1192. schůzka: In Italien, in Italien

Odmítla ale splnit své alianční závazky s argumentem, že rakousko-uherský útok na Srbsko byl agresí, nikoli válkou obrannou. V roli mrtvého - či mírumilovného - brouka Itálie v zákulisí vehementně licitovala: Kdo dá víc, na jeho stranu se přidáme!
Šestadvacátého dubna 1915 u flanderských Ypres zrovna začala odstrašující chemická válka, při niž na Francouze a jejich spojence proudil z tisíců tenkých olověných trubiček smrtonosný chlor. A právě tehdy uzavřela Itálie s Londýnem tajnou „dohodu s Dohodou".

Šlo v ní o byznys či o hazard snů. Mocnosti Dohody jí za „přeběhnutí" slíbily splnit řadu územních požadavků: získá rakouské předalpské Tyroly s italsky mluvícím obyvatelstvem (což jsou dnešní provincie Trentino a jižní Tyroly), dále klíčový přístav Terst a okolí, valnou část (rakouského) pobřeží Dalmácie až k řece Neretvě, nádavkem ostrov Rhodos a případně i nějaký ten kousek Afriky. To by byl hřích nepozdvihnout při možnosti takového územního zisku zbraň. V samotném Italském království tak zjevné kupčení vzbudilo lidové protesty, které téměř způsobily pád vlády.

Italští vojáci v první linii alpských zákopů (mezi roky 1915-1918)|foto:Shutterstock

Nicméně 23. května 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku. (Německu ji vypoví až o více než rok později v srpnu 1916.) Načež se tři a půl roku urputně a povětšinu času bezvýsledně bojovalo na severu země, v horní části „italské holínky" čili přibližně od alpských hranic s Rakouskem až po řeku Piavu, vlévající se nad Benátkami do Jaderského moře.

Italská řeka Piava se stala v letech 1917 až 1918 dějištěm tří bitev. K řece se italská vojska stáhla po porážce od německo-rakousko-uherských sil v bitvě u Caporetta (dnešní slovinský Kobarid) v listopadu 1917. Tato bitva byla posledním válečným triumfem habsburské monarchie předtím, než se rozpadla. Přitom šance na úspěch měl v tomto případě spíše protivník. Zatímco Rakušané a Němci mohli nasadit pětatřicet divizí, měl vrchní velitel Italů generál Luigi Cadorna k dispozici o šest divizí víc. Úsek u Caporetta však hájila druhořadá, dlouhou zákopovou válkou demoralizovaná 2. armáda, jíž navíc velel nepohotový generál Luigi Capella. Ač ho Cadorna před ohrožením naléhavě varoval, Capella nepodnikl nic.

Během prvního dne bojů ustoupili Italové o dvaadvacet kilometrů, načež šokovaný Cadorna dal rozkaz stáhnout se až na Piavu. Takový více než stokilometrový ústup Itálie od začátku války nezažila. Z vojenského hlediska Caporetto představovalo katastrofu: 40 tisíc vojáků padlo či bylo raněno, 275 tisíc se jich ocitlo v zajetí.

Na řece Piavě se podařilo Italům počátkem listopadu 1917 obranu zkonsolidovat a bojovalo se zde prakticky až do konce války v listopadu 1918. Italská a spojenecká vojska i za pomoci československých legionářů nakonec rakousko-uherskou armádu porazila a vytlačila zpět. Na italské frontě zemřelo 355 československých legionářů, dalších 55 mužů bylo popraveno po zajetí rakousko-uherskou armádou. Jedním ze známých účastníků bitvy u Caporetta byl i budoucí generál německého wehrmachtu Erwin Rommel.

Zákopová válka na italském území se ještě naposled proměnila v pohyblivou v létě 1918, kdy rakousko-uherské a německé jednotky na Piavě zkusily štěstí, aniž plně docenily, že na protivníkově straně mezitím přibyly další francouzské a britské divize - dokonce i 1. divize československých legií.

Útok ztroskotal a stal se labutí písní monarchie, neboť o čtvrt roku později, v říjnu 1918, se ve směru na sever od Piavy dostavila rozhodující ofenziva Italů a jejich francouzsko-britských spojenců. Přišla v okamžiku, kdy už se habsburská monarchie rozpadala, takže zdejší závěrečný útok představoval už jen poslední kapku k jejímu definitivnímu zhroucení. Na Piavě tehdy třeskla monarchii rána z milosti.