jistou hypotézu. Že Chodové prý měli (ale opravdu „prý“) ve svém znaku hvězdičky ze souhvězdí Velkého a Malého vozu, kterých je (prý) po sedmi.

„Strážní služba Chodů spočívala především v obchůzkách po zemské hranici (ty také daly Chodům, jak už víme, jméno). Chodové při nich zjišťovali, zda nehrozí nebezpečí vpádu do země, ale hlavně zda nedošlo k posouvání hraničních mezníků, zda bavorští sousedé netěží na českém území dříví, nebo zda se tu dokonce neusazují. Za odměnu poskytovali Chodové ozbrojený doprovod cestujícím.“

Nejtěžší povinnosti však na Chody spadly v době války. Chodští sedláci měli tehdy povinnost (společně s Domažlickými) „zasekat“ les a držet trvale stráž na hranici. („Zasekat les“ to znamenalo udělat na cestách záseky a tím je zneprůchodnit.) To, že se zasekala jedna cesta, samozřejmě útočníky nezarazilo, ale dobře to signalizovalo nebezpečí, a taky bylo možno dobře odrážet menší oddíly. V jedenácti chodských vesnicích bylo dohromady jenom něco přes tři sta usedlostí a ty se navíc ve službě střídaly.

Musela to být dost těžká služba. Tvrdá povinnost, která přinášela velké časové zaneprázdnění i velkou fyzickou námahu a četná nebezpečí. Byla to služba, která vyžadovala opravdu celé muže. Žádná ulejvárna. Obtíže, nepohodlí a náročnost byly poněkud vyvažovány řadou výsad, kterých Chodové užívali a kterými se výrazně odlišovali od jiných poddaných v Čechách. Od jiných poddaných? Chodové byli přece svobodní. Ale ne – nebyli. Nikdy nebyli osobně svobodní. Často se uvádí opak, ale to je omyl. Byli to poddaní. Jejich pánem nebyli ani šlechtici, ani bohaté kláštery, nýbrž sám panovník. Tomu patřily hrady v Domažlicích a v Tachově a také hrad Přimda.

Úděl těchto hradů ovšem začasté nebýval příliš radostný. Jakmile v královské pokladně chyběly peníze (a to bývalo v Království českém jevem dost častým... a nejen v dávné historii, že...), tak byly hrady i s vesnicemi, které k nim patřily, zastaveny. V takové velké státní zastavárně. „Tento osud potkal víckrát i domažlické Chody. Byli zapsáni; za Jana Lucemburského i na počátku vlády Karla IV., znovu je zastavil Václav IV. a řada jeho nástupců. Nejdéle je drželi v zástavě páni ze Švamberka – od roku 1482 po celých 90 let. V předbělohorské době bylo jejich zástavním pánem (něco přes čtyřicet let) samo město Domažlice.“

Chodové si to nenechali líbit. Když byli páni ziskuchtiví přes míru, obrátili se o pomoc přímo k panovníkovi. Tomu záleželo na tom, aby zástavní panství nebyla zástavními pány zbytečně ruinována a u pohraničních statků mu na tom záleželo dvojnásobně. Karel IV., Václav IV., Jiří z Poděbrad i Vladislav Jagellonský několikrát ve prospěch Chodů zasáhli u zástavních pánů i u domažlických královských purkrabích. Současně čeští králové udělili Chodům postupně v průběhu čtrnáctého, patnáctého, a ještě i počátkem šestnáctého století řadu výsad, případně potvrdili některá jejich práva zakládající se až dosud na pouhém obyčeji. Tady asi ten problém začal. Problém jménem „Chodská cesta za spravedlností.“