146. schůzka: Sběratel zemí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi, kolem r. 1371
0:00
/
0:00

Před týdnem jsme právě na tomto místě a v tento čas pojednali, co všechno římský císař a český král Karel IV. sbíral. Jeho sběratelské aktivity byly skutečně obdivuhodné - od antických kamejí k ostatkům svatých. Od drahokamů k vzácným textilním látkám. Od relikvií k vzácným rukopisům.

Ale ještě daleko raději než toto všechno dohromady sbíral země a tituly. "Císaři se podařilo získati domu svému čáku velikého rozmnožení své moci; podala mu ji nesvornost bratří domu bavorského. Podle dílčí smlouvy měli nastoupiti v horních Bavořích oba bratří markrabata braniborští, Ludvík Říman a Ota Braniborský, ale bratr jejich Štěpán je předstihl a zjednal si přiznání k poslušenství u stavů hornobavorských. Toto rušení jejich práva tak velice dojalo obě markrabata, že k pomstě vstoupili v Norimberce s císařem v nejužší dědickou jednotu, podle které země jejich, kdyby sešli bez dědiců mužského pohlaví, připadnouti měly k Čechám, císař pak měl ve všem nápomocen býti. Ba ustanoveno, že napotom i císařům syn Václav mohl se ihned psáti braniborským markrabím a že mu v Braniborsku pro dotčený případ hodováno býti mělo."

Dobře to měl Karel vymyšleno: když ti dva Wittelsbachové nebudou mít žádné syny, připadne Braniborsko Lucemburkům. Mezitím císař přilepil k Českému království panství Fürstenberk na řece Odře, a hned nato se vypořádal s dílčími nároky v Dolní Lužici a připojil ji taky. Kousek po kousku, části po části získal Horní Lužici. Na Braniborsko zatím musel čekat. To čekatelství se nenápadně změnilo ve správu země, kterou vykonávali Karlovi úředníci. S připojením Braniborska k české koruně bylo problematické. Polský král se spojil s uherským králem a bavorskými vévody, aby Karlovi ten jeho plán překazili. Normální rošáda na politické šachovnici. Ota Braniborský se pak pokusil smlouvu o Braniborsku vypovědět. "Císař pán vytáhl s vojskem proti svému zeti, braniborskému markraběti Otovi, jenž uzavřel proti císaři spolek a spiknutí s uherským králem Ludvíkem. A když táhli vojáci na tu výpravu, způsobili chudým lidem neslýchané a neobyčejné škody. Ačkoli každý člověk je povinen spolucítiti s bližním, tak se nenašel nikdo, kdo by pomstil Kristovy chudáky nebo bránil těm, kdož páchali zločiny. Ale nač se kdo ve své špatnosti podíval, to si jako vlastní přisvojoval. Co mám říci? Rád chválím vlastní národ, ale v tom ho nechválím."

Tyto řádky napsal Beneš Krabice z Weitmile, a vzhledem k tomu, že je psal na objednávku Karla IV., tak si dovolil hodně. U Karla si to dovolit mohl. Císař pán se sice montoval do kdekteré kroniky, aby tak nějak správně zhodnotila jeho velikost, ale na druhé straně zase necenzuroval. A meče, toho užíval jenom v krajních situacích. Jak to jenom šlo, tak řešil problémy vyjednáváním, taktizováním, anebo třeba sňatky. Tuto situaci za krajní považoval, tím spíš, že se do věci začalo vojensky míchat Polsko a Uhry. Takže císař zvolil... jak tu strategii vlastně pojmenovat? Byla to strategie včasné a důrazné hrozby silou. Vtrhl do braniborského sousedství, do Lužice, odkud Otu ohrožoval, dokud nezměkl a neobrátil. Donutil ho k potvrzení dřívějších dohod, a vzápětí mu před očima předvedl i trochu ze své rafinovanosti.

