1003. schůzka: Mýsto za řiditele Národný koncervatoře hudbi vnovém Yorku, to je v Americe

Jak zostra se do Dvořáka strefoval, svědčí jeho kritika Klavírního kvintetu A dur: „S horšími interprety bychom shledali dílo plné směsi odpadků ze zásobárny hudebních frází a v obvyklé dvořákovské úpravě českých rytmů.“ Síla, že ano. K tomu je nutno dodat, že Shaw byl zapřisáhlý wagnerián (podobně jako jiný, domácí Dvořákův odpůrce, Zdeněk Nejedlý), a proto se svou nevybíravou drsností stíral všechny, kdo nepřísahali na jeho Boha, čili nejen Dvořáka, ale i Brahmse, Mahlera, Verdiho a ještě další. Na druhé straně byl George Bernard Shaw v Anglii uznávaným hudebním referentem několika velkých časopisů.

Nejvíc však Dvořáka roztrpčovala elementární a křiklavá nespravedlnost, že se s ním zachází jako s českým Honzou, jemuž coby umělci kladou sice na skráně vavříny, na druhé straně s ním ale jednají trochu jako s potulným muzikantem odněkud z tramtárie a podstrkují mu almužny. Že to byly na české poměry almužny královské? Ale v tom právě tkvěla podstata věci! Od jisté chvíle nemínil vystupovat v roli nadaného, leč prostomyslného Čecháčka, který se spokojí s tím, za co by Francouz nedal tři noty k sobě. Nechtěl být za otloukánka. Uráželo ho to. A tak bojoval.

On už to tedy delší dobu tušil, že s ním partneři nehrají na rovinu – naplno se o tom přesvědčil hned po prvních návštěvách Anglie. Nepotřeboval se vyptávat, či dokonce šťourat se soukromí umělecké konkurenci. Stačilo otevřít britské listy. V témže roce 1885, když Dvořáka v tisku oslavovali jako nejúspěšnějšího účastníka festivalu s Birgminghamu, kdy recenzenti měli ódy na jeho Svatební košile slovy „opus magnum celého festivalu!“ si mohl Dvořák v novinách přečíst, že šéf nakladatelství Novello (čili jeho přítel a obdivovatel Arthur Littleton) koupil od francouzského skladatele Charlese Gounoda nové oratorium Mors et Vita za (a to muselo Dvořáka doslova omráčit) 300 000 franků. Kursovní cedule v bankách uměl číst: téměř 4000 liber. V tehdejší „české“ měně vyjádřeno za astronomických 40 000 zlatých. „Takhle to tedy chodí! Navoněnému Francouzovi skoro 4000 liber, zatímco roztrhané košili Dvořákově za podobné oratorium, minimálně srovnatelné a už nyní velmi úspěšné, pouhý zlomek oné částky. Patnáctkrát… šestnáctkrát míň!" Čtenář a posluchač nechť sám posoudí (přičemž podobných příkladů by bylo možné uvést víc), zda byla Dvořákova zlost oprávněná nebo ne. Na to, s jakou dvojakou prohnaností s ní jeho fanoušek Littleton zacházel, jak ho vynášel do nebes – a současně ho tiskl ke zdi, byla reakce Dvořákova až dobrácky mírná. Sedl a napsal:

