897. schůzka: Neúnavná píle Antonína Dlouháchvíle

Dnešní příběh je příběhem velké lásky a nadějí, ale i trpkých zklamání. Je to životní příběh muže, který pro svou vyvolenou obětoval zdraví i život, nerozpakoval se přivést vlastní rodinu do bídy a strádání. Všechno pouze s jedinou myšlenkou – postavit své milované pomník. Nikoli z kamene nebo z bronzu, jenom z papírové lepenky a z hromady dřívek. Antonín Langweil, tvůrce papírového modelu Prahy, zhotoveného během dvanácti let ve 20. a 30. letech 19. století… Ten zachycuje historické části hlavního města, včetně čtvrtí zničených asanací na přelomu 19. a 20. století. Dílo je známo jako Langweilův model Prahy.

Langweilův otec Vít se narodil v Chýnově u Tábora jako čtvrtý syn mlynáře z Dolejšího mlýna – v matrice byl zapsán pod českým jménem, tedy nikoli jako Vitus Langweil, ale jako Vít Dlouháchvíle. Ve dvaceti odjel na zkušenou do ciziny, v sedmadvaceti letech nastoupil do chýnovského schwarzenberského pivovaru jako mládek. Když byl povýšen na stárka pivovaru v Prachaticích, začal používat už jen německou verzi příjmení. V Prachaticích však nezůstal, byl přeložen do Českého Krumlova, kde se oženil se čtyřiadvacetiletou Annou Marií Turkowitzerovou, dcerou zámožného měšťana. Za devět měsíců po svatbě se jim narodilo první dítě, dcera Tereza. Následující rok se přestěhovali do severních Čech, kde Vít získal místo sládka pivovaru v Toužetíně. Každý rok pak do rodiny přibylo jedno dítě: Barbora, Anna, jedna dcera zemřela hned po porodu, Josef, František. V únoru 1788 čekalo rodinu další stěhování, tentokrát z Toužetína do nedalekých Postoloprt. Tam se narodil syn Jan a dcera Marie, kteří však oba v srpnu 1790 zemřeli na psotník neboli na božec. V Postoloprtech se – jako deváté dítě – narodil 13. června 1791 Antonín. V říjnu téhož roku však na zápal plic zemřel otec Vít.

Rodině po něm zůstalo dědictví 4330 zlatých, v hotovosti ale jenom zčásti; většinou se tyto peníze nacházely ve schwarzenberských obligacích; dědictví bylo uloženo ve prospěch dětí do sirotčí pokladny; vdově pak byl přiznán roční důchod a naturální podíly. Další stěhování: rodina se vydala k příbuzným zpátky do Českého Krumlova, a další smrt: nejstarší dcera Tereza zemřela na záškrt. Antonín začal studovat na piaristickém gymnásiu v Českých Budějovicích, po druhém ročníku však ze školy odešel a nastoupil (patrně) jako praktikant na krumlovském velkostatku. Byl pak přijat ke tříletému studiu na hospodářském ústavu pro schwarzenberské úředníky, kde absolvoval s výborným prospěchem. Ihned poté nastoupil jako praktikant v kanceláři důchodního. A další úmrtí v rodině: jednadvacetiletému (a podle tehdejších zákonů stále ještě nezletilému) Antonínovi umírá matka. Dědictvím byl zejména dům v hodnotě 4000 zlatých vídeňské měny – ten zdědil nejstarší syn Josef. Musel ostatní čtyři sourozence vyplatit čtyřmi sty zlatými vídeňské měny, dále pak každý získal 845 zlatých. Antonínův podíl, když se rozprodala pozůstalost, činil pak ještě dalších 40 zlatek. Na vlastní žádost byl Antonín devět měsíců před svou dospělostí, tedy před 24. narozeninami, úředně zplnoletněn, a mohl tím pádem získat zbytek dědictví po rodičích. Přihlásil se o místo důchodního na krumlovském magistrátu, které opustil jeho švagr (manžel sestry Barbory). To místo mu bylo skutečně přiděleno, Antonín složil přísahu a odevzdal kauci ve výši 3000 zlatých. Měl zaručen roční plat 400 zlatých od magistrátu a 100 zlatek od pivovaru.