Na obzoru byl další sňatek. "Krátce nato se císař odebral do Porýní, kde provdal Johanku, dceru Albrechta, vévody bavorského a hraběte za holandského, za svého syna, našeho pana Václava, krále českého." Mezi Branibory a Čechami bylo uzavřeno příměří - na dva roky. Karel IV. si coby "sběratel zemí" nedopřál ani chvilku odpočinku, pracoval vskutku neúnavně. Vždyť kolem Českého království (ať už na severu, na západě, na jihu či na východě) bylo tolik zajímavých území, kterým by velice slušelo zastřešení jeho, tedy Karlovým majestátem. Patřila mezi ně i takzvaná "léna za horami." Neboli latinsky: "Feuda extra curtem." Byl to takový mocenský ochranný pás vůči sousedním německým státům. On Karel dobře věděl, nakolik německé sousedství bylo pro Čechy problematické. Vlastnictví těchto "lén za horami" bylo zaručeno Karlovou Zlatou bulou. K instituci zemí Koruny české náležel značný počet menších lenních útvarů, panství, hradů, měst a statků. Ty se nacházely v Bavorsku, ve Švábsku, v Durynsku, Plisensku, Vogtlandu, Míšeňsku.

Když se podíváme na mapu tehdejší střední Evropy, zjistíme, že za Krušnými horami, Českým a Slavkovským lesem a Šumavou jsou tato léna rozeseta jako takový obranný val. A to jsme zatím vynechali jedno velice důležité území. Nové Čechy. Pod tímto názvem, tedy Nové Čechy (německy "Neuböhmen"), je známe až od 18. století. Ale ony existovaly už v době Karlově, a bylo to území, které se táhlo na západ od Českého lesa až k toku řeky Regnitz, hluboko uprostřed Horní Falce. "Bavorsko za Českým lesem," tak se říkalo těmto Novým Čechám v Karlových časech, neboli po latinsku "Bavaria trans silvam Boemicalem." Byla to správní sídla a místa, které Karel získal jako zástavy České koruny včetně hradů. Ty buďto rovnou koupil, anebo jimi disponoval na základě smluv. Nešlo o území celistvé, uzavřené, byla to spíš důmyslná soustava opěrných bodů. Pomocí nich ovládal Karel prakticky celou oblast mocensky, hospodářsky i správně.

Je zajímavé, že toto nové území (tedy "Bavorsko za Českým lesem") neboli později nazývané "Nové Čechy" bylo pevně spojeno s českým Tachovem s dalšími skoro třiceti vesnicemi. Důvody byly hospodářské i bezpečnostní: chránila se tak dopravní tepna Frankfurt - Norimberk - Tachov - Plzeň. Správním centrem tohoto nového útvaru, který tvořil jakýsi most mezi Českým královstvím a Porýním, bylo město Sulzbach. V tom Sulzbachu sídlilo něco jako úřednická vláda, a v jejím čele "císařský nejvyšší hejtman v Bavorsku," tak zněl titul Buška z Velhartic mladšího. Nové Čechy prožily za české vlády hospodářský a kulturní vzestup, hlavně císařova podpora dolování jim náramně prospěla, ale i osvobození od cel a zvýhodnění jakéhokoli podnikání, které prospívalo rozvoji obchodu. Díky tomu se Nové Čechy staly důležitým tranzitním místem na trase Západ - Východ Evropy. Karel si kromě toho pěstoval některé německé státy a kraje jako takzvaná "králi blízká území." Tímhle technickým termínem se myslí například Švábsko, Franky, střední Porýní a povodí středního toku řek Labe a Sály. Tato území Karla posilovala politicky, správně i mocensky. Z nich taky rekrutovali císařští radové a sekretáři nepoměrně víc než z ostatních území říše. Svědčí o tom statistika: z celkového počtu sto osmdesáti dvou vykonavatelů císařovy politiky pocházelo ze zemí České koruny 54% - zbytek (46%) byl z ostatních částí římské říše. Jenomže z těchto 46 procent skoro polovina připadala na "králi blízká území."