„Prosím Vás, neplaťte panu Gounodovi, který to opravdu nepotřebuje, tak obrovskou sumu, protože co by pak zbylo pro mě?“ Nadčasová slova. Stačí nahradit Gounodovo jméno jménem jiným, současným. Aby něco zbylo… Přibližně v téže době poslal Littleton skladateli do Prahy honorář za propůjčení autorských práv k vydání Svatebních košil ve výši dvou set padesáti liber. Samy o sobě to byly ohromné peníze, kolem dvou tisíc pěti set zlatých. Když se Dvořák maně rozpomněl před takovými deseti, ba ještě osmi lety, kdy jako varhaník vydělávat deset zlatých měsíčně, snadno si spočítal, že na takovou apanáž by na kůru musel vysedávat dvacet roků. Nicméně dnes není včera. Dostal přece všehovšudy patnáctinu Gounodova honoráře! Navlekl proto brnění a vydal se do boje. Tahanice s Littletonem, jež následovaly, nebyly nijak příjemné, ani zcela na výši. Skotský skladatel a dirigent Alexander Mackenzie si o Dvořákovi napsal: „Dvořák byl neobyčejně prostý ve svém chování, v mnoha ohledech však mazaný, jak venkované často bývají.“ Ale určité úspěchy se dostavily. Příště mu za Svatou Ludmilu napsal Littleton do smlouvy násobek předchozí taxy. 650 liber. Alespoň to.

Dvořák nejezdil jenom do Anglie, i když právě tak zažíval největší úspěchy (byť nikoli za největší peníze). Před vyspělým anglickým obecenstvem si vybudoval základ svého evropského renomé. Mezi návraty z Anglie často hostoval v Berlíně (tam nalezl oddaného interpreta ve světoznámém dirigentovi Hansi von Bülowovi), a samozřejmě že vystupoval i ve Vídni. Tam mu cestičku umetal Brahms. Dokonce ho lákal, aby se sem přestěhoval z provinciální Prahy: „Přijal byste profesuru na zdejší konzervatoři?“ Dvořák mu na to odepsal: „To nemůžu, v Praze by to chápali jako zradu!“ Později přítel ještě přitlačil, přišel s neuvěřitelnou nabídkou: „Dvořáku milý, hleďte, já nemám dědice, všecko Vám odkážu, když zůstanete.“ Dvořáka to dojalo, ale – odmítl.

Petr Iljič Čajkovskij mu zprostředkoval umělecké turné po Rusku, takže koncertoval v Moskvě i v Petrohradě. Dvořák se s ním seznámil, když ruský mistr přijel do Prahy. K jeho hudbě měl Dvořák rezervovaný vztah, připadala mu příliš sladká; svůj názor změnil až po Evženu Oněginovi. Přání setkat se projevil host, a tak ho Dvořákovi pozvali domů. „Paní Anna je báječná kuchařka,“ poznamenal si do deníku Petr Iljič. Dvořák interpretoval své skladby v řadě dalších zemí a měst, takže se mezi českými umělci stal největším a nejznámějším světoběžníkem, vydal se i do Ruska, kde se sice s Čajkovským minul (ten zrovna dlel ve Florencii), zato se seznámil s jiným ruským géniem Antonem Rubinštejnem, ale radost z toho vandrování z místa na místo neměl. Dvořák byl trochu „strejda v buřince,“ cestoval, že musel, protože lidé ho chtěli nejen slyšet, ale i vidět, poznat. On sám neměl střídání prostředí, seznamování a konverzace s cizím nijak rád. Byl to typický „domácí kocour.“ „Vandrováním mnoho času zanedbám, i z nálady se vytrhnu. A jsem pak nevrlý nemám do ničeho tu pravou chuť.“ A ještě trefněji to vyjádřil větou: „Nejradši sedím na zadku mezi svými – všude dobře, doma nejlíp.“

Nestíháme, protože o Dvořákovi se nedá psát stručně. Zachyťte živel v pár slovech! Nedokážeme sledovat ty tvořivé vlny. Tak alespoň stručná rekapitulace. V letech 1885 až 90 (čili v období, před přelomově úspěšným rokem 1891, kdy oslavil padesátiny) navršil na sebe tyto důležité partitury: za tři měsíce po dokončení Svatebních košil má hotovu Sedmu symfonii d moll; vzápětí dopisuje Svatou Ludmilu; během léta píše Slovanské tance, v zimě je instrumentuje pro orchestr. Komponuje Klavírní koncert A dur, asi svoje nejlepší komorní dílo pro tento nástroj, na podzim se pouští do Jakobína, s nímž je „do roka a do dne“ hotov. Od září do listopadu píše jedním tahem Osmou symfonii G dur, a na Nový rok vzniká první několikařádkový náčrtek Requiem, přičemž koncem října opravuje ve fasciklu poslední křížky a béčka.

