1. schůzka: Úvod & člověk vzpřímený

Přijměte pozvání na cestu proti času! Na výlet do míst, kde dnes žijeme. Do krásného kraje uprostřed Evropy. Půjdeme světem, pro který naše mateřština líbezná pojmenování: Domov. Vlast.

Chceme se toulat minulostí, sem tam zastavit, prodlít a naslouchat ozvěně, jež doléhá až k nám do přítomnosti. V hluku moderní doby je ta ozvěna takřka neslyšitelná. Přesto zní ve všem našem počínání. Bydlíme v domech, které jiní lidé postavili. Sklízíme ovoce ze stromů, které jiní lidé sázeli. Co známe, sdělili nám jiní lidé řečí, kterou promlouvají kamenné památníky. Přes dálavy staletí k nám doposud promlouvají kamenné památníky po předcích - jejich města, hrady, chrámy. Kocháme se krásou podivuhodného množství uměleckých děl, z nichž vane dech starobylosti a mistrovství. Jejich prostřednictvím se člověk ohlíží zpátky a zažívá pocity úcty i obdivu.

Ať jakkoli jsme zaujati dneškem, ať jakkoli jsme myšlenkami, city i činy zakotveni v přítomnosti, nic to nemění na faktu, že tvoříme pospolitost též s dědy a pradědy, jedna země a jedno dědictví nás pojí s lidmi dávno zpráchnivělými. Z mlhavých dálek věků se přes propast času klene most, jehož druhý pilíř tkví ve vzdálených dobách budoucích, a my po tom mostě kdesi uprostřed jdeme. Neseme si životem zkušenosti předchozích pokolení. Každý z nás v sobě chováme celá staletí, ba tisíciletí. A tak aniž si to uvědomujeme, jsme si blízko, velmi blízko i s lidmi, které jsme nikdy nepoznali. Pojďte! Vypravíme se za nimi. Přidáte se?

Těmito slovy uvedl svou knížku - někdy kolem roku 1985 to bylo - Petr Hora. Nebyla to žádná novinka. V knihkupectví tedy možná, ale ze stránek časopisu Mladý svět ji už znala spousta čtenářů. Ten seriál se určitě jednou ocitne v nějaké sbírce rekordů jako nejdelší v historii (jestli v ní už není). V historii když ne světové nebo evropské, tak zcela určitě české. Jeho titul? Toulky českou minulostí.

Petr Hořejš, jak zní autentické jméno Petra Hory, napsal dílo, na které si netroufl žádný historik. Na začátku se nejspíš řídil myšlenkou jistého věhlasného Francouze, nějakého pana Napoleona, profesí císaře: „Člověk se do toho musí pustit. No a pak se uvidí.“

A uvidělo se

Ono se staví nepoměrně lépe, je-li půdorys domu pečlivě namalován... ví-li stavebník, kolik pokojíků a komůrek zaklene... od sklepa po komín. je mu to zkrátka jasné... Na druhé straně - i ten nejbáječnější sen dá parádně zkazit, pokud se uskuteční, co si budeme povídat. Stojíce na počátku oné předlouhé cesty, byt už dobře prošlapané Petrem Hořejšem, nezbývá než popřát rozhlasovým Toulkám českou minulostí do vínku výdrž a přízeň. A ještě bychom se rádi zaštítili jednou myšlenkou Josefa Jungmanna. Proč? Pro jistotu: „Tak jako nic pod sluncem, tak ani které dílo lidské naprosto ouplné a dokonalé býti nemůže.“

Odkud však začít onu výpravu českým časem? Od kterého bodu? Autor knižních Toulek Petr Hořejš to vzal zgruntu. „Půjdeme nejdřív daleko, předaleko, do hlubin minulosti, vzdálené paměti člověka tak jako hvězdy Zemi...“

Inu, vyjádřil to pěkně, a jak se v knize ukazuje, vzal to taky vážně. Vydal se až k Velkému třesku, což je v podstatě jiný výraz pro stvoření světa... (Tím světem je ovšem myšlen celý vesmír.) Tak daleko jsme si však my přece jenom netroufli. Nám stačí, když v těch vzdálených mlhách, obestírajících českou historii, zahlédneme nezřetelný obrys našeho prvního lidského předka. I to dá dost práce. Ty mlhy jsou husté a vzdálenost věru značná...

Skutečný pěstní klín z buližníku, jeden z vůbec nejstarších pracovních nástrojů, které kdy byly nalezeny na našem území, tento klínový sekáč byl objeven v roce 1968 nedaleko Prahy, na Zlatém kopci v Přezleticích u Brandýsa nad Labem. V jeho blízkosti ležela i dlouhá kost, snad srnčí, na jedné straně viditelně obroušená do ostří v podobě dlátka. Zlatý kopec dnes leží uprostřed polí. Kdysi, před sedmi až devíti sty tisíci lety, byl vyvýšeným jezerním břehem v otevřeném terénu plném stojatých vod. Právě tady žili lidé staré starší doby kamenné. Zní to sice nezvykle, ale když on "starý paleolit" jinak přeložit nelze... Během tisíciletí se sem vrátili víckrát, ale stop tady po nich zbylo žalostně málo.

Člověk vzpřímený. Latinsky: Homo erectus. Taky se mu říkalo: Pithecantropus. Neboli: opočlověk. Takhle ho pojmenoval jeho objevitel. Byl to Nizozemec s francouzským jménem Eugene Dubois v roce 1891 na Jávě, u břehu řeky Solo. Dubois se domníval, že vykopal pozůstatky tvora, stojícího ve vývojovém řetězci někde mezi lidoopy a lidmi, tedy jakýsi chybějící mezičlánek. Později se tvrdilo, že pithekantropové, kterých žila v průběhu věků celá řada variet, nebyli opolidé, ale už skuteční lidé, i když primitivní.

Člověk je poslední živočišný druh, který se v přírodě během evoluce života vyvinul. Pravda, existuje déle, než se původně zdálo, avšak současně platí tvrzení: k dnešní podobě vyspěl podivuhodně rychle, oproti jiným druhům tvorstva potřeboval k rozvinutí svých charakteristických rysů čas snad dvěstěkrát kratší. Z hlediska jednoho lidského života jsou to údaje těžko představitelné. Z hlediska lidského rodu se ony vzdálenosti zkracují. A z hlediska historie planety Země představuje těch třicet milionů let, před kterými se objevily červánky lidského rodu, jenom nějakou tu vteřinu.