Teď se mohl klidně i oženit, což také učinil, vzal si dvacetiletou Žofii Miškovou, po dvou letech se jim narodilo první dítě, dcera Josefa. Práce úředníka ho však neuspokojovala. Změť čísel k němu promlouvala vzdálenou nesrozumitelnou řečí. Jeho duši přitahovala paleta s barvami a štětcem. Odmala totiž bylo jeho zálibou kreslení; proto požádal o tříměsíční dovolenou pro cestu do Vídně, kde se zapsal ke studiu na Akademii výtvarných umění. Ještě ve Vídni pak sepsal žádost, aby si v Krumlově mohl zřídit soukromou kamenotiskárnu. Jeho žádosti by možná bylo vyhověno, jenomže dvorská obchodní komise právě tehdy zpřísnila podmínky povolování tiskařských dílen, které z cenzurních důvodů zcela vylučovaly provozování tiskárny v místě bez policejního úřadu, takže Langweilova žádost byla zamítnuta. Okamžitě podal novou žádost, tentokrát o povolení zřídit si kamenotiskárnu v Praze, kam byl ochoten se kvůli tomu přestěhovat. Toto povolení mu bylo uděleno – za podmínky, že se v Praze usadí.

Po všem tom stěhování se tedy Antonín dostal konečně do Prahy… Překonal všechny myslitelné (i těžko představitelné) potíže se založení litografické dílny. Nastěhoval se do pronajatého bytu s dílnou v prvním patře druhého dvora domu na severní straně Staroměstského náměstí. Magistrátu oznámil zřízení dílny, odpovědí mu však překvapivě bylo zamítnutí, neboť neprokázal „usazení“ tím, že by byl vlastníkem domu. Jeho dílně se však stejně nedařilo. Mělo to několik důvodů. Pražští knihtiskaři a rytci se snažili zbavit se nevítané konkurence, a taky byrokratické překážky Langweilovi zrovna nepomáhaly (jeho žádost o povolení k vytištění čtyř objednaných zakázek podaná v červenci se odpovědi dočkala až v březnu následujícího roku), a kromě toho v Praze už měl zavedenou litografickou dílnu známý pražský tiskař Jan Ferdinand Schönfeld.

Konkurence se tedy proti němu spojila v jednotný bojový šik a začínající podnikatel tomu náporu podlehl. Schönfeld zařízení jeho dílny odkoupil. Antonín na dlažbě neskončil – nový majitel ho zaměstnal jako vedoucího litografa. Přestěhoval se do objektu bývalého Anenského kláštera na Starém Městě. Litografem byl sice „vedoucím,“ ale Antonín to bral jako potupu. Je–li mu souzeno stát se sluhou, bude tedy sloužit alespoň lidem ušlechtilejším a vzdělanějším! Což znamenalo, že když jeho zaměstnavatel Schönfeld zemřel, přihlásil se do konkursu smrtí uvolněné místo sluhy c. k. Universitní knihovny. Hlavní knihovník ho vyhodnotil na třetím místě – konkurs však byl opakován (kvůli později došlým žádostem). Podruhé Langweil ani vůbec nebyl mezi preferovanými uchazeči, nicméně gubernium rozhodlo, že to místo Langweilovi přidělí (patrně na nějakou přímluvu).

Ještě před tím se Langweilovým narodila druhá dcera, Matylda. Za necelý měsíc se rodina nastěhovala do Klementina, Langweil složil služební přísahu a získal tak místo s platem 750 zlatých ročně. Povinností knihovního sluhy bylo roznášet knihy čtenářům a zpět, vyhledávat objednané knihy ve skladišti přenášet je do čítárny a zpět, opisovat tituly do katalogů a ještě jiné věci psát pro potřeby knihovny – to vše vyžadovalo dobrý zdravotní stav a fyzickou kondici, dobrý rukopis a jazykové a literární znalosti. Zaměstnání to bylo docela klidné, a hlavně poskytovalo Langweilovi dostatek volného času, který mohl věnovat práci, po které už dávno toužil – tedy malování. Získával zakázky jako malíř tehdy populárních portrétních miniatur a také vedut. Pravidelně se účastnil výstav pražské Akademie – vystavoval hlavně portréty. Přivydělával si portrétními miniaturami, za zakázkami i cestoval (bral si na to dovolenou). Dochovala se necelá desítka miniatur, malovaných akvarelem a kvašem s černou podkresbou na slonovinové destičce, pečlivě signovaných a datovaných.