Vzniklo Dvořákovo filosoficky nejhlubší dílo, celovečerní kantáta na text latinské zádušní mše. To jsme ale ještě neřekli, že zároveň napsal dva tercety pro svoje housle a violu, zrevidoval operu Král a uhlíř, napsal Mši D dur pro přítele architekta Josefa Hlávku, mecenáše kultury, zakladatele České akademie věd a umění. Na motivy svých Cypřišů (snad si vzpomenete, že šlo původně o písňový cyklus zamilovaného Dvořáka pro Josefinu, svou pozdější švagrovou) píše smyčcové kvarteto, sahá do kufru pro staré symfonie B dur, Es Dur, d moll, aby je oprášil, když teď po něm všichni všechno chtějí, ale nesnažme se vědět vše, nemáme hlavu jako Dvořák.

Rudolfinum bylo nové sídlo pražské konzervatoře, na níž od 1. ledna 1891 začal Dvořák učit teprve nyní zavedené předměty, kompozici a instrumentaci. „Já profesorem?! Dejte pokoj! Moje povinnost je, abych psal, ne abych kantoroval.“ Nakonec ho umluvili, ale jenom na úvazek jednu hodinu týdně. A jak se blížily Dvořákovy padesátiny, rostl zmatek na pražské universitě. Leč pražská universita mohla nabídnout leda doktorát filosofie, titul PhDr. Jím také bylo ve vší tichosti, bez obvyklého obřadu a účasti veřejnosti Dvořákovo jméno ozdobeno. Ve srovnání s parádou, s níž ho vzápětí doktorátem honoris causa dekorovala universita v Cambridgi, se české vysoké učení moc nevyznamenalo.

Nedlouho předtím byla konzervatoř (existující od roku 1811) sloučena s varhanní (a skladatelskou) školou, kterou kdysi vystudoval. Rozběh jeho mistrovské školy byl však trudný – než se sloučené ústavy organizačně »setřásly,« musel pak profesor působit ještě ve starém »plesnivém« Konviktu. Rudolfinum bylo společným dílem architektů Jana Zítka a jeho spolupracovníka Josefa Schulze. Hlavním investorem nebyl stát, nýbrž Česká spořitelna – stavba stála 2 miliony zlatých. V koncepci šlo od počátku o víceúčelovou stavbu, zahrnující koncertní sál, muzejně výstavní interiéry a učební prostory, jež získala konzervatoř. Komplex vznikal deset let na navážkou zdviženém nábřeží.

Po Rusalce se stal nejhranější Dvořákovou operou Jakobín. Dvořák ji napsal v roce 1888. Námět mu dala Marie Červinková, dcera Františka Ladislava Riegera (a vnučka Františka Palackého), která mu jej nabízela už o několik let dřív, on však o něj nestál. Co mu na něm vadilo? Téma. Příliš lokálně české. Psal Jakobína nakonec podobně, jako by asi spisovatel seděl nad knihou vzpomínek. V některých figurách, zejména v kouzelné postavě vesnického kantory Bendy, jako kdyby ožilo jeho dětství. I shody jmen s realitou jsou až nápadné – nevíme to, ale možná je libretistce Dvořák vnutil. Vždyť učitelem a regenschorim ve Veltrusích, s nímž malý Dvořák občas hrál, byl vskutku Benda (Štěpán). Terinka, jeho dcera, snad dostala jméno po dceři zlonického hudebního všeuměla a objevitele Dvořákova talentu Liehmanana: s jeho Terinkou zpívával dueta.

