1157. schůzka: Jako pěvec nezanechám nic!

V kraji rakovnickém se narodil v Rousínověm 12. ledna roku 1870 Karel, synek tesařského mistra Františka Buriana. Už na obecné škole vzbudil Karel pozornost svou obdivuhodnou pamětí. Ta mu pak sloužila po celý život. Matčin sen – mít z nadaného syna doktora – vedl k tomu, že se staří Burianovi odstěhovali do Prahy, kde si pronajali kavárnu Slavia na dnešní Národní třídě.

Karel do žádného učení nešel, toho čekala studia. Na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Inspirativní byla pro Karla kavárna Slavia, kde nějaký čas bydlel. Právě tam se setkával s mnoha umělci. A právě tady se v něm začalo rodit přesvědčení, že „studium na doktora asi nebude to pravé". Když odmaturoval a prošel branami právnické fakulty, už se o něm vědělo, že docela dobře zpívá.

Pražský kapelník Angr poradil Karlovi, aby odešel z Prahy. I když byl Burian v Brně naprostým nováčkem, vzbudil hned zpočátku velký rozruch. Zpíval v Hubičce, v Trubaduru, v Sedláku kavalírovi i v Blodkově opeře V studni. Českému divadelnímu stánku v Brně na Veveří ulici se říkalo Stodola. A věru moc útulné to tam nebylo.

S divadelní společností se vydal od města k městu, ale příliš se mu tohle kočování nelíbilo. Podnikl pokus dostat se do pražského Národního divadla. Ale nepovedlo se. Kapelník Alfred Škroup nabídl Burianovi smlouvu do pobaltských zemí. V Revalu hledali lyrického tenora. Burian smlouvu s Revalem podepsal. Burian zůstal v Estonsku sedm měsíců. Pak podepsal smlouvu s Lipskem, s městem, ve kterém se tehdy rozhodovalo často o dalším osudu umělců. Burian však se svými vystoupeními moc slávy nepobral.

Urputně za svým cílem

Měl ale jednu vynikající vlastnost: Když ho někdo dopálil nebo naštval, zakousl se do práce s ještě větším vervou. Nějakou chvíli jezdil s Baumannovou společností, která putovala se Smetanovou Prodanou nevěstou za hranice Českého království. Baumann byl ředitelem brněnského německého divadla, ale zároveň i vynikající obchodník, který rozpoznal zájem obecenstva o Prodanku. Burian navštívil s jeho společností Berlín, kde slavila Smetanova hudba skutečné triumfy.

Podepsal smlouvu s ředitelstvím divadla v Kolíně nad Rýnem. Pak přišel Hannover. Sen, za nímž se hnal. Z Městského divadla na Královskou operu! Nezájem „těch v Národním“ mu nemohly nahradit úspěchy v Hannoveru. Po pohostinské hře v Hamburku dostal nabídku na angažmá, a tak dal Hannoveru vale.

Poté odmítl Berlín a vrátil se do Prahy, odkud ho vyhnaly intriky, a odtud zamířil do Pešti, jejíž opera měla vynikající pověst. Pověst o Tristanovi, kterého tady zpíval, se rozletěla do celého světa, jakož i role Herodesa ve světové premiéře Straussovy Salome. V Paříži byl spolu s Emou Destinnovou vyznamenán vysokým francouzským řádem. Vystupoval v Bruselu, Londýně, Chicagu, Philadelphii, Bostonu. Získal řád Františka Josefa I. a velkou zlatou medaili krále Ludvíka Bavorského. Do českých zemích však jezdil málo.

Byl výborným překladatelem mnoha českých básníků do němčiny. Přeložil všechny opery Richarda Wagnera do češtiny. Z češtiny překládal nejvíc Jaroslava Vrchlického, a naopak zase Heina, Hebbela, Franka do češtiny. I jeho vlastní veršovánky byly pověstné. Básničky podepsané Karel Burian, byly na pohlednicích, v dopisech, na ubrouscích v hospodě.

Nepřátele si uměl dělat skvěle. Na kritiku odpovídal vtipně, trefně a výrazy si nevybíral, což je kombinace, která málokterého adresáta potěší. Svým způsobem se předem rozhádal s celou reprezentací státu, který vznikl po první světové válce, ale v jeho ústupu ze slávy to zřejmě nehrálo roli. V nových poměrech se možná nemohl, možná ani nechtěl zorientovat. Byl zvyklý, že všichni chodí za ním, a najednou se měl sám něčeho domáhat… je to těžká věc v profesním i osobním životě, která se překusuje tím hůř, čím víc je člověk hvězda.

A Karel Burian hvězda byl. Měl absolutní sluch, četl noty jako noviny. Většinu svých rolí se naučil při jízdě vlakem. Koncerty zpíval zásadně z listu, bez zkoušky. Neexistovalo, aby se díval při představení na kapelníka. Kolem čtyřicítky stanul na vrcholu svých tvůrčích sil. V hlavě tehdy nosil 75 oper, které měl nastudovány česky, německy, italsky, francouzsky a maďarsky.

V roce 1920 v Praze se jednoho dne ráno napil místo minerální vody louhu. Utrpěl těžké popáleniny úst a hrtanu. Burian si nikdy nepřál, aby se tato nešťastná událost vyšetřovala, takže dodnes není prokázáno, zda to byla náhoda nebo úmysl jeho nepřátel.

Zemřel 25. září 1924 na rozklad krve. V den jeho pohřbu vyvěsila správa Národního divadla ze zadního traktu budovy potrhaný černý prapor. I když Burian patřil k zakladatelům nového českého operního zpěvu, nepostaralo se Národní ani o to, aby jeho rakev byla vystavena ve vestibulu.