Pak ale přišel osudový okamžik. V pražském paláci Platýz byl vystaven sádrový model reliéfu Paříže od Symphoriena Carona. Tento model v měřítku 1:1739 zabíral plochu přes šest metrů čtverečních. Autorovi jeho tvorba zabrala zhruba šestnáct let práce. Antonín Langweil tuto výstavu navštívil. Musel to být pro něj silný zážitek, který navíc probudil jeho starší nápad na tvorbu modelu Prahy. V knize Praha jaká byla a jaká je od Julia Schottkyho se zachovala tato Langweilova vzpomínka:

„Před několika roky při svých procházkách po nejpěknějších vyhlídkách pražského okolí mne napadlo: jak krásné by muselo být toto velebné město v malém modelu! Touto myšlenkou jsem se dlouhý čas zabýval, avšak volba materiálu k zhotovení modelu mi připadala velice obtížná. Po řadě marných pokusů jsem se myšlenky pomalu vzdal. Dokonce při opětných pohledech na Prahu z Petřína, který je nejpříhodnějším místem, odkud lze přehlédnout celé město, jsem byl rád, že jsem tu obrovskou práci nepodnikl. Tato myšlenka ale nebyla zcela zapomenuta, jen dřímala v mém podvědomí; znovu procitla poté, co jsem shlédl v Praze vystavený reliéf Paříže. Ten mi dodal odvahy, abych se pokusil vytvořit něco podobného nebo snad i lepšího.“

Ze všeho nejdřív musel mít budoucí modelář plán, tedy plán Prahy. Pořídil si Jüttnerův přesný plán města, ten byl v měřítku 1:4320, Langweil ho však devětkrát zvětšil a zhotovil si maketu půdorysu Prahy. Objekty se rozhodl mírně převýšit, aby měl prostor pro detaily. Jako materiál zvolil papírovou lepenku. Právě v den svých 35. narozenin se pustil do práce na modelu. Začal svým tehdejším působištěm – Klementinem. Při studiu budovy Klementina měl konflikt s rektorem arcibiskupského semináře. Raději poté zažádal o policejní povolení, aby mohl zakreslovat domy. Brzy totiž poznal, že při práci nevystačí vždycky pouze s plánem (který po zvětšení ztratil na původní přesnosti). A tak si předsevzal, že do nejmenších podrobností zobrazí pražská zákoutí, včetně přelidněného Josefova s úzkými kostrbatými uličkami a bezpočtem malých domků se všemi přístěnky a nástavbami. Lepší to nebylo ani v některých částech Starého Města. Langweilův model se měl stát zrcadlem, které bude dokonale odrážet věrný obraz skutečnosti. Každý jeho modýlek měl být tou nejvěrnější kopií se všemi tvarovými i barevnými zvláštnostmi fasád, nápisy, popisnými čísly, ba i domovními znameními.

Langweila, potají vnikajícího do soukromých prostor, aby je mohl znázornit ve svém modelu, zachytil ve své povídce Dobyvatel spisovatel Adolf Branald: „Nechtěl–li se zpronevěřit svému cíli, musel se čas od času tajně vkrádat jako nezvaný noční návštěvník do staropražských dvorů a zahrad, aby se tam proměnil v geometra, který jen za svitu měsíce črtal na papírek přesné záznamy o odvrácených částech domů, jež jejich majitelé mnohdy pečlivě ukrývali před zraky pouličních chodců. Práce to byla často riskantní, ale jenom tak mohl Langweil doplnit Jüttnerův plán o řadu důležitých podrobností.“

Práce na modelu byla pro Langweila poměrně finančně náročná, takže si musel dál přivydělávat prodejem miniatur. Navíc vytvořil i několik samostatných modelů šlechtických paláců – Clam–Gallasovského, paláce Kinských, Pachtova paláce, letohrádku pod Petřínem, pracoval i na modelu zámku hraběte Clam–Martinice ve Smečně. Během tří let dokončil severní část Starého Města s více než šesti sty objekty, a rozhodl se zkusit získat nějaké finanční prostředky uspořádáním výstavy. V květnu si k tomu účelu pronajal místnost v druhém patře takzvaného Bondyovského domu na Malém náměstí. Zájem o výstavu nebyl příliš vysoký; přestože se Langweil postaral, že se v tehdejším tisku objevila o výstavě zmínka. Výdělek ale sotva zaplatil náklady. Modelu však v knize, o níž tu už padla zmínka, věnoval Julius Schottky celou kapitolu, čímž se povědomí o něm rozšířilo mezi vzdělanější vrstvy. Za další dva roky později měl Langweil dokončeno celé Staré Město a židovské ghetto, celkem s více než dvanácti sty objekty, načež uspořádal na stejném místě jako poprvé druhou výstavu. S poněkud větším úspěchem. Z finančních důvodů Langweil zvažoval možnost vystavovat model kočovným způsobem po celé vlasti; zažádal si pro svou ženu o povolení, které mu sice bylo uděleno, od plánu však rodina upustila.

