Hudebník Hlaváč: Destinnová i Kubelík. Za uznáním české hudby v zahraničí stojí vedle skladatelů i interpreti

„Česká filharmonie je orchestrem, který vždy nabízel kvalitu, a díky tomu si získal mezinárodní reputaci. Logicky se tak stal i reprezentací české hudby, a to jak v rovině interpretační, tak kompoziční,“ hodnotí v pořadu Jak to vidí... hudebník Jiří Hlaváč.

Smetana a česká duše

Paradoxně nejtěžší bylo do repertoáru koncertů v Carnegie Hall zařadit jubilanta Bedřicha Smetanu. „Tím, že Bedřich Smetana nenapsal symfonie a instrumentální koncerty, není v širokém povědomí zafixován tak jako ti, kteří to ve svém portfoliu mají. Navíc Má vlast je tak úzce spjata s naší historií, mentalitou a duší, že je pochopitelné, že by zvláště americké publikum mohlo mít s přijetím a chápáním Blaníku nebo Tábora problém,“ vysvětluje klarinetista.

Čtěte také

David Mareček: Dvořák, Mahler, Janáček... Paradoxně nejtěžší bylo dovézt do Ameriky Bedřicha Smetanu

V New Yorku tak zazněly jen tři skladby z Mé vlasti Vyšehrad, Vltava a Šárka. Podle Hlaváče ale Smetanův čas teprve přijde. „Pamatuji doby, kdy hráči v symfonických orchestrech nechápavě kroutili hlavou nad rozlehlými symfoniemi Gustava Mahlera. Dnes díky vkladu řady i českých dirigentů je Mahler pevnou konstantou dramaturgie. Dostal se zpátky do našeho cítění a vnímání. Proto si myslím, že i Smetana začne být v amerických orchestrech frekventovanější. Možná to vyžaduje čas a možná to bude vyžadovat nějaký silný, mnohdy i politický impulz, aby se řeklo, že apoteóza vlasti je na programu dne.“

Zatím však u amerického publika boduje daleko více Antonín Dvořák. „Novosvětská vznikala v Americe. A navíc je tam řada momentů, které Dvořák v Americe vystopoval a vysledoval. On byl ten, kdo ve své době upozorňoval na skutečnost, že velký potenciál pro vznik skutečně samostatné americké hudby je v indiánské a černošské hudbě a v jejich melodice a harmonickém cítění. Dvořák šel naproti požadavkům a estetice, které vnímal kolem sebe. Jeho hudba je naplněna úžasnou melodikou, která umí citově dojmout kohokoli na světě.“

Čeští skladatelé i interpreti

Ne všechno je ale podle Hlaváče jen zásluha mistrů skladatelů. Úžasnou práci ve prospěch propagace české hudby vykonali také interpreti a interpretky.

Čtěte také

Úžasné životy: Ema Destinnová podle Andrey Kalivodové

„V Americe nadchla svými operními výstupy Ema Destinnová vždy s dodatkem česká pěvkyně, houslista Jan Kubelík doprovázený klavíristou a uznávaným skladatelem Rudolfem Frimlem. Jeho opereta Rose-Marie vznikla v Americe, je považována za americké dílo, ale všude je uváděno Rudolf Friml, český autor. Stejně tak je to s Karlem Husou, který získal za svoji tvorbu i Pulitzerovu cenu.“

Velkou roli v poučenosti publika hrají ale i velké dechové koncerty amerických univerzit, námořnictva či armády. „Amerika je plná velkých dechových orchestrů, které aspirují na to, aby vedle kratších kompozic, měly i orchestrální verze symfonické tvorby nebo operních svit. Je tedy běžné, že americký brass orchestr hraje svitu z opery Carmen nebo z Prodané nevěsty. To všechno má dopad popularizační a propagační, vychováváno je tak i publikum. Díky tomuto momentu zná americké publikum dechovou tvorbu Františka Kmocha, Jaromíra Vejvody, Karla Vacka, protože jde o skutečně špičkové hudební záležitosti hrané na špičkové interpretační úrovni americkými dechovými orchestry,“ dodává skladatel a pedagog.