"Léta Páně 1373. braniborský markrabí Ota, zeť pana císaře nedodržel své sliby, že totiž, protože neměl dědiců, připadne jeho země synům pana císaře, ale zjevně proti smlouvám a dohodám dal městům Braniborska přísahat věrnost Fridrichovi, vévodovi bavorskému, svému synovci, a úplně vyloučil pana císaře a jeho syny, jimž přece města již dříve přísahala. Proto pan císař shromáždil vojsko a vtrhl s nesmírně silnou mocí do braniborské země." Tak trochu to bylo na oplátku za to, jak někdejší jmenovec současného Oty, povedený správce Ota Braniborský vtrhl do země Karlova dědečka Václava II. Část armádních operací přitom řídila Karlova manželka, císařovna Eliška (jaké byly vojenské schopnosti, to sice netušíme, ale jinak svou silou vydala za leckterého chlapa). V ten pravý okamžik dala branným silám rozkaz, aby vtrhly do Bavor a způsobily tam Otovým spojencům značné hmotné škody. Ota Braniborský ani jeho synovec Fridrich se neodvážili postavit Karlovi v otevřeném poli. Stáhli se do měst, která se postupně vzdávala, když byla obklíčena císařskými vojsky. Padl i silný Frankfurt nad Odrou, i když byl přímo zoufale hájen. Za jak dlouho došlo Otovi, že by bylo nejlépe, kdyby svůj odpor zabalil? Tak to máme začátek tažení 5. července 1373, jednání o kapitulaci v polovině srpna... Měsíc a něco.

"Když dobyl některé hrady a města a onen markrabí viděl, že se zklamal v naději, již skládal v pomoc krále uherského, vzdal se braniborské země do rukou pana císaře a jeho synů a na věčné časy se zřekl všeho práva, jež by mohlo v budoucnosti patřit jemu nebo jeho potomkům nebo jeho synovcům, vévodům bavorským. A když přišel do Prahy, odevzdáním korouhve braniborské země ustoupil svobodně synům pana císaře z téhož markrabství. Pan císař tam za souhlasu a na žádost zmíněného Oty odevzdáním korouhve téže země dosadil do téhož markrabství braniborského své syny, totiž krále Václava a jeho bratry Zikmunda a Jana, dosud ještě děti, jakož i (kdyby jich nebylo) pana Jana Jindřicha, markrabího moravského, a jeho syny Jošta, Jana a Prokopa. A tak zůstala braniborská země, neobyčejně úrodná a cenná, svrchuřečeným synům pana císaře, nebo (kdyby zemřeli bez dětí) synům pana markrabího moravského, aby ji drželi dědičným právem."

To tedy bylo pro České království velice významné. Díky tomu se naše mapa najednou protáhla daleko na sever - na některých místech se prakticky na pár kilometrů přiblížila k Baltskému moři. Co ale bylo v tomto i jiných případech pro Karla přímo typické: v okamžicích vítězství ukázal dosavadnímu protivníkovi zpravidla velkomyslnou, co nejsmířlivější tvář. Svůj oblíbený trik, kterým připravil budoucí harmonické vztahy, tak ten trik předvedl i poraženému Otovi Braniborskému. Nejdřív ho násilím dohnal na samý pokraj zkázy, ale vzápětí ho štědře odškodnil. Ota dostal za kapitulaci velice slušnou náhradu. "Tomuto Otovi dal císař ve Falci hrad Sulzbach s městem, dále města Hersfeld, Hersburg a Lauf, jakož i hrady Floss a Stauf v Bavorsku, a přidal mnoho peněz, jejichž počet bylo obtížné zjistit." Pro kronikáře Beneše Krabice z Weitmile možná, pro nás nikoli. Celková částka, za kterou Karel zakoupil Branibory, činila půl milionů zlatých. Z toho 200 000 v hotovosti. Za ostatní dostal Ota některá panství, bylo mu zastaveno několik měst v říši a na zbytek pobíral doživotní úrok z Českého království. Císař mu velkoryse ponechal hodnosti kurfiřta i říšského arcikomorníka.

Karel IV., římský císař a český král, byl na vrcholu své dráhy. Skoro všechno se mu povedlo. Byl v situaci člověka, který si navykl kráčet od úspěchu k úspěchu. Seděl na trůně světského vládce křesťanstva, ale - bylo mu jako všem, kdo se ocitli příliš vysoko. Každý pohled z výšin vznešenosti může mířit už jenom dolů, jako všechny cesty na severním pólu vedou pouze na jih.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 145. schůzka: Sběratel věcí

    O Karlovi IV. můžeme mluvit jako o státníkovi a politikovi, jako o diplomatovi (součástí jeho diplomacie byly i vlastní sňatky). Císař byl také spisovatelem, zák...

  • 147. schůzka: O lásce otcovské

    Na 147. schůzce Toulek českou minulostí si budeme vyprávět příběh dvou Lucemburků, Karla a Václava. Otcovská láska patří v lidském společenství k hodnotám nejcenn...