V práci na modelu pokračoval levým břehem, na kterém se nacházelo mnoho vojenských budov – musel proto získat povolení k zakreslování vnějších a nádvorních fasád vojenských objektů, jejich zahrad a dvorů, s výjimkou jakéhokoli zaměřování a zakreslování pražských hradeb. Postupoval tak, že nejprve dělal přípravné náčrtky jednotlivých staveb. Později zhotovoval výsledné kresby, které koloroval akvarelem na papíře, lepil je na tvrdý karton, popřípadě na dřevěnou kostru. Nevznikaly tak jen fasády domů a kostelů, ale například i zdi ohrad a chodníky. Dřevo posloužilo také při modelování terénních nerovností, kostelních kopulí a komínů. Původní sochy Karlova mostu i morový sloup na Staroměstském náměstí byly ze slonoviny. Stromky a keře Langweil vytvořil ze stříhané a barevné vlny. Ve Valdštejnské hradě se namísto průzračné vody v bazénu zalesklo zrcátko.

U příležitosti pobytu císaře Františka I. v Praze roku 1833 byla narychlo zorganizována průmyslová výstava. A na ní byl (uprostřed Rytířského sálu Pražského hradu) vystaven Langweilův model, vybaven optickým přístrojem pro sledování detailů. V té době byl hotov pravý břeh, Karlův most a část malostranského břehu. Výstavy Langweil využil k tomu, aby císaře požádal o finanční podporu tvorby modelu:

„Vaše Veličenstvo, již sedm let pracuje nížepodepsaný na plastickém modelu hlavního města. Díky věrnosti detailu a výstižnosti celku byla tato namáhavá práce doporučena všemi znalci a přáteli podobných topografických podniků a uznána za hodna zařazení mezi nejzdařilejší umělecké a hodnotné předměty k vystavení v c. k. Rytířském sále.
Dokončená část modelu hlavního města Prahy při sedmiletém odříkání již stála nížepodepsaného sumu 2000 zlatých a ten se tak vydal ze všech prostředků. Protože dílo, které bude jednou zajímavé pro potomstvo, se chýlí ke konci, odvažuje se ponížený podepsaný Jeho Veličenstvo na kolenou prosit, aby dokončení díla umožnil laskavou podporou. Pokud by mělo Jeho Veličenstvo dokonce projevilo přání koupit od poníženého podepsaného již hotový díl modelů a jeho dohotovení ráčilo částečně podpořit, podepsaný by na dokončení chybějící části pracoval neúnavně, a kdyby byl zbaven starostí, dovedl by své dílo mnohem dříve k cíli. S důvěrou hledí vstříc poslušný podepsaný nejvyššímu rozhodnutí a pro věrného poddaného nemůže být větším štěstím, než milostiplná pozornost jeho nejlaskavějšího vroucně milovaného panovníka.
Podepsán: Antonín Langweil.“

150 zlatých, to byl příspěvek Jeho Veličenstva, nikoli však Františka I., nýbrž Ferdinanda Dobrotivého. To už však Langweil cítil, že na pokračování v práci je pozdě. Je zdravotní stav se zhoršoval. Léčil se na chronické astma a břišní a plicní vodnatelnost. Ze strachu o budoucnost modelu i rodiny požádal dopisem hraběte Karla Chotka, zda by model nezakoupil, přičemž navrhoval cenu 800 zlatých, která by pokryla pouze spotřebovaný materiál. Předseda výboru společnosti Vlasteneckého muzea, Kašpar Šternberk, nákup modelu odmítnul jak z finančních, tak prostorových důvodů. A tak se Langweil aspoň upjal k myšlence, která jediná měla ještě pro něho smysl: najít pro své dílo, které na ploše zhruba dvaceti metrů čtverečních (pět a tři čtvrtě metrů krát tři a čtvrt metru) zachycuje 2000 objektů historického jádra Prahy, nějaký bezpečný a důstojný stánek, kam by mohl model uložit. Zamítavou odpověď na tuto nabídku dostává necelý měsíc před svou smrtí. Víc už Langweil nechce vědět o tomto světě. V šestačtyřiceti letech umírá. Teprve v roce 1840 vyhověl panovník žádosti Langweilovy vdovy, zakoupil model z vlastních prostředků a věnoval ho Vlasteneckému muzeu.

Začátkem 21. století potkal Langweilovu Prahu nový osud. V roce 2006 byl zahájen projekt digitalizace modelu. První fází bylo fotografování tohoto díla s cílem pořídit kolem čtvrt milionu snímků ve vysokém rozlišení. Nepřístupná zákoutí se snímala pomocí lékařské kamery. 3D stereo kino v kinosále v suterénu Muzea hlavního města Prahy nabízí ke zhlédnutí šestiminutový přelet nad virtuálním modelem.