S madam Červinkovou zažíval Dvořák jako obvykle trápení, od záležitostí finančních (chtěla procentní podíl z provozování, on trval na jednorázovém vyrovnání), až po spory o děj i o název. Zpěvohra se měla jmenovat původně nápaditě Příjezd panstva. Už měl chuť jí libreto vrátit; jak se ale ponořil do práce, zahořel: „Je tam učitel vesnický, to vám je figura k zbláznění,“ vykládal Dvořák svým přátelům. Nechal ho se školními dětmi nacvičit uvítací kantátu na počest přijíždějícího panstva tak rozkošně, že dodnes patří k perlám operní literatury. „Zdráv buď, ó Páne náš!“ A příběh dědice hrabství harrasovského, Bohuše, který byl otcem vyhnán pro příliš pokrokové („jakobínské“) názory, který se po letech vrací z ciziny a čelí intrikám bratrance Adolfa, tak ten příběh má podobných čísel a árií celou řadu, třeba dvojzpěv „My cizinou jsme bloudili…“ Premiéra jedné z nejhranějších Dvořákových oper se konala v únoru 1889 v Národním divadle.

Před Dvořákem udělila Cambridge čestný doktorský titul jen jedinému hudebníkovi, famóznímu houslistovi Josephu Joachimovi. Nabízela jej i Johannnesi Brahmsovi – ten, trochu podivín, se zdráhal přijet, údajně v obavách, že na bouřlivém průlivu La Manche dostane mořskou nemoc. Spolu s Dvořákem dostal titul fyziolog ruský (či spíše ukrajinský) Ilja Mečnikov, pozdější laureát Nobelovy ceny. Podmínkou udělení čestného gradu bylo předložit disertaci. Dvořák žádnou neměl, natož aby ji začal nahonem sepisovat. To by se raději vyznamenání vzdal. A tak se souhlasem slovutných cambridgeských profesorů mu byla poskytnuta výjimka. Namísto ní mu uložili odřídit koncert z vlastních skladeb.

Univerzita dala k dispozici svůj kvalitní orchestr, zajistila i přední sólisty – všichni se z úcty před skladatelem vzdali honorářů. A tak se 15. června 1891 odpoledne v narvaném Guildhallu konala nezvyklá obhajoba disertační práce novopečeného anglického doktora hudby. Padesátiletý Dvořák dirigoval nejprve svou novou symfonii G dur (říká se jí od té doby Anglická, i když je duchem i notou česká jako málokteré jeho dílo). Následovaly dvě árie ze Svatebních košil. V závěru zazněla Stabat mater. A pak byla promoce. Řečníci mluvili latinsky, zatímco Dvořák se potil hrůzou. Nerozuměl ani slovo. „Jen jsem se modlil, abych to měl už za sebou. A po opulentní hostině, která následovala, tak jsme si přáli, abychom už byli zase i se ženou zpátky doma, za Kanálem.“

Doma se však oslavám padesátin nevyhnul, i když dělal, co mohl, aby se vyhnul. Jezdil po vlastech českých a oslavoval sám sebe až do omrzelého vyčerpání. Ale stejně „psal, co ruka stačí“ – složil orchestrální předehry Othello, V přírodě, Karneval, jakož i trumpetové fanfáry pro pražskou jubilejní výstavu. Nenápadně však začalo i příští největší Dvořákovo životní dobrodružství. Byl pozván do Ameriky. Po počátečním rezolutním „Nechci!“ – následovala měkčí reakce „Co tam?“ až se z toho vyklubala jeho dobyvatelská cesta do Nového světa. První informaci máme (pravda, ve svérázné gramatice) v dopise starého pána Františka Dvořáka, skladatelova otce (předesílám, že lépe je tento dopis číst než hlasově interpretovat – to už není ono):

„Anton 7. června dostal telegrán z Pařýže, abi přijmul mýsto za řiditele Národný koncervatoře hudbi vnovém Yorku, to je v Americe, to snad já mislým, že nepřijme, on je dobrý Čech a národoveč; národ český biho nerad stratil.“